Významná postava české diplomacie se v této knížce se vrací k událostem, které sehrály svou roli v česko-francouzských vztazích, zmiňuje se i o svém působení ve dvou mezinárodních organizacích se sídlem v Paříži – OECD a UNESCO. Zásadní přínos však přestavuje úvodní část díla, v níž autor detailně analyzuje počátky československé zahraniční politiky po roce 1989. Do způsobu zpracování této knížky se nutně promítla zkušenost historika, který se neobejde bez dokumentů a jejich interpretace, ale zároveň i chuť esejisty obohatit vyprávění o příběhy z okraje historického výkladu. Tato publikace je kombinací historiografické práce na základě interpretace dokumentů z vlastního archivu, doplněná osobními vzpomínkami na četná jednání, kterým byl jako velvyslanec přítomen, i osobního hodnocení jednotlivých aktů. Publikace je rozdělena do dvou částí – kratší úvodní epizoda se nazývá Cestou do Paříže, převážná většina knihy  – čtyři pěti obsahu zahrnují poznatky ze čtyřleté služby v roli velvyslance (nazvaná U Eiffelovy věže).

První část knihy stojí na dvou základních tématech – popisuje počátky tvorby porevoluční zahraniční politiky a odsun sovětských vojsk spolu se snahami o rozpuštění Varšavského paktu. Toho období prožil autor jako poradce minstra zahraničních věcí Jířího Diensbiera. Přínosnými jsou Šedivého postřehy z jednání se sovětskou stranou o odsunu vojsk, která do ČSR přijela v srpnu 1968. Autor, vzděláním historik, deskriptivně předvádí stavbu argumentační linie proti ruské straně – ve Vídni již několik let probíhalo jednání mezi bloky o snižování počtu konvenčních zbraní v Evropě, což dávalo ruské straně argument proti nezávislému jednání pouze s českou delegací. Jak autor deklaruje, výstup jednání Johanes/Adamec – Ševarnadze/Gorbačov s formulací „v kontextu celoevropského odzbrojování“ by znamenal legitimní právní zakotvení pobytu sovětských vojsk a následně legalizaci samotné Brežněvovy doktríny, pokud by zůstala česká diplomacie nadále pasivní. Důležitou prací autora bylo definování pevné argumentační linie, která byla z precedenčního hlediska postavena na zaměřování se sovětské politiky na akcentaci nezasahování do vnitřních otázek států (což mimochodem ruské strana verbálně prosazuje dodnes). Vyhrocené jednání nakonec rozklíčovala výhružka české strany, že nazvou vojska Varšavského paktu okupační armádou, po níž se vyjednávání přesunulo do věcné roviny. Autor nereflektuje další argument, který zmiňuje jako klíčový spoluúčastník jednání Michael Kocáb – výhružku sovětské straně týkající se lidových nepokojů vůči cizím vojskům. Jak je v popisu jednotlivých jednání uvedeno, tehdejší poradce ministra definuje ruskou vyjednávací taktiku (jak sám uvádí – dočetl se o ní z odborné literatury během svých sedmnácti let jako čistič oken) jako zastrašování (dělostřeleckou přípravu a je nás mňogo – velice početné vyjednávací týmy), neskonalou vůli vždy udržet jednání pouze na základě vlastní argumentace (tedy dominantně nevěnovat pozornost argumentaci protivníka) a neschopnost přiznat si, že dochází k principálním změnám.

V raném počátku devadesátých let stál důraz české diplomacie na stěžejním bodu – redefinovat bezpečnostní strukturu Evropy. Žádná velmocenská struktura se nerada vzdává své moci, tudíž můžeme s odstupem dvou dekád označit popisované období jako nejnáročnější pro českou diplomacii od druhé světové války. Již během roku 1988 bylo naplánováno během roku 1990 vytvořit strukturální aparát Varšavského paktu podobný infrastruktuře NATO – generální sekretář Paktu s byrokratickým aparátem měl zvýšit politický vliv subjektu (mimochodem, poslední sekretářem Paktu před rozpuštěním byl český diplomat Zdeněk Matějka, který se stav hrobníkem instituce).  Jak zmiňuje Šedivý – na MZV se zrodila iniciativa institucionalizování KBSE, která by umožnila české diplomacii vyklouznout ze struktur Paktu – akcent na celoevropskou iniciativu, která by stála nad bipolárním uspořádáním mezinárodně-bezpečnostních vztahů, se uchytil v zájmu prezidenta Havla. Jelikož se západní velmoci nestavěly prvoplánově příznivě k rychlým změnám v evropské bezpečnostní struktuře, bylo třeba přesvědčit velké hráče na evropské mocenské šachovnici, že plán je životaschopný. Autor popisuje veliký kredit, kterému český disidentský prezident požíval hlavně u francouzského prezidenta Mitteranda – Havlova diplomatická snaha a pracovitost Jiřího Diensbiera jako ministra zahraničí byly hlavními prvky, které držely české iniciativy na evropském výsluní. To dokresluje vzpomínka autora na setkání s Mitterandem, který české delegaci řekl – nyní máte jedinečnou šanci něco změnit – svět je omámen Havlovou osobností a iniciativa byla v československých rukách. Frankofonní autor knihy byl vůdčí osobností ministerstva zahraničí, takže byl osobně přítomen jak u koncepční přípravy zahraničně politických kroků, tak i u jednotlivých aktů – k tomuto schématu zmiňuje, že v zahraniční politice zabere 10% signál (projev politika, zpráva) a 90% přípravy, které nejsou veřejně viditelné.

Druhá část zahrnuje sice čtyři pětiny rozsahu knihy, ale z hlediska obohacujících historických postřehů přináší omezenější rejstřík, než část úvodní – autorova role se měnila z kreativce v roli poradce a osobního přítele ministra zahraničí na reprezentativní roli velvyslance. Zajímavá je epizoda týkající se bilaterální přátelské smlouvy s Francií – zájmem české strany bylo definitivní uznání nulitnosti Mnichovské dohody od samotného jejího podepsání. Jak Němci, tak Francouzi však smlouvu považovali za neplatnou až do doby, než ji Hitler porušil okupací ČSR z 15. 3. 1939. Spor o formulaci v preambuli přátelské smlouvy byl veden historicko-právní motivací české strany – jak však uvádí historik Šedivý – v memoárech narazil na dvě zajímavosti: Beneš žádal Churchilla o totéž, avšak britský ministerský předseda mu odvětil, že Velká Británie podepsala v minulosti již tolik nespravedlivých smluv, že kdyby neuznala jednu z nich, celý systém by se mohl položit. Avšak díky velvyslancově aktivitě v prohledávání pramenů bylo nalezeno komuniké podepsané De Gaullem a premiérem Šrámkem, které v roce 1944 tuto formulaci (neuznání Mnichovské dohody od jejího podepsání) potvrzovalo. Aktuální česko-francouzská smlouva tak byla podepsána s touto preambulí, což vyřešilo kontroverzní francouzský náhled jednou provždy.

Práce velvyslance je často zpravodajská – jeho zpráva z roku 1991 pro MZV o francouzské nechuti intervenovat v rozpadající se Jugoslávii nesla znaky analýzy, jejíž argumentace se zdá být platná i pro dnešní intervenční politiku. Hlavními body francouzského postoje byl nutný vysoký počet jednotek (400 000), neshoda v rámci Rady bezpečnosti OSN s Ruskem (které tradičně hájí princip nezasahování do vnitřních záležitostí státu, jak již autor zmínil), diverzifikace stanovisek evropských mocností (velice patrné v dnešním přístupu k intervenci v Libyi) a neexistence plánu, co po vítězství a zastavení bojů. Jako velvyslanec byl Šedivý svědkem neúspěchu francouzských komerčních investorů do české sféry, která přímo kontrastovala s úspěchy německých firem. Jako hlavní argument uvádí rozdíl v přístupech – zatímco německé firmy se exaktně zaměřily na obce, kraje a dané subjekty, velké francouzské firmy se věnovaly institucionální rovině – často žádali schůzky s ministry a náměstky, kteří však nemohli přímo nic ovlivnit. Kauzy jaderné elektrárny Temelín a letiště Ruzyně autor analyzuje z pohledu podezřelých praktik při konkurzech – nutno dodat, že se psala léta 1990-1994.

Kniha přináší mnoho zajímavých osobních pohledů, jako nejpřínosnější hodnotím popisy tvorby samostatné československé zahraniční politiky a akcent na novou bezpečnostní strukturu Evropy, který se stal startovním impulzem na cestě, která vyvrcholila českým vstupem do NATO v roce 1999.

Velvyslancem u Eiffelovy věže, Praha – Paříž v zahraniční politice

Autor: Jaroslav Šedivý

Nakladatelství: Mladá fronta 2008

240 stran, ISBN 80-204-1716-8