Púli Alam je administrativní metropolí provincie Lógar, ve které už od roku 2008 působí český Provinční rekonstrukční tým. Ve městě žije přes sto tisíc obyvatel a jejich složení v zásadě kopíruje etnické rozložení v provincii – většinoví jsou Paštúnové, následují Tádžikové a Hazárové (v provincii Lógar žije 60 procent Paštúnů).

Mimochodem Lógar je složený ze dvou slov: Loj (velký) a Ghar (hora). Zajímavé je, že v posledních třiceti letech nebyla provincie nikdy kontrolována jednou „vládní“ silou. Během sovětské okupace byly distrikty Baraki Barak, Chuši, Čarch a Púli Alam kontrolovány mudžahedíny. Za vlády Talibanu provincii ovládal jak Taliban, tak Severní aliance, která v roce 2001 dokázala díky vzdušné podpoře a pomoci zahraničních tajných služeb dobýt Kábul.

Púli Alam, stejně jako mnohá další místa v Lógaru se v posledních osmi letech proměnil. Byť se zdá, že v Afghánistánu toho jde kupředu málo, není tomu tak. V roce 2006 byla dokončena silnice na Kábul, vyrostly školy, vládní budovy a další. A bylo by toho zapotřebí ještě mnohem více. Po třech desítkách let konfliktů státní správa ani samospráva za moc nestojí. Policie je slabá. Vojáci jsou na tom lépe, ale potřebují ještě čas. Toho je ovšem pomálu.

V roce 2002 se zdálo, že Taliban uprchl a už se nevrátí, takže nebude zapotřebí moc a Afghánistán se postaví na nohy a začne vzkvétat. Ale vypukla válka v Iráku a pozornost se otočila jinam. Saddám Husajn sice padl, nicméně začala partyzánská a později občanská válka. V Afghánistánu nebylo o moc lépe. Taliban a další povstalecké skupiny se začaly vracet z pákistánského „exilu“, začal se uchytávat a zároveň posílily kriminální skupiny. V první chvíli jedinou reakcí na vzrůstající odpor bylo používání větší síly. Nepomáhalo to. Začal růst počet útoků a přibývat nástražné výbušné systémy. Zvyšoval se počet mrtvých vojáků i civilistů a pozornost se začala pomalu znovu od Iráku přesouvat k Afghánistánu. Kdosi vytáhl ze zaprášených knihoven poučení z malých válek minulosti a po vzoru Iráku řekl: sesednout.

Vozidla jsou stále opancéřovanější, ale bezpečnější službu nezaručují. Částečným řešením je chodit pěšky. Být ve styku s místními lidmi a snažit se je přesvědčit o tom, že jsou bezpečnostní síly – ať ty afghánské, či zahraniční – je schopné ochránit. Možná někde se to daří, ale faktem je, že „špatní hoši“ mají především v noci poměrně velký vliv. Už pár měsíců jsou v Púli Alam na stálo na čeští vojáci patřící k Provinčnímu rekonstrukčnímu týmu umístěném na základně Shank. Rozestavěné postavení v Púli Alam moc komfortu nenabízí, ale všichni dobře vědí, že jsou místa – třeba základničky ve Vardaku -, kde jsou na tom jejich kolegové ještě mnohem hůř.

Součástí aplikace protipovstaleckých pouček jsou i pěší patroly městem. Češi vyrážejí několikrát denně spolu s Afghánci mezi obyvatele centra provincie Lógar.

Chodí po obou stranách cest s několikametrovými rozestupy mezi sebou. Zastavují se, aby si promluvili s místními, či nakoupili třeba chleba.

A pak jdou zase dál, až okruhem dojdou zpátky na svou základničku. Mohou si sednout a číst si, sportovat, sledovat televizi, nebo jen tak koukat. Baví se, vyměňují si zkušenosti, vyprávějí si o tom, co viděli a co uvidí, až se po řadě měsíců vrátí domů. Vzpomínají na to, co bylo, a představují si, co bude. Na pár hodin si sednou a pak znovu vyrazí – jinou cestou, do jiných míst. Jak dlouho ještě? Ať tak nebo tak, na betonových zdech již svůj otisk nechali, včetně pocty velkému českému spisovateli. Češi tu byli…