Vojensko-policejní schopnosti a COIN
Tento příspěvek nereprezentuje názor Vojenské policie. Je soukromým názorem autora na oblast vojensko-policejních schopností v souvislosti s procesem tvorby Bílé knihy o obraně a potřebou definovat žádoucí schopnosti českých ozbrojených sil srozumitelně pro širokou veřejnost. Text tématicky navazuje na několik předchozích příspěvků publikovaných na OWOP. Jeho cílem je vyvolat širší diskusi na téma důležitosti budování a rozvoje především „expedovatelných“ vojensko-policejních schopností. Na závěr jsou položeny čtyři otázky, jejichž cílem je otevřít diskusi.
Vojensko-policejní schopnosti jsou jednou z důležitých, a podle mého názoru spíše samostatných, než sdílených a univerzálních schopností ozbrojených sil. Tato schopnost v souvislosti s vývojem bezpečnostního prostředí a charakterem hrozeb nabývá čím dál více na významu. Strategické dokumenty popisující současné a budoucí bezpečnostní prostředí a bezpečnostní hrozby hovoří o „stírání rozdílu“ mezi vnějšími a vnitřními bezpečnostními hrozbami a to především v souvislosti s hrozbami, jenž představuje nepřehledný spletenec transnacionálního terorismu, extremismu, povstalectví a organizovaného zločinu. S těmito formami bezpečnostních hrozeb nelze účinně bojovat pouze v rámci jednotlivých států (což samozřejmě vyžaduje expedovat určité bezpečnostní složky, aby proti těmto hrozbám působily v zahraničí), ale také to, že na tento úkol nestačí tradiční ozbrojené síly a zpravodajské služby (viz fiasko těchto tradičně nasaditelných schopností v Afghánistánu).
V této souvislosti je řadou autorů v odborné litratuře (Collonomos, Deflem, Dwan, Kelly, Lutterbeck, Sullivan a další) popsán rostoucí význam expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností. Schopnosti vojensko-policejní jsou z mnoha důvodů důležitým průsečíkem vzhledem ke svému tradičně vnímanému statutu expedovatelnosti jakožto schopnosti v rámci ozbrojených sil, kombinovanému s policejními schopnostmi odpovídajícími potřebám pro nasazení v rámci asymetrických-populačně-centrických konfliktů.
Určitě nelze přehlédnout zřetelný trend transformovat vojensko-policejní schopnosti od těch řekněme „tradičních“ (vnímaných jako podpůrné policejní zajištění konvenčních schopností ozbrojených sil v konvenčních tedy nepřátelsko-centrických konfliktech) k řekněme „novým“, či „netradičním“ (vnímaných jako velmi důležitá schopnost působení vůči civilnímu obyvatelstvu v rámci nekonvenčních/asymetrických/populačně-centrických konfliktů). Tento trend vyplývá především z operačních potřeb nedávných a současných konfliktů a projevuje se v doktrinálních dokumentech NATO souvisejících s vojensko-policejními schopnostmi. Tyto dokumenty členské země standardizují, a pokud nevznesou včas připomínky (což je aktuálně případ ČR), jsou je povinovány implementovat do vlastních doktrín a koncepcí. To se má projevit i v definování a budování schopností ozbrojených sil ČR.
Tento trend transformovat vojensko-policejní schopnosti je však zároveň různými organizačními subjekty ministerstva obrany nedostatečně zohledněn, o čemž svědčí vnímání a definování těchto schopností v našich důležitých dokumentech doktrinální povahy i v některých praktických organizačních opatřeních. Jako příklad ignorování tohoto trendu je dokument Doktrína AČR z roku 2010, kde jsou vojensko-policejní schopnosti popsány tak, že neodpovídají jejich skutečnému aktuálnímu obsahu a významu v kontextu závazných doktrinálních dokumentů NATO. V dokumentu AČR nejsou například uvedeny vojensko-policejní schopnosti v oblasti boje proti terorismu (counterterrorism, CT) ani schopnosti v oblasti protipovstaleckých činností (counterinsurgency, COIN). Na straně 87 v poznámce pod čarou dokument uvádí, že: „síly a prostředky VP jsou při nasazení do operací mimo území ČR zpravidla součástí sil bojového zabezpečení“, což sice odpovídá doktrínám pro nasazení v nepřátelsko-centrických konfliktech, ale nikoliv potřebám nasazení v populačně-centrických konfliktech. Pochopení rozdílu mezi „těžišti“ těchto konfliktů však vyžaduje hlubší pochopení této problematiky, než které prokazují tímto přístupem autoři tohoto doktrinálního dokumentu AČR.
Významným praktickým organizačním projevem ignorování tohoto trendu je třeba zrušení jednoho z mála nových a zároveň jednoho z nejprogresivnějších, a vzhledem k rytmu operačního nasazení i jednoho z nejvíce využívaných organizačních prvků ozbrojených sil (v období od roku 2003 do roku 2008), Útvaru speciálních operací Vojenské policie a dále zrušení Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady těchto schopností. Tyto organizační kroky nebyly (kromě nezvykle medializovaných podezření z údajných pochybení, z nichž dodnes ani jedno neskončilo pravomocným rozsudkem) nijak věcně odargumentovány, kromě prohlášení, že tyto organizační prvky byly „nekoncepční“. V situaci, kdy je jen velmi obtížné nalézt jakoukoli „správnou koncepci“, lze v podstatě cokoliv označit za nekoncepční.
Také legislativa upravující oblast činnosti Vojenské policie je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálnímu stavu věcí v rámci vymezení ozbrojených sil a jejich schopností. Zákon 219 z roku 1999 O ozbrojených silách uvádí, že ozbrojené síly jsou tvořeny Armádou ČR, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky a Hradní stráží, a v navazujícím odstavci tvrdí, že příslušníky ozbrojených sil jsou všichni vojáci v aktivní službě. Nejen příslušníci Vojenské policie, ale i příslušníci Vojenského zpravodajství jsou a zároveň i nejsou příslušníky ozbrojených sil. Přitom na základě jednoduché analýzy problematiky vojensko-policejních schopností je zřejmé, že sehrávají (tedy spíše jejich absence) v nedávných i současných konfliktech významnou roli a budou s velkou pravděpodobností sehrávat významnou roli i v budoucích konfliktech asymetrického charakteru (stačí porovnat žádoucí množství policistů a vojenských policistů ihned po ukončení hlavních bojových operací v Kosovu, Afghánistánu a Iráku s realitou).
Klíčovou kategorií k pochopení významu role expedovatelných policejních schopností je rozdílná role civilního obyvatelstva v konvenčních-nepřátelsko-centrických konfliktech oproti jeho roli v nekonvenčních-populačně-centrických konfliktech. Jak již bylo blíže vysvětleno v příspěvku na téma podstaty nekonvenčních konfliktů je jednání civilního obyvatelstva předmětem soupeření mezi povstalci a státem. Každé povstalecké hnutí nutně potřebuje podporu civilního obyvatelstva k tomu, aby kompenzovalo svou „nevýhodu slabosti“ prostřednictvím „informační výhody“. Tuto informační výhodu povstaleckým hnutím zajišťuje kromě terénu především podpora (anebo alespoň efektivně vynucená spolupráce) obyvatelstva. S tím právě úzce souvisí policejní schopnosti – ať už jde o vlastní policejní činnost, jakožto kritickou bezpečnostní schopnost státu, anebo expediční schopnost státu, který se rozhodl intervenovat ve prospěch jiného státu. Policejní schopnosti jsou samozřejmě kvůli bojové a logistické nesamostatnosti expedovatelné pouze s větší či menší podporou konvenčních schopností ozbrojených sil.
Ve skutečnosti jde spíše o roli expedičních policejních než vojensko-policejních schopností, protože v populačně-centrických konfliktech by bylo optimálnější expedovat civilní policii především kvůli jejím schopnostem čelit sofistikovaným, vysoce konspirativním a násilným formám organizovaného zločinu. Ty jsou svou podstatou snad nejvíce podobné povstalectví s tím rozdílem, že organizovaný zločin nemá většinou za cíl přímo uchopit politickou moc ve státě (chce spíš získat možnost efektivně operovat v rámci státu nebo v rámci vice států: milk the cow), kdežto povstalecká hnutí mají spíše za cíl vybojovat a převzít politickou moc ve státě (chce spíš stát porazit: kill the cow). Policejní schopnosti a především kvalitní lidské zdroje pro tuto schopnost jsou “nedostatkovou komoditou” ve většině států aliance, což vyvolává odpor ministerstev vnitra nasazovat policisty do zahraničí ve větších počtech.
Pro pochopení toho, proč jsou policisté vhodnější, ne-li nezastupitelní v řadě schopností potřebných pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech je důležitá skutečnost, že policejní a vojenské instituce byly historicky určeny k tomu, aby efektivně působily proti jinému charakteru bezpečnostních hrozeb. Tomu se přizpůsobovaly i organizační formy, prostředky a metody činnosti těchto organizací. Zatímco vojenské organizace byly a do značné míry jsou stále budovány tak, aby obstály především v masivním, centrálně řízeném a unifikovaném způsobu nasazení odpovídajícímu formám industriálního válčení, policejní organizace byly a jsou budovány tak, aby obstály v souboji s nejrůznějšími formami zločinu, které jsou často charakteristické konspirativností, ne-doktrinální a decentralizovanou formou.
Policejní organizace proto, na rozdíl od těch vojenských, vyžadují a podporují iniciativnost a vysokou míru samostatnosti jednotlivců, či malých skupin, které jsou schopné efektivně spolupracovat s dalšími samostatnými a specializovanými subjekty policejních organizací, orgány činnými v trestním řízení, státními institucemi obecně a intenzivně i s civilním obyvatelstvem. To a řada dalších důvodů činí policejní organizace mnohem kompetentnější pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech s nepostradatelnou bojovou a logistickou podporou konvenčních i speciálních vojenských schopností.
Vojenské policie působí v homogenním prostředí ozbrojených sil a ministerstev obrany, které je charakteristické nižším počtem trestné činnosti a absencí některých forem organizovaného zločinu. Tím jsou vojenští policisté handicapováni oproti civilním policistům při efektivním nasazení v populačně-centrických konfliktech spojeným s povstalectvím. Tento handicap by byl ještě znásoben, pokud by byla Vojenská policie podřízena konvečním vojenským jednotkám a byla nucena fungovat v organizačních formách konvenčních sil.
Pro Vojenské policie je také velmi kritická míra nezávislosti při odhalování a dokumentování trestné činnosti – ta je principiálně ohrožena podřízeností policejního prvku velitelskému prvku, který je sám „vyšetřován“. Bylo by unáhlené tvrdit, že se jedná o trend, ale z posledních jednání představitelů Vojenských policií NATO v tomto roce vyplynulo, že například Británie a Kanada upouštějí od podřízenosti Vojenských policií pod generální štáb a přesunují je přímo pod ministry obrany kvůli kauzám, ve kterých vojenští velitelé nepřípustným způsobem ovlivňovali nezávislost vyšetřování vojenské policie.
Pro uchování nezávislosti odhalování a vyšetřování i efektivity fungování a rozvoje především nasaditelných schopností Vojenské policie, je velmi důležité vysvětlit důležitost specifické organizační formy. Té je možné dosáhnout pouze zachováním, či dokonce posílením míry autonomie v rámci organizační struktury ozbrojených sil. Tendence začlenit schopnosti Vojenské police do podřízenosti velitelů organizační struktury AČR, je tedy snahou, která je možná částečně odůvodnitelná v rámci zefektivnění při nasazení v konvenčních-nepřátelsko centrických konfliktech podle čl. 5 Severoatlantické smlouvy, ale nikoliv snahou ve prospěch budování a rozvoje žádoucích vojensko-policejních schopností pro nasaditelnost v konfliktech populačně-centického charakteru, tedy asymetrických – mimo čl. 5 Washingtonské smlouvy a v tzv. komplexním prostředí.
Ve stejném kontextu je důležité vnímat i proces definování potřeby budování a rozvoje tzv. schopností sil speciálních operací (včetně schopností policejních a vojensko-policejních speciálních operací), ale o tom bude až další plánovaný příspěvek, který je v rámci procesu tvorby podkladů pro BKO neméně aktuální, neboť také úzce souvisí s potřebou rozvíjet schopnosti pro asymetrické-populačně-centrické formy konfliktů.
Otázky k diskuzi:
- Je dostatečně odborně vnímána problematika a podstata asymetrických-populačně-centrických konfliktů a v tomto kontextu i role a růst významu nasaditelných/expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností?
- Do jaké míry lze transformovat konvenční vojenské jednotky pro činnost v populačně-centrických konfliktech? Jinými slovy, do jaké míry mohou být tyto jednotky transformovány tak, aby prováděly policejní činnosti a zároveň neztratily primární schopnosti pro nasazení v konvenčních-nepřátelsko-centrických typech konfliktů?
- Potřebují již tak (oproti civilním policiím) handicapované vojensko-policejní organizace specifickou organizační formu a kulturu a tedy nezávislost na organizační struktuře a formě konvenčních částí ozbrojených sil, anebo by bylo lepší v případě ČR organizačně zařadit Vojenskou polici pod GŠ AČR a proč?
- Bylo zrušení Útvaru speciálních operací Vojenské policie a Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady systémovým krokem? Pokud ano – v čem spočívá systémovost tohoto kroku, pokud ne – v čem spočívá nesystémovost tohoto kroku?
Ke čtení:
- Bensahel, Nora, and Oliker Olga. Peterson Heather. Improving Capacity for Stabilization and Reconstruction Operations;
- Joseph D. Celeski. Policing and Law Enforcement in COIN: the Thick Blue Line;
- Colonomos, Ariel. “Le Pari de la Guerre”, War Confuses Police with Military, by Jean Birnbaum;
- Deflem, Mathieu. Policing Post-War Iraq: Insurgency, Civilian Police, and the Reconstruction of Society;
- Dwan, Renata. Executive Policing: Enforcing the Law in Peacekeeping Operations;
- Jones, G. Seth. The Rise of Afghanistan Insurgency: State Failure and Jihad;
- Kelly, K. Terrence, Seth G. Jones, E. James Barnett II, Keith Crane, C. Robert Davis, and Carl Jensen. A Stability Police Force for the United States: Justification and Options for creating U.S. Capabilities;
- Lutterbeck, Derek. Between Police and Military: The New Security Agenda and the Rise of Gendarmeries;
- Quinlivan, T. James. The Painful Arithmetic of Stability Operations;
- Sullivan, P. John. The Missing Mission: Expeditionary Police for Peacekeeping and Transnational Stability.
Otázky které byly položeny jsou na místě. Ještě bych si dovolil položit jednu: Jaká je efektivita nasazení vojenských policistů (ale to neplatí jen a pouze pro vojenské policisty), kteří jsou v konfliktech nízké intenzity nasazeni jako instruktoři cvičící místní ozbrojené (plicejní) síly? A není to z velké části mrháním úsílím?
Uvedu příklad: V letech 2003 – 2006 prováděli čeští vojenští policisté výcvik iráckých policistů. Dle oficiálních údajů na stránkách resortu ( http://www.mise.army.cz/scripts/detail.php?id=3713 ) byl celkový počet iráckých policistů, na jejichž výcviku se podíleli čeští vojenští policisté přes 12 000 a celkový počet iráckých policistů vycvičených ve výhradně českých kurzech 1 417 osob. Jenže je dnes někdo schopný říct, kolik z těch údajně vycvičených 12 000 Iráčanů nebyli infiltorvaní členové šíitských milicí (zejména JAM), kteří se ihned po ukončení výcviku zapojili do bojové činnosti proti koaličním jednotkám? Kolik z těch ostatních okamžitě neprodalo svou výzbroj a nedezertovalo? Kolik z těch dalších se nestalo kriminálními živly, které unášely irácké občany a požadovalo za jejich propuštění výkupné? Já myslím, že toto dnes nikdo dnes řící nemůže – osobně (z vlastní zkušenosti) však odhaduji, že se takto „vypařilo“ minimálně 50% Iráčanů, které vycvičili naši příslušníci VP. A pokud se „nevypařili“, tak na nás potom odpalovali rakety a minomety…
Takže bych se nebavil o naši schopnosti provádět policejní činnost (např. i formou výcviku a mentorování) v populačně-centrických konfliktech, ale vůbec o efektivitě takového počínání.
ad Dušan: míru té efektivity bohužel lze jen těžko odhadnout, nicméně si nemyslím, že by to bylo až tak zlé. Já jsem například v roce 2006 v Iráku byl, konkrétně u britů na divizi a jedním z mých úkolů bylo vyhodnocovat takzvané PSMR nebo-li Police Station Monthly Report, ve kterých se opravdu dosti komplexně hodnotil stav jednotlivých policejních stanic (v jednotlivých krajích/okresech) v průběhu času a mohu říct, že s postupem času se to hodnocení zlepšovalo (ikdyž je samozřejmě otázkou jak moc ta hodnocení reflektovala skutečný stav).
K těm možným „infiltrátorům“ – také to dle mého názoru nebude tak horké. Pokud je mi známo, tak za celou dobu působení VP v této výcvikové misi (2003-2006) nedošlo k jedinému bezpečnostnímu incidentu, kdy by se cvičící byť i jen pokusil o cokoliv proti instruktorům. Dále pak využitelnost získaného výcviku pro případné teroristy si myslím byla opravdu minimální (snad kromě střelecké přípravy).
Nedělám si iluze, že všech 100% vycvičených u irácké policie zůstalo, nicméně bez bezpečnostních sil (IP, INA) by se těžko mohlo začít s předáváním zodpovědnosti iráckým orgánům.
Pro Stana: Jak sám víš, tak jsem tam byl po tobě. Koncem roku 2006 a v roce 2007 to bylo velmi zlé. Probíhala operace Sinbad (Sindibád), jejimž cílem byla právě eliminace povstaleckých struktur uvnitř iráckého bezpečnostního aparátu (zejména policie). V jejim průběhu Britové zničili několik policejních stanic ve městě Basra a zabili řadu příslušníků iráckého policejního sboru, neboť se jednalo o odpadlíky, které využívaly své moci k vedení protikoaliční/kriminální činnosti.
Více např. zde: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/1537861/Soldiers-destroy-Basras-rogue-police-HQ.html
nebo zde: http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/1537714/Rogue-police-officers-seized-in-Basra.html
Za mého působení bylo z jednoho kurzu vyřazeno cca 50 policejních rekrutů, neboť nebylo možné prokázat jejich skutečnou identitu – to k těm „infiltrátorům“. Nemohu zabíhat do detailů, ale byli tam. Loajalita irácké policie v Basře k centrální irácké vládě je celkem zřejmá z operace Saulat al-Fursan ke které došlo v roce 2008 (více zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Charge_of_the_Knights ).
Co však považuji za nejhorší, je smyšlený údaj 12 000 vycvičených policistů. Vždyť my si lžeme sami sobě. Není divu, že koaliční síly mají takové problémy v Afghánistánu a před tím se s nimi potýkali v Iráku, pokud velitelům chodí takováto hlášení o tom, jak „naše zbraně postupují vítězně vpřed“. Těch 12 000 (pokud je to skutečně pravdivý údaj) osob nikdy vycvičeno nebylo. Řada iráckých policistů byla v několika kurzech za sebou nebo kurzy opakovala (z důvodu propadnutí u zkoušek), takže se jednalo stále o jedny a ty samé osoby. Tedy nikoli 12 000 osob, ale 12 000 kurzů, což je podstatný rozdíl.
Takže jako PR je to hezké, ale neoperujme s takovýmito údaji, pokud chceme vést vítěznou válku…
Když už jsme dnes na OWOP u citací zákonů, tady je citát z úplného znění zákona č. 92/1949 Sb., Branný zákon z roku 1990. Tím odpovídám na problém „podivného postavení VP“ v dnešním resortu, které nebylo vůbec „podivné“ v době, kdy vznikal zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii. Tehdy stála definice ozbrojených sil na vojsku a veřejných ozbrojených sborech. Koncept se rozpadl s novou brannou legislativou, a to aniž by se někdo snažil opravit zákony konstruované podle původního konceptu. Zde je asi také příležitost pro tvůrce BKO s tím něco udělat.
ČÁST 1
OZBROJENÉ SÍLY ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNI REPUBLIKY
§ 1
Úkoly ozbrojených sil
(1) K obraně svobody a nezávislostí České a Slovenské Federativní Republiky a ochraně jejího ústavního zřízeni‘ vytváří československý stát ozbrojené síly.
(2) Úkolem ozbrojených sil je
a) odvrátit ozbrojenou sílou napadení nebo ohrožení České a Slovenské Federativní Republiky vnějším nepřítelem,
b) bojovat za samostatnost, celistvost a jednotu státu a ústavní zřízení proti vnějším nepřátelům a plnit vojenské úkoly plynoucí ze spojeneckých závazků České a Slovenské Federativní Republiky a
c) spolupůsobit při udržování bezpečnosti uvnitř státu v případě přímého násilného útoku proti ústavnímu zřízení České a Slovenské Federativní Republiky.
(3) Vojáků v Činné službě smí být použito také při pohromách ohrožujících lidské životy nebo důležité hospodářské statky. Podrobnosti, zejména pokud jde o právní poměry vznikající z takového použití, stanoví vláda České a Slovenské Federativní Republiky nařízením.
§ 2
Složení ozbrojených sil
(1) Ozbrojené síly tvoří vojsko (odstavec 2) jako jejich základ a veřejné ozbrojené sbory, které určí vláda České a Slovenské Federativní Republiky, části těchto sborů nebo jednotliví jejich příslušníci, pokud podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů podléhají vojenskému velení; v době mimořádných opatření podle tohoto zákona (§ 46 až 50) po příslušném povolání (§ 46 odst. 2) též veřejné ochranné sbory určené zvláštními předpisy, jejich části nebo jednotliví příslušníci, osoby podléhající branné povinnosti, které se podrobí branné výchově, a jednotky složené z těchto osob, jakož i osoby povolané k osobním úkonům pro potřeby ozbrojených sil (§ 45).
(2) Vojsko je souhrn vojáků. Vojáky se rozumějí osoby, které byly odvedeny (§ 15) a mají služební povinnost (§ 20).
§3
Organizace ozbrojených sil
(1) Útvary ozbrojených sil se doplňují bez rozdílu národnosti. Služebním jazykem je jazyk český a slovenský; ve styku s mužstvem neznalým služebního jazyka lze užít také jeho mateřského jazyka.
(2) Podrobnosti o právních poměrech příslušníku ozbrojených sil, plynoucích z jejich příslušnosti k nim, zejména z nadřízenosti nebo podřízenosti vůči jiným jejich příslušníkům, o způsobu, jakým se vojenský výcvik a vojenská služba vůbec vykonávají, jakož i o organizaci ozbrojených sil, upraviv mezích tohoto zákona, popřípadě v mezích vládních nařízení vydaných k jeho provedení, v oboru své působnosti federální ministerstvo národní obrany a federální ministerstvo vnitra služebními předpisy, pokud tato úprava nenáleží prezidentu České a Slovenské Federativní Republiky jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil.
(3) Počty vojska stanoví vláda České a Slovenské Federativní Republiky na návrh ministra národní obrany České a Slovenské Federativní Republiky, předložený, pokud jde o vojska ministerstva vnitra, v dohodě s ministrem vnitra České a Slovenské Federativní Republiky.
AD Dušan Rovenský:
Díky za komentář, ale musím se přiznat, že jsem musel fakt chvilku přemýšlet nad tím, co chceš vlastně Dušane sdělit. Začínáš tím, že otázky, které byly položeny jsou na místě, ale přitom ani na jednu neodpovídáš.
Namísto toho se zaměřuješ na jednu dílčí věc: měřitelnost efektivity výcviku policistů v Iráku, propojuješ to s jejich “dezercemi”. Sám si opovídáš, že to vyčíslit nejde a odhaduješ, že se vypařilo minimálně 50% Iráčanů. Uzavíráš to návrhem nebavit se schopnosti provádět policejní činnosti v populačně centrických konfliktech, ale raději o efektivitě takového počínání – čímž popíráš to co jsi napsal na začátku – že položené otázky jsou na místě.
Mám tedy trochu problém se ve tvé odpovědi orientovat, ale pokusím se alespoň napsat něco k té efektivitě.
Je to podle mě podobné jako kdybychom chtěli hodnotit efektivitu např. stavby základů při stavbě domu v situaci, kdy byla z nějakého důvodu tato část stavby zjevně nedostatečně pokryta např. lidskými zdroji (kvantitativně i kvalitavně), ale kvůli časovému tlaku by se nehledě na tento nedostatk pokračovalo ve stavbě zdí, střechy atd. – a stavba by se časem začala naklánět, případně hroutit. V takovéto situaci je ptát se na to jaká byla efektivita stavění základů v souvislosti s naklánějící se stavbou je jaksi irelevantní, snad kromě konstatování-přiznání si, že byla stavba základů prostě nedostatečně zajištěna lidskými zdroji. To, že byla tato “část stavby zjevně podhodnocena-zanedbána” dokazují tvrdá data ohledně expedovaných policejních schopností v Afghánistánu i Iráku, kam bylo expedováno prostě málo policejních schopností (lidksých zdrojů) na to, aby činnost – nejprve prevence povstalectví a poté COIN – mohla mít šanci na úspěch – tedy být efektivní). Ptát se tedy na efektivitu něčeho v situaci kdy je evidentní, že toto-něco bylo těžce podhodneceno nedává smysl – sorry.
Nedvrdím, že problém dezerce vycvičených místních policistů, nebo jejich zkorumpovanost a spolupráce s povstalci není problem, který by nebylo třeba řešit. Jde, ale o problém, který nelze ani uchopit, natož řešit izolovaně.
Podle mého názoru tedy není tolik na místě ptát se na efektivitu expedovaných policejních schopností (to se dá dělat v případě, pokud jich bylo expedováno, alespoň minimální množství vzhldem k velikosti populace), ale spíše nad otázkami, které jsem předložil k diskusi, protože jsou aktuální, souvisí se směry rozvoje ozbrojených sil a tvorbou BKO.
ML
Pro Mirka: Stále mi tu „visí“ jeden komentář, který čeká na schválení. Myslím, že jsem v něm poukázal na konkrétním příkladu nad čím se zamýšlím. A myslím, že je to otázka naprosto legitimní: Je náš způsob jakým využíváme schopnosti vojenských policistů, jako výcvikových expertů, dostatečně efektivní? Nelze to dělat lépe?
Narážím na to v souvislosti s obdobým úsilím ze strany AČR o výcvik ANP v Afghánistánu.
Efektivita využívání lidských zdrojů v AČR všeobecně je minimální a totálně nehospodárná.Příklad z mise KFOR,kterou konečně AČR začíná rušit.V této misi se protočilo všechno co má ruce a nohy v armádě.Dělostřelci,tankisti,logistici,protiletadlovci atd.,zde dělali vyloženě policejní práci(prohledávání budov,aut a osob za účelem zajištění zbraní a dokumentů,hlídkování společně s Kosovskou policií,samostatné hlídkování po naprosto klidném a bezpečném území Kosova,protidemonstrační nácviky a zásahy,doprovody osob,atd.,atd.).A co dělala Vojenská policie?Měřila rychlost na základně,dávala vojáčkům dýchat jestli si náhodou nedali jedno pivo,školila řidiče v dopravní tématice a spoustu dalších “důležitých“povinností, mněli na starosti.Zde osobně vidím jednu z největších bolestí AČR,v republice AČR cvičí dle odborností a specializací a při následném nasazení v zahraničí stejně každý dělá něco úplně jiného než k čemu byl vycvičen.Kdybych toto armádní nakládání s lidskými zdroji zasadil do civilní sféry tak truhlář bude dělat práci zedníka a naopak,jaká bude výsledná kvalita práce si domyslí každý sám.Takto bohužel,ale funguje AČR.
AD Dušan Rovenský
Tato otázka je určitě legitimní, protože obecně řečeno není téměř nic co by se nedalo dělat lépe.
Nicméně je v podstatě nemožné hodnotit efektivitu něčeho, co je již tak podhodnoceno a tím pádem neefektivní (což už jsem ale odpověděl v předchozím komentáři).
To co by “bývalo bylo” možno dělat lépe (kdyby bylo dostatek lidských zdrojů pro kvalifikovanou policejní činnost) není jenom oblast výcviku, ale především v první fázi přímý výkon policejních činností z důvodu absence vlastních policejních (rozuměj afghánských, nebo iráckých) kapacit a suběžně výcvik, mentoring a posléze (v rámci předávání policejního výkonu nově vybudovaným kapacitám) monitoring těchto místních policejních kapacit. Toto se dělo relativně úspěšně v Kosovu (především prostřednictvím UNMIK CIVPOL a dalších kapacit OSN, kterými byli expedovaní soudci a státní zástupci a mnoho dalších odborností), a proto se vojenské policie mohly věnovat především policejnímu zabezpečení konvenčních vojenských jednotek, což je jednou z rolí vojenských policií. Výjimku tvořili především italské MSU, které po určitou skutečně policejně zabezpečovaly nejenom konvenční vojenské jednotky, ale i civilní populace. Jednalo se, ale spíše o výjimku, protože se jednalo o jednotkyy postavné z četnictva a Italové disponovali dotatečnými kapacitami i politickou vůlí, aby tento úkol plnili.
V případě Afghánistánu ani Iráku se nic takového jako v Kosovu (UNMIK CIVPOL) nepodařilo expedovat a vzniklo tam tak “policejní vacuum”, jenž bylo výynamnou součástí mnohem většího “vakua” istutucí zajišťující fungování práva a spravedlnosti (státní zástupci, soudci, vězeňští dozorci atd.). Už jsem to uváděl, ale na celý Afghánistán se zhruba třicetimilionovou populací bylo expedováno v letech 2002-2003 clekem 17 německých civilních policistů. Tíha policejního zabezpečení obyvatelstva tedy ležela na expedovaných vojenských schopnostech z nichž nejkompetentnější pro tuto činnost jsou vojenské policie. Vojenští policisté, ale jen těžko mohou působit efektivně vůči civilnímu obyvatestvu, když jsou expedováni v počtech plánovaných pouze na policejní zabezpečení nasazených konvenčních vojenských jednotek. Konvenční vojenské jednotky nejsou ovšem konpetentní provádět efektivně policejní činnosti vůči civilnímu obyvetelstvu – a zdá se, že tu máme “hlavu 22”?
AD CIVIL
Ono se to v případě přístupu k populačně-centrickým konfliktů neděje takto nesmyslně pouze v případě ozbrojených sil ČR. Také v případě USA (jejichž přístup je, přiznejme si to, pro úspěch/neúspěch klíčový) od roku 2002 do roku 2009 zastávali nejvyšší posty v rámci operace v Afghánistánu velitelé z konvenčních jednotek – a je to dodnes znát (zavřeli se s vojsky na základnách, protože neměli žádného viditelného nepřítele, proti kterému by se dalo konvenčně bojovat, sporadicky a nefektivně patrolovali a nechali volný prostor pro vznik a růst povstalectví). Jediní kdo něco proti povstalectví dělali byli speciálové, ale s malou efektivitou, protože v jejich počtech nebyli schopni zajistit žádoucí jednání populace a navíc nemohli účinně působit proti povstalcům, kterí se stahovali mimo území Afghánistánu. Prvním velitelem na významné pozici s nekonvenčním backgroundem byl generál McChrystal, který okamžitě změnil přístup a uchopil siuaci jako populačně-centrický konflikt, ale bohužel nedostal od politiků zdroje, které by potřeboval (a kdoví co se mezi ním a politikama odhrálo ještě navíc – o čemž nevíme). Namísto něj nastoupil expert na dohody s bývalými “bad guys” z Iráku general Petraeus, který je sice představitel “konvenčních” vojenských kruhů, i když s výrazným vlivem dosaženého civilního vzdělání na jeho myšlení. On ale nepřišel dělat COIN, ale “deal” s těmi, kteří si povstalectvím vybojovali místo u jednacího stolu a je proto zapotřebí se s nimi dohodnout raději dříve, protože s postupem času by si pravděpodobně vybojovali ještě lepší vyjdenávací pozici.
To se, ale bavíme o lidských zdrojích v oblasti nasazených vojsk. Budování státu, ale vyžaduje i jiný rozměr než vojenský, což se poměrně pozdě v Afghánistánu zohlednilo projektem provinčních rekonstrukčních týmů, nicméně se opět pozapomělo na policejní kapacity a skutečné policejní působení vůči civilní populace skrze policejní experty a nikoliv vojáky, kteří si “hrají – či ani nehrají na policajty”, což potvrzují např. zkušenosti z nasazení SOGu v Logaru v roce 2008. Podle jejich zkušeností tam zřetelně chyběl kompetentní policejní prvek, který by nezabezpečoval policejně pouze nasazené konvenční vojenské síly, ale působil aktivně vůči civilní populaci. SOG tuto činnost začal v rámci svých možností provádět a zaznamenal i řadu “hmatatelných” úspěchů o čemž svědčí i fakt, že s nimi intenzivně spolupracovaly americké síly pro speciální operace a vysoce hodnotili jejich přínos svou kompetentností k – tzv. “high end police tasks” v provincii Logar, stejně jako vysoce hodnotili britští představitelé schopnosti této jendontky v jižním Iráku a v provincii Helmand v jižním Afghánistánu. V ČR se tehdejší vedení resortu MO přesto rozhodlo SOG v roce 2009 zrušit a to bez adekvátní náhrady jeho unikátních schopností především v obalsti high end police tasks, což zjevně odporuje potřebám budovat schopnosti pro efektivní nasazení v populačně-centrických konfliktech. Tímto došlo, podle mého názoru, k neomluvitelnému (a dodnes nevysvětlenému) organizačnímu kroku, kterým byla zmařena investice daňových poplatníků v řádech stovek miliónů korun, a bylo znevážilo úsilí a oběti příslušníků SOGu, kteří jsou dones kolektivně stigmatizováni nejen samotným zrušním útvaru, ale I medializovanými obviněními z různých pochybení o jejchž pravdivosti a závažnosti něco napovídá již to, že nebyl nikdo z příslušníků této jednotky dodnes pravomocně odsouzen.
Z toho, alespoň pro mne vyplývá (zejména proto, že se právě tvoří bílá kniha o obraně) to, že je velmi aktuální se bavit v rámci diskuze o potřebných schopnostech ozbrojených sil ČR, na téma vojensko-policejních nasaditelných schopností a to především v souvislosti s populačně-centrickými konflikty, které budou s největší pravděpodobností nejčastějším typem nasazení OS ČR v zahraničí, ve střednědobém i dlohodobém časovém horizontu.
Dovolím si tedy na tomto místě znovu zopakovat 4 otázky položené na konci textu a třeba se na ně někodo skutečně pokusí odpovědět:
1. Je dostatečně odborně vnímána problematika a podstata asymetrických-populačně-centrických konfliktů a v tomto kontextu i role a růst významu nasaditelných/expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností?
2. Do jaké míry lze transformovat konvenční vojenské jednotky pro činnost v populačně-centrických konfliktech? Jinými slovy, do jaké míry mohou být tyto jednotky transformovány tak, aby prováděly policejní činnosti a zároveň neztratily primární schopnosti pro nasazení v konvenčních-nepřátelsko-centrických typech konfliktů?
3. Potřebují již tak (oproti civilním policiím) handicapované vojensko-policejní organizace specifickou organizační formu a kulturu a tedy nezávislost na organizační struktuře a formě konvenčních částí ozbrojených sil, anebo by bylo lepší v případě ČR organizačně zařadit Vojenskou polici pod GŠ AČR a proč?
4. Bylo zrušení Útvaru speciálních operací Vojenské policie a Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady systémovým krokem? Pokud ano – v čem spočívá systémovost tohoto kroku, pokud ne – v čem spočívá nesystémovost tohoto kroku?
odpovím jako laik, voják jiné odbornosti, přesto s nezanedbatelnou zkoušeností v AČR
1. problematika a podstata vnímána dostatečně není, stejně jako potřeba schopností. To asi nevyvolá sporu.
2. druhá otázka je asi zásadní – od odpovědi by se měla odvíjet struktura armády. Při odpovědi se pokusím o zjednodušení: neumím si představit, že by standardně vycvičený voják libovolné odbornosti nebyl schopen plnit základní role při policejní činnosti. Pokud by policejní schopnosti byly nepřenositelné, musíme si položit otázku, zdali by nebylo lepší omezit jakoukoli infantry (např. lehké prapory) a neposílit expediční schopnosti PČR.
3. Nehovořil bych ani tak o kultuře a organizaci, jako oddělení z pozice přidělených kompetencí. Těžko přidělit kompetence vojenských policistů několika infantry praporům. V každém případě platí, že vyčlení-li se cokoli z masy útvarů pod NGŠ, přináší to efektivitu v činnosti (vlastní nákupy, nesvazující normativy) a zároveň nehospodárnost.
4. Zde se neodvážím moc hodnotit, jen jsem od známých FAC slyšel leccos o divokosti a neřízenosti SOG v operacích. Jako laik jsem SOG chápal jako rekrutační mechanismus pro nadšence, ale jako nesystémový prvek v strukuře MO/AČR. Na armádu země velikosti ČR mi přišlo, že máme příliš různých speciálů a dáváme malou podporu bojovníkům ze standardních složek, např. 7mb.
Pokusím se po svém vyjádřit k otázkám, na jejichž položení jsme marně čekali 7 let budování SOGu.
1. V obecné rovině je této problematice věnována velká rétorická pozornost, ale naprosto chybí praktické řešení všech otázek a problémů, které souvisí s asymetrickými konflikty. Od technických jednotlivostí jako je přepravitelnost, kompatibilita spojení a dalšího vybavení nebo příprava a výcvik jednotek a velících prvků. Až po zcela zásadní otázku a tou je, čeho chceme v dané operaci nebo misi dosáhnout? Od toho se totiž odvíjí odpověď na druhou část otázky. Pokud jsme přítomni v Iráku, Kosovu nebo Afghánistánu pouze jako politické vyjádření podpory spojencům, pak asi můžeme do jakéhokoli konfliktu poslat jakýkoli útvar, položit důraz na minimalizaci ztrát a po určeném čase stráveném na základně vyrotovat jednotku dalším libovolným praporem. Pokud je však cílem aktivní a výsledky přinášející mise (a po takové naši spojenci volají), pak je odpověď záporná a tvrdím, že pozornost věnovaná vojensko – policejním schopnostem je malá a nedostatečná.
2. Podle mého názoru především platí, že pokud budujeme profesionální armádu, má být zachován systém specializací jednotlivých druhů vojsk a jednotek. Přecvičování např. dělostřeleckých jednotek na misi v Kosovu je mrhání penězi, časem a energií všech zainteresovaných. Další otázkou je, jak efektivní je potom výkon policejních činností v misi ze strany konvenčních jednotek. Zastavit a prohledat auto na „check point“ dokáže každý voják, ale vyhodnotit získané informace a následně je využít v dalších krocích, jako je např. vytěžování osob, vyvozování závěrů apod. je podle mého názoru natolik specifický druh vojensko – policejní činnosti, který vyžaduje již zmíněnou iniciativnost, specifickou organizační a velící kulturu a praxi. Bez toho nelze v policejních činnostech očekávat potřebné výsledky. A zároveň jsem přesvědčen, že konvenční jednotky tyto potřebná specifika nemají.
3. Zařazení VP pod AČR y bylo chybou a nepřineslo by žádný pozitivní dopad ani pro VP, ani pro AČR. V řadách AČR obecně vžitá představa, že VP disponuje neomezenými finančními zdroji a proto má nadstandartní výzbroj a vybavení, a že v případě, že nebude stát mimo AČR, bude dost prostředků pro všechny jednotky je mylná. Problém totiž není v objemu prostřeků, ale v efektivitě nakládání s nimy. A ta je u VP oproti AČR mnohonásobně vyšší. I z toho důvodu, že od vyjádření potřeby základního útvaru VP k nejvyššímu velení, t.j. NVP je to mnohem kratší cesta než v linii základní útvar AČR – NGŠ. Viz. insider, a poznámka o nehospodárnosti. Myslím, že GŠ se nemůže chlubit vyšší hospodárností než útvary jemu nepodřízené.
Samostatnou věcí je nezávislost VP na strukturách, které jsou z hlediska určení VP cílem její činnosti. Pokud má VP efektivně a nezávisle vyšetřovat trestnou činnost v resortu MO a v řadách AČR, tak nemůže být podřízena těm, jejichž případná pochybení má šetřit.
4. Zrušení Útvaru speciálních operací Vojenské policie a Zvláštního odboru Vojenské policie nemělo nic společného s koncepčností nebo systémovostí těchto útvarů. Tento krok, jehož cílem bylo zlikvidovat poslední hrozbu pro tehdejší vedení resortu MO byl proveden naprosto bez zřetele k jakékoli koncepci a to i přesto , že šlo o jedny z nejvýkonnějších, ne-li nejvýkonnější útvary resortu MO vůbec.
VP ztratila zrušením SOGu nástroj pro řešení nestandartních a krizových situací jak na území ČR tak v zahraničí, pomyslnou špičku profesní dráhy pro řadového příslušníka VP a v neposlední řadě si uzavřela nebo znesnadnila přístup k nejnovějším výcvikovým postupům, které SOG do řad VP a AČR přinášel. Zánikem zvláštního odboru pak ztratila možnost pronikat do páchání trestné činosti v nejvyšších patrech resortu. A protože SOG se zvláštním odborem v těchto věcech velmi úzce spolupracoval, bylo nutné se obou útvarů zbavit. Účelová změna na postu NVP k tomuto kroku jen otevřela cestu.
SOg otevřel cestu pro VP směrem, o kterém pojednává úvodní příspěvek. Na obsazených územích kontrolovaných mixem mezinárodních a místních sil a orgánů, je bezpečnost základním problémem. Rozbitá silnice se dá okamžitě opravit, chybějící potraviny okamžitě dovézt a zdroj vody nahradit cisternou. Ale bezpečnost ve dne i v noci, ve společnosti se složitou kmenovou a náboženskou strukturou se rychle a jednoduše zajistit nedá. Patrolující konvenční jednotky se vší obrovskou technickou převahou jsou neúčinné a jediná cesta vede skrze policejní trpělivou práci, shromažďování a vyhodnocování informací. V Logaru byl tento koncept úspěšně vyzkoušen a je škoda, že SOG neměl možnost v činnosti pokračovat a „vyšlapat cestičku“ pro další útvary VP.
Velice rád jsem přečetl – a souhlasím v tom, co pokládám za hlavní a převelice důležitou myšlenku. (http://www.euro.cz/id/xor5pr6ff4/detail.jsp?id=11270 ) Účinně snížit teroristickou hrozbu lze provést poměrně levně, ale bolí z toho hlava (z přemýšlení). V současnosti je téměř větším nepřítelem ten, kdo teroristickou hrozbou sám hrozí, aby – s čistou hlavou – vyrazil ze státního rozpočtu olbřími sumy. Nedejbože se až zdá, že ten terorismus jako jev se mnoha lidem a společnostem vlastně velmi hodí, a podle vzoru Dr. Divnolásky se naučili nedělat si starosti a mít rádi bombu (Stanley Kubrick). Škaredé vyhlídky.
AD INSIDER
Díky za opovědi na položené otázky.
K odpovědi na otázku dva – nesouhlasím s názorem, že si nedovedete představit, že by standardně vycvičený voják libovolné odbornosti nemohl plnit zíkladní role policejní činnosti. Jde o to co máte na mysli pod “základními rolemi”? Rolí-fukcí policejních organizací je podílet se na prosazování-vynucování dodržování zákonů platných v daném státě (viz. semantický význam anglického law enforcement) což vyžaduje, aby policejní organizace disponovaly celou řadou schopností jako např.: odhalovat, vyšetřovat a zajišťovat důkazy trestné činnosti, schopnost provádět zákroky proti pachatelům trestné činnosti včetně násilné a organizované trestné činnosti, působit preventivně i represivně v tzv. dopravní a pořádkové službě, ale take chránit atd.. Aby toto všechno mohly úspěšně vykonávat musí umět do značné míry samostatně získávat informace, tyto informace analyzovat a na tomto základě přijímat vlastní opatření, nebo iniciovat opatření, které jsou mimo jejich kompetence, včetně návrhu na změny v legislativě apod.. Policejní organizace jsou obecně organizovány jinak než konvenční vojenské organizace, protože vedou své příslušníky k samostatnosti, iniciativě i vnímání kompetencí a zodpovědnosti koncových pracovníků organizace (např. patrolující policejní hlídka – v některých státech jako např. v USA dokonce patrolující policista samostatně). Oproti tomu konvenční vojenské organizace fungují v organizační formě, která potřebuje zformovat a vycvičit své lidské zdroje k činnostem pod jednotným velením, kde není tolik prostoru pro iniciativu, ale spíš pro dril, secvičenost, aby pro potřeby nepřátelsko-centrických konfliktů mohly fungovat spolehlivě v rámci centrálního řízení i poměrně velkých organizačních celků.
Policisté jsou jinak vybíráni (policejní organizace hledají jiné osobnostní profily než konvenční vojenské organizace což se projevuje i v jiných a náročnějších psychologických vyšetřeních), jinak formováni (např. pro použití zbraně – pro policistu je v podstatě nemyslitelné, snad kromě policejních odstřelovačů, aby použil zbraň s primárním cílem zabít člověka-eliminovat nepřítele) a jsou vzděláváni a cvičeni jiným způsobem než konvenční vojáci (viz délka základního policejního kurzu) . Kariérní růst policistů je v podstatě nemyslitelný bez úspěšného působení v reálných policejních činnostech v rámci civilní populace (rozumějte – vojensky řečeno v populačně-centrickém konfliktu). Policejní management včetně vrcholného, na rozdíl od vojenského managementu (podívejte kolik jsme měli a stále máme generálů, kteří nikdy nebyli v reálné operaci, ani žádnou neřídili, nebyli nasazeni v zahraničí, natožpak v populačně-centrickém konfliktu a kariérně rostli na základě řízení výcviku a údržby), má praktické zkušenosti a rozumí tomu, jak působit efektivně vůči civilní populaci. Toto vše jsou podle mého názoru skutečnosti, které hovoří proti názoru, že průměrně vycvičený konvenční voják libovolné odbornosti by měl zvládnout policejní role – zkuste si představit jak průměrně vycvičený voják/vojáci vyšetřují znásilnění, vydírání, nebo vraždu, zajišťují důkazy, a případně rozkrývají činnost organizované skupiny, která za tím vším stojí, nasbírají dostatek důlkazů pro státního zástupce, provedou koordinovaný služební zákrok spojený se předchozím sledováním této skupiny atd., atd.?
Některé policejní schopnosti jsou přenositelné na konvenční vojenské jednotky, pokud budou tyto správně vycvičeny a vhodně organizovány, ale nesmíme zapomínat na to, že takovéto vojenské jednotky mají neustále primární funkci být připraveny na činnost v nepřátelsko-centrických konfliktech (a den má pořád jenom 24 hodin a rok jenom 365 dní). Jedná se především pro činnosti pod jednotným velením, jako týmové zákroky proti demontrantům, davu, rabování, dále tzv. searčky, činnost na check pointech, nebo ochrana důležité infrastruktury a případně i osob.
Ani vojenské policie nejsou pro výkon celého spektra policejní činnosti, jenž je potřeba expedovat pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech, optimální, protože jak už jsem napsal v textu jsou handicapovány nízkým nápadem a úrovní násilnosti a sofistikovanosti organizovaného zločinu v poměrně homogenním prostředí resortu MO. Zvýšit expedovatelnost civilní policie je určitě úvaha správným směrem, ale to se snadněji řekne, než udělá. Hlavním problémem, je celkem trvalý nedostatek policistů, natož kvalitních, jazykově vybavených obecně a to nejen v ČR, ale i v zahraničí. Management policejních organizací navíc nemá žádnou, nebo pramalou motivaci, aby poskytoval své cenné lidské zdroje do zahraničí a vytvářel v minulasti, vytváří nyní a bude vytvářet dál něco čemu se v odborné literatuře říká byrokratický odpor (beraucratic resistence).
Zatím nejoptimálnějším organizačním řešením tohto rébusu jsou četnické organizace s dvojtou příslušností k MV i k MO. Zavézt zpět četnictvo možná časem bude na pořadu dne, ale momentálně by to bylo těžko prosaditelné nejen v ČR, ale i v jiných zemích. To, že tento organizační problem je aktuální, ale dokazuje skutečnost, že v USA před třemi lety Deprtament of Army (tedy vojenská organizace zadal výzkumné-poradenské organizaci RAND Corp. vypracovat studii na téma, která z existujících law enforcement agencies by nejlépe v rámci své organizace byla schopna produkovat expedovatelné skutečné policejní schopnosti a především pro tzv. “high end police tasks.” Je to, ale běh na dlouhou trať a momentálně stojíme spíš před rozhodnutím zda budeme dál nevnímat nekompetentnost konvenčních vojenských organizací expedovat policejních schopnosti, anebo to budeme vnímat a budeme se snažit optimalizovat využití existujícího-byť omezeného potenciálu vojenských policií, protože jsou k tomu nejkompetentnější vrámci expedovatelných schopností OS.
Já zastávám názor, že zařazením Vojenské policie pod GŠ by se ještě znásobil handicap, který už tak VP má oproti civilní policii – P ČR, což by byl nekoncepční krok, ignorující potřeby rozvoje ozbrojených sil pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech.
K odpovědi na otázku č. 4 nic moc nenapíšu, protože se jedná opět o “slyšel jsem” a “připadá mi” což nijak nepřispívá k argumentaci na téma koncepčnosti/nekoncepčnosti tohoto organizačního kroku. Názor, nikoliv argument, že tak malá země měla přílis speciálů, moc neberu, protože určité specializované schopnosti lze vygenerovat pouze jako nadstavbu v rámci určité již tak specifické organizace, a proto hovořím o zrušení určitých unikátních schopností SOGu, především v oblasti tzv. high end police tasks, bez adekvátní náhrady.
díky za vyčerpávající reakci. Přesto, že jsem ve věci VP laik a budu opět reagovat jen z pozice jednoho z vojáků AČR, doufám, že tato debata přinese třeba panu Šulcovi nebo jiným kolegům z resortu podněty – to jen na okraj :)
Za nejzajímavější považuji poznámku o četnictvu s dvojí příslušností. Chtělo by to asi dost odvahy, od změny legislativy po vůbec kulturní přijetí práce pod MV, ale ta myšlenka se mi moc líbí. Ono joint prostředí s ostatními částmi veřejné správy by prospělo i jiným složkám, od zpravodajců přes MZV po třeba informatiku či spisovku či finance.
K VP pod NGŠ – to asi nechce nikdo. Opravdu jako člověk mimo VP necítím, že by výhoda VP oproti AČR spočívala ve velikosti prostředků, ale v tom, že si řeší akvizice jinak, než ostatní a není zatížena neuvěřitelným kolosem byrokracie SV MO.
Ad 4 – aniž bych rozkryl zdroj, námitky FACů byly v tom, že SOG jako QRF vyjížděl při napadení základny po vlastní ose, s nikým na operačce nekomunikoval a tento modus operandi zabraňoval US a CZ FAC v navedení vzdušné podpory – nikdo totiž nevěděl, kde „speciálové“ jsou. Proč to uvádím – ani ne proto, že bych vůči SOGu cítil antipatii, ale proto, že děléme-li jednotky v operaci na samostatně operující policejní jednotky a na standardní infantry, řešící např. v Logaru MOTy nebo PzO, vytváří se paralelní strukturym od operátorů a velení po komunikace. A to je luxus, který si myslím nemůžeme dovolit.
K otázce high end police tasks – je otázka, zda by VP měla posuzovat, zda existuje adekvátní náhrada nebo ne. To by spíš měl posoudit ten, kdo ony high end tasks vyžadoval a vyžaduje. Kdo to vlastně byl? Bylo to SOPS MO, MZV, COMINSAF, velitel RC-E, nebo níž – nebo si high end tasky generoval SOG sám?
AD INSIDER
Jsem rád, že myšlenka vhodnosti četnictva a dvojí příslušnosti zaujala. Také jsem jejím příznivce a vyplynula i z práce, ktero jsem dělal na toto téma s pomocí metod matematického modelování, jakožto byrokratické hry mezi skupinovými a managerskými zájmy MV a MO obecně.
Potřeba schopnosti provádět high end police tasks vyplývá z podstaty charakteru populačně-centrických konfliktů (mimo jiné) a tím je tato potřeba definována a stále aktuálnější, bez ohledu na to jak jí lepší, nebo horší strategičtí vojenští plánovači dokáží ve svých plánech zohlednit.
Existují, ale i další okolnosti, které tuto potřebu aktualizují, jako tomu bylo v případě vzniku SOGu.
Potřeba po vybudování schopností provádět high end police tasks v rámci resortu MO vyplynula podle mého nazoru z “šoku”a následných reakcí systému na útoky 11. Září 2001. Z celé nepřehledné situace po těchto útocích vyplynuly pro OS ČR především nové úkoly a operační potřeby, které daly vyniknout určitým schopnostem Vojenské police především v oblasti ochrany velmi důležitých osob v zahraničí. Úspěšné plnění těchto nových úkolů a potřeba plnění dalších operačních úkolů (a jejich úspěšného plnění) vytvořily něco čemu se říkalo nejprve “Pohotovostní oddělení VP”, které bylo až v roce 2004 oficiálně ministrem Kostelkou transformováno do org. formy Útvaru speciálních operací VP. Na úspěšné plnění nových a poměrně náročných úkolů mělo bezesporu vliv i to, že v souvislosti se stabilizací OS ČR příplatkem na bydlení a zajímavostí plněných úkolů v zahraničí, bylo možné v té době “přetáhnout” rychle k VP od P ČR řadu zkušených a progresivních policistů z různých elitních policejních útvarů ČR.
V roce 2002 vyvstala např. potřeba zajistit osobní ochranu ústavních činitelů a dalších vrcholných politiků při návštěvách do krizových regionů, kde nebylo možno se podle standardu spolehnout na místní bezpečnostní složky a těžiště bezpečnstních opatření leželo na Vojenské polici, potažmo OS ČR. Naše 601. Skupina speciálních sil, společně s Útvarem na ochranu ústavních činitelů např. působily v podřízenosti Vojenské policie (která byla v té době pro plnění tohoto úkolu mnohem kompetentnější, s dostatečnými zkušenostmi pro činnost v tomto prostředí a vzhledem k charakteru operace) při přípravě a zajištění osobní ochrany předsedy vlády a MO v Afghánistánu v roce 2002.
Takto by se dalo dál popisovat úspěšné plnění řady nově vyvstalých úkolů SOGem v oblasti high end police tasks, včetně budování schopnosti osvobozovat, QRF, HUMINT, apod..
Nejednalo se tedy o process vzniklý s dlouho, nebo střednědobě plánované schopnosti a jejího postupného dosahování, ale process, ve kterém tempo a charakter nově vznikajících úkolů jaksi předstihl schopnosti a představivost plánovačů plánovat schopnosti včas.
To je celé, co si myslím, že k tomu mohu říci, ale myslím, že to docela věrně popisuje tuto část historie OS ČR.
Jedním těžko odpostitelným prohřeškem SOGu bezesporu bylo, že byl na poměry panující v ČR příliš progresivní a až příliš úspěšný. Dalo by se to shrnout i tak, že dostával úkoly, na které si v této době nikdo netroufal, nedokázal je uchopit, ale bylo je třeba akutně plnit a SOGu se většině případů tento úkol “propadl na hlavu” a ve většině případů SOG dokázal “postavit tzv. z hov.a panelák”(omlouvám se za mojí francoužtinu).
AD Insider
Mohu popsat pouze nasazeni SOG v provincii Logar, kde jsem měl možnost pracovat. Nevím zda výtky FACu směřovaly do této části nasazení útvaru, ale pokud ano, tak jsou zcela neoprávněné. Jsem přesvědčen, že právě v Logaru se ukázalo jak efektivně vedle sebe moho pracovat konvenční jednotky (zde fungující ve struktuře MOTu), a speciálni jednotka VP. Každý výjezd a operace byl koordinován nejen s CZ PRT, ale samozřejmě s US velením, kterému byl kontingent SOGu operačně podřízen. A FAC zde odváděli špičkovou práci stejně jako v předchozím nasazení v Hellmandu. O tom, jak efektivní SOG dokázal být vypovídá mimo jiné to, že iniciativa k provádění společných operací přišla od US SF a ne naopak a v závěru 3. rotace byl vznesen oficiální požadavek na začlenění SOGu do struktur SOCCE, velení speciálních sil ISAF. (který byl samozřejmě ze strany MO zamítnut a mise okamžitě ukončena).
AD Insider 2
pouze poznámka k cituji: Jako laik jsem SOG chápal jako rekrutační mechanismus pro nadšence, ale jako nesystémový prvek v strukuře MO/AČR.
Základním požadavkem pro přijetí uchazeče do výběrového řízení k útvaru byla praxe u speciálního útvaru PČR, AČR nebo u zpravodajské služby BIS a UZSI v trvání nejméně 3 let. Tzn., že žádný nadšenec z civilu se k SOG nemohl ani podívat. A k tématu systémovosti, SOG byl nasazován k plnění policejních úkolů mnohem častěji, než je dnes možné přiznat. Zatímco jaké úkoly a v jakém kvantitativním a kvalitativním rozsahu plní 601. skss ve prospěch VZ zůstává záhadou.
Základním požadavkem pro přijetí uchazeče do výběrového řízení k útvaru byla praxe u speciálního útvaru PČR, AČR nebo u zpravodajské služby BIS a UZSI v trvání nejméně 3 let. Tzn., že žádný nadšenec z civilu se k SOG nemohl ani podívat.
Nesmysl… k SOG šli i lidé od úplně obyčejných útvarů
AD Mr. Unimportant
Máte částečně pravdu.
K SOGu nastupovali skutečně i někteří příslušníci, kteří nepřicházeli pouze z elitních útvarů.
Šlo, ale především o logistické a štábní finkce. Také Oddělení ochrany ministra obrany (jenž bylo součástí SOGu) přijímalo lidi, kteří uspěli nejlépe v jiném (než u zásahových skupin) náročném výběrovém řízení a přitom nemuseli nutně být z elitních vojenských jednotek, nebo útvarů P ČR (za to však museli mít praxi v ozbrojených silách, nebo ozbrojených sborech minimálně 5 let).
Co se týče zásahových skupin SOGu, tak i tam se dostali někteří příslušníci z neelitních jednotek, ale to by lo spíše v období, které předcházelo vzniku SOGu, kdy existoval jako tzv. Pohodovostní oddělení (3 roky praxe, ale pokud se nemýlím byly požadavkem vždy).
Se vznikem SOGu, se kritéria i metody výběrových řízení samozřejmě vyvíjely, ale určitě nelze tvrdit, že by ať už k SOGu, nebo jemu předcházejícímu Pohotovostnímu oddělení nastupovali lidé rovnou z civilu (viz. zmíněný dojem autora příspěvku o údajném „rekrutačním mechanismu lidí z civilu“) – a o tom byla tématicky část této debaty především.
Tady jde asi také o to, co to je elitní útvar, protože dnes se označuje za elitní útvar kde co. Na SOG nastoupili lidé i od útvarů, které nejsou v žádném případě elitní, ale to je snad normální, k policejní zásahovce, nebo na Urnu taky nastupují často lidé z běžných útvarů policie. Odkud jinud by také přišli, přece se nenarodí přímo na tom elitním útvaru. Od toho tam bylo výběrové řízení, kde měli ti lidé, kteří šli z běžných útvarů, možnost ukázat, že mají na víc. Samozřejmě to měli těžší, než lidé se zkušeností třeba od krajské zásahovky, ale občas se někdo dostal.
Úspěšné působení SOGu v Logaru je velmi relativní. Také jejich nestandartní chování a aktivity jsou velmi dobře známy z období 2008-2009 kdy jsme po jejich boku působili. S jejich chováním, konflikty na KAIA Kábul i v rámci FOB Shank měli své zkušenosti i američtí velitelé.Např.při dopravní nehodě cestou do Kábulu měli tak úžasně zabezpečenou svoji činnost ,že se o tom ,že k ní došlo dozvěděli cestou velitelství VP Praha,které volali příslušníci SOGu z místa nehody. Ta volala na TOC CZ PRT a ten pak předal informace vykulené „operačce“ elitního SOGu. Auto IVECO pak bylo po odtažení na základnu dobře ukryto pod plachtou ve snaze maskovat výsledek dopravní nehody.Taktéž příběh o průběhu nehody byl opředen mýty. U nás v AČR je kde co elitní,ale mnohdy opak zakrytý dobrým PR a jištěný generály je pravdou.
K otázce výcviku vedeného VP.
Jejich úkol není snadný vzhledem k tomu z koho se snaží policistu udělat. Vysoká míra negramotnosti situaci výrazně komplikuje. Navíc označení ANP jako zloději v uniformách hovoří za vše.Nelze to říct paušálně o včech policistech v ANP ,ale korupce je v ANP vysoká a tím je i plnění poslaní policie výrazně ovlivňeno.
Není Irák,končí Kosovo takže se i VP snaží upíchnout své chlapce tam kde to žije.Smysluplnost a efektivnost tohoto konání radši nezkoumejme možná bychom byli zklamáni,jako už tolikrát.
Dovolím si reagovat na zmínku o zařazení četnictva. Původně bylo četnictvo vojenskou jednotkou, která sloužila v míru k zajištění bezpečnosti na určitém území – království, místodržitelství, republice. Policie v té době byla pouze v některých největších městech. Z počátku byla nápň bojová a bezpečnostní tak půl na půl. Postupně začala bezpečnostní činnost převažovat. Dnes je v mnoha zemích četnictvo především vnitřní bezpečnostní sbor a v rámci ministerstva obrany zůstává pravděpodobně z tradice. Některé evropské země jako Nizozemí a Rakousko před časem četnicvo integrovaly do Policejních struktur. Uvažuje se o tom i ve Francii a Itálii, ale ještě k tomu nikdo nenašel odvahu. Pravdou je, že bezpečnostní složky zařazené v rámci ministerstva obrany mají v zahraničních operacích větší možnosti než když je do zahraniční operace vyslána policejní jednotka. Je to dáno mezinárodními smlouvami a zvyklostmi.
Mimochodem pro armádu je boj s povstalci prakticky vždy neefektivní. Příkladem je i naše vlastní historie. Zatímco otevřené povstání SNP bylo možno vojensky potlačit, tak protipartyzánské operace vedené armádou byly na našem území často neefktivní, pokud partyzáni neudělali nějakou závažnou chybu v působení a pohybu. Viz. například protipartyzánská operace Tetřev. Jednotka Wolfram se dobře ukryla a Partyzánská brigáda Jana Žižky se stáhla na Slovensko.
Na okupovaném území musí být vytvořena vnitřní bezpečnostní síť. Pokud toho nejsou schopni místní, musí to udělat mezinárodní prvek. Pravdou je, že v současnosti je va Afghánistánu v tomto ohledu prakticky vakuum. V Iráku se povedlo toto prakticky podchytit. Jenže tam tomu pomohlo to, že Iráčané byli zvyklí na určitou formu organizace. Afghánci mají problém zorganizovat i fotbalový turnaj. Takže pochybuji, že v dohledné době jim budou bezpečnostní složky nějak inteligentně fungovat. Ergo z toho vyplívá, že policejní – bezpečnostní práci by měl zajistit někdo z venku. Tuto situaci popisuje už STANAG 2226, kdy je uvedeno, že v místě působení musí být zajištěno stejné fungování všech policejních složek a to včetně speciálních a zásahových jednotek a v jednání s lidmi a při řešení bezpečnostních otázek by měly být vidět především vojenští policisté než běžní vojáci. V NATO nic nového pod sluncem.
Mimochodem ke zrušení SOGu, jako speciální – zásahové jednotky vojenské policie došlo přesně v okamžiku, kdy po celém světě vznikají přesně takové jednotky!!! To jen usvědčuje předchozí vedení MO z naprosté ignorace a nekoncepčnosti z pohledu organizace ozbrojených sil v návaznosti na současné konfikty.
otázka č 4
podle čeho usuzujete, že sog nemá adekvátní náhradu|? Co 601.skss, která pracuje pod VZ. Ta má dobré výsledky a jak se zdá je to plně funkční jednotka. 3 bojové mise EF, ochrana našich činitelů v Kábulu ………. Proč tedy vůbec sog vznikl? SOG měl dobré výsledky max v první rotaci, ale né v těch dalších. Když byl tak dobrý, tím se nechci dotknout příslušníku, proč tedy hlídál bránu, když veleli dánové. O stížnosti Fac se v armádě ví. Sposta lidí k SOG žádné výběrovky nedělali. Rozbroje co měli mezi sebou příslušníci, psaní stížností jeden na druhého. To je to co je dostalo. Stáli hodně a výsledek nic moc. A na VP. Ve světě VP také hlídá základny a dělá jiné strážní práce. U nás je prostě VP staršná SF. Ty jejich zásahovky. Kde vlastně zasahují? O vycvičenosti některých příslušníku by se také dalo pochybovat. Také mám pár misí zasebou a má zkušenost s VP není nijak dobrá. Každý 18 voják je u nás VP. Je to jako za 2sv.v. v Německu. Navíc nevím jestli u SOCOM nějaká speciální jednotka VP je. Jak jsem psal káždý chce být dnes speciální v AČR.
Bylo by vhodné si před diskusemi prostudovat zaměření obou jednotek. 601. SkSS má za úkol plnit strategické úkoly ve prospěch nejvyššího velení. Sem patří speciální a hloubkový průzkum, přímé akce strategického charakteru s cílem získání informací, likvidace strategicky důležitého cíle.
Útvar pro speciální operace VP měl v popisu práce ochranu vysoce postavených osob v rámci AČR při misích v zahraničí, zásahy při narušení bezpečnosti zvláště důležitých objektů AČR, záchrana osob zadržovaných jako rukojmí v objektech AČR případně v misích v zahraničí. Dalším úkolem je plnění úkolů zásahové jednotky vojenské policie v misích. Tj. účast na pátrání, sledování nebezpečných osob, provádění zásahů proti těmto osobám.
Je vidět, že spektrum plněných úkolů obou jednotek je diametrálně odlišné. Už to je důvodem pro vyvrácení tvrzení, že 601. SkSS a SOG dělají, nebo spíše dělaly, tutéž práci. Tvrzení, že nám stačí jediná jednotka pro speciální operace by bylo oprávněné za předpokladu, že by 601. SkSS se připravovala soustavně na všechny výše uvedené úkoly. Mimochodem v době vzniku SOGu pokud vím se 601. SkSS nijak intenzivně nepřipravovala na provádění operací na záchranu rukojmích na současné uznávané mezinárodní úrovni. Pokud někdo tvrdí, že člověk, který umí dobře střílet a slaňovat může dělat operace na záchranu rukojmích, tak je hluboce na omylu. Získat odpovídající kvalifikaci na tuto práci není snadné a ještě těžší je si tuto kvalifikaci udržet. Rozdíl mezi 601. SkSS a SOGem byl jako mezi neurochirugem a chirurgem. Oba operují, ale každý řeší jiné spektrum operací. Vzájemná záměna je částečně možná, ale prakticky by to byla katastrofa.
O hlídání na bráně nevím, ale Prostějováci hlídali v Iráku vchod do Polní nemocnice, takže toto bych nebral jako nějaký hodnotný argument. O Dánech se dá uvést jen to, že když přejímali oblast od Anglánů, tak byla bezpečná zóna 20Km od základny. Na konci působení Dánů Talibanci ostřelovali základnu z bezprostřední blízkosti. O jejich organizační neschopnosti jdou legendy a to, že někdo nasadil tento typ jednotky na bránu může také dokazovat to, že neměl zájem schopnosti této jednotky použít. Dánové nechtěli moc provokovat Taliban a proto bojové operace v porovnání Brity výrazně redukovali. Je zajímavé, že Britové si nemohli SOG vynachválit a přijdou Dánové a je problém. Ta chyba může jednoduše být i na straně Dánů. Je otázkou kde je pravda a kdo to rozsoudí?
Ohledně zásahových jednotek VP, tak tam chci uvést, že to, že se zásahovky nevyužívají tak jak by měly je především problém velení VP a MO. Zásahové jednotky mají své pevné místo ve struktuře VP a mají plnit stejné úkoly jako zásahovky PČR s tím rozdílem, že působí ve vojenském prostředí a to jak v ČR tak v zahraničí. Původní idea vedení MO v roce 2001 byla, že 601.SkSS, 43.VMPr a 102.PzPr budou provádět speciální operace, průzkum, útočné a přímé akce ve prospěch velení armády a úkolových uskupení při bojových operacích, kdy je protivník vytlačován z určitého území. Vytvoření SOGu a zásahových jednotek v rámci VP mělo za cíl vytvořit ekvivalent policejní URNy a zásahovek ve vojenském prostředí s důrazem na zásahy proti ozbrojeným a zvláště nebezpečným pachatelům a také pro působení jako bezpečnostní složka v místě zahraniční mise, kde budou provádět ochranu osob, zásahy proti nebezpečným pachatelům atd. Zde se vracíme opět do působení COIN – Zatímco první skupina jednotek má působit při vytlačování protivníka z území, tak VP má působit proti těm, kteří napadají koaliční jednotky na již dobytém území. Tento koncept zmizel v nenávratnu. Protože SOG byl zrušen a zásahovky VP jsou používány hlavně jako posilové zdroje VP.
Mimochodem nevím na kolik si kritikové SOGu uvědomují, že zvláště zásahy ve vojenských objektech nemůže provádět nikdo jiný než právě VP! Policie nemá ve vojenských objektech co dělat. 601. SkSS nemá legislativní oporu pro zásahy proti vlastním vojákům. Trvám na tom, že idea SOGu a ZJ u VP byla a je správná. Je to specifická práce. Zásahové jednotky VP mají všechny okolní země a jejich význam i počet roste. Rozpuštění SOGu byla šaškárna, která jen ukazuje na to, že v oblasti armády se rozhoduje nesystémově. Je zajímavé, že po podobných skandálech nebyl rozpuštěn třeba GŠ, kvůli černým fondům nebo třeba 4. BRN, kvůli nacistickým symbolům pár jedinců. Oproti tomu, po vzpouře pár lidí byla na asi třetí pokus jednotka SOG rozpuštěna. Ten kdo rozhodl o rozpuštění této jednotky rozhodl i o tom, že prostředky věnované na výcvik těchto osob byly vyhozeny z okna protože většina osob AČR opustila. Chce snad někdo tvrdit, že všichni lidé v jednotce byli špatní? Takový názor může mít jen malé dítě, a ne dospělý člověk.
SOCOM žádné speciální jednotky VP nemá. Proč by měl? V USA jsou VP součástí armády jako celku a mají své zásahové jednotky SRT. Nikde na světě nerozhoduje o nasazení speciálních zásahových jednotek vojenské policie velení speciáních sil. Jen u nás někteří lidé míchají speciální síly a speciální zásahové jednotky VP dohromady. Propána PROČ?
Pro Michala Uhera:
„Vytvoření SOGu a zásahových jednotek v rámci VP mělo za cíl vytvořit ekvivalent policejní URNy a zásahovek ve vojenském prostředí s důrazem na zásahy proti ozbrojeným a zvláště nebezpečným pachatelům… Mimochodem nevím na kolik si kritikové SOGu uvědomují, že zvláště zásahy ve vojenských objektech nemůže provádět nikdo jiný než právě VP!“
Nechci být hnidopich, ale mohl bych se zeptat, kolik takovýchto zásahů pohotovostní oddělení VP od svého založení provedly?
Může mi někdo vysvětlit, včem je tak důležitá a nezbytná existence VP policie, když u nás neexistuje instituk vojenského práva, který byl zrušen tuším v roce 1991?
jako u států, kde nad vojákem je nejen kázeňská pravomoc velitele, ale zároveň i trestní pravomoc vojenského tribunálu je to vcelku logické.
Kvůli této maličkost mě uniká, proč je tak strašně důležité, aby zásahy dělala VP…
Jako proti koncepci VP nebo popř. u nás bohužel zrušeného četnictva vcelku nic nemám, ale nezdá se mi, že svoje prostředky investuje potřebným směrem. Ten příklad zásahových jednotek VP je naprosto očividný. Včem se mi naopak VP zdála hodně užitečná, jsou doprovody vojenských kolon.
Dle mého je označení VP zavádějící a lépe by se vzhledem k jejich postavení vůči zbytku armády, poměrně vysokým příplatkům, násobkům odsloužených let a nadsazeným hodnostem hodilo VIP
To, že k zásahu nedošlo nemusí být známka toho, že jsou tyto jednotky zbytečné. Mimochodem SOG byl připraven k odletu v okamžiku, kdy byli čeští novináři zadržováni v Iráku jako rukojmí. Situace se pak vyřešila vyjednáváním. Zvláště po roce 2001 se intenzivně cvičily zásahy při narušení bezpečnosti muničních základen. Vojenská policie musí být připravena na řešení těchto situací již předem. Až k tomu dojde, tak bude pozdě něco vymýšlet.
Jak jsem napsal již ve starším přízpěvku, tak STANAG 2226 předpokládá také nasazení zásahových jednotek VP v misích v zahraničí při zajišťování bezpečnosti na již dobytých územích.
To, že tak využívány nejsou je škoda.
Mimochodem na Slovensku se mi líbí, že bez problémů může VP posílit standardní policii a také že odstřelovači speciálních sil mohou být nasazeni jako výpomoc pro ÚOU, protože obě jednotky blízce spolupracují. U nás to z nějakého důvodu nejde nebo o to není zájem.
Máte pravdu, že řada věcí v AČR není dotažená do konce. A nejen tam. Řada bezpečnostních zákonů a předpisů je stará a neodpovídají současné situaci i možnostem a schopnostem bezpečnostních sil. Příkladem je i to, že bojoví zdravotníci, které už naše armáda slavně zavedla po několika letech prřesvědčování, nemají pro svou práci oporu v zákoně, protože v bojové situaci budou muset dělat věci, které normálně přísluší podle starých předpisů pouze kvalifikovanému lékaři. Mám pocit, že zvláště na úpravu zákonných předpisů se při zavádění nějaké věci u nás často zapomíná. Zase to jen potvrzuje skutečnost, že věci se řeší nesystémově a často o nich rozhodují lidé, kteří netuší, kam daná věc zasahuje a prakticky tomu nerozumí.
je to sice OT, ale vzhledem k tomu, že je to oblast co se mě dost dotýká, tak se musím vyjádřit
ad bojový zdravotníci:
dost by mě zajímalo co tímto pojmem myslíte. a to jestli CLS( Comabt Live Savers) nebo stadartní „nižší“ zdravotnický prsonál, který je součástí MMT, tedy vojenské zdravotnické záchranáře
pokud CLS, tak už z konceptu této druhé odbornosti vojáka se jedná o striktně nezdravotnický personál na který rozhodně není požadavek zdravotnického vzdělání ani vyšších pravomocí
pokud se jedná o vojenské záchranáře, tak ani zdravotnický záchranář u ZZS nemá nikterak široké pravomoce, jediné co může indikovat je kyslíková terapie a terapie pomocí roztoků…obecně je totiž problém v tom, že u nás se používá jiný model než americký Paramedic, kdy u nich na záchrance nefungují lékaři, ale zase každá nemocnice má akutní příjem (EMERGENCY)…v americkém systému má paramedic skučeně mnohem větší pravomoce, než náš zdravotnický záchranář, protože u nás je systém ZZS stavěný na lékařích (ať klasickým systéme nebo systémem Randez Vous)
Pravdou je, že se zde dost volá po změně a o rozšíření pravomocí záchranářů, ale pokud tento systém nebude v civilu, těžko ho hledat v armádě
Co se týče ale práce CLS a vojenských záchrnářů v terénu, tak tam bych prblém v pravomocí neviděl protože dle trestního zákona pracují v krajní nouzi (§28 tr. zákoníku)
1) A nebylo by výhodnější dat PČR legislativní změnou pravomoc k zásahům ve vojenských objektech, než kvůli tomu zřizovat zásahovky a speciálky VP? Neměla by se náhodou armáda (v širším slova smyslu, tj. včetně VP) soustředit na core business a neplýtvat prostředky na činnosti, které může centralizovat PČR? Nežijeme v době, kdy bychom měli dostatek prostředků – a musíme se ptát: je účelné vynakládat to málo co máme na činnosti, ve kterých dělají naši lidé to samé, co PČR, akorát v naší uniformě a v našich objektech?
2) Argumentace STANAG 2226 je sice hezká, ale při charakteru operací nabývám dojem, že by se celá armáda pak měla sestávat z 2 jednotek SF (43v(m?)pr,102pzpr)+1 SF od VZ (601skss) a pak bychom měli mít dvě brigády zásahovek VP, aby zajišťovaly bezpečnost na území, které naše SF vybojují.
3) opět jste přešel již z druhého zdroje potvrzené problémy s neřízeností SOG, doloženého od FAC.
4) jestli se divíte tomu, proč není ze stran PČR zájem o „služby“ všech možných speciálek VP, tak můj osobní názor je právě proto, že si VP udělalo SOG. Nalákala dost lidí od PČR, rozmazlila je a vedla je tak, že byli rozpuštěni. Z mé zkušenosti vyplývá mnohem větší ochota PČR spolupracovat s útvary AČR, než s VP – ale jde opravdu jen o osobní zkušenost.
5) VP tu je pro zajištění doplňkových funkcí pro AČR. Smiřte se s tím. Možná se občas některému funkcionáři podaří nalomit ministra nebo něco prosadit do stategií a vizí, ale to jsou dočasné úlety. VP má být stejná služba jako logistika, finanční služba nebo spojařina. Situace, kterou se snažíte popisovat a odvoláváte se i na STANAG 2226 by vedla k změně působnosti AČR a k vytvoření paralelní struktury něčeho, co by opravdu asi připomínalo četnictvo.
Záchranáři – to je přesně to, o čem jsem hovořil. Věc není dotažená do konce. MO si má samo zjednat pořádek a na organizaci civilní záchranné služby se nemusí ohlížet. Využití krajní nouze je zoufalost. V okamžiku, kdy někdo zemře a pozůstalí budou hamižní se díky dobrému právníkovi mohou na záchranáři dost dobře zahojit. V tomto případě by změna legislativy měla být bezprobémová, jen je holt někdo líný to řešit.
Insider:
1) Pokud chcete omezit počet i činnosti VP, tak je to možná cesta. I zde však platí, že je potřeba změnit legislativa. Bez toho bude zákrok PČR v zařízení nelegální. V minulosti provedla URNA zásah na letišti v Mošnově při hledání pašovaného radioaktivního materiálu, ale to byl po roce 1989 takový paskvil a smrdělo to průšvihem i z toho důvodu, že hrozilo, že na sebe začnou záklaďáci ve službě a URNA střílet. Z hlediska šetření by bylo otázkou, zda by nemohla mít VP takovou jednotku pouze jednu. Zde je však největší problém dojezdový čas. Vrtulník pokaždé použít nejde.
2) Jde o to, že celé NATO hledá řešení operací COIN. Využití vojenské policie a četnictva ve funkci VP se nabízí právě v COIN. Prakticky jde o koncepci AČR co bude plnit za úkoly a jaké jednotky k tomu bude využítvat.
3) Pokud já vím, tak nejvtěší problémy byly právě ve 2. kontingentu a to jak v tom, že jej vedl náhradní velitel, tak také v tom, že spadl do působnosti Dánů, kteří sami situaci nezvládali. Jinak máte pocit, že Váš kamarád od FAC je jediným spravedlivým soudcem na planetě? Já mám zase řadu přátel, kteří si spolupráci se SOGem pochvalovali. Má to celé jednu vadu. Zprávy o činnnosti a podobně jsou AČR udržovány v tajnosti a nikdo nás objektivně nerozsoudí. Je to tvrzení proti tvrzení. Nepoužívejte argument, že jeden člověk tvrdil, to není objektivní. Podle mých zkušeností se problémy najdou všude – ve všech jednotkách. Netvrdím, že účast 2. kontingentu SOGu byla bez problémů, ale ty problémy byly komplexní a je potřeba to vnímat z různých pohledů. Pořád trvám na tom, že v první řadě se mělo řešit velení daného kontingentu a pak velení SOGu a také ti, kteří problémy vyvolávali. Rozpuštění jednotky není řešení. To, že byly problémy v daném okamžiku také není a nikdy nebude důkazem, že tento typ jednotek je špatný a nemá v AČR co dělat. Co když třeba toto PRT bude mít masivní ztráty a rozloží se morálka jednotky? Znamená to, že mateřské jednotky, ze kterých je tento kontingent složen jsou špatné? Úvaha jdoucí tímto směrem je hodně divná.
4) Přetahování lidí mezi jednotkami je vždy problém a vždy to přináší problémy. Mimochodem, jsem měl možnost s různými lidmi hovořit o jejich důvodech proč šli k SOGu a velmi často to byly neřešené problémy v jejich původních jednotkách. Pokud vznikne konkurence na trhu práce, tak se musí každý zaměstnavatel snažit, aby si sám získal ty nejlepší lidi. Mnohdy by si měla PČR i velelitelé jiných jednotek sáhnout sami do svědomí a neobviňovat ze svých nedostatků někoho jiného. Když Vám někdo nabídne lepší podmínky, tak změníte zaměstnavatele, to je přece normální a vyčítat to někomu je přeci nesmysl.
5) Na základě čeho si myslíte, že VP je zde pouze pro plnění doplňkových funkcí? Není to jen třeba tradice nebo úzus? Pokud se bude statut vojenské policie hodit na určitý typ operací, tak proč je nepoužít? Mimochodem se mi zdá daleko více přitažené za vlasy, že se v současnosti používá dělostřelectvo jako pěchota. Myslím, že to je mnohem větší kroucení systému, než používání VP v misích pro úkoly COIN.
ad 1) souhlasím se vším; jde o to, že legislativa se nezmění sama od sebe. Resort obrany by se měl zamyslet nad smysluplností současné formy VP a nad tím, jestli by nemělo MO iniciovat změnu.
ad 2) řešení COIN pochopitelně hledáme. Ale pokud bychom opravdu šli do dogmatických důsledků STG 2226, znamenalo by to potřebu brigád „četnictva“. Jenže 1) tak bohatí nejsme, abychom mohli mít tak rozsáhlou jednotku pro účely jedné z částí COIN, tj. udržování bezpečnosti na obsazených územích a 2) armáda (v širším slova měřítku, včetně VP) neplní jen COIN. Není náhodou výhodnější na udržování pořádku přecvičit motorizovanou jednotku a pro policejní činnost ji doplnit malým odřadem, než budouvat expediční vojensko-policejní síly?
3) pravda, moc se odkazujeme na konkrétní problém, který ale asi vnímalo víc lidí na operačce. Co ve mě tato kauza zanechala byla nedůvěra v schopnost řídit SOG. Armádní i zpravodajské „SF-capable units“ mají přes utajený charakter působení nastavené metody dekonflikace působení. SOG jako SF mimo podřízenost NGŠ AČR něco takového zřejmě za celou dobu neřešil. Summa summarum: chyba velení, ne operátorů SOG; pak ale doporučuji hudrovat proti zrušení SOGu přímo u členů VP, nikoli v tom, že se proti SOGu armáda a VZ spiklo.
ad 4) zcela správně, souhlasím; jenže – podmínky pro VP a VZ vycházely dle mé zkušenosti z nezdravě velké náklonnosti dvou ministrů k těmto složkám, ne z toho, že by armáda včetně VZ a VP jako celek vnímala, že potřebuje doplnit své schopnosti v této oblasti. Vámi zmiňovaný „nezájem o služby VP ze strany PČR“ pak vyplývá z jisté nedůvěry – nejdřív útvarům PČR odčerpáte některé specialisty, pak vás zruší a teď by s tím zbytkem měli nějak zvlášťspolupracovat? To by vyžadovalo chladnější hlavu, než se v česku nosí :-)
5) podle zákona. Policejní ochrana ozbrojených sil, objektů a materiálu je podle mě podpůrná funkce. Paragraf jedna a tři jsou poměrně jasné. V zákoně jsem nenašel nic, co by odpovídalo např. STG 2226. Je to sice tradice a úzus, ale dokud se nezmění, je platný. Jak jsem uvedl dříve – myšlenka četnictva se mi líbí, ale to prostě VP dnes není.
Michal Uher: nevim co se vám na institutu krajní nouze nelíbí, osobně nevidím žádný jiný způsob jak tuto problematiku řešit…můžete mi vysvětlit jaké pravomoci těm záchranářům chybí a o kterým vlastně mluvíte?…myslíte si že mají menší pravomoci než někdo kdo má kurz ČČK?
a jak MO může řešit kompetence těchto záchránářů…to je tušim něco, co řeší MZ