Karel Kovanda: Zápasy o svědomí, Zbyněk Pavlačík, vydalo Jagello v roce 2011 v Ostravě, ISBN: 978-80-904850-1-3

Útlá publikace o celkem 146 stranách přináší čistých sedmdesát stran rozhovoru autora s bezesporu nejvýraznějším karierním diplomatem samostatné České republiky – Karlem Kovandou. Syn rodičů sloužících v britské armádě emigroval z komunistického Československa v roce 1970 do USA, kde na prestižním MIT získal doktorát z politologie a po práci v soukromém sektoru a pro Rozhlas Peking v Číně pomáhal manažersky restrukturalizovat českou zahraniční službu při federálním dělení státu a diplomatických misí v roce 1993. Autor, dnes čerstvě na odpočinku, popisuje nejen své působení jako český ambasador v Radě bezpečnosti OSN během genocidy ve Rwandě, na českém zastoupení při NATO během kontroverzního bombardování Bělehradu, ale též svých pět let v pozici nejvýše postaveného českého úředníka v byrokratickém aparátu Evropské komise.

Řídíce Radu bezpečnosti OSN

Mezi lety 1993 a 1997 byl Kovanda českým zástupcem při OSN, když nejprve úspěšně prosadil českou kandidaturu do Rady bezpečnosti oproti Bělorusku, později si během dvouletého členství ČR v nejvyšším bezpečnostním orgánu světa dvakrát vyzkoušel měsíční předsednictví (po němž byl doslova fyzicky vyčerpán). Při diskuzi o totalitních režimech přiřkává velkou roli podpoře disidentů (vzpomíná na snídaně disidentů s francouzským prezidentem Mitterandem), českou kandidaturu do Rady doslova (se svým tehdejším šéfem kabinetu a dnešním eurokomisařem Štefanem Fülem) odpracoval, připomíná rutinu až 14 lobistických schůzek denně či večery v rozsahu třech až čtyř recepcí. Kovanda bohužel nerozpracovává svůj osobní náhled na paralýzu Rady bezpečnosti během genocidy ve Rwandě (byl prvním na půde OSN, kdo ji tak nazval, jak připomíná), pouze odkazuje na svou studii v odborném periodiku Mezinárodní vztahy – již v úvodu však autor rozhovoru poukazuje na Kovandovu diplomatickou zdrženlivost k některým otázkám, pro jejichž zveřejnění ještě nepřišel ten správný čas, jak interpretuje zpovídající Zbyněk Pavlačík.

Ohledně svého hodnocení české zahraniční služby po dvou dekádách její činnosti a svých patnácti letech participace shrnuje: „Máme kvalitní lidi, ale máme je tu a tam. Nemáme je systematicky a do hloubky. Nemáme je do hloubky na nejrůznějších pracovních úrovnícha nemáme je systematicky přes generační rozdíly. Tady vidím slabinu naší veřejné práce, ať už doma nebo směrem k zahraničí, a tuto slabinu bude možno vyřešit jen generačním přechodem. Z toho taky vyplývá, jak je na republiku nahlíženo. Nahlíží se na ni jako na zemi, kde partner nemůže vždycky předpokládat s dostatečnou určitostí, že se zachová tím či oním způsobem.“ Tím shrnuje povětšině šeptanou kritiku na účet Černínského paláce týkající se často neprůhledné personální politiky a demotivace některých (nejen) předních českých diplomatů.

Bělehradská nerozhodnost a svědomí

Druhou velkou štací a zkouškou ohněm bylo pro držitele titulu M.B.A. zastupování České republiky v bruselké centrále NATO. Kovanda zmiňuje rozdílnost dvou mezinárodních organizací v nesourodosti a težkopádnosti OSN a oproti atmosféře spolupráce na hledání konsenzu v NATO. Jak zmiňuje, v OSN se záměry jednotlivých delegací často diametrálně lišily a bylo třeba hledat alespoň malé průsečíky zájmů (odkazuje na svou zkušenost z Rady bezpečnosti), zatímco v Severoatlantické alianci ambasadoři sdílejí velice blízké hodnoty – již se převážně vyjednávají detaily.

Český diplomat se dostal pod palbu kritiky v době rozhodování Aliance o bombardování Bělehradu – hájí se, že veškeré informace o připravované kampani proti tehdejší Miloševičově Jugoslávii poskytoval Černínu v dostatečném rozsahu. Když se český establishment nedokázal důrazně rozhodnout, vzpomíná Kovanda, jak letadla Aliance čekala po půlnoci s nastartovanými motory ke startu na Bělehrad, než přijde souhlas z nočního zasedání Zemanovy vlády. Nejvyšší vedení NATO totiž rozhoduje konsenzuálně, přičemž česká zdrženlivost byla vnímána negativně. Český ambasador poté tlumočil do médií nálady, které putovaly v kuloárech o míře české angažovanosti – členem NATO byla tehdy Česká republika pouhých dvanáct dní.

Diplomat vycházel z osobní zkušenosti , když přihlížel masakrům ve Rwandě a Srebrenici z pozice vysoké představitele státu, na hlavu se mu snesla též kritika, že ministra stavěl vždy před hovotou věc.  Absolvent prestižního M.I.T. uzavírá kapitolu nad svým morálním dilematem – některé věci člověk prostě udělat musí.