Žít v globalizovaném světě má své výhody i nevýhody. Zatímco o výhodách se řada Čechů, i když si to řada z nich neuvědomuje, již přesvědčila, většina nevýhod se nás – mimo jiné i díky naší periferní poloze vůči hlavnímu toku světového politického i ekonomického vývoje, zatím příliš nedotkla. V souvislosti s vývojem několika posledních týdnů – krize v regionu širšího Blízkého východu a ničivé zemětřesení a tsunami v Japonsku – si však stále větší řada našich spoluobčanů nejspíš začíná uvědomovat, že se „něco“ děje.
Vzhledem k nastavení lidské psychiky je pravděpodobné, že si lidé začnou klást i otázku, kdy se to dotkne i nás. Protože se většinou bojíme toho, co právě vidíme (nebo slyšíme) je v celku logické, že se začínají objevovat spekulace o možném ohrožení radioaktivním spadem z Japonska, či masivní vlnou uprchlíků z Libye. Oba dva jevy se sice v ČR mohou projevit, ale nebude se jednat ani o velké ani o bezprostřední riziko. Daleko více, aniž bychom o tom věděli, neboť to ještě nenastalo, nás však může zasáhnout, a to podstatně výrazněji, možná krize, kterou by mohly uvést do chodu stále stoupající ceny potravin.
Začátkem března banka Nomura zveřejnila seznam pětadvaceti států, jejichž sociální a politická stabilita je bezprostředně ohrožena stoupajícími cenami základních potravin. Českým uším by měl znít důvěrně výrok „Vláda, která zdraží pivo, padne“. Co si však počnou státy – a zdá se, že jich je minimálně pětadvacet – jejichž vlády nejenom, že nemají žádný vliv na úroveň cen základních potravin na světovém (protože globalizovaném) trhu, ale dokonce jim dojdou peníze na dotování cen těchto potravin na domácím trhu?
V této situaci možná stojí za připomenutí, že iniciačním momentem revolucí v Tunisku i Egyptě byly právě problémy s cenami základních potravin (sdělovací prostředky informovaly o „intifádě chleba“) v kombinaci s demografickým vývojem posledních tří dekád (v regionu širšího Blízkého východu představuje mladá populace, tj. do 25 let, rozhodující část populace) – a neschopností vládců vytvořit pro tyto lidi (z nichž mnoho má středoškolské a vyšší vzdělání), nějakou solidní sociální perspektivu.
Čtyři z oněch potenciálně postižených zemí leží v Evropě: Lotyšsko, Bulharsko a Rumunsko jsou členy EU – a ta jim pravděpodobně bude schopna i ochotna pomoci, Ukrajina je tak velká a důležitá, že se pomoci pravděpodobně dočká rovněž, ale svou „polévku“ si v takovém případě zcela jistě přihřeje i Rusko.
Ohroženy jsou i dva nejlidnatější státy světa, a jedny z největších ekonomik, Čína a Indie – a to ještě nevíme, jak moc na ně (ne)dopadne problém, do něhož se dostalo Japonsko. Ohroženy jsou všechny státy indického subkontinentu, a v Africe se jedná nejenom o celou severní Afriku a státy afrického „rohu“, ale i o nejlidnatější africký stát – Nigérii a o jednu nejrychleji rostoucích afrických ekonomik poslední dekády – Angolu. V souvislosti s Angolou stojí za zmínku, že je to jedna z ohrožených zemí, které mají velké zásoby ropy. Spolu s ní do této skupiny potenciálně bohatých zemí (a velmi často i reálně, avšak se zcela špatně nastaveným systémem redistribuce zisků) patří: Nigérie, Alžírsko, Libye, Venezuela nebo Ázerbájdžán.
Připočteme li k tomu skutečnost, že většina z pětadvaceti států, které uvedla Nomura, je zároveň vystavena velkému demografickému tlaku pak situace, kterou zatím v současnosti prožíváme primárně v souvislosti se širším Blízkým východem, může zanedlouho získat vskutku globální dimenzi.
Leave a Comment
Your email address will not be published. Required fields are marked with *