Britský premiér Tony Blair a bývalí americký prezident George W. Bush v Itálii, 28. května 2002. V té době už bylo o invazi do Iráku rozhodnuto; Foto: www.kremlin.ru

Před týdnem jsem psal o první části dokumentů o Iráku, které na svých stránkách zveřejnil National Security Archive. Nyní se objevila druhá část, která pro lidi zajímající se o tento konflikt skýtá další zajímavé, více či méně známé, detaily toho, jak se Spojené státy pod vedením George W. Bushe na invazi připravovaly. John Prados a Christopher Ames v průvodním textu k druhé části dokumentů poznamenávají:

Perhaps most revealing about today’s posting on the National Security Archive’s Web site is what is missing—any indication whatsoever from the declassified record to date that top Bush administration officials seriously considered an alternative to war. In contrast there is an extensive record of efforts to energize military planning, revise existing contingency plans, and create a new, streamlined war plan.

Jen na okraj, podobných povzdechů se dá učinit celá řada. Pamatuji si, jak jsem byl před pár lety překvapený, že Fáze IV invaze do Iráku (obvykle postkonfliktní fáze) se skutečně začala v úzkém kruhu lidí připravovat až na přelomu ledna a února 2003, tedy o něco více než měsíc a půl před zahájením vojenské operace. Do té doby byla jen v hrubých, velice hrubých, a nereálných obrysech na papíře. Není divu, že v prvních dnech po obsazení Iráku došlo k takovým škodám, které předznamenaly malér následujících let.

Za materiálů vyplývá, že rozhodnutí o invazi do Iráku byla činěna ve velice úzkém kruhu. V první řadě šlo o dvojici tvořenou americkým prezidentem George W. Bushem a britským premiérem Tony Blairem. Ti jednotlivé úvahy a rozhodnutí sdíleli pouze s několika lidmi ve své blízkosti. Britský dokument z 8. března 2002 (invaze začala o rok později) uvádí, že Američané už ztratili trpělivost, nechtějí zadržovat Saddáma Husajna a přiklánějí se ke změně režimu. Podotýká, že bude zapotřebí s právním ospravedlněním operace, které zatím neexistuje.

Dokument analyzuje nejenom interní aspekty operace, ale i mezinárodní. Uvádí několik možností akce. Na prvním místě je podpora opozici, která svrhne Saddáma Husajna, druhou je letecké bombardování následované akcí opozice a pučem a třetí pozemní operace, která nakonec dostala přednost.

Je zajímavé se probírat všemi zveřejněnými dokumenty a vzpomínat na to, co si tehdy člověk myslel, zda věřil (a čemu), či nikoli. Hlavním argumentem pro útok na Irák byly zbraně hromadného ničení, respektive možnost, že budou použity proti sousedům, či se dostanou do rukou teroristů (tehdy se linka mezi zbraněmi hromadného ničení a teroristy zdála být zcela nezpochybnitelná).

Průzkum z 10. dubna 2002 zpracovaný americkým ministerstvem zahraničí popisuje, že veřejnost ve spojeneckých zemích v Evropě akci proti Saddámovi Husajnovi podpoří, pokud bude vedena multilaterálně a pokud to bude hlavně kvůli zbraním hromadného ničení. Není pak divu, že tyto zbraně se staly hlavním tématem. A zároveň velkým problémem pro kredibilitu nejenom akce, ale i (především) americké a britské vlády, když se žádné nenašly.

INR surveys conducted before the current Israeli crackdown in the West Bank and Gaza show half or more key Allied publics supporting military action against Iraq. Backing for action to eliminate Iraq’s WMD capabilities reaches majority levels in the United Kingdom, France, and Spain… This argument has slightly more influence than using force to “remove terrorists” and eliminate their training camps.