Stari Grad, Maglaj, Bosna a Hercegovina; Photo Bosniarasta, via Wikimedia Commons

Píše se rok 1878 a do tehdejších tureckých provincií, později oficiálně pojmenovaných jako Bosna a Hercegovina, vstupují pod velením polního zbrojmistra Josefa Philippoviče první příslušníci rakouskou-uherské armády. Oficiálně nešlo o akt agrese, tedy „dobytí území“, ale o „přátelskou akci“, na kterou se počítalo se 60 miliony zlatých. Podle minstra zahraničí Andrássyho by akci měla zvládnout jedna pěší rota a jedna plukovní hudba. Tento výrok později vstoupil do dějin diplomacie, protože místní obyvatelstvo rozhodně anexi Bosny a Hercegoviny jako „přátelskou akci“ nevnímalo.

Došlo k boji, do něhož se zapojili také čeští a moravští vojáci. Byli součástí VIII. armádního sboru poskytujícího obyvatelstvu Bosny a Hercegoviny nezištnou, nesoudružskou internacionální pomoc. Povětšinou byli zařazeni k 4. a 18. pěší divizi. Jednalo se o vojáky z doplňovacích obvodů: Brno, Olomouc, Kroměříž, Opava, Terezín, Hradec Králové, Mladá Boleslav, Čáslav, Jičín, Písek, Jindřichův Hradec, Plzeň a Cheb. Později, v letech 1881-1882 se tito vojáci zapojili i do protipovstaleckého boje s insurgenty, jak povstalce nazýval tehdejší tisk.

Po jejich účasti v bosenském tažení nám v českém jazyce zůstal nejenom ironický popěvek o tom, že Bosna a Hercegovina je samá rovina, ale také pojmenování pro chaos, neuspořádanost, entropii věcí, které by ze své podstaty měly být přísně uspořádány a perfektně zorganizované. Čeští vojáci nastoupili 5. září 1878 do útoku v prostoru Gračanice a Maglaje. Šest hodin trvající operace byla spojena s těžkými ztrátami: 37 padlých, 126 raněných a 27 nezvěstných; celkem 190, z toho 10 důstojníků. Z pohledu Čechů nebyly rakousko-uherské operace Waterloo, ale hrozný maglajz.