Přesně před deseti lety teroristé zasáhli spojené státy. Při útocích tehdy zahynuly necelé tři tisíce lidí. Neustále opakované záběry pádu „dvojčat“ Světového obchodního centra vyvolávaly směsici šoku, nedůvěry a vzteku. 11. září spustilo řadu událostí, které mají zásadní dopady – pozornost na operaci v Afghánistánu byla vystřídána invazí do Iráku, obavy z dalších teroristických útoků doprovázela zvýšená bezpečnostní opatření, likvidace a zatýkání teroristů, či lidí podezřelých ze spolupráce s nimi se stala každodenní realitou a tak by se dalo pokračovat.

Většina lidí ovšem přímo nikdy přímo nepocítila „globální válku proti terorismu“ (GWOT). Oproti předchozím konfliktům se jí účastní pouze zlomek populací jednotlivých zemí, USA nevyjímaje. Zbytek ji sleduje. Příběhy z této „války“, která zahrnuje i přímé bojové operace v Afghánistánu a Iráku, jsou primárně zprostředkovávány médii, včetně internetu (velkou roli sehrává především Web 2.0).

Oproti válkám v minulosti je informačních kanálů obrovské množství, stejně jako veřejně sdělovaných příběhů. Přitom v minulosti většina podobných příběhů zůstávala v úzkém kruhu rodiny, či komunity a neměla příliš velkou šanci na rozšíření, natožpak globální. Samozřejmě, jsou zprávy, které tomuto období dominovaly – Abú Graíb, zabití Usámy bin Ládina apod. -, ale velké množství z nich se objeví, je někde přetištěno, přeposláno e-mailem a pak zůstane „uvězněno“ ve světové síti.

Už během druhé světové války byl důležitým kanálem pro sdělování příběhů a úhlu pohledu film. A to zdánlivě dnes chybí. Skutečných filmů o válce proti terorismu moc není. Ty, které jsou, se zaměřují především na války v Iráku a v Afghánistánu. Výrazněji nereflektují válku proti teroristům (výjimkou je například volná adaptace knihy bývalého důstojníka CIA Roberta Baera Syriana, či Body of Lies/Labyrint lží Ridleyho Scotta s Leonardem DiCapriem v hlavní roli).

Hollywood zatím zásadněji posledních deset let nereflektoval a na rozdíl především od 2. světové války nebyl ani tím, kdo by určoval tón veřejného mínění. Jistě, není možné současnost srovnávat s druhou světovou válkou, ale přesto se tomu není možné vyhnout. Krátce po útoku na Pearl Harbor vznikaly filmy, které mobilizovaly veřejnost pro věc spojenců, ať už to byly Flying Tigers (Létající tygři, 1942), Wake Island (Ostrov Wake, 1942), či Thirty Seconds Over Tokyo (Třicet sekund nad Tokiem, 1944).

Je nutné ovšem říct, že skutečná reflexe – ať už to byla druhá světová válka, či Vietnam – přišla několik let po skončení těchto konfliktů. V případě Vietnamu šlo například o The Deer Hunter (Lovec jelenů, 1978), Apocalypse Now (Apokalypsa, 1979), Platoon (Četa, 1986), Hamburger Hill (1987), či Born on the Fourth of July (Narozen 4. července, 1989).

Z tohoto hlediska by tedy současnost nebyla nikterak výjimečná. První vážnější filmové pokusy o zhodnocení let po 11. září 2001 se začaly objevovat někdy kolem roku 2007 (občasné záblesky, jako je třeba Jarhead/Mariňák z roku 2005 pro tuto chvíli vynechávám), tedy poměrně brzy. Tehdy do kin přichází In the Valley of Elah (V údolí Elah) s Tomy Lee Jonesem v hlavní roli, který vyšetřuje zmizení syna po návratu z Iráku, Redacted Briana de Palmy zabývající se konfliktem a médii, či Lions for Lambs (Hrdinové a zbabělci) Roberta Redforda s Tomem Cruisem a Maryl Streepovou v hlavních rolích. V roce 2008 přibyl film Hurt Locker (Smrt čeká všude), který získal Oskara, o rok později The Messenger a v roce 2010 Green Zone s Mattem Damonem v hlavní roli. Žádný z těchto filmů ovšem není skutečně těžká váha jako ty, které přišly po skončení války ve Vietnamu.

Psal jsem o válečných filmech z posledních deseti let před více než rokem v Týdnu a zmiňoval jsem tam mimo jiné i to, že žádný ze snímků reflektujících Irák a Afghánistán si nevede finančně příliš dobře. To se týká i oskarového The Hurt Locker. Těžko říct, co je příčinou, zda nechuť Hollywoodu pouštět se do citlivých témat a riskovat zpolitizování, nebo nízká poptávka publika přesyceného množstvím zpráv a příběhů a přepolitizovaností jednotlivých témat. V jednom textu ve Washington Times o této problematice se například objevil názor, že se Hollywood doposud zcela nevzpamatoval z post-Vietnamského syndromu.

Yahoo! Movies executive producer Sean Phillips says filmmakers’ attitude toward U.S. military action began to change in the 1960s when soldiers started dying in the jungles of Vietnam. Gary Cooper was out, and “layered, tortured heroes” were in, Mr. Phillips says. Chalk it up to — take your pick — Hollywood’s politically correct mindset, its increasing reliance on the global market or plain old cowardice.

V textu se objevují i úvahy o tom, že se filmaři obávají „odvety“, pokud by se znelíbili muslimům, či naopak mají strach z toho, že se dotknou Američanů (například z plakátů na film Spider Man byly odstraněny věže WTC). Výstižnější ale asi bude názor, že Hollywood již dnes necílí pouze na americké publikum, ale diváky „loví“ celosvětově, což znamená, že se musí trefovat do vkusu lidí po celém světě.

“We are a completely global entertainment medium now,” (producer Steve) Mr. Holzer says. “That made it very difficult for Hollywood to make movies that support any sort of war effort.” During World War II, entertainment producers could get away with using derogatory words to define the enemy. That no longer is possible, he says. “You have to be careful,” he says. “Don’t infuse or spark anger or riot against someone who is not responsible.”

Kde jsou významné filmy reflektující 11. září se ptá i Tom Ricks na svém blogu. Zmiňuje, že si dobře pamatuje 70. léta, kdy lidé pokládali stejný dotaz a pak se najednou objevily filmy jako Apokalypsa. Má pravdu, čas ještě neuzrál, ale zároveň si vůbec nejsem jistý, jak bude ona reflexe významná. Možná napoví hollywoodská verze zabití teroristy Usámy bin Ládina příslušníky NAVY SEALs.

V souvislosti s hledáním filmů reflektujících posledních deset let, které by dokázaly oslovit širší publikum a staly se trháky, mám čtyři poznámky:

1. GWOT, včetně reflexe válek v Iráku a v Afghánistánu se velice často objevuje – sice útržkovitě, ale přesto – v množství amerických seriálů, které běží i na českých obrazovkách. Ať už jde o tým vyšetřovatelů z New Yorku, z námořní vyšetřovací služby, ale i o detektivky typu Sběratelé kostí (v jednom díle je hlavní vyšetřovatel stažen z mise v Afghánistánu), o seriál Bratři a sestry (jeden z hrdinů bojuje s PTSD a zároveň se systémem, který ho chce znovu poslat do Iráku) a podobně. Skutečně v seriálech je motivů posledních deseti let, včetně honu na teroristy, více než dost. A nemají tyto masové seriály mnohem větší vliv na názory lidí, než by měl jeden film? Nejsou seriály do značné míry náhražkou filmů, které formovaly myšlení například ve 40. letech minulého století?
2. Na rozdíl od hranných filmů se objevilo několik výtečných dokumentů, které mají obrovskou vypovídající hodnotu. Ať už jde například o No End in Sight, Taxi to the Dark Side, The War Tapes, skvělé Restrepo či Armadillo. Mají dokumenty nějaký vliv na to, že Hollywood více méně mlčí?
3. Jaký je vliv internetu? Například na youtube je ohromné množství videí, které se váží k probíhajícím konfliktům, ať už jde o zpravodajské šoty a jejich části, videa umísťovaná oficiálně, samotnými vojáky a obyčejnými lidmi. Toto je zcela nový fenomén, který by se podle mého měl nějakým způsobem na „poptávce“ (tedy ochotě filmy zaměřené na GWOT točit a sledovat) podepsat.
4. A konečně, kde je evropská filmová produkce. Kromě zmiňovaného dokumentu Armadillo a německého filmu Jerichow mně toho moc nenapadá. Respektive, s dokumenty to tak špatné není. Filmy ovšem chybějí. Nebo se pletu?