Revoluční dění v Severní Africe a v Západní Asii, nelehká situace Izraele v souvislosti se sílící mezinárodní podporou Palestině, prohlubování spolupráce s EU i NATO. Všechny tyto události obnažily v plné nahotě důležitost Turecka nejen pro region, ale i pro Evropu. V otázce její bezpečnosti začíná hrát tato země zásadní roli.

Turecko svůj ekonomický potenciál do značné míry začalo naplňovat po roce 2000. Od roku 2003 HDP Turecka neustále roste (s výjimkou roku 2010, kdy zaznamenalo mírný pokles). Globální finanční krize Turecko, stejně jako další emerging countries, reálně vůči plně rozvinutým zemím posílila. Navíc je Turecká domácí situace, vyjma konfliktů s kurdskou menšinou, nebývale stabilní.

Strana spravedlnosti a rozvoje, která zvítězila ve volbách v roce 2002 – a vládne dodnes – realizuje silně proreformní politiku, jejímž výsledkem je posílení vlády práva, zlepšení fungování volného trhu a zajištění přílivu zahraničního kapitálu. Vedle tohoto úkolu si nová vláda předsevzala pro stabilitu Turecka klíčový cíl, oslabit dosavadní silné a de facto autonomní postavení armády. Tyto reformní kroky zlepšily ekonomické postavení Turecka a předznamenaly i jeho politické posilování a důležitost v otázce obrany transatlantického prostoru.

Díky svým těsným vazbám na státy východně od svých hranic a zároveň smluvně potvrzenému partnerství se zeměmi na západě, se Turecku daří hrát roli mostu a vyvažovatele velmi úspěšně. A protože s jídlem roste chuť, Turecko dnes začíná toužit po roli hybatele.

Klíčový člen NATO
Díky své poloze na okraji NATO, v prostoru hraničícím s Irákem nebo Íránem je Turecko předurčeno hrát v bezpečnostní politice aliance zásadní úlohu. A tak se také děje. Sice příspěvky na činnost NATO čítají pouhá tři procenta ročního rozpočtu, ale země disponuje druhou největší stálou armádou ze všech členů aliance. Právě to ho vedle geografické příčiny, činí významným hráčem. Tato pozice se nyní ztvrdila umístěním klíčového komponentu obranného radaru na jeho území.

Svolením s instalací amerického radaru v provincii Malatya, zhruba 400 km od íránské hranice, demonstrovalo Turecko svou ochotu být blízký partner „Západu“. Právě alokace v Turecku je zásadní při obraně transatlantického prostoru před potenciální íránskou agresí. Turecko tak získalo v tomto transnacionálním defenzivním systému (Zapojeno je ještě Rumunsko a Španělsko) zásadní úlohu.

Posílení spolupráce s Tureckem v rámci NATO je pro Západ stejně důležité jako pro Turecko – přináší nezbytné posilování důvěry a zintenzivnění spolupráce na všech úrovních v rámci mezivládních styků. Toto zabezpečení otvírá okna pro další spolupráci Západu s Tureckem v  oblastech, jako je například energetika.

Energetická spolupráce a role projektu NABUCCO
Zajistit bezpečnost energetických dodávek do Evropy je jedním ze základních úkolů Evropské unie i jednotlivých států. Cestou je diversifikace dodavatelů a transitních zemí. Právě Turecko představuje kýženou alternativu Ruským dodávkám.

Připravovaný plynovod NABUCCO by se měl dle oficiálních plánů začít budovat v roce 2013 a plyn by jím měl začít proudit v roce 2017. NABUCCO má spolu s dalšími projekty EU – Nordstream, TAP, spojujícího Řecko s Itálií a plynovodu ITGI – zabezpečit stabilitu příjmů klíčové komodity a zajisit tak průmyslovou výrobu i chod domácností.

Project NABUCCO je označován jako plynový most mezi Asií a Evropou. Stejně se hovoří o Turecku. To hraje tuto úlohu zdatně. Plynová ložiska na turecko-iráckých a turecko-gruzínských hranicích mají poskytovat dostatek plynu pro všechny cílové destinace na příštích 50 let. Kontrola nad těžbou a nad nejdelším distribučním úsekem dávají Turecku de facto roli „správce sítě“

NABUCCO, bude-li projekt dokončen, přinese Turecku příležitost dokázat, že je spolehlivým a odpovědným partnerem. Stabilita a předpověditelnost, spojená s fyzickým propojením Evropy a Turecka prostřednictvím plynovodu, znamená utužení vazeb s Evropou. Na utužení těch, se zeměmi v Z Asii a S Africe, Turecko intenzivně pracuje.

Mediátor
Třetí klíčová úloha Turecka pro evropskou bezpečnost spočívá v jeho úloze mediátora. Díky své historii a demografické struktuře – 99 procent obyvatel jsou muslimové – se mu daří udržovat pozitivní vztahy se zeměmi, které Evropě nejsou příliš nakloněny.

Svým přístupem k nově se formujícím režimům v Egyptě, Tunisku a Libyi, získává statut nezbytného hráče. V souladu s touto tureckou politikou se hovoří o podpoře syrské opozice, která si v turecké příhraniční oblasti zbudovala základnu, odkud podniká útoky na jednotky prezidenta Asada.

Protože Turecko získává ve výše zmíněných oblastech čím dál tím větší politický vliv, může ho Evropská unie využít jako nositele a hlasatele svých myšlenek v oblastech kde by se jí samotné příliš sluchu nedostalo. Aby ovšem bylo Turecko ochotno tuto roli mostu a agitátora hrát, musí mu Evropa nabídnout dostatečně lákavou protislužbu.

Lepší než být v unii
Pro obě strany – EU i Turecko – je výhodnější těsná spolupráce než členství Turecka v unii. A to hned z několika důvodů.

Turecko by okamžitě přišlo o roli „nestranného“ suverénního subjektu, která mu umožňuje posilování vlivu v pro Evropu výše zmíněných důležitých oblastech. Navíc rigidní unijní ekonomická a další pravidla by specifické Turecko svazovala při dalším hospodářsko-politicko-mocenském posilování.

Unie po Turecku netouží, protože to by okamžitě získalo ve všech orgánech stejné početní zastoupení, jako mají Německo, Francie a Británie. Lze si těžko představit, že by na jeho vstup kývly. Navíc by na pracovní trh, potažmo do Schenghenského prostoru, přibylo 70 milionů nové, převážně muslimské, pracovní síly. A to je politicky de facto neprůchodné.

Aktuální podoba těsné hospodářské, energetické a bezpečnostní spolupráce, je tak optimální platformou pro Unii stejně, jako pro Turecko. Oba celky si to dobře uvědomují. To je důvodem, proč je Turecko stále více zapojováno do klíčových „západních projektů“. Paradoxně ho ovšem nepřibližují členství v Unii, nýbrž posilují jeho pozici nezávislého státu.

Text vychází z autorovy připravované analýzy o Turecku a jeho vztahu k Evropské unii