Vaclav Pecha (uprostřed) při otevírání nemocnice v afghánském Lógaru (duben 2008)

S prvním vedoucím civilní části českého provinčního týmu v Afghánistánu a mentorem, který připravuje americké diplomaty na to, co je může potkat v krizových zónách.

Jak vlastně zní název Vašeho pracovního místa?
Už dva roky pracuji jako Senior Mentor pro Foreign Service Institute, což je vlastně edukační ruka ministerstva zahraničí Spojených států. V podstatě se jedná o diplomatickou akademii.

Nevadí, že máte české občanství?
Mám české občanství, ale zároveň jsem od roku 1991 residentem ve Spojených státech. Je to tedy celkem bez problémů. Co se týče pracovní náplně – před mnoha lety se zjistilo, že jeden z velkých problémů ve vedení války v Iráku a především v Afghánistánu je existence dvou paralelních kultur, civilní a vojenské. Po velmi složitých vyjednáváních se tedy ministerstvo obrany Spojených států a ministerstvo zahraničních věcí dohodly, že je třeba přistoupit k nějakému ucelenému a systematickému způsobu přípravy civilních zaměstnanců a diplomatů vystavených vojenskému prostředí předtím, než se vydají do jedné z těch dvou válečných zón.

Právě na této přípravě se podílí Foreign Service Institute. Já jsem dostal přes kontakty, které jsem měl v Pentagonu, před dvěma lety možnost učit v tomto projektu. Oficiálně se to jmenuje Intergated Civil Military Training a pořádá se pod hlavičkou Foreign Services Institute v podstatě každý měsíc.

Jak věrně jsou vytvořené podmínky pro výcvik?
Tam se vybudoval za velkého přispění indianské národní gardy v podstatě malý Afghánistán se vším všudy. Tréninkové podmínky v Indianě mají do puntíku stejné podmínky jako základny jakéhokoli typu v Afghánistánu.

Mohl byste konkrétněji vysvětlit, jak jste se dostal zrovna k této práci?
Koncem roku 2010 jsem se vrátil z Afghánistánu, kde jsem působil jako zástupce vedoucího volební pozorovací mise OBSE, a byl jsem bez práce. Štěstěna tomu chtěla, že se mi přes kontakty z Afghánistánu a přes kontakty z Columbia University, kde jsem studoval, podařilo protlačit svůj životopis k lidem, kteří rozhodovali. A skutečně jsem prošel a jako jediný Evropan se podílím na výcviku amerických diplomatů, kteří jsou posílaní nejenom na ambasádu do Kábulu, ale i do provinčních rekonstrukčních týmů, kterých má nyní Amerika deset.

Kolik jich tam vlastně je teď?
To nedokážu říct. Ale oficiálně se ví, že Amerika tam měla jistou dobu nějakých tisíc civilnich zaměstnanců.

Jak Američané při tréninku svých lidí postupují? Liší se nějak jejich přístup od přístupu jiných zemí?
Amerika bere přípravu svých civilních lidi nesmírně vážně. Měl jsem možnost se bavit o tom s Brity a Němci, ale nikdy jsem neviděl takovou důslednost v přípravě amerických diplomatů do Afghánistánu. Je samozřejmě těžké zjišťovat, jak se kvalita tréninku odrazí v poli, ale to, co se investuje do lidí během přípravy, je opravdu neuvěřitelné. Kolik tam jde prostředků, kolik na tom pracuje lidí, jak je to naprosto perfektně tematicky rozdělené, kolik mají aktuálních informací…

Překvapilo mě to samotného, do jakého detailu se všechno zpracovává. Jak neuvěřitelné množství peněz se investuje třeba do lidí, kteří v přípravě hrají Afghánce. Nevypadají jako nějací utečenci, kteří uklízejí někde v obchodním domě. Jsou to většinou lidé, kteří byli na vysokých pozicích během těch šíleně neklidných period v afghánské historii. Podařilo se jim dostat se do Spojených států a nyní se mimo jiné účastní výcviku v rolích Afghánců. Výhodou je, že když studenti potřebují potkat bývalého guvernéra, tak potkají reálného bývalého guvernéra provincie Kunar.

Mluvíte-li o studentech, nacházejí se tam lidé, kteří jedou poprvé na zahraniční misi?
Já používám nesprávné slovo student, ale tam se samozřejmě jedná o zkušené americké diplomaty, kteří už mají nějaké mise za sebou. Můj poslední student byl bývalý americký ambasador v Mongolsku. Oni to berou nesmírně patrioticky, vnímají to tak, že služba pro Ameriku v Afghánistánu je důležitější než třeba mise v Paříži. Běžně jsou na velmi vysokých pozicích ve světě a svou kariéru na nějaký čas zabalí, aby mohli sloužit USA v Afghánistánu.

Takže se dobrovolně hlásí, aby mohli do Afghánistánu?
Neříkám to stoprocentně, ale setkal jsem se s tím a je to větší část, než bych si myslel. Neslyšíte: „Já se bojím, já tam nejedu.“ Ne, oni prostě nemusí, ale berou to jako důležitou věc. Nicméně většinou jsou tam jako diplomaté jen na kratší dobu.

Trénujete lidi pouze z ministerstva zahraničí, nebo i z jiných sektorů?
Výcviku se účastní i lidé z jiných sektorů. Třeba ti, kteří jdou působit na americkou ambasádu, ale zároveň jsou najati americkou vládní rozvojovou agenturou USAID. Takže my vlastně připravujeme zaměstnance z ministerstva zahraničí, spravedlnosti, protidrogového oddělení nebo i z ministerstva zemědělství.

Celý váš trénink je zaměřený jenom na Afghánistán?
Teď jenom na Afghánistán. Ještě donedávna byl podobný výcvik i na Irák.

Jak dlouho trvá?
Jak jsem říkal, oni od začátku do konce mají měsíc. Je ještě třeba říct, že to není jeden trénink v Afghánistánu, jsou v podstatě tři, na kterých nějak participuji. Tohle je ten největší. Studenti stráví asi dva a půl týdne ve Washingtonu a pak 10 dnů v Indianě. Létají tam helikoptérami, procházejí si různými situacemi, například nastřelením od Talibanu, jsou vystaveni stresu – nenecháme je třeba spát – a podobně. Dáváme také velký důraz na soužití s vojenskou složkou.

Můžete to přiblížit?
Ano, oni mají přidělenou ozbrojenou složku, se kterou cestují. Musejí se podílet na všech instruktážích společně a to vlastně od prvního okamžiku. Třeba na to jsem koukal jak blázen, když jsem poprvé přijel do Lógaru. Takže se opravdu snažíme maximálně ty studenty připravit na to, jak to tam bude vypadat.

Zažijí studenti mučení?
Ne, ne. Studenti nejsou vystavení mučení, pokud tedy mučením nemyslíte ty naše přednášky. Jsou ale vystaveni naprosto všemu od útoku na základnu po velmi složité a komplexní útoky na konvoje. Připravujeme je i na případné útoky z řad afghánských policistů, což je teď docela aktuální. Zkoušíme i vnitřní hrozby. Pak s těmi studenty sedíme a vyhodnocujeme to. Tam je právě strašně důležitá ta spolupráce civilů s vojenskou složkou.

Kolik vychovaných generací máte za sebou?
Teď to bylo v prosinci dva roky, co tam jsem. V mé třídě mám průměrně 10 studentů každý měsíc. Tak si to vynásobte.

Většina studentů jde na desetidenní kurz? A pak za měsíc přijíždějí další?
Ona se samozřejmě ta čísla liší. Například v zimě nikdo nejezdí do Afghánistánu, všichni jezdí v létě. V létě máme třeba 60 studentů za měsíc. A pak v zimě jich máme jenom 15 nebo 20 průměrně. Já ale nejsem jediný instruktor, jsme tam asi čtyři. Jsou tam ještě další lidi, kterým se říká Subject Manner Experts a kteří jsou vysloveně experti na určitý subjekt, ať je to reintegrace Talibanu nebo afghánský finanční systém. O všem musí ti naši studenti vědět a je úplně jedno na jakou jdou pozici.

To znamená, když někdo jde jenom do Hílmandu řešit problém opia, tak musí vědět i o afghánském rozpočtovém systému a jak vláda rozděluje peníze stejně tak dobře jako člověk, který jde na provinční úroveň a pracuje s guvernérem a s ministerstvem financí. Tam musí ten celoplošný trénink dostat každý. Kolik si pak z toho vezmou, to je otázka. Dám vám příklad, měli jsme člověka, který byl členem diplomatické ochranky, hlídal dost vysoké diplomaty. Mám od něho e-mail, jak se mu ten všeobecný výcvik hodil, protože on hlídá a zároveň poslouchá ty svoje lidi, o čem se baví, a rozumí tomu, dává mu to smysl.

Já si myslím, že jeden ze základních problémů civilně vojenského soužití je, že jeden o tom druhém neví, co vlastně dělá. Čím víc ty vojenské složky ví, jakou roli tam ti civilové hrají, tím to mají jednodušší.

Spolupracujete i s jinými národnostmi, třeba s Brity?
To je třeba něco, kde vidím velké možnosti. Byl jsem najat mimo jiné i proto, abych přinesl neamerický způsob pohledu na věc. Válku nevede jenom Amerika, jsou tam pořád spojenci, ačkoli samozřejmě v žádném případě neparticipují v takovém počtu jako USA. Jsou ale důležitými spojenci a je dobré, když Amerika ví, jak ti spojenci fungují. Ono se občas zdá, že jsme nevedli válku jedenáct let, ale že vedeme jedenáct ročních válek, ta výměna informací mezi spojenci zkrátka není tak kvalitní. OSN nemluví se zástupci ISAF, Američani zase nemluví s Němci, Francouzi nemluví s Belgičany atd. Takže já si myslím, že nějaký hlubší integrační proces bude nutný.

Je to politický problém, že spolu nechtějí mluvit, nebo je to problém technický?
Já si myslím, že to je mix obojího. Jsou to samozřejmě naprosto odlišné kultury, sice voják je vždycky voják, ale jde tam za jiných podmínek. Trochu odbočuji, ale je dobré, když američtí diplomaté navštěvují základny jiných zemí. Pak zjistí, že s Poláky se musí jednat trošku jinak, než třeba s Belgičany.

Ovlivňuje nějak vaši práci plánovaný odchod z Afghánistánu na rok 2014?
Ovlivňuje moji práci tak, že brzy budu bez práce. Samozřejmě, když se bavíme o odchodu, tak se bavíme o odchodu většiny armády jako takové. Bude nadále trvat zastoupení bilaterální, na konzulátech a ambasádách. Civilních pracovníků bude méně, ale v poměru se jich nestáhne takové procento, jako se stáhne armády. Amerika a svět zkrátka přejdou do klasického bilaterálního způsobu interakcí s Afghánistánem.

Bude tam ambasáda a nějaké konzuláty, budou tam prostě působit především civilové a lidé z americké rozvojové agentury. My už vidíme, že našich studentů bude na další rok méně. Počítá se s tím, že Amerika bude mít poradce v Kábulu na několik let dopředu. Naše plány ale hatí útoky afghánských policistů (green-on-blue) na koaliční vojáky, musíme kvůli nim věnovat více času té bezpečnostní části, na úkor toho, abychom učili mentorovat a budovat kapacitu místní samosprávy.

Jak mají v Americe vyřešenou zastupitelnost jednotlivých diplomatů?
Liší se to od agentury k agentuře. Když tam ale nastoupíte na ministerstvo zahraničních věcí a odjedete pak někam na misi, váš zaměstnavatel vám ručí za to, že váš post nikdo neobsadí. Což je důležité pro všechny, i pro zaměstnavatele. Když se totiž odborníci nevrátí na svou pozici, ztrácíte všechno, co se naučili. Myslím, že by se nemělo zkrátka zapomínat na důležitou roli, kterou sehrává civilní složka v jakýchkoli konfliktech, protože válka se dá čistě vojensky vyhrát, ale část, která přijde potom, už je v rukách civilů a jestli se chceme jako Evropané podílet smysluplně na práci v rámci aliance, tak bychom měli na tohle myslet.

Co se týče zapojení Čechů, vy jste mluvil o tom, že by se Vyškov mohl víceméně stát nějakým větším výcvikovým centrem.
To je opravdu je můj sen. Jednak díky tomu, kde to je, poloha uprostřed Evropy, velikost, možnosti a podobně. Já do toho moc nevidím, ale podle mě je realizace této věci otázka politické vůle. Proč musejí Američané trénovat v Německu? To stojí hrozné peníze. My tady přitom máme velkou možnost, zázemí a myslím, že i cenově bychom pro ně byli výhodnější. I točit film v New Yorku je dražší, tak realizační tým prostě přijde a postaví si malý New York v Praze.

Proč by tohle nebylo možné v rámci těchto tréninkových akcí? Vyškov je pro mě příležitostí vytvoření Centre of Excelence, kde bychom mohli tyhle tréninky v rámci aliance provádět. Česká republika by se měla zamyslet nad tím, co může alianci přinést. Bojím se totiž, že s tím, jak začne mizet Afghánistán z povědomí, zmizí i to, za co jsme jako Česká republiky vysoce oceňováni a postupně přestaneme ostatní zajímat.

Václav Pecha působil od přelomu tisíciletí v konfliktních zónách jako humanitární pracovník (Kosovo, Irák, Súdán) i v rámci postkonfliktní rekonstrukce (Afghánistán). V letech 2008/2009 působil rok jako vedoucí civilní části prvního Provinčního rekonstrukčního týmu. Poprvé byl v Afghánistánu ještě za Talibanu jako humanitární pracovník. Kromě jiného se v této zemi několikrát účastnil monitorování voleb. Od roku 2010 pracuje jako mentor na FSI Interagency Civilian-Military Training v Indianě v USA. Zároveň je výkonným ředitelem nevládní organizace Zaostřeno. Za svou činnost byl oceněn Non Article 5 NATO Medal a Medailí Ministra obrany ČR za službu v zahraničí. Studoval na Univerzitě v Marylandu a na Kolumbijské univerzitě.