Hadriánův val (Wikipedia)

Afghánistán. Území divokých asijských kmenů, které po staletí fascinuje Evropany svou východní mystikou a izolovaností. Stejně tak ve své době fascinovalo obyvatelé mocné Římské říše jiné obdobně nepoddajné území – dnešní Skotsko (tehdy nazývané Kaledonie) – které se v rozmezí let 71 – 213 n. l. pokusily obsadit a podmanit mocné římské legie. U nás je toto téma ne příliš dobře známé – proto doporučuji (pokud se vám nechce číst obsáhlé studie) dva filmy, které jsou vhodné jako úvod do reálií: Centurion z roku 2010 a The Eagle z letošního roku.

Mnozí komentátoři současného dění v Afghánistánu rádi srovnávají tažení koaličních sil s americkým angažmá ve Vietnamu (zejména v letech 1965 – 1975). Dle mého názoru je toto přirovnání liché a zavádějící. Přes některé paralely mezi těmito dvěma konflikty je zde možné nalézt stejně velké množství odlišností. Čím déle ovšem sledujeme probíhající válku v Afghánistánu, tím více se můžeme přiklánět k názoru, že toto snažení západních demokracií připomíná jinou historickou kampaň – již zmiňované neúspěšné římské pokusy o okupaci a pacifikaci „barbarské“ Kaledonie.

Tehdejší Kaledonie, zahrnující území severně od římské provincie Britannie (přibližně dnešní Anglie a Wales), měla se současným tažením v Afghánistánu několik pozoruhodných analogií. Níže chci zmínit některé z nich.

Izolovanost a reliéf krajiny
Stejně jako Afghánistán, byla Kaledonie tvořena z velké části těžko prostupným terénem, s velice omezeným prostorem pro manévr velkych formací – hornatou vrchovinou (dnes nazvanou Skotská vysočina) pokrytou neprostupnými lesními masívy (tzv. kaledonskými lesy – postglaciálními pralesy, které při příchodu Římanů do Britannie pokrývaly oblast o rozloze přibližně 15 tisíc kilometrů čtverečních) a rozdělenou řadou vodních překážek – rozlehlými močály, hlubokými jezery (místně označovanými loch) a úzkými zátokami nebo průlivy (místně označovanými firth). Kaledonie navíc tehdy ležela na periférii „civilizovaného světa“, obklopená ze tří stran mořem, a proto se místní obyvatelstvo vyvíjelo v prakticky úplné izolaci od okolních vlivů.

V současné době tvoří zbytky kaledonských lesů ve Skotsku přibližně 1% své původní rozlohy (Wikipedia)

Etnická skladba obyvatelstva
Obdobně jako současný Afghánistán, byla Kaledonie etnicky rozdrobená na miriády kmenových svazů, kmenů, rodů a rozšířených rodin – její obyvatelstvo (souhrnně Římany nazývané Kaledonové a přibližně od 3. století n. l. označované jako Piktové) bylo složeno z řady etnicky rozdílných (a často mezi soubou soupeřících) kmenů. Mezi nejvýznamnější patřily Brigantové (jejichž území později přetnul Hadriánův val), Selgovové, Damnoniové (později rozděleni Antoniovým valem), Veniconové, Taexalové, Kaledonové a Epidiové. V oblasti Skotské vrchoviny oddělené Great Glen, na samém severu, žilo dalších sedm kmenů – severně od zálivu Moray žili Decantové, nad nimi Lugiové, dále Smertové a úplně na severu Cornaviové. Při západním pobřeží od severu to pak byli Caerenové, Carnonacové a nakonec Creonové.

Střet rozdílných kultur
Jak v případě současného Afghánistánu, tak i v případě starověké Kaledonie existovaly propastné rozdíly mezi náboženským vnímáním, sociální hierarchií a kulturními zvyklostmi cizích okupačních vojsk a místním obyvatelstvem. Kromě naprosto odlišného náboženství (římské kulty a později křesťanství vs. pohanství) a jiného vnímání rodiny, byly další významné rozdíly ve způsobu vedení války. Zatímco římské vojsko bylo připravováno vést hromadné bitvy, Kaledonové se spoléhali na (Římany opovrhovanou a podceňovanou) nepravidelnou válku. Jak uvádí Héródianos v Římě po Marku Aureliovi (III, 14, 6 – 8.):

Většina Britannie je bažinatá … Přes tyto močály barbaři plavou a brodí se až po pás ve vodě. Jsou téměř nazí a bláto jim nevadí … Jsou velice bojovní a krvelační. Chrání se pouze štítem a kopím; meč jim visí podél nahého těla. Neznají pancíř a helmu a považují je za překážku při přechodu močálů…

Nebo Dio Cassius (LXXVII, 12, 1 – 4.):

Jsou-li v ohrožení, stahují se do bažin a vydrží zde po mnoho dní pouze s hlavami nad vodou. V lesích přežívají z kůry a kořínků … jídlo si dělí na malé porce, které zabrání hladu i žízni.

Obrovským problémem bylo i nepřátelské (nebo přinejlepším lhostejné) obyvatelstvo v zázemí – tedy již „pacifikované“ Britannii. Docházelo zde poměrně často k různým povstaním a narušování římských zásobovacích tras. Nejznámějším z těchto „incidentů“ je pravděpodobně tzv. masakr IX. legie Hispana, ke kterému došlo v roce 60. nebo 61. n. l. nedaleko Camulodunua (dnešního Colchesteru v Anglii). Na základě této události později vznikla legenda o „ztracené IX. legii“, která je dodnes přiživována knižními či filmovými (viz. již zmiňovaný Centurion a The Eagle) fikcemi.

Přechod od ofenzívy k defenzívě
Obdobně jako v Afghánistánu, byly římské snahy rozděleny do několika fází, jejichž cíle byly často nejasné nebo rozporuplné. Postupné římské pokusy o pacifikaci kaledonských kmenů byly zahájeny pod vedením guvernéra Britannie Quinta Petillia Cerialia v roce 71 n. l. Na přelomu roku 77 a 78 n. l. se stal novým správcem Britannie římský vojevůdce Gnaeus Iulius Agricola a zahájil tak novou kapitolu i v dějinách Kaledonie.

Agricola, zkušený válečník a dobrý taktik, si stanovil, že dobude celé britské ostrovy a vytvoří z nich řádnou a sjednocenou provincii. Po sérii vojenských tažení, při kterých se v roce 84 n. l. římští legionáři probojovali až k severnímu pobřeží dnešního Skotska, kulminovalo jeho snažení porážkou „barbarů“ v bitvě u Mons Grapius. Po ukončení této výpravy se římské vojsko stáhlo zpět na jih, aniž by však dlouhodobě zlomilo kaledonský odpor nebo se snažilo účinně zajistit dobyté území. Přesto jisté snahy (byť z dlouhodobého hlediska málo razantní) o jeho střežení existovaly. Zajímavý je proto je popis římských fortifikačních prací, které na území Kaledonie vznikaly:

Směrem do nepřátelského území, v údolích, která byla využívána jako přechody z hornatých oblastí, byly na strategických místech zbudovány menší pevnosti, sloužící jako překážka proti pronikání nepřátelských kmenů, resp. sledování jejich pohybu a ochraně již konsolidovaného území.

Úspěchy, kterých dobyl Agricola, byly postupně ztraceny a stejně tak i krátkodobá římská přítomnost neměla na domorodé obyvatelstvo výraznější vliv. V roce 86 n. l. došlo k opuštění jediné legionářské pevnosti (ostatní pevnosti měly posádky složené z tzv. auxilia [pomocných sborů], rekrutovaných z obyvatelstva dobytých území  např. Germánie nebo Hispánie, jejichž hlavní motivací bylo získání římského občanství za svou službu) na území Kaledonie, nazvané Pinnata Castra. Pevnost Pinnata Castra opuštěna již po dvou letech od zahájení výstavby, byla domovem XX. legie Victrix, která musela roku 86 n. l. nahradit v Chesteru II. legii Augusta, která byla odvolána, aby se zúčastnila tažení proti Dákům na Dunaji. Problémy na Dunaji měly pro říši prvořadou důležitost, zatímco Britannie byla na periferii zájmu římských politiků – tak jako Afghánistán v letech 2003 – 2008.

Nedostatek lidských i materiálních zdrojů (přestože v té době působily v Britannii tři římské legie – II. Augusta, VI. Victrix a XX. Valeria Victrix) alokovaných na římské tažení v Kaledonii způsobil postupný přechod od ofenzívy k defenzívě. V roce 122 n. l. byla záhájena výstavba Hadriánova valu a něco později – v roce 140 n .l. – Antoniova valu. Tyto fortifikace měly konsolidovat římské územní zisky a zabránit pronikání „barbarů“ na již pacifikovaná území. Římané se v budoucnu omezili pouze na výpady a „trestné výpravy“ na sever. O jedné z nich – vedené císařem Septimiem Severem v roce 209 n. l. – se můžeme dočíst:

Severus … nevybojoval žádnou bitvu a nespatřil nepřítele na bitevním poli … Nepřítel … vojáky lákal stále dál dokud se neunavili; velké strasti Římanům působila voda, když se rozptýlili, byli napadeni. (Dio Cassius:, LXXVII, 13, 1 – 3.)

A dále:

… docházelo často ke srážkám a šarvátkám a barbaři ustupovali. Útěk však byl pro ně snadný, protože znali krajinu a skrývali se v lesích a bažinách, kdežto pro Římany bylo všechno cizí a to působilo velké průtahy ve válce. (Héródianos, III, 14, 10.)

The Romans Cause a Wall to be Built for the Protection of the South, William Bell Scott (Wikipedia)

Konec okupace
Situace na britských ostrovech vygradovala roku 367 n. l., kdy došlo k tzv. barbarica conspiratione, tedy ke „spiknutí barbarů“, kdy:

… se Piktové, rozdělení v té době ve dva kmeny – Dikalydony a Verturiony -, a rovněž Attakotti, válečné to lidské plemeno, i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové. (Ammianus, XXVII, 8, 1-6.)

Na události z roku 367 n. l. je velice zajímavý společný postup zcela odlišných „barbarských“ etnik. Nečekaný vpád z několika stran zaskočil nejen římského císaře, ale i samotné správce Britannie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá římská informační síť naprosto selhala. Naopak opatřit si podrobné informace o poloze římských jednotek a jejich opevnění nebyl problém pro nepřítele, pokud uvážíme, kolik v římském vojsku sloužilo „barbarských“ – zejména germánských a britonských – válečníků.

V roce 401 – 402 n. l. dochází ke stažení velké části římského vojska z Britannie na kontinent, neboť Řím se ocitl pod bezprostředním útokem Germánů. V roce 409 nebo 410 n. l. došlo ke stažení posledních Římanů a od této chvíle byli Britonové v obraně své země i svých životů odkázáni již jen pouze sami na sebe. Odhaduje se, že římské pokusy o okupaci Kaledonie a následná obrana severního limitu (hranice) Britannie před vpády „barbarů“ si vyžádaly životy 20 tisíc Římanů a jejich spojenců.

Více než tři sta let se Římané snažili všemožnými způsoby udržet, či rozšířit své panství na území dnešního Skotska, avšak i přes prvotní úspěchy v 1. a 2. století se dlouhodobá okupace nezdařila. Ačkoliv byli Římané v kontaktu s Kaledony (a později Pikty) více než tři století, nedostali příležitost výrazněji ovlivnit zdejší společnost a kulturu. Antoninův val, do kterého Římané vkládali nejvíce nadějí, fungoval pouhých 25 let a s ním i plná kontrola nad jižně ležící oblastí (tj. územím mezi Antoniovým a Hadriánovým valem). Stupeň romanizace Kaledonie byl zanedbatelný a ve velmi omezené míře pronikla jen k elitám, zatímco životní styl širších vrstev se v podstatě nezměnil.

Jaké kulturní dědictví zůstane za 20, 50 nebo 100 let po odchodu západních „legií“ z Afghánistánu ukáže teprve budoucnost. Lze tak jedině doufat, že to snad nebudou pouze zbytky našich fortifikačních prací, zavátých pískem a zapomenutých chodem dějin…

Zdroje:
Mgr. Jan Hrdina, Skotsko a římské impérium, Diplomová magisterská práce, FF MU, 2007
Nic Fields, Hadrian’s Wall AD 122–410, Fortress 2, Osprey Publishing, 2003
Wikipedia