fbpx

Ústup USA je šance pro Evropu, aby dospěla

Bezpečnostní politika Spojených států amerických prochází značnou revizí. USA postupně odstupují od role „globálního policisty“, do které se po skončení studené války, částečně samy, pasovaly. Důvody jsou zejména ekonomické. Růst amerického deficitu, nutnost hledat úspory, vyčerpání dvěma dlouhými válkami, a v neposlední řadě růst nových, silných aktérů, jejichž konkurence tlačí Spojené státy k neustále dražší modernizaci svých kapacit. Poměr cena/užitek je navíc, jak upozorňují ve své studii američtí profesoři M. Parent a P. K. MacDonald, neustále klesající.

Leading from behind
V rámci úsporných opatření by mohl Pentagon v příštích deseti letech přijít v rozpočtu až o bilion dolarů. Pro představu, rozpočet na provoz ozbrojených sil na rok 2011, kdy Spojené státy stále měly jednotky v Afghánistánu i Iráku, činil 741 miliard dolarů. Odcházející ministr obrany, Robert Gates, i jeho nástupce Leon Panetta, se stále častěji ohrazují proti výši příspěvků USA do NATO, které jsou zcela v nepoměru s krátícími se výdaji většiny evropských zemí.

Spojené státy, největší garant bezpečnosti evropského prostoru, tak postupně přecházejí ke strategii leading from behind. Tedy přenechávají větší vojenskou iniciativu spojencům a spokojí se s koordinační činností nebo materiální podporou. Tento tlak na zefektivnění bezpečnostních strategií evropských zemí nevede ke snížení jejich bezpečnosti, nýbrž dává příležitost k lepšímu a zodpovědnějšímu přístupu k vlastní ochraně.

Čas na samostatnost
Nedostatečná kapacita evropských zemí k útoku se obnažila při prvních operacích v Libyi. Přestože byly koordinovány Francií, de facto veškeré rakety, vypálené v prvních dnech uplatňování rezoluce OSN, byly americké. Bez těchto prostředků by zavedení letové zóny, primárně pod správou evropských zemí, nebylo možné. Při objektivním posilování retrenchment policy v americkém zahraničně-politickém diskurzu vyvstává otázka, zda jsou evropské státy schopny efektivně reagovat v případě nepokojů u svých vnějších hranic nebo nutnosti bránit vnitřní hranice.

Aby toho Evropa byla schopna, musí definovat možná ohrožení a vytvořit modely spolupráce. K tomuto existují dvě možné cesty:

  1. mezinárodní zvýšení výdajů na obranu, rozšíření armádních kapacit a prostředků. Ovšem tato cesta má několik zásadních úskalí. Komplexní zvyšování výdajů na zbrojení historicky nepřineslo nic pozitivního. Množství prostředků na vytvoření skutečně efektivních národních armád schopným plnohodnotného zásahu bez výraznější pomoci Spojených států, by bylo obrovské. Pro ilustraci, Spojené státy dnes mají aktivním provozu 11 letadlových lodí. Žádný jiný člen NATO nedisponuje více než jednou letadlovou lodí. Vyrovnat tuto disproporci by bylo nereálné. Proto také NATO existuje jako společenství 28 států, zavázaných ke vzájemné spolupráci. Každý z těchto států by měl přispívat svým dílem ke společné strategii obrany evropského prostoru a evropských zájmů.
  2. specializace jednotlivých členských států na určitý sektor obrany, přestože pochopitelně nelze zcela rezignovat na model komplexní armády. Právě změna politiky Spojených států, představuje ideální impuls a vhodný moment k nastavení nového přístupu. Protože Evropa dnes není ohrožena zevnitř, může si tuto specializaci národních armád, která přináší vznik částečné závislosti na aliančních partnerech, dovolit. Lepší alternativu nemá.

Cato Institute, přední světové pracoviště zabývající se ekonomickými studiemi, spočítal, že americký daňový poplatník zaplatí ročně na daních v průměru 2 065 dolarů na pokrytí výdajů na obranu. Oproti tomu Britové platí tisíc dolarů a Němci 430. Protože zvyšovat výdaje na obranu prostřednictvím daní je v dané ekonomické situaci nemožné, je efektivnější realokace prostředků nejvhodnější cestou. A právě nyní, kdy USA vědomě delegovali část svých pravomocí na partnerské země NATO, mají evropské státy výjimečnou příležitost sami rozhodnout o způsobu spolupráce. Vždyť, jak cituje výše zmíněná studie:

…sami regionální aktéři [evropští členové NATO], kteří mají největší zájem na stabilitě a největší znalosti o místních problémech, by měli převzít tuto zodpovědnost.

Částečný ústup Spojených států nejen z evropského prostoru přinese existenci nových výzev a hrozeb. Maturitu – akci v Libyi, složily evropské státy ne sice na výbornou, ale rozhodně úspěšně. Nyní je načase, aby svou dospělost a své schopnosti zužitkovali a dále rozvíjeli. Francie s Velkou Británií dnes spolupracují dokonce v té nejpřísněji střežené oblasti, v jaderných technologiích. Spolupráce členů NATO v rámci konvenčních armád by tedy neměla být problémem. Aby si Evropa mohla nadále užívat nejdelšího mírového období v jejích dějinách (vyjma lokální konflikty), je třeba využít politiky USA a nabyté dospělosti k zodpovědnému, společnému přístupu.

Profilový obrázek
Filip Tucek
CONTRIBUTOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře