Rozhovor se Stanley R. Sloanem, předním americkým odborníkem na NATO, o přetrvávajícím významu Spojených států, budoucnosti aliance a přicházejících bezpečnostních výzvách.

Finanční a faktické zapojení Evropských zemí do aktivit NATO se dlouhodobě snižuje. Donutí tento vývoj Spojené státy dát přednost přímé spolupráci s jednotlivými zeměmi v místě konfliktu, případně zapojení regionálních organizací před akcemi prostřednictvím NATO? Nebude pro Spojené státy nakonec strategicky efektivnější a finančně výhodnější investovat do takovýchto ad hoc koalic?
Na základě dlouholetých zkušeností se domnívám, že NATO pro Spojené státy nadále zůstane v Evropě první volbou. Za určitých podmínek je možné, že se Američanům nepodaří získat souhlas celého NATO s navrhovanou akcí. Právě v takovém případě se Spojené státy zřejmě budou uchylovat k budování „koalic ochotných“. V každém případě, USA si zachovává a bude zachovávat bilaterální politické a bezpečnostní vztahy se všemi členy NATO, paralelně s multilaterální kooperací v rámci aliance.

NATO nepracuje vždy perfektně a již dlouho potřebuje zásadní reformu, aby se adaptovala na stále se měnící mezinárodní podmínky. Přesto ve výzkumu, který nedávno publikoval Atlantic Council of The United States, mnoho předních amerických i evropských expertů a bývalých činitelů vyjadřuje přesvědčení, že aliance bude v budoucnu zachována a bude i nadále stejně důležitá.

Jak vnímáte dnešní roli NATO při řešení krizí? Stane se model spolupráce, který fungoval v Libyi precedentem pro budoucí mise, nebo byla Libye natolik specifickým případem, že se bude jen těžko opakovat?
Ani operace v Libyi, ani role NATO v Afghánistánu nepředstavuje „modely“ pro budoucí fungování a mise aliance. Každá budoucí krize bude mít nevyhnutelně svůj specifický politický a vojenský kontext, kterému se NATO bude muset přizpůsobit, aby bylo schopno na krizi reagovat a odpovědět. Tato flexibilita je základem. Na druhé straně, aliance musí být schopna ponaučit se z Libye i Afghánistánu. Jedině tak může vylepšit své působení v budoucích misích.

Evropa se spoléhá na americkou technologickou a vojenskou podporu, zatímco sama nabízí koordinaci a velení. Jsou ale evropské země schopny poskytnout skutečně efektivní, odpovědné velení a je tento přístup udržitelný?
Hlavní evropští spojenci – Francie a Velká Británie – disponující projekčními kapacitami a mají zásadní vojenský a koordinační potenciál. Evropská Unie jako celek ale disponuje strukturami pro relativně malé a méně technicky náročné operace, typu protiteroristických akcí namířených proti mezinárodnímu pirátství u somálských břehů. Je tedy zřejmé, že velké, komplexní operace budou v dohledné budoucnosti vyžadovat ústřední roli celého NATO a aktivní finanční i technické zapojení Spojených států.

Vezmeme-li v úvahu hodnotovou blízkost Spojených států amerických a Evropy, existuje reálná možnost, že se najde stát, který Evropu jednou nahradí jako primárního amerického spojence?
Evropští spojenci vždy byli a jsou pro Spojené sáty unikátní svým ideovým zakořeněním a myšlenkovou blízkostí. Partneři USA na asijském kontinentě mají některé podobné prvky, ale vykazují velmi limitované schopnosti – nebo vůli – podpořit americké vojenské operace. Dále je tu Austrálie, která sice je nejdůležitějším Asijsko-pacifickým spojencem USA. Disponuje dostatečně silnou politickou vůlí i vojenskými kapacitami, které poskytla například v Afghánistánu. Přesto z dnešního pohledu neexistuje místo, které by bylo pro Spojené sáty v dohledné budoucnosti tak důležitým zdrojem spojenců, jako je Evropa.

Stejně jako v minulosti, i dnes zůstává jedním z hlavních předmětů zájmu NATO Rusko. Představitele aliance jsou nadále znepokojeni ruským zbrojením a investicemi do přebudování armády. Ruská politická scéna se i nadále vzdaluje od demokratických principů. “Restart“ vztahů s Ruskem byl pro Obamu jednou ze zahraničněpolitických priorit. Jak tuto snahu na konci jeho prvního volebního období hodnotíte?
Obamova politika „restartu“ byla jistě přínosným pokusem. Nicméně, k dosažení výsledků je potřeba spolupráce obou stran a ochota Ruska se do obnovy zapojit.  Výraznější změna v bilaterálních vztazích s USA či Aliancí je nemožná kvůli současné situaci v Rusku. Dnešní autoritářské Rusko si samo vytváří paranoidní obavu z USA a NATO, které ale pro ruské zájmy žádnou faktickou hrozbu nepředstavují.

Vraťme se k prezidentovi Spojených států Baracku Obamovi, jak vidíte vývoj jeho zahraniční politiky a postoje k NATO, bude-li v říjnových volbách opět zvolen? Je možné očekávat důraznější přístup a jednání, jak je tomu v druhém volebním období obvyklé?
Druhá Obamova administrativa bude podle mě pokračovat ve strukturálních reformách NATO s cílem učinit z aliance v nadcházejících dekádách hlavního hráče pro udržení míru a stability. Tyto výzvy a změny navíc přicházejí v době, kdy Spojené státy výrazně snižují podíl výdajů na obranu z celkového rozpočtu. Kromě toho se obvykle zaměřují na bezpečnostní hrozby, které leží mimo Evropu. Vzhledem k tomu, že evropské státy již nepředstavují bezpečnostní hrozbu, je nezbytné, aby přišly s návrhem, jak se efektivně zapojit do spolupráce v rámci NATO.  Evropa sama musí přijít na to, jak se stát „součástí řešení“.

Jaká by měla být role NATO, v případě eskalace konfliktu mezi Izraelem a Íránem?
Role NATO velmi záleží na okolnostech vypuknutí konfliktu. Zapojení aliance vyžaduje konsensus všech jejích členů, jehož by bylo za všech okolností velmi těžké dosáhnout. Tím spíš v případě, že konflikt vypukne v důsledku akce ze strany Izraele.

NATO pravděpodobně bude muset v dohledné době prokázat svou nepostradatelnost. K tomu je třeba změn v přístupu i fungování. Bude se nová strategie aliance více než doposud zaměřovat na humanitární akce a budování států?
NATO bude potřebovat mnohem komplexnější přístup k budoucím bezpečnostním hrozbám. K jejich řešení bude nutné používat i nové nástroje. Spolupráce států NATO při prevenci by měla zabránit tomu, aby krize přerostly v násilné nepokoje. Organizace by měla usnadnit řešení konfliktů a usnadnit cestu vyjednání míru. Je třeba, aby stejně tak důležitou roli aliance hrála při postkonfliktní rekonstrukci. Spojenci budou muset překonat svoji zdrženlivost a dát alianci větší pravomoci. Jedině tak bude moci využívat nevojenské nástroje, které jsou v současné době mimo její mandát. Ty představují budoucnost aliance.

Změní se NATO z aliance určené k obraně a řešení krizí na nástroj prevence konfliktů?
Věřím, že v období po Afghánistánu bude tento krok pro alianci naprosto nezbytným. Účinná prevence je pro NATO nejlepší cestou.

Stanley R. Sloan je zakladatelem a ředitelem Atlantic Community Initiative, hostujícím profesorem na Rohatyn Center for International Affair na Middlebury College a viceprezidentem soukromé poradní společnosti VIC-Vermont. Svoji kariéru ve státní správě zahájil v CIA na pozici  Desk-Officer pro NATO a Evropské společenství a pokračoval v Congresional Research Service, kde se věnoval analytické a výzkumné práci. Mimo jiné je autorem několika publikací, zabývajících se transatlantickými vztahy, o kterých také přednášel na řadě bezpečnostních konferencí a zahraničních univerzitách.

Autoři rozhovoru:  Johana Typoltová (PSSI) a Filip Tuček