„Hlídací pes“ americké vlády Government Accountability Office zpracoval velice zajímavý analytický materiál s názvem SUB-SAHARAN AFRICA: Trends in U.S. and Chinese Economic Engagement. Na případových studiích tří zemí – Angoly, Ghany a Keni – srovnává trendy v přístupu a obchodu Spojených států a Číny mezi lety 2001-2011. Již první graf (viz výše) jasně ukazuje rostoucí význam subsaharské Afriky, kdy násobně vzrostly exporty i importy Spojených států i Číny.

Detailnější zkoumání ukazuje, že přístup obou gigantů k subsaharským státům je odlišný. Administrativa Spojených států poskytuje sice africkým zemím půjčky určené k nákupu amerických produktů, ale hodně pozornosti a financí věnuje posilování demokratických institucí, lidských práv, či vzdělávání. Čínská vláda také vydává ročně miliardy dolarů na půjčky a rozvojovou pomoc, ale základem je hledání vzájemně výhodných vztahů, především ekonomických a podporuje čínské firmy například v oblasti výstavby. Byť jsou data i strategie zveřejňované Pekingem mnohem skoupější než ty, které se dají nalézt o Spojených státech, přesto z materiálů vyplývá, že Čína se v subsaharské Africe především soustředí na:

helping countries build their own capacity for development and self-reliance by fostering local personnel and technical capacity, building infrastructure, and using domestic resources;

not imposing political conditions or interfering in countries’ internal affairs, and respecting recipient countries’ role in guiding their own development;

fostering equality and mutual benefit and accommodating recipient countries’ interests;

maintaining a realistic sense of China’s capacity and resources to provide assistance, while recognizing the needs of recipient countries; and

attending to reform and innovation to improve the outcomes of foreign aid.

Čína předstihla Spojené státy coby největšího obchodního partnera subsaharské Afriky v roce 2009 a nezdá se, že by se v pořadí chystala změna (byť co se týče dovozů, jsou USA stále před Čínou). Skladba amerického i čínské dovozu je podobná – nejvýznamnější je ropa a produkty z ní, kovy, minerály a další suroviny. Další produkty – jako textilie, kůže nebo potraviny jsou v menšině. Zajímavější je struktura exportu. Tím hlavním je zdánlivě stejný typ zboží – stroje a dopravní prostředky, což by mohlo svádět k závěru, že si obě země konkurují. Není tomu ovšem tak. USA vyvážejí především motorová vozidla a stavební zařízení, zatímco Čína hlavně lodě a telekomunikační zařízení. Každopádně hlavním vývozními artikly pro Čínu jsou například látky a obuv.

Mimochodem, je velice zajímavé porovnat mapky dovozu a vývozu, které jsou na stranách 26 a 27 dokumentu. Zájem Pekingu v subsaharské Africe je mnohem širší, než je tomu u Spojených států. USA se soustředí především na investice do ropného sektoru, které jsou mnohem vyšší, než čínské. Navíc mají jinou strukturu. Jak se ukazuje na příkladech Angoly a Ghany, Číňané sice skupují licence na těžbu, ale ropné plošiny, na rozdíl od Američanů, neprovozují (operator vs nonoperator). V Angole Američané provozují 11 plošin a mají pět licencí na těžbu, Číňané mají 12 licencí. V Ghaně mají Američané dvě plošiny a čtyři licence, zatímco Číňané nic. Důvodem je to, že čínské firmy nemají technologie a kapacity na provozování těžby na moři. Nicméně v případě nákupu licencí jsou ochotni zaplatit mnohem víc než Američané a tím si udržovat kontrolu nad těžbou a získávat zkušenosti.

For example, the representative said, in 2008, no U.S. firm could match a Chinese firm’s offer of $1 billion in “bonus” funds to purchase partial ownership in an oil block in Angola. According to a representative from another large U.S. oil firm, Chinese firms do not consider the cost and profitability of their oil sector purchases in the same manner as Western firms, because Chinese state-owned firms may view these purchases as a means of meeting the Chinese government’s strategic objective of securing oil supply.

Data ze tří výše zmíněných zemí také ukazují, že půjčky čínské vlády a další typy financování značně převyšuje částky plynoucí z americké státní pokladny. Zároveň jsou čínské společnosti mnohem úspěšnější při získávání financí na projekty od Světové banky a dalších organizací. Hlavní doménou čínských firem je stavebnictví. Mimo jiné i proto, že mají nízké náklady (dělníci bydlí blízko staveniště, mají dlouhou pracovní dobu, mzdy jsou nízké atd.)

Americké společnosti dokázaly v letech 2001-2011 v Angole, Ghaně a Keni získat od Světové banky 60 kontraktů v hodnotě 23 milionů dolarů (jedno procento celkové hodnoty – technické poradenství, informační technologie, studie proveditelnosti) a čínské 66 kontraktů v hodnotě 511 milionů dolarů (21 procent – vybavení, elektrická zařízení, výstavba, údržba, rekonstrukce, nemocnice). Většinu peněz od Světové banky ovšem získaly společnosti z jiných zemí – šlo o 1943 kontraktů v hodnotě 1,846 miliardy dolarů (78 procent – řízení, technické poradenství, stavebnictví, infrastruktura, vybavení, doprava). Důležité je jedno – konkurencí pro americké firmy nejsou Číňané, ale především evropské společnosti.

French, German, and British firms competed with U.S. firms for more of the contracts and in more sectors, including oil and gas, energy and power, aerospace, and telecommunications, than did Chinese firms.

Americko-evropská konkurence v subsaharské Africe je trend, který bude dobré sledovat, protože politicky mají Američané a Evropané zájmy v Africe spíše stejné, nicméně je možné, že se tato konkurence může promítat i do politiky. Na druhou stranu, z globálního hlediska nejde o nic zas tak neobvyklého, co by mohlo mít nějaký vážnější vliv na vzájemné vztahy.

A ještě jeden postřeh, který je významný pro americké společnosti a může být i pro evropské. V obchodech a na trzích se objevuje velké množství čínských padělků amerických produktů – například elektroniky –, které jsou sice levnější, ale nízké kvality, což snižuje reputaci a zájem o originály. A pokud se už americké firmy domohou spravedlnosti u soudů, jsou pokuty naprosto směšné.

Studie GAO je velice kvalitní a zajímavá, i přesto, že Číňané nezveřejňují příliš údajů. Každopádně je důkazem, že subsaharská Afrika se stává velice důležitým prostorem, ve kterém se budou (znovu) prolínat velmocenské zájmy. Tentokrát nikoli tak, jako na konci 19. Století, ale o to v mnohem větším měřítku.