fbpx

Evropský a transatlantický obranný trh – vize nebo chiméra?

Clara Marina O’Donnell vydala před několika dny nový policy brief v Center for European Reform zabývající se potenciálem transatlantického obranného (a bezpečnostního) trhu. Její text není myšlenkově rozhodně nijak průlomový, ale každý příspěvek do debaty, která by měla zajímat především Evropany, se počítá.

O’ Donnell začíná se všeobecně známými skutečnostmi. Vytvoření po všech stránkách efektivního transatlantického trhu brání především neutuchající tendence nakupovat u národních společností. Zatímco z hlediska amerických společností je tato situace vzhledem ke zhruba 165-ti ročně investovaným milardám eur stále udržitelná (nikoli nezbytně nejvýhodnější), evropské firmy si se čtvrtinovou částkou zcela jistě za stávajících podmínek dlouhodobě nevystačí (o sedminovém rozpočtu v oblasti R&D to platí dvojnásob, EDA).

Zajímavější částí studie je však ukázka třech reakcí evropských průmyslových gigantů. Model BAE Systems spočívá v akvizici amerických firem, díky kterým se ekonomické těžiště korporace přesunulo do značné míry za oceán. Mezi roky 2007-2009 bylo zaznamenáno 75 nákupů či fůzí ze strany evropských firem. Asi nejvýznamnějším příkladem je nákup významné společnosti DRS Technologies italskou Finmeccanicou. Není ale bez zajímavosti, že ani nová uskupení, která by mohla představovat avantgardu transatlantického trhu, nefungují zcela otevřeně a mezi jednotlivými součástmi společností existují informační embarga týkající se citlivých technologií. Ta mimo jiné často vedou i k rozdvojení vývojových aktivit.

Jiný model zvolilo konsorcium EADS, které se účastní tendrů v Pentagonu přímo, a v případě úspěchu postaví v USA odpovídající výrobní zařízení. EADS ale s výjimkou kontraktu na tankery, který ale stále není uzavřený, pro vzdušné tankování příliš úspěšné nebylo. Na vině je beze sporu vážná trhlina v modelu v podobě nedostatku amerických subkontraktorů.

Třetí model aplikuje francouzský gigant Thales, který realisticky zhodnotil své šance uspět v amerických projektech jako mizivé (jedním z problémů je jistě významný podíl francouzského státu) a soustředí se na vytváření joint vetures jako je například ten s Raytheonem.

Nejen za přispění dynamiky popsané výše zmíněnými evropskými modely, transatlantický trh v posledních letech narostl, přestože stále ani v nejmenším neodpovídá výši rozpočtů:

In recent years, the volume of defence trade across the Atlantic has increased, largely due to the military operations in Iraq and Afghanistan. But in light of the size of procurement budgets in Europe and the US, the trade is still limited. The study by the Center for Transatlantic Relations estimates that between 2002 and 2007, US sales to Europe grew from $1.2 billion to $5 billion (peaking at $6 billion in 2006). Meanwhile European sales to the US increased from $511 million in 2002 to $1.2 billion in 2007, of which half were British exports.

Reformní procesy probíhají na obou stranách Atlantiku. Američané se snad 20 let po konci studené války pokusí revidovat poněkud obsedantní exportní pravidla ITAR, zatímco EU jako celek může doufat, že americká reforma neskončí u dvojstranných dohod s vybranými spojenci (u Obamy by bilaterální řešení ani trochu nepřekvapila).

EU čelí výzvě pokusit se postupně prohlubovat liberalizaci trhu s obranným materiálem. Napsat něco o jeho světlé budoucnosti je pro mě teď, po návratu z diskuze na Fondation pour la recherche stratégique (…), trochu obtížné. Jako „nenapravitelný eurooptimista“ si však dovolím dát k dobrému pár diskuzních tezí na závěr.

Potenciální skutečně fungující EDEM nikdy nevznikne prostřednictvím „pouhých“ politicko-institucionálních aranžmá, ale bude efektivní pouze v případě, že vzejde ze stimulů vycházejících z průmyslové základny (ostatně tak to už v evropské integraci bývá). Přijde mi trochu nemístné, že se při studiu počátků EBOP zcela opomíjí poměrně zajímavá průmyslová dynamika, která charakterizovala pozdní 90. léta (za to kdo se kdy kde sešel a „založil“ politiku víme všichni). V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že významné evropské korporace celý evropský projekt v současnosti zcela neodmítají; minimálně proto, že může nabízet určitou strategii ve vztahu ke globálním procesům i dopadům ekonomické krize.

O podobných strategiích, které zvolily výše zmíněné evropské společnosti, v současnosti uvažují také americké firmy, které (poprvé v historii) berou evropský pokus o společný trh, jež by se mohl stát méně prostupným pro americké výrobce, relativně vážně. Určitým indikátorem vzrůstající evropské efektivity je například schopnost vyvíjet některé technologie „chráněné“ ITARem, což staví celý princip americké „ochrany“ na hlavu a činí ho zásadně neprospěšným pro americké dodavatele.

Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře