František "Franz" Král

Posledních několik týdnů jsem OWOP zanedbával. Je mi to líto, ale nic s tím nenadělám. Zčásti byla důvodem práce a zčásti dovolená, během níž jsem měl ztížený přístup na internet. Pokusím se to v následujících dnech a týdnech napravit. Během dovolené jsem byl s rodinou mimo jiné v severní Itálii a právě tam proběhlo malé pátrání, o které se chci podělit.

Pradědeček mé ženy sloužil za první světové války v rakousko-uherské armádě právě v severní Itálii. Jmenoval se František Král a zemřel, až příliš symbolicky, 28. října 1918 v internačním táboře na tyfus. Měl několik dětí. Poslední ratolestí byla babička mé ženy, která se narodila až po jeho smrti, v listopadu 1918. V rodině se tradovalo, že tábor, kde František Král zemřel byl v italském Cividale del Friuli.

Cividale je sympatické městečko ležící necelých 20 kilometrů od Udine a stejně tak daleko od slovinských hranic. Byť není turistickou atrakcí (určitě zaujme Caesarova socha kousek od náměstí) nechybí v něm kancelář pro turisty. V ní sedí ochotná paní, díky níž bylo naše pátrání úspěšné.

Když jsem jí popsal co hledáme, vzpomněla si, že 1. světová válka byla, že probíhala i ve městě, kde žije a že se na rok 2014 připravují velké oslavy, ale s tím, kde byl internační tábor a zda je někde nějaké pamětní místo obětem války pomoci neuměla (jelikož o něm slyšela, tipla si místo, kde tábor mohl ležet a jak se ukázalo později, příliš se nespletla). Měl jsem v e-mailu několik fotografií internačního tábora (poděkování směřuje do Vojenského historického ústavu) a říkal jsem si, že když jí je ukážu, že možná pozná něco, co přetrvalo dodnes, reliéf… Ukázala mi na mapě, kde je ve městě veřejná wi-fi a tak jsme se vydali fotografie stáhnout.

Podařilo se a tak jsme se všichni vydali zpět do kanceláře. Paní měla pro nás překvapení. Sehnala na telefon Guida Fulvia Avianiho z Udine, amatérského historika a spisovatele a ředitele jednoho muzea a připravujícího druhé, které se bude právě zabývat 1. světovou válkou v oblasti Cividale del Friuli. Popsal nejenom kde se nacházel tábor, ale i místo na hřbitově na okraji Cividale, kde je pamětní místo a desky se jmény zemřelých rakousko-uherských vojáků. Varoval nás ovšem, že je malá pravděpodobnost, že tam nalezneme jméno předka mé ženy.

Internační tábor ležel pár kilometrů od centra města a jeho součástí byla věznice, respektive kasárna a přilehlá plocha. Ve městě samotném působilo za 1. světové války velitelství italské 2. armády, ve které působili i českoslovenští výzvědčíci. Zajatecký tábor zřídili Italové pro rakousko-uherské zajatce. Na podzim roku 1917 ovšem obsadila Cividale del Friuli rakousko-uherská armáda a v táboře bylo internováno na 50 tisíc italských zajatců. V roce 1918 se ovšem situace opět otočila…

Dnes v kasárnách sídlí 8. regiment alpský, který je součástí alpské brigády „Julia“. Přes ulici, na místě bývalého tábora je stadion, který se jmenuje „Campo sportivo martiri della liberta“ na památku osmi zabitých partyzánů 18. prosince 1944. Deska zmiňující, co se v těchto místech odehrávalo za 1. světové války ovšem nikde zvenčí není. Možná je uvnitř kasáren, či na stadionu, který byl zamčený.

Hřbitov leží na okraji Cividale. Nepřipomíná hřbitovy zarostlé stromy, které z nich dělají ponurá místa tak typická pro Střední Evropu. Spíše mi připomněl hřbitovy, které jsem měl možnost vidět ve Spojených státech – otevřená prostranství, kde člověk klidně stráví několik hodin prohlížením si náhrobků a přemýšlením o osudech lidí, kteří na hřbitově leží.

Památník rakousko-uherským vojákům leží na druhé straně hřbitova od vchodu. Ani jsem nebyl překvapený, že před ním stojí pomník všem, kteří položili životy za Itálii. Památník, který jsme hledali je u zdi a je na něm nápis „Weltkrieg 1915-1918“. Z každé strany jsou čtyři desky s dvěma řadami jmen. Odhadem je tam okolo šesti set jmen vojáků.

Stačila chvíle, abychom zjistili, že je naše pátrání u konce. Mezi jmény začínajícími na „K“ je totiž uveden Franz Kral, rok úmrtí 1918. Ostatně u většiny jmen, mezi kterými je hodně těch, které mohly patřit Čechům, je uvedený rok úmrtí 1918. To by mohlo naznačovat, že na konci války zde mezi internovanými řádily choroby, kterým řada  zajatců podlehla.

Památník na hřbitově v Cividale je jeden z mnoha rozesetých po evropských bojištích, kde sloužili během 1. světové války Češi v uniformách Rakouska-Uherska. Stará se o ně dle dohody Rakousko a nejsou žádným velkým poutním místem. Narozdíl od těch legionářských. Důvodem bude asi to, že je to dávno a také že naše moderní dějiny jsou postavené na legionářské tradici.

Nechci vůbec s legionářskou tradicí polemizovat. Na druhou stranu není dobré zapomínat na to, že o budování Československa se po 1. světové válce nemalou měrou zasloužili i ti, kteří sloužili v rakousko-uherské armádě. Naše rakouská a rakousko-uherská minulost není tabu, ale příliš se o ní nemluví, což je škoda. Z tohoto hlediska je pro mě ukázkové smíření (obrazně řečeno), které proběhlo ve vesnicích a městečkách v České republice. Pokud jimi člověk prochází, velice často najde památníky rodákům, kteří zahynuli v různých válkách. Všichni jsou uvedeni na jednom kameni, rozdělováni jsou maximálně podle válek.

P.S. Níže je obrázek s osmi deskami jmen ze hřbitova v Cividale del Friuli. Třeba někomu pomůže nalézt příbuzného…