Autoři Oldřich Bureš a Vendula Nedvědická působící na Metropolitní univerzitě Praha představují ve své práci ucelený pohled na problematiku soukromých vojenských společností. Pokud nepočítáme reportážní dílo R. Peltona „Oprávnění zabíjet“, které vyšlo v češtině a několik dílčích studií z odborných časopisů, je publikace zmíněných autorů vůbec prvním pokusem uchopit problematiku privatizace užívání vojenské síly jako celek.
V současnosti působí po celém světě stovky soukromých vojenských společností. Bez využití jejich služeb by dnes ani armáda USA nebyla schopna vést válečné operace v Iráku či Afghánistánu. Publikace představuje u nás dosud opomíjené, avšak z mezinárodního i národního hlediska velmi aktuální téma privatizace bezpečnosti se zaměřením na působení soukromých vojenských společností. Na jedné straně jsou služby těchto společností hojně využívány, a to poměrně širokou škálou zákazníků, mezi něž patří nejen vlády států, ale i mezinárodní vládní a nevládní organizace a další aktéři soukromého sektoru. Na straně druhé však také sílí kritika tohoto aspektu privatizace bezpečnosti, neboť dosud neexistují žádné efektivní regulační nástroje pro činnost soukromých vojenských společností.
Na úvod knihy je věnována obsáhlá pozornost definici soukromých vojenských společností. Hned několikrát je přitom zmíněn problém „žoldnéřství“. Téměř každá práce o privatizaci bezpečnosti a zejména o „kontraktorech“ se s odlišením toho, kdy se jedná o dodávání specifických bezpečnostních služeb soukromými a civilními osobami a kdy už o žoldnéřství, vyrovnává a nutno dodat, že často odlišně. Jednotlivé definice jsou v knize představeny. Autoři nastudovali rozsáhlé množství zahraniční literatury a prokázali dobrou orientaci v problému.
Narozdíl od anglosaské terminologie si česká odborná terminologie při hodnocení privatizace bezpečnosti vystačí se dvěma zkratkami. Anglosaská literatura operuje s termíny PSC (Private Security Companies), PMC (Private Military Companies), PSMC (Private Security and Military Companies), PMF (Private Military Firms), či opět PSC (ale tentokrát Private Military Corporations, či ve variantě Contractors), MSP (Military Service Providers), nebo RCF (Risk Consultancy Firms) a tyto názvy mnohdy zatemňují, co konkrétního která společnost dělá. Například analýza rizik, tedy činnost společností, spadajících pod „Risk Consultancy Firm“ může být součástí širokého portfolia služeb společnosti, která vykonává přímou bojovou podporu, je tedy PMC.
Česká odborná terminologie oproti tomu pracuje s termínem SVS (soukromá vojenská společnost) a SBS (soukromá bezpečnostní společnost). Ty druhé jmenované od soukromých vojenských společností odlišuje podle autorů zejména fakt, že „jsou to entity, které zajišťují bezpečnost v omezeném rozsahu…vystupují proti tzv. „slušným obyčejným zločincům“, kteří se dopouštějí běžné trestné činnosti“. Jenomže v konfliktních oblastech toto může být pod rozlišovací schopnost pozorovatele. Vzhledem k tomu, že současným trendem v poskytování privátní bezpečnosti je nabízet kompletní portfolio služeb, zahrnují v sobě soukromé vojenské společnosti (které jsou mnohdy skutečnými korporacemi) jak funkce SVS, tak SBS. Navíc, jak autoři připomínají, letalita nemusí být jediným kritériem, podle kterého by se SVS měly hodnotit – to potvrzuje příklad americké firmy MPRI, která v 90. letech poskytla výcvik chorvatské armádě, která později vytlačila srbské jednotky. I když se MPRI věnovala výhradně poradenství a výcviku, je evidentní, že jejím přičiněním došlo ke změně strategického terénu.
V kapitole, věnované historii soukromých vojenských sil, se dovídáme, že jakkoli se například na základě populárního i odborného zájmu o SVS, souvisejícího s zejména s válkou v Iráku, může zdát, že jde o téma poměrně nové, ve skutečnosti je činnost „civilních“ a soukromých osob ve válce stará téměř jako válčení samotné. Nepočítáme-li aktivity různých autonomních kompanií, které hrály důležitou roli ve středověkých válkách, představuje „zlatý věk“ soukromého válčení zejména třicetiletá válka, ve které bojovalo velké množství armád nikoli „národních“, ale najatých a zaplacených jednotlivými panovnickými dvory a koalicemi. Zatímco její konec, spojený s posilováním národního státu a centralizací moci, která postupně ubírala prostor žoldnéřům a soukromým aktivitám na válečném poli, opětovný vzestup žoldnéřství a role soukromých vojenských a bezpečnostních společností ve dvacátém století můžeme opět chápat jako možný důsledek oslabování role tradičního státu.
V kapitole „Kličové oblasti působení soukromých vojenských společností“ je pojednáno o možnostech uplatnění SVS a rozebrána situace na trhu soukromých a vojenských a bezpečnostních společností ve Spojených státech, Evropě, Asii a dalších oblastech. Následující kapitola se potom věnuje podrobnému popisu situace ve Spojených státech, které jsou jednak největšími zákazníky SVS a zároveň je na jejich území zaregistrováno největší množství soukromých vojenských společností. Zmíněny jsou pro mnohé čtenáře jistě notoricky známé kontroverzní události spojené s firmou Blackwater (později Xe Services, US Training Center), nyní Academi a jejím působením v Afghánistánu a především v rámci zakázek během okupace Iráku. Na druhou stranu je pojednáno i o dalších SVS – jmenovitě o společnostech DynCorp, MPRI, CACI, KBR, Air Scan, Booz Allen Hamilton.
Zcela záměrně jsou na závěr publikace umístěny kapitoly „Dilemata využití služeb soukromých vojenských společností“ a „Možnost regulace činnosti soukromých vojenských společností“. Diskuse na toto téma není stále uzavřena a kritici působení SVS mnohdy správně poukazují na legislativní a morální problémy, které zejména aktivita SVS ve velkých zahraničních misích vyvolává. Na druhou stranu ale nelze popřít fakt, že slábnoucí státy jsou stále častěji méně schopné zajišťovat svoji bezpečnost svépomocí. Do hry vstupuje i fakt, že paradoxně některé obchodní, nebo průmyslové korporace mají roční obrat vyšší, než jsou rozpočty mnoha národních států. To samo o sobě vyvolává poptávku po bezpečnostních službách, kterou takové korporaci státy stěží zajistí.
Otázkou, vztaženou na realitu České republiky je, zda při soustavném snižování rozpočtu ministerstva obrany a současné politické vůli „plnit alianční závazky“ budou české ozbrojené síly výhledově schopné zajistit současně obranyschopnost ČR a plnění úkolů, vyplývajících z nasazení v zahraničních misích. Proto je škoda, že autoři nevěnovali také pozornost privatizaci bezpečnosti v ČR. Ačkoli se o trhu se soukromými vojenskými společnostmi v ČR zatím nedá hovořit, přesto například příloha výše zmíněné reportáže Roberta Y. Peltona z prostředí amerických kontraktorů se několika českých jednotlivích, kteří pracovali pro zahraniční SVS věnuje. Stejně tak je možné mluvit o pokusech bezpečnostních firem, působících na domácím trhu, získat zakázky ministerstva zahraničí v Afghánistánu (projekt ABL Afghania). Absence alespoň minimálního nástinu situace v ČR vytváří z jinak kvalitní publikace v závěru dojem nedotaženosti.
Autor: Bureš Oldřich | Nedvědická Vendula
Vydavatel: Aleš Čeněk, s.r.o.
ISBN: 978-80-7380-350-6
Počet stran: 250
Formát: 148×205 mm
Vydáno: Plzeň / 2011
