fbpx

Vojensko-policejní schopnosti a COIN

Tento příspěvek nereprezentuje názor Vojenské policie. Je soukromým názorem autora na oblast vojensko-policejních schopností v souvislosti s procesem tvorby Bílé knihy o obraně a potřebou definovat žádoucí schopnosti českých ozbrojených sil srozumitelně pro širokou veřejnost. Text tématicky navazuje na několik předchozích příspěvků publikovaných na OWOP. Jeho cílem je vyvolat širší diskusi na téma důležitosti budování a rozvoje především „expedovatelných“ vojensko-policejních schopností. Na závěr jsou položeny čtyři otázky, jejichž cílem je otevřít diskusi.

Vojensko-policejní schopnosti jsou jednou z důležitých, a podle mého názoru spíše samostatných, než sdílených a univerzálních schopností ozbrojených sil. Tato schopnost v souvislosti s vývojem bezpečnostního prostředí a charakterem hrozeb nabývá čím dál více na významu. Strategické dokumenty popisující současné a budoucí bezpečnostní prostředí a bezpečnostní hrozby hovoří o „stírání rozdílu“ mezi vnějšími a vnitřními bezpečnostními hrozbami a to především v souvislosti s hrozbami, jenž představuje nepřehledný spletenec transnacionálního terorismu, extremismu, povstalectví a organizovaného zločinu. S těmito formami bezpečnostních hrozeb nelze účinně bojovat pouze v rámci jednotlivých států (což samozřejmě vyžaduje expedovat určité bezpečnostní složky, aby proti těmto hrozbám působily v zahraničí), ale také to, že na tento úkol nestačí tradiční ozbrojené síly a zpravodajské služby (viz fiasko těchto tradičně nasaditelných schopností v Afghánistánu).

V této souvislosti je řadou autorů v odborné litratuře (Collonomos, Deflem, Dwan, Kelly, Lutterbeck, Sullivan a další) popsán rostoucí význam expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností. Schopnosti vojensko-policejní jsou z mnoha důvodů důležitým průsečíkem vzhledem ke svému tradičně vnímanému statutu expedovatelnosti jakožto schopnosti v rámci ozbrojených sil, kombinovanému s policejními schopnostmi odpovídajícími potřebám pro nasazení v rámci asymetrických-populačně-centrických konfliktů.

Určitě nelze přehlédnout zřetelný trend transformovat vojensko-policejní schopnosti od těch řekněme „tradičních“ (vnímaných jako podpůrné policejní zajištění konvenčních schopností ozbrojených sil v konvenčních tedy nepřátelsko-centrických konfliktech) k řekněme „novým“, či „netradičním“ (vnímaných jako velmi důležitá schopnost působení vůči civilnímu obyvatelstvu v rámci nekonvenčních/asymetrických/populačně-centrických konfliktů). Tento trend vyplývá především z operačních potřeb nedávných a současných konfliktů a projevuje se v doktrinálních dokumentech NATO souvisejících s vojensko-policejními schopnostmi. Tyto dokumenty členské země standardizují, a pokud nevznesou včas připomínky (což je aktuálně případ ČR), jsou je povinovány implementovat do vlastních doktrín a koncepcí. To se má projevit i v definování a budování schopností ozbrojených sil ČR.

Tento trend transformovat vojensko-policejní schopnosti je však zároveň různými organizačními subjekty ministerstva obrany nedostatečně zohledněn, o čemž svědčí vnímání a definování těchto schopností v našich důležitých dokumentech doktrinální povahy i v některých praktických organizačních opatřeních. Jako příklad ignorování tohoto trendu je dokument Doktrína AČR z roku 2010, kde jsou vojensko-policejní schopnosti popsány tak, že neodpovídají jejich skutečnému aktuálnímu obsahu a významu v kontextu závazných doktrinálních dokumentů NATO. V dokumentu AČR nejsou například uvedeny vojensko-policejní schopnosti v oblasti boje proti terorismu (counterterrorism, CT) ani schopnosti v oblasti protipovstaleckých činností (counterinsurgency, COIN). Na straně 87 v poznámce pod čarou dokument uvádí, že: „síly a prostředky VP jsou při nasazení do operací mimo území ČR zpravidla součástí sil bojového zabezpečení“, což sice odpovídá doktrínám pro nasazení v nepřátelsko-centrických konfliktech, ale nikoliv potřebám nasazení v populačně-centrických konfliktech. Pochopení rozdílu mezi „těžišti“ těchto konfliktů však vyžaduje hlubší pochopení této problematiky, než které prokazují tímto přístupem autoři tohoto doktrinálního dokumentu AČR.

Významným praktickým organizačním projevem ignorování tohoto trendu je třeba zrušení jednoho z mála nových a zároveň jednoho z nejprogresivnějších, a vzhledem k rytmu operačního nasazení i jednoho z nejvíce využívaných organizačních prvků ozbrojených sil (v období od roku 2003 do roku 2008), Útvaru speciálních operací Vojenské policie a dále zrušení Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady těchto schopností. Tyto organizační kroky nebyly (kromě nezvykle medializovaných podezření z údajných pochybení, z nichž dodnes ani jedno neskončilo pravomocným rozsudkem) nijak věcně odargumentovány, kromě prohlášení, že tyto organizační prvky byly „nekoncepční“. V situaci, kdy je jen velmi obtížné nalézt jakoukoli „správnou koncepci“, lze v podstatě cokoliv označit za nekoncepční.

Také legislativa upravující oblast činnosti Vojenské policie je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálnímu stavu věcí v rámci vymezení ozbrojených sil a jejich schopností. Zákon 219 z roku 1999 O ozbrojených silách uvádí, že ozbrojené síly jsou tvořeny Armádou ČR, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky a Hradní stráží, a v navazujícím odstavci tvrdí, že příslušníky ozbrojených sil jsou všichni vojáci v aktivní službě. Nejen příslušníci Vojenské policie, ale i příslušníci Vojenského zpravodajství jsou a zároveň i nejsou příslušníky ozbrojených sil. Přitom na základě jednoduché analýzy problematiky vojensko-policejních schopností je zřejmé, že sehrávají (tedy spíše jejich absence) v nedávných i současných konfliktech významnou roli a budou s velkou pravděpodobností sehrávat významnou roli i v budoucích konfliktech asymetrického charakteru (stačí porovnat žádoucí množství policistů a vojenských policistů ihned po ukončení hlavních bojových operací v Kosovu, Afghánistánu a Iráku s realitou).

Klíčovou kategorií k pochopení významu role expedovatelných policejních schopností je rozdílná role civilního obyvatelstva v konvenčních-nepřátelsko-centrických konfliktech oproti jeho roli v nekonvenčních-populačně-centrických konfliktech. Jak již bylo blíže vysvětleno v příspěvku na téma podstaty nekonvenčních konfliktů je jednání civilního obyvatelstva předmětem soupeření mezi povstalci a státem. Každé povstalecké hnutí nutně potřebuje podporu civilního obyvatelstva k tomu, aby kompenzovalo svou „nevýhodu slabosti“ prostřednictvím „informační výhody“. Tuto informační výhodu povstaleckým hnutím zajišťuje kromě terénu především podpora (anebo alespoň efektivně vynucená spolupráce) obyvatelstva. S tím právě úzce souvisí policejní schopnosti – ať už jde o vlastní policejní činnost, jakožto kritickou bezpečnostní schopnost státu, anebo expediční schopnost státu, který se rozhodl intervenovat ve prospěch jiného státu. Policejní schopnosti jsou samozřejmě kvůli bojové a logistické nesamostatnosti expedovatelné pouze s větší či menší podporou konvenčních schopností ozbrojených sil.

Ve skutečnosti jde spíše o roli expedičních policejních než vojensko-policejních schopností, protože v populačně-centrických konfliktech by bylo optimálnější expedovat civilní policii především kvůli jejím schopnostem čelit sofistikovaným, vysoce konspirativním a násilným formám organizovaného zločinu. Ty jsou svou podstatou snad nejvíce podobné povstalectví s tím rozdílem, že organizovaný zločin nemá většinou za cíl přímo uchopit politickou moc ve státě (chce spíš získat možnost efektivně operovat v rámci státu nebo v rámci vice států: milk the cow), kdežto povstalecká hnutí mají spíše za cíl vybojovat a převzít politickou moc ve státě (chce spíš stát porazit: kill the cow). Policejní schopnosti a především kvalitní lidské zdroje pro tuto schopnost jsou “nedostatkovou komoditou” ve většině států aliance, což vyvolává odpor ministerstev vnitra nasazovat policisty do zahraničí ve větších počtech.

Pro pochopení toho, proč jsou policisté vhodnější, ne-li nezastupitelní v řadě schopností potřebných pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech je důležitá skutečnost, že policejní a vojenské instituce byly historicky určeny k tomu, aby efektivně působily proti jinému charakteru bezpečnostních hrozeb. Tomu se přizpůsobovaly i organizační formy, prostředky a metody činnosti těchto organizací.  Zatímco vojenské organizace byly a do značné míry jsou stále budovány tak, aby obstály především v masivním, centrálně řízeném a unifikovaném způsobu nasazení odpovídajícímu formám industriálního válčení, policejní organizace byly a jsou budovány tak, aby obstály v souboji s nejrůznějšími formami zločinu, které jsou často charakteristické konspirativností, ne-doktrinální a decentralizovanou formou.

Policejní organizace proto, na rozdíl od těch vojenských, vyžadují a podporují iniciativnost a vysokou míru samostatnosti jednotlivců, či malých skupin, které jsou schopné efektivně spolupracovat s dalšími samostatnými a specializovanými subjekty policejních organizací, orgány činnými v trestním řízení, státními institucemi obecně a intenzivně i s civilním obyvatelstvem. To a řada dalších důvodů činí policejní organizace mnohem kompetentnější pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech s nepostradatelnou bojovou a logistickou podporou konvenčních i speciálních vojenských schopností.

Vojenské policie působí v homogenním prostředí ozbrojených sil a ministerstev obrany, které je charakteristické nižším počtem trestné činnosti a absencí některých forem organizovaného zločinu. Tím jsou vojenští policisté handicapováni oproti civilním policistům při efektivním nasazení v populačně-centrických konfliktech spojeným s povstalectvím. Tento handicap by byl ještě znásoben, pokud by byla Vojenská policie podřízena konvečním vojenským jednotkám a byla nucena fungovat v organizačních formách konvenčních sil.

Pro Vojenské policie je také velmi kritická míra nezávislosti při odhalování a dokumentování trestné činnosti – ta je principiálně ohrožena podřízeností policejního prvku velitelskému prvku, který je sám „vyšetřován“. Bylo by unáhlené tvrdit, že se jedná o trend, ale z posledních jednání představitelů Vojenských policií NATO v tomto roce vyplynulo, že například Británie a Kanada upouštějí od podřízenosti Vojenských policií pod generální štáb a přesunují je přímo pod ministry obrany kvůli kauzám, ve kterých vojenští velitelé nepřípustným způsobem ovlivňovali nezávislost vyšetřování vojenské policie.

Pro uchování nezávislosti odhalování a vyšetřování i efektivity fungování a rozvoje především nasaditelných schopností Vojenské policie, je velmi důležité vysvětlit důležitost specifické organizační formy. Té je možné dosáhnout pouze zachováním, či dokonce posílením míry autonomie v rámci organizační struktury ozbrojených sil. Tendence začlenit schopnosti Vojenské police do podřízenosti velitelů organizační struktury AČR, je tedy snahou, která je možná částečně odůvodnitelná v rámci zefektivnění při nasazení v konvenčních-nepřátelsko centrických konfliktech podle čl. 5 Severoatlantické smlouvy, ale nikoliv snahou ve prospěch budování a rozvoje žádoucích vojensko-policejních schopností pro nasaditelnost v konfliktech populačně-centického charakteru, tedy asymetrických – mimo čl. 5 Washingtonské smlouvy a v tzv. komplexním prostředí.

Ve stejném kontextu je důležité vnímat i proces definování potřeby budování a rozvoje tzv. schopností sil speciálních operací (včetně schopností policejních a vojensko-policejních speciálních operací), ale o tom bude až další plánovaný příspěvek, který je v rámci procesu tvorby podkladů pro BKO neméně aktuální, neboť také úzce souvisí s potřebou rozvíjet schopnosti pro asymetrické-populačně-centrické formy konfliktů.

Otázky k diskuzi:

  1. Je dostatečně odborně vnímána problematika a podstata asymetrických-populačně-centrických konfliktů a v tomto kontextu i role a růst významu nasaditelných/expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností?
  2. Do jaké míry lze transformovat konvenční vojenské jednotky pro činnost v populačně-centrických konfliktech? Jinými slovy, do jaké míry mohou být tyto jednotky transformovány tak, aby prováděly policejní činnosti a zároveň neztratily primární schopnosti pro nasazení v konvenčních-nepřátelsko-centrických typech konfliktů?
  3. Potřebují již tak (oproti civilním policiím) handicapované vojensko-policejní organizace specifickou organizační formu a kulturu a tedy nezávislost na organizační struktuře a formě konvenčních částí ozbrojených sil, anebo by bylo lepší v případě ČR organizačně zařadit Vojenskou polici pod GŠ AČR a proč?
  4. Bylo zrušení Útvaru speciálních operací Vojenské policie a Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady systémovým krokem? Pokud ano – v čem spočívá systémovost tohoto kroku, pokud ne – v čem spočívá nesystémovost tohoto kroku?

Ke čtení:

31 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

31 Comments

  • Profilový obrázek
    Dušan Rovenský
    12. 11. 2010, 16:09

    Otázky které byly položeny jsou na místě. Ještě bych si dovolil položit jednu: Jaká je efektivita nasazení vojenských policistů (ale to neplatí jen a pouze pro vojenské policisty), kteří jsou v konfliktech nízké intenzity nasazeni jako instruktoři cvičící místní ozbrojené (plicejní) síly? A není to z velké části mrháním úsílím?

    Uvedu příklad: V letech 2003 – 2006 prováděli čeští vojenští policisté výcvik iráckých policistů. Dle oficiálních údajů na stránkách resortu ( http://www.mise.army.cz/scripts/detail.php?id=3713 ) byl celkový počet iráckých policistů, na jejichž výcviku se podíleli čeští vojenští policisté přes 12 000 a celkový počet iráckých policistů vycvičených ve výhradně českých kurzech 1 417 osob. Jenže je dnes někdo schopný říct, kolik z těch údajně vycvičených 12 000 Iráčanů nebyli infiltorvaní členové šíitských milicí (zejména JAM), kteří se ihned po ukončení výcviku zapojili do bojové činnosti proti koaličním jednotkám? Kolik z těch ostatních okamžitě neprodalo svou výzbroj a nedezertovalo? Kolik z těch dalších se nestalo kriminálními živly, které unášely irácké občany a požadovalo za jejich propuštění výkupné? Já myslím, že toto dnes nikdo dnes řící nemůže – osobně (z vlastní zkušenosti) však odhaduji, že se takto „vypařilo“ minimálně 50% Iráčanů, které vycvičili naši příslušníci VP. A pokud se „nevypařili“, tak na nás potom odpalovali rakety a minomety…

    Takže bych se nebavil o naši schopnosti provádět policejní činnost (např. i formou výcviku a mentorování) v populačně-centrických konfliktech, ale vůbec o efektivitě takového počínání.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Stan
    12. 11. 2010, 16:59

    ad Dušan: míru té efektivity bohužel lze jen těžko odhadnout, nicméně si nemyslím, že by to bylo až tak zlé. Já jsem například v roce 2006 v Iráku byl, konkrétně u britů na divizi a jedním z mých úkolů bylo vyhodnocovat takzvané PSMR nebo-li Police Station Monthly Report, ve kterých se opravdu dosti komplexně hodnotil stav jednotlivých policejních stanic (v jednotlivých krajích/okresech) v průběhu času a mohu říct, že s postupem času se to hodnocení zlepšovalo (ikdyž je samozřejmě otázkou jak moc ta hodnocení reflektovala skutečný stav).

    K těm možným „infiltrátorům“ – také to dle mého názoru nebude tak horké. Pokud je mi známo, tak za celou dobu působení VP v této výcvikové misi (2003-2006) nedošlo k jedinému bezpečnostnímu incidentu, kdy by se cvičící byť i jen pokusil o cokoliv proti instruktorům. Dále pak využitelnost získaného výcviku pro případné teroristy si myslím byla opravdu minimální (snad kromě střelecké přípravy).

    Nedělám si iluze, že všech 100% vycvičených u irácké policie zůstalo, nicméně bez bezpečnostních sil (IP, INA) by se těžko mohlo začít s předáváním zodpovědnosti iráckým orgánům.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Dušan Rovenský
    12. 11. 2010, 17:42

    Pro Stana: Jak sám víš, tak jsem tam byl po tobě. Koncem roku 2006 a v roce 2007 to bylo velmi zlé. Probíhala operace Sinbad (Sindibád), jejimž cílem byla právě eliminace povstaleckých struktur uvnitř iráckého bezpečnostního aparátu (zejména policie). V jejim průběhu Britové zničili několik policejních stanic ve městě Basra a zabili řadu příslušníků iráckého policejního sboru, neboť se jednalo o odpadlíky, které využívaly své moci k vedení protikoaliční/kriminální činnosti.

    Více např. zde: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/1537861/Soldiers-destroy-Basras-rogue-police-HQ.html

    nebo zde: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/1537714/Rogue-police-officers-seized-in-Basra.html

    Za mého působení bylo z jednoho kurzu vyřazeno cca 50 policejních rekrutů, neboť nebylo možné prokázat jejich skutečnou identitu – to k těm „infiltrátorům“. Nemohu zabíhat do detailů, ale byli tam. Loajalita irácké policie v Basře k centrální irácké vládě je celkem zřejmá z operace Saulat al-Fursan ke které došlo v roce 2008 (více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Charge_of_the_Knights ).

    Co však považuji za nejhorší, je smyšlený údaj 12 000 vycvičených policistů. Vždyť my si lžeme sami sobě. Není divu, že koaliční síly mají takové problémy v Afghánistánu a před tím se s nimi potýkali v Iráku, pokud velitelům chodí takováto hlášení o tom, jak „naše zbraně postupují vítězně vpřed“. Těch 12 000 (pokud je to skutečně pravdivý údaj) osob nikdy vycvičeno nebylo. Řada iráckých policistů byla v několika kurzech za sebou nebo kurzy opakovala (z důvodu propadnutí u zkoušek), takže se jednalo stále o jedny a ty samé osoby. Tedy nikoli 12 000 osob, ale 12 000 kurzů, což je podstatný rozdíl.

    Takže jako PR je to hezké, ale neoperujme s takovýmito údaji, pokud chceme vést vítěznou válku…

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Bohuslav Pernica
    13. 11. 2010, 16:05

    Když už jsme dnes na OWOP u citací zákonů, tady je citát z úplného znění zákona č. 92/1949 Sb., Branný zákon z roku 1990. Tím odpovídám na problém „podivného postavení VP“ v dnešním resortu, které nebylo vůbec „podivné“ v době, kdy vznikal zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii. Tehdy stála definice ozbrojených sil na vojsku a veřejných ozbrojených sborech. Koncept se rozpadl s novou brannou legislativou, a to aniž by se někdo snažil opravit zákony konstruované podle původního konceptu. Zde je asi také příležitost pro tvůrce BKO s tím něco udělat.

    ČÁST 1
    OZBROJENÉ SÍLY ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNI REPUBLIKY
    § 1
    Úkoly ozbrojených sil
    (1) K obraně svobody a nezávislostí České a Slovenské Federativní Republiky a ochraně jejího ústavního zřízeni‘ vytváří československý stát ozbrojené síly.
    (2) Úkolem ozbrojených sil je
    a) odvrátit ozbrojenou sílou napadení nebo ohrožení České a Slovenské Federativní Republiky vnějším nepřítelem,
    b) bojovat za samostatnost, celistvost a jednotu státu a ústavní zřízení proti vnějším nepřátelům a plnit vojenské úkoly plynoucí ze spojeneckých závazků České a Slovenské Federativní Republiky a
    c) spolupůsobit při udržování bezpečnosti uvnitř státu v případě přímého násilného útoku proti ústavnímu zřízení České a Slovenské Federativní Republiky.
    (3) Vojáků v Činné službě smí být použito také při pohromách ohrožujících lidské životy nebo důležité hospodářské statky. Podrobnosti, zejména pokud jde o právní poměry vznikající z takového použití, stanoví vláda České a Slovenské Federativní Republiky nařízením.
    § 2
    Složení ozbrojených sil
    (1) Ozbrojené síly tvoří vojsko (odstavec 2) jako jejich základ a veřejné ozbrojené sbory, které určí vláda České a Slovenské Federativní Republiky, části těchto sborů nebo jednotliví jejich příslušníci, pokud podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů podléhají vojenskému velení; v době mimořádných opatření podle tohoto zákona (§ 46 až 50) po příslušném povolání (§ 46 odst. 2) též veřejné ochranné sbory určené zvláštními předpisy, jejich části nebo jednotliví příslušníci, osoby podléhající branné povinnosti, které se podrobí branné výchově, a jednotky složené z těchto osob, jakož i osoby povolané k osobním úkonům pro potřeby ozbrojených sil (§ 45).
    (2) Vojsko je souhrn vojáků. Vojáky se rozumějí osoby, které byly odvedeny (§ 15) a mají služební povinnost (§ 20).
    §3
    Organizace ozbrojených sil
    (1) Útvary ozbrojených sil se doplňují bez rozdílu národnosti. Služebním jazykem je jazyk český a slovenský; ve styku s mužstvem neznalým služebního jazyka lze užít také jeho mateřského jazyka.
    (2) Podrobnosti o právních poměrech příslušníku ozbrojených sil, plynoucích z jejich příslušnosti k nim, zejména z nadřízenosti nebo podřízenosti vůči jiným jejich příslušníkům, o způsobu, jakým se vojenský výcvik a vojenská služba vůbec vykonávají, jakož i o organizaci ozbrojených sil, upraviv mezích tohoto zákona, popřípadě v mezích vládních nařízení vydaných k jeho provedení, v oboru své působnosti federální ministerstvo národní obrany a federální ministerstvo vnitra služebními předpisy, pokud tato úprava nenáleží prezidentu České a Slovenské Federativní Republiky jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil.
    (3) Počty vojska stanoví vláda České a Slovenské Federativní Republiky na návrh ministra národní obrany České a Slovenské Federativní Republiky, předložený, pokud jde o vojska ministerstva vnitra, v dohodě s ministrem vnitra České a Slovenské Federativní Republiky.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Mirek Lipowski
    13. 11. 2010, 20:06

    AD Dušan Rovenský:
    Díky za komentář, ale musím se přiznat, že jsem musel fakt chvilku přemýšlet nad tím, co chceš vlastně Dušane sdělit. Začínáš tím, že otázky, které byly položeny jsou na místě, ale přitom ani na jednu neodpovídáš.
    Namísto toho se zaměřuješ na jednu dílčí věc: měřitelnost efektivity výcviku policistů v Iráku, propojuješ to s jejich “dezercemi”. Sám si opovídáš, že to vyčíslit nejde a odhaduješ, že se vypařilo minimálně 50% Iráčanů. Uzavíráš to návrhem nebavit se schopnosti provádět policejní činnosti v populačně centrických konfliktech, ale raději o efektivitě takového počínání – čímž popíráš to co jsi napsal na začátku – že položené otázky jsou na místě.
    Mám tedy trochu problém se ve tvé odpovědi orientovat, ale pokusím se alespoň napsat něco k té efektivitě.
    Je to podle mě podobné jako kdybychom chtěli hodnotit efektivitu např. stavby základů při stavbě domu v situaci, kdy byla z nějakého důvodu tato část stavby zjevně nedostatečně pokryta např. lidskými zdroji (kvantitativně i kvalitavně), ale kvůli časovému tlaku by se nehledě na tento nedostatk pokračovalo ve stavbě zdí, střechy atd. – a stavba by se časem začala naklánět, případně hroutit. V takovéto situaci je ptát se na to jaká byla efektivita stavění základů v souvislosti s naklánějící se stavbou je jaksi irelevantní, snad kromě konstatování-přiznání si, že byla stavba základů prostě nedostatečně zajištěna lidskými zdroji. To, že byla tato “část stavby zjevně podhodnocena-zanedbána” dokazují tvrdá data ohledně expedovaných policejních schopností v Afghánistánu i Iráku, kam bylo expedováno prostě málo policejních schopností (lidksých zdrojů) na to, aby činnost – nejprve prevence povstalectví a poté COIN – mohla mít šanci na úspěch – tedy být efektivní). Ptát se tedy na efektivitu něčeho v situaci kdy je evidentní, že toto-něco bylo těžce podhodneceno nedává smysl – sorry.
    Nedvrdím, že problém dezerce vycvičených místních policistů, nebo jejich zkorumpovanost a spolupráce s povstalci není problem, který by nebylo třeba řešit. Jde, ale o problém, který nelze ani uchopit, natož řešit izolovaně.
    Podle mého názoru tedy není tolik na místě ptát se na efektivitu expedovaných policejních schopností (to se dá dělat v případě, pokud jich bylo expedováno, alespoň minimální množství vzhldem k velikosti populace), ale spíše nad otázkami, které jsem předložil k diskusi, protože jsou aktuální, souvisí se směry rozvoje ozbrojených sil a tvorbou BKO.
    ML

    REPLY

Nejnovější komentáře