Tento článek byl publikován v časopise ATM č. 7/2010 a za svolení k jeho reprodukci na On War / On Peace děkuji šefredaktorovi ATM Michalovi Zdobinskému. V budoucnu by měl tento článek tvořit jednu z kapitol knihy pracovně nazvané „Globální válka – americké expediční operace od roku 1975 po současnost“, kterou bych chtěl po svém odchodu z AČR napsat.

„Informace o nepříteli, které jsme dostali od našich zpravodajských orgánů, se „mírně“ lišily od skutečnosti která nás čekala.“ hlavní seržant Frank A. Grippe, vrchní poddůstojník 1-87. praporu 1. brigády 10. horské divize

Úvod

Operace Anakonda byla, ve své době, největším nasazením konvenčních jednotek od počátku koaliční invaze do Afghánistánu a pádu Kábulu v roce 2001. Zatímco do té doby vedly většinu akcí nekonvenční jednotky – speciální síly – nyní se měla poprvé hlavní tíha bojů přesunout na bedra klasické pěchoty. Při operaci Anakonda vyslali koaliční velitelé počátkem března 2002 do nehostinných končin východního Afghánistánu přes 2 000 vojáků sedmi různých států. Jejich úkolem bylo zničit nepřítele a pokud možno získat relevantní zpravodajské informace o pohybu vůdců teroristické sítě al-Káida. Přestože plán operace počítal s jejím ukončením během tří dnů, nakonec se protáhla na více než dva týdny těžkých bojů v nepřístupném terénu, proti dobře připravenému fanatickému nepříteli, kde noční teploty klesaly až na -10 a denní vystupovaly nad 20 stupňů Celsia.

Příslušník 101. výsadkové divize s 5,56mm karabinou M4 v údolí Šáhíkot. Velká nadmořská výška a teplotní výkyvy byly stejně těžkým protivníkem jako fanatický nepřítel; Foto DoD

Plán operace Anakonda se zrodil v hlavách koaličních plánovačů počátkem roku 2002, poté co byly dobyty bašty Talibanu, jakou byl například jihoafghánský Kandahár, jeho bojovníci a příslušníci al-Káidy byli úspěšně vytlačeni z oblasti jeskynního komplexu Tora Bora a došlo ke zničení velkého teroristického výcvikového tábora v Zhávar Kili. Přestože se koaličním silám podařilo při těchto akcích zlikvidovat velký počet nepřátelských ozbrojenců, části z nich se podařilo uniknout do hor v afghánsko-pákistánském pohraničí. Zde měli v úmyslu využít nepřístupného terénu k odpočinku, přeskupení, dozásobení a následnému pokračování v boji proti nově formované afghánské centrální vládě a koaličním silám.

Údolí Šáhíkot, které kopíruje nedalekou afghánsko-pákistánskou hranici, se nachází jižně od města Gardéz ve východoafghánské provincii Paktíja. Do údolí vedou dvě přístupové cesty – jedna ze severozápadu a druhá z jihozápadu, okolo vysokého horského hřebenu nazvaného Tergul Ghar, jenž dostal přezdívku „Velryba“. Na severozápad od údolí se nachází menší hřeben nazvaný Malý Tergul Ghar, přezdívaný „Malá velryba“. Tyto dva hlavní skalní útvary dominují oběma přístupům do údolí. Údolí samotné je dlouhé přibližně 10 a široké 5 kilometrů a nachází se v něm čtyři vesnice – Šírkhankhel, Babulkhel, Marzak a Zerkikala. Většina údolí se nachází v nadmořské výšce přibližně 2 500 metrů a některé okolní horské vrcholy dosahují více než 3 500 metrů. Na východní straně údolí ústí několik prašných cest a stezek, které protínají horský masív a vedou směrem k pákistánské hranici. V jižní části údolí se nachází vysoký hřeben nazvaný Takur Ghar, který poskytuje výhled na celé údolí a některé cesty vedoucí na východ.

V 80. letech 20. století vedla v prostoru údolí Sovětská armáda dvě pozemní ofenzívy, podporované dělostřelectvem a letectvem. V obou případech donutil tvrdý odpor nepřítele sovětské jednotky k přerušení útoku a následnému ústupu.

Přípravy

První informaci o koncentraci nepřátelských sil poblíž východoafghánského města Gardéz, v údolí Šáhíkot, poskytnul koaličnímu velení tým speciálních sil Texas 14 od Operačního odřadu Alpha (dále pouze ODA) 594 U.S. Army, který se koncem ledna 2002 pokusil vstoupit do údolí a provést jeho průzkum. Byl však místním obyvatelstvem varován, že se v údolí pohybuje značný počet mudžáhidů a proto se raději stáhnul zpět.

Na přelomu ledna a února 2002 začal sílit proud znepokojivých zpravodajských informací o tom, že se v údolí koncentrují zbytky nepřátelských sil a snaží se zde obnovit svou bojeschopnost. Prvotní odhady hovořily o tom, že se v zájmovém prostoru nachází přibližně 150 – 200 mudžáhidů pod velením místního talibanského velitele Saifura Rahmana Mansúra. Pozdější odhady se ovšem často velice rozcházely a protiřečily si. Některé udávaly sílu nepřítele až desetinásobnou proti původnímu odhadu (na 1 500 – 2 000 bojovníků), což se nakonec potvrdilo jako mnohem blíže skutečnosti. Mezi mudžáhidy se mělo nacházet velké množství zahraničních džihádistů – zejména Arabů, Čečenců, Uzbeků a Ujgurů. Dále se předpokládalo, že ve vesnicích nacházejících se v údolí žije okolo 800 – 1 000 civilních obyvatel. Přelety koaličních bezpilotních letounů odhalily v oblasti řadu jeskyní, které zpravodajské orgány vyhodnotily jako nepřátelské úkryty a sklady zbraní a munice. Informace americké Národní bezpečnostní služby (NSA) a Ústřední zpravodajské služby (CIA) nevylučovaly, že se v údolí nachází cíle vysokého významu – mohlo se jednat o Usámu bin Ládina, Ajmána al-Zavahrího nebo Mullu Umara. Přes tyto varovné signály se američtí zpravodajští analytici mylně domnívali, že mudžáhidové jsou pouze lehce ozbrojeni a při prvním vážnějším kontaktu s koaličními silami se dají na ústup. Jako již několikrát v průběhu afghánského tažení, Američané podcenili nepřítele, což se jim později vymstilo.

Původní plán počítal s tím, že celá operace proběhne pouze za účasti afghánských provládních milicí (dále pouze AMF), které budou řídit a podporovat koaliční speciální síly. Jakmile se však ukázalo, že se v údolí pravděpodobně nachází větší počet mudžáhidů, než se původně předpokládalo, do plánu byly zahrnuty i konvenční jednotky. Proto byl dne 15. února 2002 pověřen řízením operace Anakonda velitel mnohonárodního společného úkolového uskupení (dále pouze MSÚU) Mountain (postaveného na základě 10. horské divize) generálmajor Franklin Hagenback.

Koncept celé operace byl založen na tom, že část koaličních sil obklíčí údolí a odřízne nepříteli ústupové cesty, zatímco další část poté zaútočí z několika různých směrů a zničí ho. Plán počítal s tím, že okolo údolí budou vytvořeny tři linie blokovacích postavení, které budou kontrolovat veškeré únikové cesty a zabrání tak mudžáhidům uniknout východním směrem do Pákistánu. Koaliční síly byly, pro potřeby této operace, rozděleny do několika úkolových uskupení (dále pouze ÚU). V den D-3 měly speciální síly koncentrované do ÚU 64 a ÚU K-Bar zahájit pronikání do oblasti přibližně 5 – 7 kilometrů od údolí. Zde měly zaujmout vytipovaná pozorovací stanoviště, hlásit získané informace o pohybech nepřítele a navádět na něj letouny vzdušné podpory. V den D-1 se mělo ÚU Anvil, které tvořilo přibližně 600 příslušníků AMF podporovaných operátory ODA, přesunout východně a jižně od údolí a vytvořit vnější blokovací postavení (nazvané Chevy, Ford, Honda, Jeep, Dodge a Oldsmobile). V den D mělo dojít k aeromobilnímu výsadku ÚU Rakassan na východních hřebenech údolí.

ÚU Rakassan, pod velením plukovníka Franka Wiercinského, bylo postaveno na základě 3. brigády 101. výsadkové divize „Screaming Eagles“ (tvořenou pouze 1-187. a 2-187. praporem) a 1-87. praporu 1. brigády 10. horské divize. Úkolem jeho příslušníků bylo zaujmout obranné pozice, vytvořit vnitřní blokovací postavení (nazvané Amy, Betty, Cindy, Diane, Eve, Ginger a Heather) a zabránit nepříteli v úniku.

Zároveň s výsadkem mělo zahájit útok ÚU Hammer, tvořené přibližně 300 příslušníky AMF podporovaných operátory ODA. To mělo těsně před hodinou H v den D vyrazit z Gardézu a přesunout se 35 kilometrů jihozápadním směrem ke vstupům do údolí. Hlavní směr útoku (asi 260 příslušníků AMF a operátorů ODA) ÚU Hammer měl směřovat jihozápadním vstupem do údolí okolo „Velryby“, zatímco vedlejší směr (asi 40 příslušníků AMF a operátorů ODA) měl vést severozápadním vstupem poblíž „Malé velryby“. Cílem operace mělo být udeřit „kladivem“ na „kovadlinu“ co nejsilněji, zabít a zajmout co nejvíce nepřátel v údolí a přeživší donutit k ústupu na východ, kde by narazili na blokovací postavení a byli by zničeni koncentrovanou palbou ručních zbraní a vzdušnými údery.

Dnem 20. února 2002 byl zahájen letecký přesun ÚU Rakassan a ÚU 64 z Kandaháru na předsunutou základnu v Bagramu. Dne 21. února zde také rozvinulo MSÚU Mountain své velitelské stanoviště a převzalo kontrolu nad všemi koaličními jednotkami, které se měli operace Anakonda účastnit. Generál Hagenback a jeho štáb stanovil datum zahájení operace na 28. února, avšak z důvodu nepříznivého počasí byl nucen ho o dva dny posunout. Zároveň probíhal horečný výcvik příslušníků AMF operátory ODA. Byl však ztěžován neustále se měnícím počtem afghánských rekrutů a nedostatkem kvalitní výzbroje. Dne 27. února se přesunulo ÚU 64 z Bagramu do Gardézu a zahájilo infiltraci do oblasti jižně od údolí Šáhíkot.

Do jámy lvové

Dne 1. března se přesunulo ÚU Anvil z Chóstu a Urgúnu do prostoru východně a jižně od údolí a vytvořilo zde blokovací postavení. Přestože se tato činnost obešla bez jakýchkoli incidentů, byla v údolí pozorována zvýšená nepřátelská aktivita, což bylo znamením, že nepřítel začíná tušit, že se něco chystá.

Dne 2. března o půlnoci zahájilo ÚU Hammer přesun z Gardézu k údolí Šáhíkot. Konvoj postupoval s vypnutými světly, pouze za pomoci přístrojů nočního vidění. Zatímco jízda po zpevněných komunikacích byla rychlá a bezproblémová, jakmile těžce naložená nákladní vozidla sjela na polní cestu, došlo postupně k převrácení a zapadnutí několika z nich. Při tom zároveň došlo ke zranění několika operátorů ODA a řady příslušníků AMF. Postup konvoje se zpomalil a na nějakou dobu dokonce zastavil, než se podařilo vznikající chaos zvládnout. Velitel ÚU Hammer poté nařídil pokračovat v přesunu se zapnutými světly, avšak část příslušníků AMF pro něž nezbyly přepravní kapacity, vyrazila kupředu pěšky.

Jak se ÚU Hammer přibližoval k Šáhíkot, oddělila se část konvoje pod velením technického důstojníka 2. třídy Stanleye Harrimana, jenž měla útočit na vedlejším směru, a začal postupovat k severozápadnímu vstupu do údolí. Ve stejnou dobu se dostal tým speciálních sil Mako 31 od Speciální bojové vývojové skupiny (dále pouze DEVGRU) U.S. Navy, ukrytý na jednom z okolních horských vrcholů, do přestřelky se skupinou mudžáhidů a přivolal na pomoc letoun palebné podpory AC-130 Spectre, který kroužil nad oblastí. Osádka letounu, kterému v kritickou chvíli navíc selhal navigační systém, se v nepřehledné situaci špatně zorientovala, považovala Harrimanův malý konvoj za ustupujícího nepřítele a zahájila na něj palbu. Pod sprškou střel z kanónů „přízraku“ zahynul Harriman a další 3 operátoři ODA byli zraněni. Dále byli zabiti 2 příslušníci AMF a dalších 15 bylo zraněno. Tím byl malý koaliční oddíl, který měl do údolí vstoupit ze severozápadu, prakticky rozprášen.

Operátoři ODA s těžce naloženým vozidlem Toyota Hilux, vyzbrojeným 7,62mm středním kulometem M240 se, po skončení operace Anakonda, vrací z údolí Šáhíkot do Gardézu; Foto DoD

Hlavní část ÚU Hammer dorazila na výchozí čáru k útoku okolo 06.15 ráno a vyčkávala zahájení plánovaného leteckého bombardování zjištěných nepřátelských pozic. Místo očekávaného uragánu, který se na mudžáhidy měl snést, dopadlo na okolní kopce pouze několik bomb z jediného bombardéru B-1B Lancer. V éteru totiž zazněl povel k okamžitému ukončení útoku, který však jeden z přidělených leteckých návodčích adresoval letounu AC-130, jenž ve stejnou dobu ostřeloval nešťastný Harrimanův konvoj. Avšak, bohužel, osádky ostatních letounů (jednoho bombardéru B-2 Spirit a dvou stíhacích bombardérů F-15E Strike Eagle) si tento ne příliš jasný pokyn vyložily jako rozkaz zastavit veškeré plánované letecké údery. Takováto ukázka neschopnosti a špatné koordinace znechutila operátory ODA a demoralizovala příslušníky AMF, kteří se mezitím dostali do těžké nepřátelské minometné palby z okolních horských hřebenů. Útok ÚU Hammer se tak rozpadl a zkolaboval dříve, než vůbec skutečně začal.

Zatímco na západní straně údolí probíhal masakr ÚU Hammer, které do této chvíle ztratilo více než 10 padlých a několik desítek zraněných, na východní straně začal výsadek ÚU Rakassan. První vlna byla vysazena ze sedmi dopravních vrtulníků CH-47D Chinook na svých plánovaných přistávacích plochách a ihned se dostala do těžké kulometné a minometné palby. Podporu ji poskytovalo pět bitevních vrtulníků AH-64A Apache roty A 3-101. praporu 159. bojové vrtulníkové brigády 101. výsadkové divize, které se snažily přibít mudžáhidy k zemi a ulevit těžce zkoušeným výsadkářům a pěšákům. Těm se podařilo dosáhnout a obsadit šest ze sedmi plánovaných blokovacích postavení. Avšak náhlá změna počasí způsobila, že se horské průsmyky mezi základnou v Bagramu a údolím Šáhíkot zahalily do husté mlhy. To znemožnilo přesun druhé vlny výsadku, jenž se zpozdila o několik hodin, a řada jednotek tak po dlouhou dobu bojovala pouze na polovičních stavech.

Pod velice silnou palbou se ocitla zejména rota C 1-87. praporu, která byla pověřena úkolem držet blokovací postavení Heather a Ginger. Její dvě vysazené čety (1. a 2.) měly 10 zraněných, mezi nimi i velitele a vrchního poddůstojníka 1. čety, a přidělenému prapornímu 120mm minometu brzy došla munice . Velitel roty proto nařídil svým mužům stáhnout se z postavení Heather a Ginger a zaujmout výhodnější pozici okolo velkého kráteru, který vyhloubila letecká bomba. Přes narůstající ztráty se v příštích 18 hodinách rotě C podařilo odrazit veškeré nepřátelské pokusy o její obklíčení a zničení. V průběhu dne bylo minometnou palbou zasaženo i velitelské stanoviště 1-87. praporu, které bylo vysazeno společně s rotou C, přičemž došlo ke zranění 6 příslušníků štábu.

Stejně tak se pod útokem mudžáhidů ocitl plukovník Wiercinski a štáb ÚU Rakassan, který byl vysazen ze dvou vrtulníků EH-60A Blackhawk poblíž postavení Ginger. Na pomoc jim byla vyslána dvojice vrtulníků AH-64A Apache, kterým se podařilo poněkud uvolnit nepřátelské sevření. Při tom byla na jeden ze strojů vypálena protiletadlová řízená střela, pravděpodobně typu SA-7 Grail nebo její čínská kopie HN-5. Rušič infračerveného navádění ALQ-144A, jímž byl „apač“ vybaven, však pracoval spolehlivě a střela minula cíl. Hlavní nepřátelská palebná postavení se nacházela ve vesnici Marzak. Jelikož koaliční bezpilotní letouny vyslané do tohoto prostoru neodhalily žádné civilisty, kteří pravděpodobně uprchli již před zahájením boje, bylo na vesnici navedeno několik leteckých úderů, jenž ji prakticky srovnaly se zemí. K večeru 2. března, po celodenním úporném boji, hlásily jednotlivé roty 1-87. praporu více než 25 zraněných, z toho 4 velmi těžce.

Situace v údolí Šáhíkot, dne 2. března 2002

Se soumrakem začalo být jasné, že útok ÚU Hammer, kterému se stále nedařilo probít do údolí, selhal. Z toho důvodu nařídil velitel ÚU Dagger plukovník John Mulholland operátorům ODA a příslušníkům AMF stáhnout se zpět do Gardézu a přeskupit se. Tímto zůstala celá západní část údolí odkrytá, což umožnilo mudžáhidům přenést prakticky veškeré své úsilí proti koaličním jednotkám vysazeným na východních hřebenech. Tento tlak nakonec slavil úspěch a donutil rotu C 1-87. praporu k noční evakuaci svého neudržitelného postavení. Navíc muselo být vyklizeno i blokovací postavení Eve. Ústupem z blokovacích postavení Heather, Ginger a Eve tak vznikla v koaličních liniích velká mezera a nepříteli se odkryla případná úniková cesta. V příštích několika dnech se do tohoto prostoru přemístilo několik týmů speciálních sil ÚU 64, které se pokoušely monitorovat nepřátelský pohyb a navádět na něj vzdušnou podporu. Avšak toto provizorní řešení nemohlo plnohodnotně nahradit původní plán.

Brzy ráno 3. března konečně dorazila druhá vlna výsadku ÚU Rakassan, jenž posílila zbývající blokovací postavení a situace se začínala pomalu stabilizovat. I přes špatně koordinovaný začátek útoku a nepřízeň počasí, shodily koaliční letouny v první den operace na 177 kusů přesně naváděných bomb GBU-31 JDAM a GBU-12 Paveway II. Letecké úsilí se nadále stupňovalo a během následujících dvou dnů dopadlo v údolí Šáhíkot dalších 318 kusů přesně naváděné munice a 256 kusů klasických bomb Mk 82. Z vrtulníků AH-64A Apache roty A však po dvou dnech těžkých bojů zůstal letuschopný pouze jediný. Všechny ostatní utrpěly větší či menší poškození nepřátelskou palbou, musely být uzemněny a postupně urychleně opravovány.

Dne 4. března, okolo 03.00 ráno, se rozhořely těžké boje na hřebeni Takur Ghar, kde se z dopravního vrtulníku MH-47E Chinook 2. praporu 160. vrtulníkového pluku speciálních operací „Night Stalkers“ pokusil vysadit tým operátorů DEVGRU. Při přistání na vrcholu Takur Gharu, ležícího v nadmořské výšce 3191 metrů, byl vrtulník zasažen střelbou z ručních zbraní a střelou z pancéřovky RPG-7. Při prudkém manévru, kterým se snažila osádka udržet stroj ve vzduchu a zároveň se dostat z nepřátelské palby, vypadl ze sklopené zadní rampy námořní poddůstojník 1. třídy Neil Roberts. Ten několikametrový pád na zasněžený vrcholek přežil a po následujících přibližně 30 minut, kdy se ocitnul sám, se bránil před dotírajícími mudžáhidy svým lehkým kulometem M249, pistolí M9 a ručními granáty. Ihned byla zahájena záchranná akce, do které se zapojili jak operátoři DEVGRU, tak hotovostní jednotka povolaná z Bagramu – četa 75. pluku Rangers, tým leteckých návodčích a tým leteckých záchranářů U.S. Air Force. Celý výsadek na Takur Gharu a následná záchranná akce se však zvrtla ve velké fiasko, při němž byly dva vrtulníky MH-47E sestřeleny a jeden poškozen. Zároveň zahynulo 7 amerických vojáků, včetně ztraceného Robertse, a dalších 6 bylo zraněno.

Generálmajor Hagenbeck se, vzhledem k nepříznivému vývoji situace, rozhodl modifikovat plán celé operace Anakonda. Nařídil 1-187. praporu, který byl do Šáhíkotu přepraven v prvních dvou vlnách výsadku, aby vyčistil horské hřebeny nacházející na východní straně údolí. Operační záloha, 2-187. prapor, měl být vysazen v prostoru blokovacího postavení Amy a okamžitě zahájit rozhodný postup jižním směrem, k postavení Diane. Při svém postupu měl zničit veškerá nepřátelská ohniska odporu, nacházející se mezi jednotlivými blokovacími postaveními a navázat mezi nimi fyzický kontakt. Útok těchto dvou praporů začal v ranních hodinách dne 4. března. Postup v těžkém terénu a proti silnému odporu mudžáhidů byl velice pomalý. Vyčerpaní výsadkáři, plahočící se s těžkými batohy a ověšení výzbrojí, se však postupně, ale nezadržitelně drali kupředu.

Ke konci dne se 2-187. praporu podařilo probojovat až k Diane a navázat kontakt se svými kolegy, kteří bojovali již třetí den v obklíčení. Ve stejné době se podařilo proniknout malému průzkumnému týmu ÚU Hammer, složenému z příslušníků AMF a několika operátorů ODA, na severní úbočí „Malé velryby“. Zde vytvořili pozorovací stanoviště a zahájili navádění vzdušné podpory na skupinky mudžáhidů, které se jim podařilo odhalit. Zároveň dorazily posily v podobě šestnácti vrtulníků AH-64A Apache rot B a C 3-101. praporu 159. bojové vrtulníkové brigády 101. výsadkové divize a pěti vrtulníky AH-1W Super Cobra vrtulníkové letky 13. expediční jednotky U.S. Marine Corps.

V několika následujících dnech pokračovalo ÚU Rakassan v opatrném postupu do údolí, přičemž jeho příslušníci vyčistili od nepřítele na 129 jeskyní, 40 různých budov a 22 palebných postavení těžkých zbraní. V odpoledních hodinách dne 5. března zpozoroval, v rokli nedaleko bývalého blokovacího postavení Ginger, bezpilotní letoun RQ-1 Predator koncentraci nepřátelských vozidel a velké skupiny mudžáhidů, kteří se pravděpodobně snažily uniknout ze stahující se smyčky obklíčení. V příštích několika hodinách byly na tyto cíle naváděny letouny A-10 Thunderbolt II, F/A-18 Hornet a AC-130 Spectre, které je zasypávaly palbou svých kanónů a přívaly bomb. Po ukončení náletů jeden z koaličních leteckých návodčích hlásil: „Cíl zničen – zabito 200 až 300 osob.“

Úder bombardéru B-52H Stratofortress na nepřátelská postavení; Foto DoD

Vzhledem k neuspokojivému výkonu a vysokým ztrátám příslušníků AMF, požádalo koaliční velení o pomoc ministra obrany afghánské prozatímní vlády Fahíma Khána. Ten pověřil jednoho ze svých nejschopnějších velitelů, generála Gula Haidára, aby se přesunul se 700 muži (vyzbrojených, mimo jiné, i několika tanky T-55 a T-62 a bojovými vozidly pěchoty BMP-1) z Kábulu do Šáhíkotu a posílil zdecimované ÚU Hammer. Do 10. března Haidárova smíšená jednotka zaujala výchozí postavení k útoku poblíž severozápadního vstupu do údolí. Dne 11. března, po krátkém průzkumu, zaútočila a obsadila „Velrybu“ a severní část Šáhíkotu. Dalšího dne příslušníci AMF, za podpory operátorů ODA, obrátili svůj postup na jih a obsadili vesnice Šírkhankhel, Babulkhel a Zerkikala. Zatímco jedno rameno kleští postupovalo ze severu, ÚU Hammer se vklínilo do údolí skrz jihozápadní vstup a dobylo vybombardovanou vesnici Marzak. Při svém postupu naráželi pouze na slabý odpor mudžáhidů, neboť většina z těch, kteří několikadenní boje přežili, již z prostoru operace uprchla.

Mezitím byli vyčerpaní výsadkáři na hrotu útoku ÚU Rakassan nahrazeni horskou pěchotou 1-87. praporu, který do 13. března vyčistil veškeré zbývající, nepřítelem obsazené, horské hřebeny na východní a jižní straně Šáhíkotu. Dne 14. března bylo ÚU Rakassan staženo zpět do Bagramu a nahrazeno ÚU Commando, které se skládalo z 4-31. praporu 2. brigády 10. horské divize a 3. praporu Pluku kanadské lehké pěchoty princezny Patricie (PPCLI). Úkolem ÚU Commando bylo pročesat celé údolí, odhalit dosud neobjevené nepřátelské úkryty zbraní a munice, zajistit veškeré nepřátelské informace a materiály se zpravodajskou hodnotou a zlikvidovat veškeré přeživší mudžáhidy.

Příslušníci 3. praporu Pluku kanadské lehké pěchoty princezny Patricie čekají na vyzvednutí vrtulníky CH-47 Chinook; Foto DoD

Dne 19. března oznámil velitel amerického Velitelství pro Blízký a Střední východ (tzv. U.S. CENTCOM) armádní generál Tommy Franks operaci Anakonda oficiálně za ukončenou. Celkem bylo na bojišti nalezeno 517 zabitých mudžáhidů a předpokládá se, že pravděpodobně dalších 250 mrtvých zůstalo v zavalených jeskyních a budovách.

Závěr

Operace Anakonda byla první skutečnou konvenční operací koaličních sil na území Afghánistánu od pádu islamistického režimu Talibanu koncem roku 2001. Přestože nakonec skončila koaličním vítězstvím, odhalila řadu chyb v nedokonalém plánovacím procesu, odbytém sběru a vyhodnocování zpravodajských informací, nejasné a složité organizační struktuře a chabé koordinaci mezi jednotlivými složkami. Dalším závažným pochybením bylo celkové podcenění agresivního a dobře vyzbrojeného nepřítele, který měl perfektní znalost místního prostředí. Mudžáhidové se nesnažili zachránit útěkem do Pákistánu, jak předpokládali koaliční plánovači, ale postavili se na rozhodný odpor a často bojovali do posledního muže i v bezvýchodné situaci. Zkušenosti, draze zaplacené krví v údolí Šáhíkot, se následně promítly do řady změn ve způsobu, jakým jsou vedeny současné operace na území Afghánistánu.

Zdroje:

• Stewart, Richard W. , The U.S. Army in Afghanistan: Operation Enduring Freedom (October 2001 – March 2002), CMH Pub 70-83-1, U.S. Army Center of Military History, 2004
• Kugler, Richard L. , Operation Anaconda in Afghanistan: A Case Study of Adaptation in Battle, National Defense University, 2007
• Seville, Leigh, Special Operations Forces in Afghanistan, Elite 163, Osprey Publishing Ltd. , 2007 Bernstein, Jonathan, AH-64 Apache Units of Operations Enduring Freedom and Iraqi Freedom, Combat Aircraft 57, Osprey Publishing Ltd. , 2005
• Operation ANACONDA: An Airpower Perspective, Headquarters U.S. Air Force, 7 February 2005
• Lambeth, Benjamin S. , Air Power Against Terror: America´s Conduct of Operation Enduring Freedom, RAND Corporation, 2005
• Andres, Richard B. , Hukill, Jeffrey B. , Anaconda: A Flawed Joint Planning Process, Joint Force Quarterly, Issue 47, December 2007
• Wikipedia