Příspěvková armáda
Konec 1. Světové války neznamenal pro mnoho amerických vojáků jenom návrat do své vlasti, demobilizaci a návrat do svých domovů, ale byl také spojen s rozčarováním. Pracovní místa, která opustili kvůli nástupu do vojenské služby, byla obsazená. Nespokojenost s tímto stavem byla vyjádřena organizovaně prostřednictvím American Legion a The Veterans of Foreign Wars. Ty nakonec stály za přijetím zákona o vyrovnávacích kompenzacích (World War Adjusted Compensation Act). Zákon byl schválen Kongresem 15. 5. 1924 a pro každého vysloužilce z 1. světové války zakládal účet s odloženou splatností.
V roce 1945 by každý veterán, jemuž byl veden tento účet, doslal trojnásobek základní částky. Ta byla určena 1 USD za odsloužený den; 1,25 USD za odsloužený den v zámoří. Maximum bylo stanoveno na 500 USD, respektive na 625 USD. Každý veterán si mohl na svůj účet vypůjčit původně až 25 % nejvyšší částky, v roce 1931, v důsledku Velké hospodářské krize, byl tento limit zvýšen na 50 %. Do roku 1932 si zhruba 2,5 mil. vysloužilců vypůjčilo částku 1,369 mld. USD. Se samotným principem zákona nesouhlasil prezident Calvin Coolidge:
patriotism…bought and paid for is not patriotism.
a proto jej vetoval. Zákon nakonec vstoupil v platnost až 3. 7. 1926 a veteráni si na své „cenné papíry“ mohli půjčovat od roku 1927. Velká hospodářská krize však způsobila, že stále více veteránů se ocitalo bez práce a prostředků pro svoje živobytí. Na jaře a v létě roku 1932 nakonec došlo k toku, že 17 tisíc z nich se utábořilo ve Washingtonu, D.C. a domáhalo se předčasného splacení svých nároků na federální vládě. Tato relativně malá skupina z 2,5 milionu vysloužilců se sama nazývala příspěvková armáda (Bonus Expeditionary Force). Jejich protest byl sice násilně potlačen, avšak pokračoval i v dalších letech. Paradoxně toto období protestů začínající v roce 1932 zasáhlo do funkčního období republikánského prezidenta H. Hoovera i demokratického prezidenta F. D. Roosvelta. Každý z prezidentů volil jiný přístup, jak vyplývá z komentáře jednoho z účastníků protestů:
Hoover sent the army, Roosevelt sent his wife.
Zajímavé bylo hodnocení účastníků protestů ze strany první dámy po její náštěvě:
In a press conference following her visit, the First Lady described her reception as courteous and praised the marchers, highlighting how comfortable she felt despite critics of the marchers who described them as Communists and criminals.
Veteráni nakonec však dosáhli svého. I přes veto prezidentské veto byl v roce 1936 přijat Adjusted Compensation Payment Act, který umožnil vyplatit veterány v hotovosti.
Tento příběh může být poučný i pro Českou republiku, a to hned dvakrát. Zaprvé ukazuje, že ozbrojené síly mají svůj občanský základ, který nebývá radno podceňovat. To si lze uvědomit hlavně ve vztahu k občanským sdružením shromažďující bývalé profesionální vojáky a iniciativám, kterými se snaží hájit své zájmy. Jednou z nich je iniciativa Výsluha versus právní stát. Zadruhé tento příběh může být inspirací pro úvahy vztažené k důchodové reformě. Výsluhové náležitosti, zejména výsluhový příspěvek, jsou svou podstatou důchody. Jejich přiznávání a výplata je však mimo režim důchodového zákona; jde o specifickou právní úpravu. Informace o důchodové reformě jsou prezentovány jako informace vztažené k celému důchodovému systému, není však jasné, co v tomto systému bude se specifickou úpravou výsluhových náležitostí. Tento systém je také založen na principu průběžného financování a jeho „kapitalizace“ může být sice lákavým, ale jistě ne dobrým řešením.
Nechci tady nijak rozebírat, zda je zdanění příspěvku nezákoné či nikliv, na to jsou povolanější.
Spíš bych upozornil na rozdíl mezi tehdejší situací v USA a naší. Tehdy šlo pochopitelně o braneckou armádu, která byla rekrutována napříč celou populací a po skončení války se téměř bez vyjímky vrátila ke svým původním povoláním (meziválečná US Army byla rekordně malá). Což je silný rozdíl oproti AČR, která je již téměř 10 let profesionální, tudíž se celý problém dotýká poměrně nevelké skupiny obyvatelstva. Proto je vyjednávací pozice nesrovnatelně horší a na podporu veřejnosti bych opravdu nesázel. Spíš bych si vsadil na scénář, při kterém by si vijáci vykoldovali asi takový PR jako mají dnes doktoři… Celý problém zajímá leda tak příslušníky ozbrojených sborů a jejich rodiny.
Není podstatné, jestli je nebo není branecká armáda. V případě výsluhových náležitostí jde o kompenzaci nějaké újmy, kde tato kompenzace se určuje podle nějakého vzorce tu lépe, tu hůře, odrážející skutečnost. Tohle je báječně vidět na tom americkém příkladu a platí to i kdekoliv jinde.
Jestliže vstupuji do vztahu, kde mi zaměstnavatel existencí této dávky signalizuje, že počítá s tím, že budu nějak „poškozen“, tak s tím přirozeně počítám. Předpokládáme-li racionálně se chovajícího jedince. Tohle je motivační účinek výsluhových náležitostí – být ochoten podstoupit riziko „poškození“ a vstoupit do služebního vztahu a setrvat v něm po stanovenou dobu. Že služba v OS není založena jenom na patriotismu, ale také na racionálním základě potrvzuje případ příspěvkové armády.
Samotný problém výsluhových náležitostí nemá dnes jenom tu „zdaňovací“ dimenzi, ale jde o složitější problém s potenciálem „postupného vyhřeznutí“. Tím je možnost zabředání do chudoby, sociální úpadek bývalých vojáků apod. Příběhy o těchto problémech, které jistě s chutí budou ptezentovány sdělovacími prostředky, budou působit na rozhodování potenciálních vojáků.
Američtí vojáci měli další smůlu v tom, že další výplata onoho příspěvku byla naplánována do období vrcholící 2. sv. v., pokud se nepletu na rok 1945.
U výsluhového příspěvku si musíme uvědomit, že původně byl koncipován začátkem 90 let, tak aby se ČSR a poté ČR ,,zbavila“ předlistopadových příslušníků VB, STB SNB a SNV.
Potom už ho dostávali jen policisté, zpravodajské služby, vězeňská služba a vojáci, smysl ho mělo čerpat pro vojáky po 20 letech služby, kdy činil 30% hrubé mzdy, míň odsloužených let v podstatě neznamenalo, žádné příjmy. Kdežto u policie a vězeňské služby, už po pouhých 10 letech služby byl nárok na 20% hrubé mzdy (paušálem ošetřený na min. 6 000kč) 1 ročně valorizovaný, do toho se počítala i mateřská dovolená ( 1 rok v kanceláři, 3 mateřské a peníze byly doma), To se celé změnilo novelou zákona č. 361/2003 O služebních poměrech příslušníků ozbnrojených sborů, jehož platnost byla postupně odsunována, takže co se týče výsluh vstoupil v platnost 1. 1. 2010. Změnil se v tom, že pro vojáky se nic nezměnilo, ale pro policisty a ostatní ozbrojené složky se prodloužila doba odsloužených let z 10 let na patnáct, takže pořád výhodnější a snadněji odsloužitelných než v AČR. Koncem 90 let přibyl nárok na výsluhu i celníkům (ti za ČSSR a později neměli statut ozbrojené složky, sloužili bez zbraní), v roce 2007 přibyli hasiči sloužící pod MV, tím přibylo nároků na peníze ze státního rozpočtu. Podle mě je špatné, že ,,renta“ se vztahuje na všechny. Měla by být jenom na lidi v přímém výkonu služby ve výše uvedených složkách. Nechápu, jak tu samou rentu bere někdo, kdo celý život proseděl v kanceláři, sportovci z Dukel, posádkových hudeb, VUSS apod (co se týká AČR)., pořád nevím co riskovali. Každá země to má jinak, u nás pokud se nic nezměnilo, je třeba pro armádu velmi nevýhodné, že pilotovi se počítá jeden rok služby za dva, takže ve 23 skončí vysokou školu (na které pobírá plat a požívá zabezpečení), je zařazen do nejvyšší platové třídy odslouží 10 let započte se mu 20 a on, když se dostává na vrchol a jeho výcvik stál moře peněz, dělá super job se sebere a odejde v 33 letech k aerolinkám, stačí se podívat, jak to má ošetřené třeba Rakousko (bez titulu, vyšší příjem a jistota služby do odchodu do vyšší penze). V Cizinecké legii, pokud není zranění se člověk k rentě dostane po 15 letech služby. Britům se vyplácí až dosáhnou určitého věku, jako přilepšení (pokud se nepletu od 53-55let). USA hlavně výsluha za službu v zahraničí a ve válce.
Takže pro rentu jsem, ale za zranění, službu v misích, bojové jednotky, u ostatncíh složek za službu ve věznicích, u požárů, na ulicích, Urně, UOOZ, SON, a protidrogovém u kriminální policie apod. ,ale ne pro lidi co službu strávili v kanceláři, kde zabezpečovali výměnů tonerů do tiskáren. A s akci podobnou doktorům nesouhlasím, protože my jsme skutečně přísahali a riskovali, navíc v očích ,,větší“ části nejsme zrovna oblíbení a pokud nejsou povodně, tak nás nepotřebují a mise, nesnáší. To je bohužel fakt. O ,,potřebnosti“ v očích politických reprezentací už vypovídá, po kolika letech voják dostane smysluplnější rentu na rozdíl od policistů a ostatních. Stát by, ale zároveň neměl pořád měnit, podmínky podle své momentální potřeby a taky dodržovat zákony.
Pro J.D.: Nevím odkud čerpáte své informace o výsluhových náležitostech v zahraničních armádách, ale co se týče U.S. Army, tak jste vedle jak ta jedle. Cituji:
Military personnel can retire after 20 years of active duty service. A military member who retires at 20 years of service receives 50 percent of his/her monthly base pay. For each year served over 20 years, the military member receives an additional 2.5 percent, up to a maximum of 100 percent of their base pay, at 40 years of service.
Takže žádná extra výsluha za službu v zahraničí a ve válce (služba v zahraničí/ve válce se v U.S. Army bere jako de facto běžná součást služebního poměru) není. Pokud Vás to zajímá nějak blíže, tak viz. http://usmilitary.about.com/od/fy2009paycharts/a/retirement.-uXW.htm
Za to se omlouvám, to jsem napsal nepřesně.
V ČR nikomu nevadilo, když se ZVS (základní vojenská služba) přestala k 1. 1. 2010 počítat do odsloužených let pro výpočet na rentu u jiných ozbrojených složek (stejně, jako VŠ na důchod, pobyt ve vězení se na důchod počítá), protože se jedná o nerovnost, byl jsem na ZVS, nevím v čem jsem byli o proti ním zvýhodněni (služným oproti platu, kasárnami oproti bytu dojížděním), ikdyž na ní vzpomínám v dobrém a později jsem nastoupil jako VZP. Dnes slouží u PČR a jinde lidi co byli na civilní službě, mají zbrojní průkazy patrně je přešel odpor ke zbrani.
Smyslem výsluhového příspěvku bylo stabilizovat OS v okamžiku, kdy armáda neměla moc toho nabídnout. Počátek 90. let byl ve znamená vytváření tržního hospodářství a do určité míry zde existoval zájem o „zaběhnuté manažery“. Mnoho vojáků v této oblasti mohlo nabídnout své „soft skills“ získané v armádě. Nebylo možno plošně zvyšovat platy, protože to znamenalo kalkulovat navíc s pojistnými placenými zaměstnavatelem a příspěvkem do FKSP, ale bylo možno poskytnout souciální zabezpečení – tedy „odloženou platbu“ v podobě výsluhového příspěvku. Jeho výše byla až do přijetí zákona o VZP limitována. Fakticky se zde jde o to, aby zaměstnanec byl ochoten pracovat za plat, který nepovažuje sice za ideální, ale po určité době může získat nějakou doživotní jistotu. Otázkou je, kdo ty jistoty má získat a jaké jsou kriteria spravedlnosti ospravedlňující rozdělení prostředků mezi jednotlivé vojáky. – Myslím, že v tomto zatím nepanuje pevná shoda. Jak bylo naznačeno v případě jiných uniformovaných složek spíše furiantství přelévající se do konkurence působící nakonec proti celému bezpečnostnímu sektoru.
Pokud jde o ty komunisty a agenty VKR, jsem skeptický, že by na ně působil výsluhový příspěvek.
Jinými slovy, smyslem výsluhového příspěvku bylo nalákat ovečky s tím, že za 20 let dostanou výsluhu. To by bylo v pořádku. Změnit podmínky, které platili před 20 lety, de fakto zpětně, to je jen další důkaz, jak si ve skutečnosti tento stát váží svých zaměstnanců.
Pokud by se změnily podmínky pro výsluhu s tím, že budou logicky platit pro vojáky, kteří vstoupí do služebního poměru až po této změně, nikdo by nemohl říct nic. Opravdu jsem zvědavý, jak dopadnou soudy v této věci, jestli nakonec ta „úspora“ nebude naopak prodražení.
Tak bych to neřekl. Původně existoval důchod za výsluhu let, který se poskytoval vybraným vojenským profesím (hudebníci, výkonní letci apod.). O ostatní vojáky se stát staral tím, že jim v rámci existující pracovní povinnosti zajišťoval „přednostní zaměstnávání“. Důchod za výsluhu let padl se zákonem o důchodovém pojištění. Poskytování výsluhového příspěvku bylo vnímáno jako nástroj pro stabilizaci personální struktury v situaci, kdy ozbrojené síly byly ještě „hodně velké“, ale nebyly plně profesionální. Protože policisté byli podle branného zákona součástí OS, i oni měli nárok na příspěvek za službu. Bohužel obě dávky byly konstruovány na podmínky růstu platů. V okamžiku, kdy se růst zastavil, přestavaly být výhodné a naopak působily proti stabilizaci personálu. To byl případ přechodného období u zákona č. 361/2003 Sb., a teď v případě rozpočtových restrikcí u vojáků.
Samotný výsluhový příspěvek budil výše od samého plošného rozšíření. Politici tu dávku použili v boji proti křivdám minulosti a určitým skupinám byl zpětně odejímán, neboť bylo nařízeno nezapočítávat určitou dobu služby (VKR, služba v politickém aparátu apod.). To vyvolalo vlnu žalob. V tomto směru jsem také zvědav na výsledek soudních sporů,
Jak to je ze zabezpečením vojáků v dalších armádách, jen už to je nějaký pátek co jsem to četl:
http://praha.vupsv.cz/Fulltext/vz_197.pdf
proč mám dojem, že výsluhu doteď využívaly jen staré struktury, ze schopnější půlky o.z. na MO ČR, z té druhé u V.L.S. a teď, v době, kdy by se poprvé měly začít vyplácet vojákům, kteří vstupovali do armády, bránící demokratické hodnoty, tak najednou chybí síla je udržet…
tak tohle řekl insider moc pěkně. Možná na tom něco bude…
Insider a soldato souhlas.