Minulou středu se objevily před Kabul Bank fronty, které musela rozhánět policie. Důvodem shonu kolem banky, která byla do té doby vzorem kapitalismu uprostřed Afghánistánu, byl strach z bankrotu. Představitelé finančního ústavu byli totiž obviněni z korupce a lidé, kteří měli peníze na účtech Kabul Bank, si je začali vybírat. Během týdne odčerpali 300 milionů dolarů z 500 milionů, které měla banka k dispozici. Někteří dali své úspory do jedné ze dvou státních bank, jiní raději zvolili polštář, stejně jako to činí naprostá většina Afghánců.

This rapid turnabout in Kabul Bank’s fortunes has led Afghans to question whether Western-style free-market capitalism is just another broken U.S. promise, along with secure neighborhoods, transparent elections and ambitious development. Many here blame the United States, saying it did not provide strong oversight and alleging American complicity in last week’s financial meltdown. „The problem with the U.S. is they always implement the modern formula in Afghanistan, and that’s not possible in a country like this,“ said Siddiq Ahmad Usmani, chairman of the Afghan parliament’s Budget and Finance Committee. „They’re responsible for whatever crisis will come to our country.“

Může to znít divně, ale skutečně, v myslích lidí je viník jeden – Spojené státy (potažmo Západ). I pokud by Kabul Bank skutečně padla, nebude to mít velký význam na afghánskou ekonomiku, protože své peníze v bankách má pouze pět procent obyvatel země. Ostatní využívají zmiňovaných polštářů a k transferům peněz hawalu, ze které mají děs protiterorističtí experti. Každopádně události kolem Kabul Bank ale budou mít opět vliv na vnímání toho, co se snažíme pomoci Afgháncům vybudovat.

Možná symbolicky, ve stejný den se ozval vůdce Talibanu, tajemný mulla Umar a oznámil, že jeho bojovníci vyhrávají a že se Američané beztak zanedlouho stáhnou. Mulla Umar je zalezlý někde v horách a jenom čeká, kdy se „porazíme“ sami. Docela bych rád věděl, jestli sleduje věčné debaty o správnosti, nebo nesprávnosti nastoupené strategie Severoatlantické aliance. Pokud sleduje tisk a internet, možná se docela baví. Ale třeba neví o neustávajících debatách na Západě skoro nic, kromě toho, co se k němu občas dostane do jeho úkrytu (nejspíš) kdesi v Pákistánu.

Přesto si možná přečetl minulý týden další nápad, jak by měla vypadat nová afghánská strategie, tentokrát z pera vlivného The International Institute for Strategic Studies. Jednou z částí nové strategie by mělo být stažení spojeneckých sil z jihu na sever. Jednotky by měly být vysílány zpět na jih v případě, pokud se Taliban snažil ohrozit například Kábul. Pokud jsou návrhy IISS takto zjednodušené, znějí jako nápad z minulosti (rozdělení Koreje a Vietnamu). Tak docela tomu ale není, i když si nejsem jist, proč by navržená strategie měla fungovat lépe, než ta dosavadní. Ředitel ústavu John Chipman popsal závěry analýzy ve čtyřech bodech, přičemž ke kontrole Al Kajdy a Talibanu mají přispět staré známé „zadržování“ a „odstrašování“:

As a first step, foreign forces should be restructured to deter and prevent the reconstitution of a terrorist threat. This would mean redeployment to the north of Afghanistan and the arrangement of a status-of-forces agreement that would allow intervention in the south against any reconstitution of jihadist capacities…
Second, outside powers should seek to orchestrate a more federal Afghanistan, where the provinces accept that formal rule and external authority resides in the capital, and the capital cedes practical sovereignty on most issues to the provinces…
Third, the new strategy should accept that the Afghan National Army will need to have a federal character, co-opting local forces with local rous…
Fourth, the United States and others will have to further deepen the engagement with Pakistan, persuading Islamabad that contact with a wide variety of actors in Afghanistan is necessary, and engage more fully with other regional actors, including India…

Každopádně afghánské tažení trvá už dlouho a trpělivost zdá se pomalu, ale jistě mizí. Proč podobné války trvají tak dlouho? S vysvětlením v deseti bodech přišel před necelými dvěma týdny na svém blogu Stephen Walt. Je relativně snadné učinit rozhodnutí o intervenci a získat pro něj podporu. Je ovšem mnohem složitější v konfliktu zvítězit tak, aby to jako výhra vypadalo a bylo chápáno. A to je ten problém – pro člověka není snadné jen tak „odepsat ztráty“ a stáhnout se ze hry, což sebou obvykle nese i ztrátu tváře, protože přeci pořád existuje šance, že se podaří vyhrát, či rozbít bank. Jak ale poznat ten správný okamžik, kdy se možnost zisku promění v nenávratnou investici? Afghanistan Study Group v analýze A New Way Forward tvrdí, že jsme do toho bodu už dospěli a navíc se strategií, která je naprosto špatná. Proto by bylo lepší přijít s jinou.

Války se tak protahují i proto, že pořád je šance změnit strategii (těch se dá vyzkoušet tolik, kolik trpělivost a peníze dovolí). Waltův článek vyšel 1. září a ve stejný den se objevil text na stejné téma od jiného politologa Stephena Sestanoviche, který mimo jiné napsal:

At the center of our “longest wars,” then, there seems to be a short one that really counts. It begins when a president and his advisers decide that the effort expended to date has been completely inadequate. They believe they have to take something that feels like their best shot, and until they’ve done so, almost no one wants to pull out. But once they have, almost no one wants to stay in.

Seržant Salvatore Giunta bude od Vietnamu prvním vojákem, který nedostane Medaili cti posmrtně. Oceněn je za hrdinství při záchraně spolubojovníků v říjnu 2007 v Afghánistánu; Foto U.S. Army

S výše uvedeným rozumováním nebude zcela jistě souhlasit mnoho lidí. Především proto, že jej budou považovat za mlácení prázdné slámy. Tipnul bych si, že jedním z nich bude i, nyní seržant, Salvatore Giunta. Ten hodně riskoval v říjnu 2007, aby zachránil v Afghánistánu životy několika spolubojovníků (při napadení Talibanem zemřeli dva vojáci a větší část jednotky byla vážně zraněna). Bílý dům v pátek rozhodl, že za svůj čin dostane Medaili cti. Stane se tak od Vietnamu prvním vojákem, který toto vyznamenání nedostane posmrtně. Výsadkář Giunta, který byl už mimo jiné vyznamenán Bronzovou hvězdou a Purpurovým srdcem, politiku ani okolnosti konfliktů nekomentuje:

“I entered the Army when I was 18, and I’m 25 now. I became a man in the Army,” he said. “That night I learned a lot — and after that night I learned even more. This respect that people are giving to me? This was one moment. In my battalion, I am mediocre at best. This shows how great the rest of them are.”