fbpx

Zmatky a zbraně v Libyi

Nedávná analýza Ozbrojené skupiny v Libyi: typologie a role výzkumníků z oxfordské univerzity potvrdila skutečnost, o které se již několik měsíců neoficiálně šušká – libyjská revoluční armáda, která svrhla Kaddáfího, je stále silně vyzbrojená a nemá v plánu se v blízké době podvolit vůli nového establishmentu a ministerstva obrany. Obecně si povstalečtí velitelé myslí, že na libyjském ministerstvu obrany stále fungují struktury, proti kterým donedávna s podporou NATO krvavě bojovali.

Studie tvrdí, že rebelové stále ovládají 75-85 % bojových leteckých sil (jde převážně o zašlejší stíhačky), v jejich moci je 236 autonomních ozbrojených skupin Misarátské unie revolucionářů, celkem přes 40 000 ozbrojených mužů. Detaily poukazují, že dochází k vnitřnímu souboji mezi jednotlivými mocenskými centry, které nesdílejí jednotný pohled na přestavbu libyjské armády.

Studie dále tvrdí, že Západ díky tendenci zjednodušovat považuje většinu ozbrojenců za milice, avšak lze pozorovat čtyři základní typy skupin ozbrojenců: revoluční brigády, neregulované brigády, post-revoluční bojové skupiny a milice.

Zatímco některé skupiny jsou skutečnou hrozbou pro stabilitu země, jiné působí v reálně policejních rolích jako strážci místního pořádku.

Jak je však v post-konfliktních situacích obvyklé, velké množství zbraní se stále nachází v civilních, nikým nekontrolovaných rukách. Červencové volby by měly přinést legitimní a široce uznávanou vládu, která by silou svého mandátu vnesla do nepřehledné situace systém.

Odzbrojení a ustavení pořádku ve stylu kdo je policie a kdo (regulérní) armáda bude vládním úkolem číslo jedna. Otázkou je, zdali už divoký průběh voleb a rozdrobenost země neukázal na neproveditelnost tohoto úkolu. Facka západním idealistům o zavedení demokracie pomocí (pro jednu stranu) vítězné občanské války tak na sebe nenechala dlouho čekat.

Ve světle tohoto vývoje v kmenově heterogenní Libyi se tak lze dívat i na Sýrii a případný zásah mezinárodního společenství do konfliktu, který už i Mezinárodní červený kříž označuje jako občanskou válku.

35 comments
Profilový obrázek
Jakub Janda
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

35 Comments

  • Profilový obrázek
    Anonym
    28. 7. 2012, 10:27

    tento mizerný překlad (seasoned fighers = zkušení bojovníci =/= zašlé stíhačky) se tu už myslím diskutoval.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Martin
    29. 7. 2012, 7:49

    Velmi se omlouvám za naprosto laický, možná proto odlišný názor. Po předčtení článků s problematikou v této oblasti (i komentářů), je mi z toho celého smutno. Jsem totiž idealista. Proto zde napíšu odlišné stanovisko. Žádnou facku totiž nevidím a mám osobní názor, že jediná, která by měla padnout, bychom měli dát spíš sami sobě. Podobné věty a komentáře totiž zaznívaly v předvečer druhé světové, směrem k občanské válce ve Španělsku, Italskému tažení v Habeši, Ruskému útoku na Finsko, obsazení Pobaltí a i ke zdůvodnění Mnichovské dohody. Důsledky, znáte. A několik názorů ke komentářům. Nebyla chyba vyzbrojit Mudžahedíny a podpořit je v porážce komunistů. Chyba byla, že mezinárodní společnost, opojená pádem zdi, ignorovala děj následující. Po pádu Nadžíbulláha v Dubnu 92 vznikla v Kábulu prozatímní vláda. A teprvé poté přišli z Pákistánu Tálibové a v r. 96 Kábul dobyli. Masůd poté roky vedl ůstupové boje až do Pandžšírského údolí (a v Badachšánské provincii), kde se spolu s legitimní (v jejich poměrech velmi demokratickou vládou) udržel až do 11 září. Po celou tuto dobu, na ně mezinárodní společenství zvysoka sr…..lo a to přez lidskoprávní excesy Tálibů (a to i z pohledu Wahábytů). Tálibové se totiž v drtivé většině války proti rusům nezůčastnily. Po válce, s výraznou finanční a materiální podporou Pákistánu vypnily mocenské vakuum, protože prozatímní vláda příliš snila o nezávislosti. Poté přišlo propagandistické desetiletí výplachu mozků obyvatelstva a kdo se nezdál, šel ke zdi. To, že v Afgánu nejsou v současnosti prakticky lidé, co by snili o jakés takés demokracii západního typu a umírnění muslimové jsou ve výrazné menšině má jednoduchý důvod. Hnijou už desetiletí v hlíně a to i díky nám. Zůstali pouze fanatici (povstalci), pragmatici (spojenci) a chudáci (co chtějí pouze přežít). Kdybychom podpořili (jakkoli) Masůda na začátku devadesátých let, kdy talibové odkryli karty, dnešek by vypadal, nejen tam, úplně jinak (schválně jsem vynechal národnostní problematiku, to bych se upsal). V současné době není dobré řešení a na jakoukoli snahu (vzhledem k organizační a finanční náročnosti, nulové ekonomické návratnosti, dlouhodobosti i předchozím chybám) nastartovat nevratný demokratický proces, rozhodující hráči dávno rezignovali (vlasně nebyl nikdy skutečně prioritou). S odchodem posledního vojáka znova nastoupí Tálibové (pokud nebudou chtít machrovat, tak pod jiným praporem), budem chvilku poslouchat o národním usmíření a pomalu převezmou kontrolu nad zemí zpět. Pouze pokud budou mít amíci vůli zabránit Vietnamskému scénáři, dopadne to jinak. Ale vzhledem k důležitosti země, pochybuji. Dále se v (i v předcházejícím článku) a komentářích řeší Arabské jaro, vzhledem k posilování islamistů. Domnívám se (že ti, co o tom mluví jako o provaru), že v uváděných příkladech zemí došlo k celkovému nepochopení příčin. Ani v Tunisku, Egyptě, či v Jemenu (ten je velmi specifický), nešlo nikdy o demokracii, ale o sociální bouře, spojené s flustrací obyvatelstva a mládeže, nemající perspektivu. Tyto demonstrace poté organizovaly sice různé prodemokratické iniciativy (i hnutí za ženská práva v Egyptě, což je nedoceněný prvek posunu společnosti) a skupiny (skutečně podporované amíky), ale dav chtěl jen svrhnout stávající zkorumpované elity. Organizované Muslimské bratrstvo se do nepokojů nezapojovalo a pouze vyčkávalo, jak to dopadne. Do čela davu se postavilo, až když byl úspěch jistý. Vzhledem k jejich organizované struktuře a populismu, měli u sociálně slabých a nevzdělaných skupin ve volbách úspěch jistý. A zároveň jako jediní, dokázali prodat voličům tezi \“prolití krve\“ a to se v jejich kultuře cení nade vše. Jako jediná organizovaná opoziční, v obecném povědomí definovaná, politicky homogenní struktura, měla \“mučedníky\“ v boji proti režimu, Zároveň zde velkou propagační roli hraje nacionalismus a západ se očích těchto lidí neosvědčil, právě svojí předchozí \“pragmatickou\“ podporou diktátorů a nečinností při jejich \“revoluci\“. Syrie a Libye, jsou trochu jiné. V Libyi se sice hospodářská situace celkově zhoršovala, ale příčiny povstání jsou odlišné. Šlo nejen o odstranění nenáviděné zkorumpované elity, ale především o změnu v rozdělení moci a spravedlivější přerozdělování zisků. Kaddáfího klan se totiž pokusil o centralizaci moci narazil na odpor místních kmenových elit. Málokdo ví o \“Jugoslávském\“ kontextu povstání. Libye byla federací tří historických zemí, Tripoisko, Kyrenaika a Fezzán. Tuto federaci zlikvidoval Idris a následně se postupně pokoušel centralizovat moc. Tento vývoj vedl k úspěchu plukovnického puče. Kaddáfí opětovně přenechal podíl na moci místním autoritám a to zajistilo stabilitu jeho režimu. Federaci ale neobnovil, aby neztratil kontrolu. Taktéž, jako Idrís sice v následných letech odstranil místní mocenská centra, ale na rozdíl od něj, použil kombinaci nacionalismu a vytvořil vnější ohrožení. To mu sice zajistilo kontrolu nad zemí a umlčení opozice, ale přineslo sankce. Zhoršující ekonomická situace znovu oživila historická pnutí. To se diktátor pokusil vyřešit smířením se západem a zrušením sankcí. Peníze sice začali do země proudit, ale na rozvoji regionů se to nakonec neprojevilo. Zkostnatěný a zkorumpovaný klan, podle hesla rozděl a panuj, totiž před zrušením sankcí 2003 rozdělil zemi na 34 ša\’bíj, kde nechal vládnout místní vůdce, kterým přislíbil za \“projev věrnosti\“ ekonomickou podporu a rozvoj. Zároveň tím utlumil stoupající koordinovaný odpor historických regionů. Rok na to již zdůvodňovat potíže sankcema západu nešlo, ale peníze nikde. Aby zbylo klanu do kapsy, peníze tekly pouze tam, kde byl klan spřízněn. Pro ty, co začali klást nepříjemné otázky si přijela tajná policie. Problém byl, že otázky poládali místní kmenové elity. Naštvanost stoupala, nesplněné sliby a historické křivdy znova hráli prim. Tunisko byl impulz a ulice se pohnula. Málokdo z demonstrantů očekával, že reakce klanu (Kaddáfí již v té době prakticky nevládl, spíš reprezentoval) bude tak ostrá. Naštvání se změnilo v nenávist a k povstání. Proto jsou i po Kaddáfím v zemi současné rozbroje, které jsou pro laika nepochopitelné. Nová vláda totiž za pochodu řeší hlavní problém (kterým nebyla nikdy demokracie našeho pojetí) ale spravedlivé (z pohledu výrazné většiny) rozdělení moci a zdrojů. A probíhá to bolestivě, po historických zkušenostech, za velké vzájemné nedůvěry a střetů. Nic překvapivého a nic neočekávaného. V povstání se aktivně do bojů zapojili i radikálové, ale NAŠTĚSTí také západ. Krev ještě neoschla pouze díky tomu, na rozdíl od Tunisu a Egypta, v proběhlých volbách islamisté naprosto propadli. Zmiňovaný problém expanze Číny je místním totiž naprosto ukradený, ale její (byť poté opatrně lavírovala) podpora režimu ji poslalo pouze do argumentační pozice při vyjednávání lepších cen (proto také jsou Číňané ohledně Syrie tak aktivní, aby nepřišli i o Irán) A tím jsme u Sýrie. I Assad slíbil \“demokratizaci\“ a zklamal. Jenže to, co si pod tím evropan představí, je trochu odlišné. Nešlo prioritně o občanská práva v našem (doslova) pojetí slova smyslu, byť zde šlo při nenásilných demonstracích o nejsilnější zastoupení tohoto prvku ze všech, výše zmiňovaných zemí (Neboť zde Alávité roky účelově prosazovali sekularismus). Šlo o zrušení výjmečného stavu a o národnostní narovnání. Tzn. uznání Kurdů, jako jednoho z národů v Sýrii, následné rozdělení moci a přizvání Sunnitů a Kurdů (spolu s křesťany) do vlády s umožněním podílet se na tvorbě zákonů. A k tomu již nedošlo, naopak umírnění, z Assadova okolí, byly pomalu odstraněni a skončily v emigraci. Mocenský klan se prostě nechtěl dělit o vliv a kšeft. Aby se tento klan udržel, udělá cokoli. Poté, co vojáci (někteří) začali odmítat potlačovat demonstrace a radši dezertovali, honili je (a protestující) a stříleli jak kroptve. Tak se nemůžem divit že se začali pránit. Aby se klan udržel, zkusil lépe promakat (s pomocí Iránských poradců) Kaddáfího pokus (obléhání Missuráty) o rozeštvání obyvatelstva. Účelově byla zahájena propagana nejen směrem k nacionalismu, ale začal se zdůrazňovat se nábožeský prvek. Začlo být prezentováno sunnitské spiknutí, Kurdy uznal jako národ, křesťany chrání proti fundamentalistům, Alávity proti protikacířským (z pohledu muslima) pogromům, Evropu proti Al-Qaedou, atd. A právě toto je, vzhledem k přechozím zemím nový prvek. Mění se tím totiž letitá studená válka na horkou. Ale muslimská válka Arabů a Peršanů. Tuto studenou válku v minulosti účelově otupovala palestinská karta a boj proti Izraeli. Horkou se skoro stala po svržení Saddáma, ale zloba se navedek přesměrovávala na západ, protože to bylo podáváno jako důsledek invaze \“křesťanů do Iráku. V případě Syrie je to ale \“vnitromuslimská\“ záležitost, rozdělující doposud navenek hegemonní (z pohledu evropana) ideový celek, prosazující naprosto odlišný (pro demokraty) způsob života a pro způsob prosazování (pro ateisty nepřijatelný) těchto hodnot. Toto rozdělení je z pohledu pragmatika velice lákavé. Upevnění spojenectví Arabů se západem a nasměrování zloby sunitských mas proti šíítským peršanům, kteří se opírají o Čínu a Rusko. Konečně klid na práci a pořádek, opět v bipolárním světě. Jenže zůstane toto bipolární rozdělení ve fázi \“studené\“ války? A nedojde k radikalizaci při dělení světa i v Jižní Americe a v Africe, kde dochází roky k výraznému zvyšování vlivu této \“protistrany\“? Tlak vytváří protitlak a velmi brzo by mohlo být opravdu horko. Řešením by bylo zabránit této polarizaci, ale to by musel Assad dobrovolně do exilu (Jemenský scénář) Bojím se ale, že tohle právě kvůli sunnitské kartě, kterou hraje především Irán nevyjde. Byl by to totiž konec Ahmadíneřádovo (ř je schválně) snu o oslabení západu, vytvořením mocenského bloku, zahrnující Libanon, Syrii, Irák, ale v budoucnu i Afganistán (pod vlivem Pákistánu), spolu pragmatickým spojenectvím s Čínou (která si namlouvá také Pákistán už pár let). Takže, vyhraje li Assad, máme ohromný problém. Tyto tanečky mají další důsledek. V Sýrii začínají přistupovat i povstalci na Assadovu hru a válka mění charakter. Vlivové vákuum, které v Libyi vyplnino západní letectvo, zaplňují radikální fundamentalisté a sunitské posily protizápadně naladěných radikálů z Iráku. A již se vyhání čert ďáblem. Sunitské země povstání podporovat nepřestanou, Assad již nemá šanci bez výrazné podpory zvenčí trvale zvrátit situaci. Padne li a mi budem stranou, zavládnou pogromy a fundamentalisté posílí v celém regionu. Skončí to tím, ne. Krev a jejich pojetí cti znamená, že se to přelije zpět do Iráku. Irán rád pomůže spřátelené vládě, kterou západ opustí (a když neopustí, pos…re si to na celém Blízkém a Středním Východě, i v Severní Africe. A následně ceny ropy šplhají a ekonomická krize v Evropě teprv potom propuká. Irán a Čína posiluje v obou případech. Takže prohraje li Assad bez našeho přispění, máme problém. Jen přesvědčíme o tom Rusko? Jeho karty v této zemi už jsou plonkový, tak jim nezbývá, než držet linii a možná zkusit prosadit rozdělení Syrie do konfederace. Nevím, rozdělená země nebude životaschopný celek a tendence rozdmychání války budou na pořadu dne i kvůli Kurdské otázce. Zároveň Ruskou ekonomiku drží vysoké ceny ropy. Proto tam musíme a musíme \“prolít krev\“ jako v Libyi. Jen tak můžeme udržet kontrolu nejen nad děním v této zemi. Problém je, že již začíná být pět minut po dvanácté a facku si za to, můžeme dát také samy

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Bark
    29. 7. 2012, 11:48

    Martin – to jste idealista. Dušmany vyzbrojovaly západní státy, Emiráty a Saudská Arábie především prostřednictvím pákistánské rozvědky i v době, kdy již věděli, co jsou některé skupiny , zač. 99% pomoci dostávaly paštunské kmeny, pozdější tvrdé jádro Talibanu.

    A pokračovaly v tom i v době, kdy aktivity Al-Kajdy se objevovaly i v Africe (Keňa, Tanzanie). Když máte rád historické paralely, to byla stejná hloupost, jako podpora SSSR nacistickému Německu pár dní před zahájením Barbarossy. Ta podpora měla skončit už v roce 1988 a měli podporovat především sever, ne Paštuny.

    Nebo ještě lepší příklad – oficiální podpora Rudých Khmerů ze strany Spojených států v době vietnamské invaze do Kambodže, kdy se celý svět děsil toho, co jsou zač.

    Po pádu Nadžíbulláha byla tehdejší vláda a moc složena především z Tadžiků, Uzbeků apod. tzn. kmenů a národů ze severu, které měly své národní republiky i v tehdejším SSSR.

    Po odchodu sovětských vojsk se vztahy mezi touto vládou a Sověty normalizovaly – Sověti jim dokonce poskytovali zpravodajskou a materiální podporu, zatímco Západ na ně kašlal v boji proti islamistům.

    Po 11. září byli to opět oni, které Západ použil v rámci Severní koalice a byli to oni, kdo porazil islamisty.
    Po vítězství je Západ opět opustil ve prospěch jakýchsi *demokratů* z emigrace a vlastní vojenské přítomnosti. Pak se nedivte, když jsou opět v přátelském vztahu k Rusku.

    V posledních 20 letech má Západ tu vzácnou vlastnost podporovat své největší nepřátele – radikální islamisty – po celém světě : Bosna, Kosovo, Egypt, Libye, Sýrie. Kromě tradičních *demokratických* islámslých spojenců jako je Katar, Jemen nebo Saudové.

    Libye je typický příklad toho, že vojenská síla sama o sobě nic neznamená, když není připraveno politické uspořádání po válce. Reálné uspořádání. A to je nesmírně důležité.

    Můžete mi sdělit, jaký politické záměr měly státy NATO v Libyi ? Jen mi prosím Vás netvrďte, že jim přinést demokracii a náš způsob života.
    Namísto jednoho diktátora jim celá kampaň přinesla návrat do středověku a desítku malých diktátorů.

    Na jedné straně máte Kyrenaiku s extrémními muslimskými uskupeními, které na nynější vládu v Tripolisu kašle, dále pak vládu v Tripolisu, která má moc tak dvacet kilometrů od města, kmeny ve střední části země neuznávají ani jednoho a na jihu si Tuaregové z jihozápadní Libye a severního Mali pomalu dělají vlastní stát.

    A demokracie ? Vězení plná odpůrců nynějšího režimu, mučení a popravy na denním pořádku, odmítání spolupráce s Haagem. Tomu jako říkáte úspěch akce ? Tomu se říká debakl.

    A co Bosna ? Aby byla alespoňn trochu stabilní, je to protektorát EU a dodnes si sami nevládnou – o všem rozhoduje komisař. Kdyby odešle, tak je tam zmatek okamžitě znovu.

    A legalizace Kosova ? Narkostátu horšího než Kolumbie ? Sami Američané měli UCK na listině teroristických organizací…Ah so, je potřeba Bond Steel, takže sorry, to se hodí – a UCK se přeci demokratizovala, že ? Vypalováním pravoslavných kostelů a vyvražďovaním Romů.
    Thaci nemůže v podstatě vycestovat ze země (hromě ČSR , že), protože je na něj zatykač Interpolu za obchody s lidskými orgány.

    O Sýrii škoda mluvit, když se podíváte, kdo jsou ony frakce, které vedou boj.

    Prosím, čtěte méně iDnes a tak podobně. Existují i alternativní zdroje nebo vlastní zkušenost.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Martin
    1. 8. 2012, 5:20

    Hezky ideově podbarvená reakce. Bohužel, bez zohlednění příčin a následků zde uvedených příkladů a komentování proběhnuvších, zde uvedených historických skutečností je neuplné a závěry více než zavádějící. Jenže, komlexní odpověď by byla velmi dlouhá :( Snad jen nejkratší příklad. Vaše teze o oficiální podpoře genocidních Rudých Khmerů bylo ve skutečnosti účelově volené prohlášení USA, verbálně odsuzující útok Vietnamu a neuznání z této okupace vzešlé Hun Senovy vlády. Praktické kroky byly po celou dobu opačné, prostřednictvím podpory Thajska. Rudí Khmérové měli celosvětově pouze jedinou praktickou podporu, spojenectví s Čínou. Tímto „prohlášením“ a „pošťuchováním“ Číny, dosáhla politika SD dokončení roztržky mezi Čínou a Ruskem (které stálo za Hanojí), která se projevila vzápětí útokem Číny na Vietnam, který nezastavila chrabrá vietnamská armáda, ale především ostrá ruská nóta. V tomto kontextu se to již jeví jinak že :) Khmerové padli a Bolševici se poprali mezi sebou. V rámci studené války došlo k výraznému oslabení diktaturního bloku s dalekosáhlými důsledky. Kdyby na Khmery vletělo USA, Korea by byl bohužel slabý odvárek. Jediný a strašlivý důsledek tohoto rozdělení světa nesli vyvraždění obyvatelé (a také západní cizinci a američtí občané zde žijící) Kambodži.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Bark
    1. 8. 2012, 12:45

    Martin – to se hluboce mýlíte. Ještě dva roky po vietnamské invazi seděli zástupci Rudých Khmerů v OSN jako zástupci Kambodže a jakýkoliv pokus o jejich odstranění byl sabotován jak Čínou, tak Státy. Ve vzácné shodě. Měl jsem tu pochybnou čest je sám vidět.

    Počtěte si: http://www.lewrockwell.com/orig4/pilger4.html

    V roce 1981 nechal Pol Pot rozpustit KS Kambodže a zahájil čistky – to už dílem byl v Thajsku a na svém území v Kambodži. Pak zahájil *osvobozenecký boj proti vietnamským uchvatitelům* s plnou podporou Spojených států a Velké Británie.

    Mj. v roce 1997 nechal zavraždit Son Sena, svého velitele vojska, oficiálně odmítl jakoukoliv komunistickou doktrinu a stal se *naším parchantem*.

    Podpora ze strany CIA neskončila ani v době, kdy v Kambodži již vládl Sihanuk. Když Pola Pota zabili vlastní lidé (1998), mezi jeho nějbližšími byli běloši.

    Právě Vaše odpověd svědčí o tom, že jste podlehl ideologickému klišé.

    REPLY

Nejnovější komentáře