Spojenecká konference v Jaltě v roce 1945 (zleva Churchill, Roosevelt, Stalin); Foto Wikimedia Commons

Téměř každý den v průběhu tohoto týdne probíhaly někde nějaké oslavy různých událostí važících se ke konci 2. světové války. Je to už 65 let a nebude trvat dlouho a tato událost, podobně jako 1. světový válka, zažne mizet z živé paměti. Narozdíl od 1. světové války ale o 2. světové válce existuje mnohem více knih, dokumentů, filmů, zvukových záznamů a podobně, takže by měla být stále silně přítomna v obecné paměti. Pokud tedy budeme chtít naslouchat a pamatovat si.

V souvislosti s válkou mně pobavil tento týden profesor Robert Jervis, který byl v Praze na sympoziu, které organizoval Ústav mezinárodních vztahů (mimo jiné jsem s ním dělal rozhovor, který vyjde v pondělí v Týdnu). Tato legenda politické psychologie a mezinárodních vztahů měla i několika hodinovou přednášku na Karlově univerzitě, která stála hodně za to. Mimo jiné Jervis použil jako příklad rozhodování britských politiků o tom, co dál, když už zůstalo ostrovní království samo proti Německu. A je to půvabný střípek.

Tehdy se objevovaly názory, že by Británie mohla zahájit s Hitlerem mírové rozhovory. S tím naprosto nesouhlasil Winston Churchill, který tvrdil, že situace je zoufalá pouze zdánlivě a že Británie stále může vyhrát. Podle něj byla německá ekonomika ve špatném stavu a pokud se využije kombinace tří přístupů – bombardování německých cílů, zvláštních operací na okupovaném a německém území a blokády, nemůže Hitler vydržet. Realita byla ovšem taková, že německá ekonomika na tom byla díky expanzi dobře a vzhledem k tomu, že je ve Střední Evropě oblačno až dvě třetiny roku, těžko se dalo ve velkém bez dobrých přístrojů Německu škodit. Přesto Curchill dokázal všechny přesvědčit.

Churchill creates this totally wrong picture but the passion and emotions made it happen. It saved Western civilisation.

A tak tomu bylo během 2. světové války mnohokrát. Vlastně nejenom během této války, ale v průběhu historie. Někdy jen víra a vášeň dokáží více, než skvěle vybavené jednotky.

Mám velice rád Ernieho Pylea, jednoho z nejlepších válečných novinářů historie. Kdysi jsem v antikvariátu za 20 korun koupil knihu G. I. Joe, což je kompilace jeho textů vydaná na konci válkou zajímavou organizací Overseas Editions, Inc. Založili ji během války američtí nakladatelé, knihovníci a prodejci knih s tímto cílem:

…to make available representative American books of recent years until such time as normal publishing activities are resumed in Europe and Asia.

V G. I. Joe jsou skvělé postřehy a detaily, které vypovídají o některých událostech více, než kdyby člověk přečetl deset knih a prohlédl si všechny mapy. Takhle Ernie Pyle, který se konce války nedožil (byl 18. dubna zastřelen na jednom z japonských ostrovů), popisoval konec války, který předjímal po pádu Francie v srpnu 1944. Bezezbytku to co napsal platí i dnes.

The end of the war will be a gigantic relief, but it cannot be a matter of hilarity for most of us. Somehow it would seem sacrilegious to sing and dance when the great day comes – there are so many who can never sing and dance again… And all of us together will have to learn how to reassemble our broken world into a pattern so firm and so fair that another great war cannot soon be possible. To tell the simple truth, most of us over in France don’t pretend to know the right answer. Submersion in war does not necessarily qualify a man to be the master of the peace. All we can do is fumble and try once more-try out of the memory of our anguish-and be as tolerant with each other as we can.