Britské síly v Íránu v roce 1941; Zdroj Wikimedia Commons

V poslední době se často hovoří o Íránu jako o zemi, která může mít závažný vliv na budoucí vývoj a uspořádání světa a hlavně oblasti Středního (Blízkého) východu. Tato obava pramení převážně z možnosti zneužití jaderné energie současným íránským režimem pro válečné účely. Je otázkou, zda tento znepokojující vývoj, není z větší části ovlivněn historickým průběhem soupeření mocností o vliv v daném regionu a zájmů nadnárodních společností. Než budeme moci hledat možné příčiny současného stavu a navrhovat možná řešení, podívejme se trošku na novodobou historii této země.

Šírín Ebádíová, íránská právnička, která v roce 2003 získala Nobelovu cenu míru napsala:

Íránská civilizace je posuzována jen podle toho, co o ní bylo slyšet v posledních třiceti letech. To se týká islámské revoluce, omezování osobních svobod, zvláště v případě žen, jaderného programu a nepřátelství k Západu. Lidé totiž nevědí, co Íránci museli vydržet, aby zůstali odlišní od dobyvatelů, a jak to dokázali…

Největší vliv na vývoj v Íránu má dávná perská historie, náboženství a také se projevuje nemalý vliv západních mocností v průběhu 20. století. Jedním z nejdůležitějších aspektů pro pochopení vývoje v této zemi je, že se dnešní islámská podoba Íránu utvářela po arabské invazi v 7. Století, kdy se obyvatelé stali muslimy, byli nuceni přijmout novou víru v podobě šíitské verze islámu, ale i nadále zůstali Peršany. Pořád tedy byli muslimy, nikoli však Araby.

Zásadní vliv mají události ve 20. století, kdy byl vývoj Íránu ovlivněn zájmem tehdejších mocností o vliv v této oblasti (hlavně Británie, Sovětského svazu a později USA). Jedním z dalších hlavních faktorů je, že Írán má díky své poloze jedinečnou možnost ohrožovat světové dodávky ropy – nebo prodávat svou ropu jinam než na západ.

Marguerite Del Giudiceová v textu Starobylá duše Íránu v časopise National Geographic:

Ropa stála za událostí z roku 1953, která je dosud pro mnoho Íránců ožehavým tématem: za svržením zvoleného íránského a populárního ministerského předsedy Mohhammada Mosaddeka, který padl z podnětu a za podpory britské vlády a za pomoci CIA. Mosaddek vyhodil Brity po znárodnění íránského ropného průmyslu, ovládaného prostřednictvím Anglo-Iranian Oil Company (později British Petroleum), a Britové v odvetu sáhli k hospodářské blokádě. Byla to doba studené války a sovětský blok ležel nedaleko na sever odtud. Proto se Spojené státy obávaly, že Sověty podporovaný komunismus v Íránu by mohl změnit rovnováhu sil ve světě a ohrozit v dané oblasti západní zájmy. O převratu, Operaci TP-Ajax, se soudí, že to byla první operace CIA. Potom byl šáh Mohammad Rezá Pahlaví vrácen k moci, obchodní práva na ropu připadla převážně britským a americkým ropným společnostem. Mossadek byl uvězněn a později mu bylo uloženo domácí vězení až do jeho smrti v roce 1967. Operace TP-Ajax, dle Íránců, připravila prostředí pro pozdější desítky let útlaku a islámského fundamentalismu. Pahlavího vize vedení země a jejího směřování zřejmě obsahovala příliš mnoho příliš rychlé modernizace a četné Íránce to rozhořčilo. Veřejnost neměla pro západní kulturu skutečné porozumění. Íránci ji vnímali jako kulturní útok a bouřili se proti ní v tisku a při pouličních demonstracích.

V současnosti zemi ovládají radikální duchovní a znalci islámského práva, kteří zasedají v Radě dohlížitelů a volí duchovního vládce státu, tzv. Rahbara a určují, kdo bude moci kandidovat na prezidenta či do parlamentu. Používají přitom fasádu „demokraticky fungujícího“  parlamentu a voleného prezidenta. Je to důsledkem zásahu do historického vývoje Íránu mocnostmi v rámci soupeření o vliv a o získání kontroly v  oblasti. To ostatně dokazuje průběh událostí jak při svržení ministerského předsedy Mohhammada Mosaddeka a následného dosazení šáha Mohammada Rezy Pahlavího tak i pozdější podpory příchodu Ajatolláha Rúholláha Chomejního z francouzského exilu do země. Jak napsal Marek Hudema loni v článku s názvem Islámská revoluce v Reflexu:

Ajatolláh Rúholláh Chomejní, hlavní odpůrce šáha, se vrátil ze svého exilu na pozvání íránské vlády a osobně premiéra Bachtiára. Všichni si mysleli, že s vypuzením šáha přichází spravedlivá vláda a zlepší se i jejich materiální situace. Vousatého klerika provázeli jak jinak, západní novináři. Právě jim totiž vděčil za svou popularitu a úspěch. Ze svého exilu ve francouzkém Neauphle-le-Chateau, luxusního zámečku nedaleko Paříže, mol vysílat svá protišáhovská kázání do Íránu prostřednictvím vln BBC (dnes nesmí mít v teokratickém Íránu, který vytvořil právě Chomejní, vysílání BBC svoji redakci). Prostřednictvím západních novin se Chomejnímu také podařilo přesvědčit svět, že šáh je zločinec a zabiják. Navíc duchovní včetně Chomejního, nevyčítali autokratovi v prvé řadě lidské oběti. Šlo o něco jiného. V žaludku jim ležela šáhova „Bílá revoluce“, urážky duchovních a jeho odkazy na staroperské, tedy předislámské tradice.“

Šíitsko-islámská revoluce z roku 1979 pod vedením Chomejního byla počátkem postupného umlčování veškeré opozice, řada intelektuálů byla uvězněna a ženám bylo nařízeno nosit šátek. Z Íránu se stal konzervativní teokratický stát. Zároveň byla uplatňována nenávistná rétorika vůči domnělým nepřátelům islámu, doma i v zahraničí. Díky těmto okolnostem byla ukončena blízká politická, sociální a kulturní spolupráce s Evropou i USA. Samotné vztahy mezi Íránem a USA se po revoluci staly hluboce nepřátelskými.

Pro pochopení současné situace a odhadu budoucího vývoje je třeba dobře znát historický vývoj Íránu. Těžko však říct, jaký vliv bude mít historický vývoj na řešení současného stavu, který podle mnoha analytiků ohrožuje stabilitu a reálně hrozí přerůst v další, mezinárodní krize/konflikt. Jak se objevuje v médiích, to, co se nyní odehrává, je další zkouškou mezinárodního společenství. To, v případě Íránu, musí řešit prosazování mezinárodních smluv a úmluv, ochrany lidských práv a nešíření zbraní hromadného ničení (viz rozhovor amerického prezidenta Baracka Obamy pro BBC Persian TV, atd.)

Pokračování příště