Generál poslouchal, potáhl z cigarety a řekl: „Víš co je problémem těch úvah? Všechny pracují jen s mírovou armádou. O rozvinutí na válečnou musíš přemýšlet jinak.“
(vzpomínka na jednu z mnoha diskusí o zajištění obrany České republiky)

Občas se může zdát, že Bílá kniha o obraně a další dokumenty se dělají jen kvůli kontrakci ekonomiky a škrtům. Není tomu tak. Vše úsilí směřovalo a směřuje k jedinému cíli – zajistit dlouhodobou obranu státu i v 21. století v podmínkách značně odlišných od těch, které panovaly od 19. století, kdy se objevil koncept masové války. V následujícím textu proto nejprve nastíním historický kontext a poté popíši změnu, ke kterým došlo v klíčových oblastech pro obranu státu.

Trocha historie
Obrana státu (kmenu, města, komunity atp.) před vnějším nepřítelem byla vždy mezi několika málo hlavními úkoly vládce, respektive vlády. Niccolò Machiavelli ve Vladaři píše: „Ale hlavními základy všech států – starých, nových nebo smíšených – jsou dobré zákony a dobré vojsko. Kde nejsou dobré zákony, tam není dobré vojsko, a tam, kde je dobré vojsko, jsou i dobré zákony.“

Machiavelli po negativních zkušenostech se žoldnéřskými vojsky (třeba: „V mírových dobách zemi vysávají žoldáci, v době války ji zas pustoší nepřítel.“) v italských státečcích a městech doporučoval vladaři jednotky tvořené z občanů se vztahem k vládě i ke státu. Nešlo o nic nového, spíše jen pozapomenutého, či nepotřebného v době středověkého rozdrobení Evropy.

Machiavelli dobře věděl, že farmáři-vojáci byli hlavní obranou městských států například v antice a věřil, že jsou správným receptem pro soupeřící italské státy a města. Nic netušil ovšem o tom, co přinese vznik větších státních celků, vytvoření masových armád z občanů spojených národním cítěním a absolutní válka, jejímž jediným cílem je zničení nepřítele.

Martin van Creveld ve své zásadní knize z roku 1991 The Transformation of War ilustruje velikosti armád v průběhu věků. Například Římská říše v době Septima Severa, tedy v době jejího územního i administrativního rozmachu, nebyla schopná dát dohromady vojsko větší než 600 000 mužů, což bylo přibližně jedno procento populace (mimochodem, podle odhadů se po roce 2001 válek zúčastnilo podobné procento Američanů). V raném středověku čítaly největší armády 20 tisíc vojáků – nikoli rytířů, ale povětšinou vazalů a sluhů. V 16. století měli vládci k dispozici zárodky stálých armád, složené ovšem povětšinou z žoldnéřů.

A late sixteen-century political theorist Justus Lipsius, wrote that a „large“ country should have at its disposal no more than two regular legions consisting of 6,600 men each. Louis XIV, in some ways the mightiest of all eighteenth-century absolute rulers, at one point was able to have up 5 percent of the population in active service. The creation of an army numbering 400,000 men represented a considerable achievement, even though the number of those who could be concerned at a single spot was much smaller.

To vše změnila na sklonku 18. století francouzská revoluce, která popřela, že válka je věcí kabinetní, podobně jako diplomacie a její vedení je svěřeno do rukou relativně malé skupiny lidí. Z války se stala věc národa spjatého se státem a společnou kulturou, což postavilo na hlavu tehdejší přístupy a zamotalo hlavu, ale i inspirovalo především Prusko. Jak píše Carl von Clausewitz ve spisu O válce:

Touto účastí národa na válce byl místo vlády a vojska položen na misku vah celý národ se svou přirozenou vahou. Prostředky, kterých se mohlo použít, úsilí, které bylo možno vyvinout, neměly už přesných mezí; energie, s jakou bylo možno vést samu válku, neměla už žádnou protiváhu. Proto hrozilo protivníkovi krajní nebezpečí.

Na jednu stranu bylo k dispozici ohromné vojsko, na stranu druhou ovšem nebyl stát připraven na ovládání tohoto ohromného vojska. A tak, jak píše zmiňovaný Creveld, zřejmě nejschopnější vojevůdce, který kdy žil, Napoleon Bonaparte sice shromáždil v bitvě u Lipska v roce 1813 na 180 000 mužů, ale ani on nebyl schopný nad nimi udržet kontrolu. Problém řízení mas vyřešil až model pruského generálního štábu a telegraf, problém přesunů vojsk železnice – 19. století tak položilo základy masových střetů celých národů 20. století s desítkami milionů mrtvých.

Občané připraveni k boji za národní věc museli být shromážděni, vyšetřeni, vybaveni materiálem i proviantem, vycvičeni, kontrolováni, přesouváni a nasazováni tak, aby to podpořilo vítězství. Institucí, která byla zodpovědná za přípravu na vedení války, se stal generální štáb. Sestával se ze zkušených odborníků, speciálně školených, pro něž se stalo tím hlavním nikoli vést válku v poli, ale v kanceláři.

Plánování války s cílem zajistit přežití (či rozmach) státu (národa) bylo vším a generální štáb se postupně – přirozeně – stával organizací, jejímž zájmem bylo získávat stále více pravomocí (úřednickým ptydepe „působností“) a zvyšovat svou moc. Generální štáb tak postupem času měl přehled na dvěma klíčovými ingrediencemi masové války – lidmi a věcnými prostředky, což obnášelo především administrativní kontrolu, respektive přístup k údajům o občanech a veškerých prostředcích státu. (Samozřejmě, když se pustí úřednický šiml ze řetězu – jedno jestli vojenský či civilní -, dochází k absurditám, kdy se třeba německý generální štáb staral o to, aby vojáci Wehrmachtu měli během 2. světové války zadarmo nevěstince.)

Přechod z míru do války
Tím se dostáváme k jednomu klíčovému slovu – mobilizaci. Podle Příručního slovníku jazyka českého toto francouzské slovo znamená:

souhrn výkonů, jimiž se armáda n. loďstvo činí pohotovými k válečným úkolům; přechod z mírového stavu ve stav válečný… K. Čap. S mobilisací armády musí nezbytně kráčet ruku v ruce mobilisace průmyslu. Přít. Mobilisace finanční opatření peněz na vedení války. Mobilisace částečná, mobilisace všeobecná…

Mobilizace je tedy systém přechodu z jednoho stavu do druhého, z mírového do válečného. Jeho podstatou je nasměrovat veškeré zdroje k vedení války, která má zajistit přežití státu, či jeho expanzi. Výsledkem je mnohdy opotřebovací válka, v níž ten, komu dojdou jako prvnímu zdroje (materiální i lidské) a spojenci, obvykle prohraje. Mimochodem, i proto jsou stále dosti populární ukazatele jako počet obyvatel ve vojenském věku, množství vyrobené oceli, počet tanků, letadel a podobně, což má sice určitou vypovídací hodnotu, ale o výsledku války vůbec rozhodnout nemusí.

Situace, ve které jsou státy, jako je Česká republika není vůbec snadná a tím nejvýhodnějším způsobem, jak se připravit na rozsáhlý konflikt je sdílením břemene například v rámci aliance. To ovšem neznamená, že je možné rezignovat na přípravu na válku. Každý stát euroatlantické oblasti střední velikosti dnes naráží při této přípravě na několikerý problém, který vychází z omezené kontroly státu nad obyvatelstvem, globální dělby práce a z rozvoje technologií. Přistupovat k zajištění státu podobně jako tomu bylo v minulém století, není možné především kvůli nákladnosti a nedostatku zdrojů (jedno, jestli v době krize, nebo konjunktury).

Dilemata dobře popisuje vládou schválená Koncepce mobilizace ozbrojených sil České republiky, která je naplněním jednoho z požadavků Bílé knihy o obraně. Právně je systém připraven, respektive musí být upraven, ale to, i přes všechny debaty, které budou probíhat, bude ta snazší část.

Personál a technologie
Jedním z negativních efektů profesionalizace – byť řadou expertů předvídaným – bylo odtržení společnosti od armády. To se neprojevilo okamžitě, ale postupně. Obrana přestala být vnímána jako záležitost celé společnosti, což spolu se zpolitizováním nasazení armády v zahraničí, zpochybňováním kvality nákupů a efektivity vedlo k častějšímu kladení otázek typu: K čemu máme armádu? Ubránila by nás?

Tyto otázky rezonují silněji zvláště po vstupu do Severoatlantické aliance, kdy se objevuje (mylný) pocit minimálního ohrožení. Na druhou stranu, ozbrojené síly si dlouhodobě udržují vysokou popularitu, což je v kontrastu s jinými vyjádření v průzkumech (zřejmě se jedná o reakci na konkrétní činy, na to, že armáda patří ke státnosti atd.) Důsledkem odtržení je úspěšné vytěsnění až odmítání případných administrativních zásahů do svobod v krizových situacích (cvičení, odvody, zabavování prostředků a podobně). Typickým příkladem obrany proti podobným návrhům je zesměšňování třeba přípravy, či branné výchovy odvolávkou na absurditu běhání v pláštěnkách a igelitových pytlících na nohách a rukách po lese v době komunistického režimu.

Druhým, podobně závažným důsledkem profesionalizace a prakticky zastavení cvičení záloh od 90. let (nejspíše kvůli nedostatku finančních prostředků a nechuti „obtěžovat“ veřejnost) je dramatický pokles počtu osob připravených k obraně státu (viz grafy v Koncepci mobilizace). Jakýmsi pohotovým zdrojem připravených sil by měla být aktivní záloha, jejíž počty jsou ovšem stále nízké. Výše uvedené zvyšuje reakční dobu na přípravu rozvinutí sil, které navíc, jak se dá očekávat, budou mít minimálně zpočátku nižší kvalitu než pokud by docházelo k průběžnému výcviku (udržování dovedností a znalostí). Tyto dva faktory bude ovlivňovat i počet instruktorů, kteří se budou moci věnovat přípravě záloh a vzhledem ke zmenšení armády od 90. let bude samozřejmě i méně lidí, kteří se v době krize budou moci okamžitě věnovat intenzivnímu výcviku. Samozřejmě, čím déle trvá příprava rozvinutí, tím vyšší je riziko, že země bude „přistižena s kalhotami dole“, protože na rozdíl od útočníka, obránce si nevolí čas a často ani místo.

Schopnost státu vést masovou válku byla od 19. století definována kvantitou lidí a materiálu. V teorii byla kvalita druhotná, protože ji měla vyvážit právě masa. Kvalita, která spočívá mimo jiné v přípravě, esprit de corps a vyspělé technologii se měla týkat pouze částí rozvinutého vojska. V praxi se ovšem začala prosazovat technologie záhy- například stále ničivější děla měla vyvážit početní nevýhodu, stejné to bylo s kulometem a podobně. Telegraf a železnice zase umožnily rychlejší komunikaci a přesuny vojsk (dobrým příkladem významu kvalitní železniční sítě je von Schlieffenův plán pro vedení války na dvou frontách, kdy měla německá armáda nejprve obchvatem zlikvidovat Francii a poté se rychle po železnici přesunout na východ, kde by porazila Rusko).

Technologie na jednu stranu zvyšují kvalitu vojska, na stranu druhou ovšem znesnadňují přípravu populace na masovou válku vedenou pomocí hi-tech. Pravdou ovšem je, že není nutné, aby každý odvedenec uměl ovládat zbraňovou stanici panduru, iveca či bezpilotní stroj. U většiny vojáků bude i v době vyspělých technologií stačit základní dovednosti v používání pěchotních zbraní. Jedním z úkolů je proto namixování vhodných sil pro případné rozvinutí mírové armády a zároveň vhodná příprava a výcvik.

A konečně, v posledních desetiletích, alespoň v Evropě, se rozmělnila administrativní kontrola státu nad populacemi. Vzhledem k volnému pohybu osob v rámci EU je snazší vyhnout se „obtěžování“ státem. Rozsáhlá kontrola obyvatelstva a prosazení vůle státu je přitom základem vytvoření masových armád.

Vybavení a technologie
Schopnost zásobit rozvinuté síly výzbrojí a výstrojí byl druhým důležitým kvantitativním ukazatelem připravenosti státu k obraně, či útoku. A i zde v 21. století je pro stát velikosti České republiky více než dost problémů, které vycházejí především z technologického rozvoje a globální dělby práce.

Často se objevují srovnání 1. republiky s dneškem, konkrétně vojenské průmyslové základny tehdejší a dnešní. Podobně je to i se vzpomínáním a srovnáváním dneška s „vojensko-průmyslovým komplexem“ z komunistické éry. Dnešek je podle některých hlasů důsledkem naprosto špatné politiky 90. let, která nebyla schopná zachránit to, v čem jsme byli špičkoví. Hlubší pohled ovšem ukazuje, že tomu tak zcela není. Jako dobré vodítko může posloužit bakalářská práce Vývoj českého zbrojního průmyslu po rozpadu federace Hany Eriky Radochové. Nejprve k technologiím a dělbě práce a poté k průmyslu, který podle tradičního přístupu má zajistit vybavení rozvinutých sil.

Mnohdy se jako příklad uvádí velké množství letounů, vozidel a další techniky, která se začala ve velkém produkovat ve 20. a především 30. letech minulého století v Československu jako ukázkový příklad, jak má vypadat zbrojní výroba. Ano, tehdy nastala bouřlivá letecká výroba, průmysl chrlil vozidla, děla, tanky i ruční zbraně. Při srovnávání se ovšem nesmí zapomínat na to, že tyto výrobky byly poměrně technologicky jednoduché (to nevylučuje unikátní technická řešení), čemuž odpovídala výrobní náročnost, nároky na suroviny, respektive jejich zpracování a samozřejmě cena. Jinými slovy, bylo mnohem snazší vyrábět vrtulové stroje potažené plátnem, než proudové letouny. Československo patřilo v meziválečné době k velkým exportérům zbraní, některé typy byly považovány za vysoce kvalitní a měly otevřené dveře i na vyspělých trzích, vesměs ale vývoz směřoval na méně rozvinuté trhy, které měly nižší nároky. Globální konkurence byla také v tomto období mnohem menší, než je dnes.

Další věcí je dělba práce. Vzhledem k nízké technologické náročnosti, mohla většina částí vznikat na území jednoho státu. To samozřejmě snižovalo efektivitu a zvyšovalo cenu (mj. vyšší efektivita je důvodem, proč probíhá dělba práce na globální úrovni), ale vzhledem tomu, že šlo o výrobky, ve srovnání s dnešními, jednoduché a zároveň považované za významné, nehrálo to při rozhodování důležitou roli.

Při srovnávání s minulostí je důležité vzít v potaz i vůli státu dotovat sektor, který může být příčinou zaostávání civilní části ekonomiky. Za první republiky byl stát nezastupitelný (kvůli horšící se mezinárodní situaci a nutnosti chránit mladý stát) a bez jeho velkých odběrů a pobídek by nemohl být zbrojní sektor na té úrovni, na jaké byl. Ve 30. letech se navíc začaly zvyšovat výdaje do „betonu“ na stavbu opevnění. Jak se říká, pokud by nevypukla válka, Československo by na přelomu desetiletí zbankrotovalo.

V letech 1949-1953 zažíval zbrojní průmysl opět boom, kdy výdaje na armádu a bezpečnost činily 235,7 mld. Kč, což byla polovina tehdejších investic do hospodářství. Jak ukazuje historie, vysoké investice státu do zbrojního segmentu jsou dlouhodobě neudržitelné, pokud nejsou dělány „chytře“. Ostatně již v 60. letech, poté kdy Sovětský svaz omezil odběry vojenské techniky z Československa, se domácí zbrojní průmysl ocitl v problémech. To, co pomáhalo, byl vývoz do zemí třetího světa na méně vyspělé trhy. Nicméně nebylo to vesměs pro stát nic výhodného, protože šlo o dodávky na úvěr, čímž se zvyšovalo množství nedobytných pohledávek.

Československý a český zbrojní průmysl prošel za posledních více než sto let řadou změn. Po rozpadu Rakouska-Uherska se musely některé podniky přesměrovat na novou výrobu, protože hodně dodávaly například pro námořnictvo, které zmizelo s císařstvím. Již za první republiky také došlo ke stěhování zbrojní výroby na východ, na Slovensko a tento trend pokračoval i za nadvlády komunistů. Kontrola Sovětského svazu příliš československému zbrojnímu průmyslu nepomohla, licenční politika zkomplikovala jeho rozvoj. Přesto došlo k prosazení se v několika oblastech. Velice silná byla tradiční výroba ručních zbraní a těžkých vozidel. Z technologicky náročnějších produktů zaznamenal úspěch letoun L-29 a jeho nástupce L-39, který by se mimochodem velice dobře prodával, na rozdíl od L-159, i dneska a radiolokační technika.

Po pádu železné opony se zbrojní průmysl ocitl v komplikované situaci, která byla mnohem horší na Slovensku, než v Čechách a na Moravě. Již v 80. letech se ukazovalo, že vysoké investice do obrany odčerpávají peníze z ekonomiky a docházelo ke stagnaci, respektive zaostávání hospodářství jako celku. V 90. letech byla situace zcela neudržitelná a spolu s mezinárodním uvolněním začalo logicky docházet ke snižování výdajů do obranného sektoru a ke zmenšování ozbrojených složek.

Byť byla snaha průmysl zachraňovat řízenou konverzí, odkupováním zásob a podobně, přesto se to ne zcela podařilo. Důvody jsou dobře popsány ve zmíněné bakalářské práci. Až na výjimky nedostatečná technologická vyspělost, vysoká konkurence na otevřených trzích, nízká zkušenost, nepřipravenost a nejistota domácí poptávky vedly ke kompletnímu rozpadu tradičního zbrojního průmyslu, nicméně ne ve všech oblastech. Na vině je jak stát, tak samotní výrobci, kteří se – až na výjimky – orientovali primárně na domácí zakázky. Ty ale nemohly být vzhledem ke zmenšování ozbrojených složek, snižování výdajů na obranu a snahy o přezbrojení na hi-tech naplněny v takové míře, která by umožnila rozvoj, či vůbec existenci podniků. Zkrátka znovu, jako v 60. letech se ukázalo, že zbrojní průmysl je příliš rozsáhlý na potřeby armády a navíc technologicky – opět na výjimky – není konkurenceschopný.

Odklad a čekání na signály
Předchozí odstavce jsou zjednodušením poměrně složitých procesů a uvedl jsem je především kvůli tomu, že při přemýšlení o obraně státu je nutné si realisticky zhodnotit možnosti a z nich striktně vycházet. Neupínat se k něčemu, čeho nemůže být dosaženo. Z pohledu připravenosti na vedení masové války je tedy důležité to, že domácí průmysl nemůže zajistit soběstačnost a stát je závislý na dodávkách celých systémů, či jejich částí (dělba práce) ze zahraničí (jsme schopni vyrobit šasi, ale již neumíme vlastními silami vyrobit některé hi-tech části finálního systému).

Z toho vyplývají tři možnosti – buď budou tvořeny a obnovovány dostatečné zásoby pro případ konfliktu, protože se dá předpokládat, že pokud dojde k ohrožení, výrobky se budou dát buď vůbec, nebo obtížně sehnat na trhu, dojde k rozsáhlým investicím do domácího zbrojního průmyslu a/nebo „předkoupení“ výrobních kapacit tak, aby byl schopen dodávky potřebné výzbroje v případě potřeby zajistit, či se přistoupí k tzv. „odložené potřebě“.

První i druhá varianta znamená nemalé náklady – například by se muselo nakoupit mnohem více jakékoli techniky, než je reálně zapotřebí a část z ní by byla uložena do skladů jako mobilizační zásoba, státní podpora domácímu zbrojnímu průmyslu (přímá i nepřímá) by znamenala poměrně velký zásah do výdajové části, takže by na ní musela být široká a dlouhodobá politická shoda (s nadsázkou řečeno, bylo by zajímavé sledovat obhajování toho, proč nerostou výdaje do zdravotnictví, zatímco do obranného sektoru ano…) Navíc, při zastavení obnovy uskladněné techniky (modernizace) hrozí, že budou existovat dvě armády – jedna zastaralá a jedna moderní (to je ostatně nyní náš případ). Nová Koncepce mobilizace volí třetí možnost, tedy „princip odložené potřeby“, což je v zásadě potvrzení postupů nastíněných ve starších materiálech týkajících se mobilizace:

Systém tak umožňuje minimalizovat čerpání značných finančních prostředků na mobilizační přípravy v míru (potřebné struktury, skladování a udržování zásob, příprava osob atd.) a převést jejich čerpání až do období, kdy skutečná potřeba nastane, ale s rizikem, že na obnovení této schopnosti budou náklady nepoměrně vyšší.
Slabou stránkou je, že systém je závislý na schopnosti státu včas identifikovat hrozbu, respektive narůstající riziko vojenského ohrožení a včas se rozhodnout jaká nutná opatření přijmout, což je základním předpokladem a podmínkou úspěšného doplnění OS ČR.

Navrhuje se proto právní ukotvení nového stavu – „mimořádná opatření“, která by již umožňovala v dostatečném předstihu (dle rozhodnutí vlády) zahájit přípravu na případné válečné rozvinutí ozbrojených sil. Odklad potřeby je v současnosti jediným realistickým a zároveň tím nejefektivnějším způsobem jak si v případě potřeby zajistit dostatek lidí i věcných prostředků k vedení masové války. I přes rizika, která sebou nese. Neznamená to ovšem, že sklady budou zcela vyprázdněny, některé prostředky, jejichž získání by bylo v okamžiku krize například komplikované zůstanou uloženy. Mimochodem, z hlediska připravenosti státu na „masovou válku“ dává smysl mít na území k dispozici výrobce ručních zbraní, které se dají vyrábět relativně rychle ve velkých sériích, takže jimi může být vyzbrojena populace.

Přirozeným vývojem se stát a jeho schopnost kontroly obyvatelstva a prostředků, technologie a dělba práce za poslední dvě staletí proměnily natolik, že není možné chtít postupovat stejně jako v 19. století. Kontinuální příprava na masovou válku je vysoce nákladná záležitost. Pokud navíc není jasný nepřítel, proti kterému budou masové síly nasazovány, je vysoká pravděpodobnost, že bude mrháno prostředky. Přesto se musí stát na totální konflikt připravovat, i když v tuto chvíli není pravděpodobný. Jedná se o velké dilema, které se bude objevovat neustále do chvíle, kdy přestanou „platit pravidla“, ale to už je příliš pozdě, jak ukazuje historie.

I proto byla tématu přípravy na obranu státu při krizových situacích, jeho koncepčnímu i právnímu ujasnění věnována během ministrování Alexandra Vondry poměrně velká pozornost. Jde ovšem o kontinuální proces, kterému musí být pozornost věnována dlouhodobě a který musí být upravován v závislosti na změnách nejenom bezpečnostního prostředí, proměnách společnosti, ale i technologií.

Nedodržel jsem, co jsem slíbil minule, totiž že text bude mnohem kratší. Slov je méně, ale jen o málo. Omlouvám se. A příště se už snad dostanu k neustále slibovanému plánování, které bude kratší.