fbpx

Smart Defence a Connected Forces jako řešení?

Málokterá dnešní armáda má dostatečné prostředky k tomu, aby byla schopna pokrýt široké spektrum možných hrozeb, a proto v případě rozsáhlé operace za účasti spojenců je pro její úspěch životně důležitá interoperabilita vojenského vybavení jednotlivých států. NATO definuje interoperabilitu jako „schopnost Spojenců jednat společně koherentně, efektivně a účinně k dosažení společných taktických, operačních a strategických výsledků.“

Bílá kniha o obraně definuje interoperabilitu podobně, jako „schopnost různých systémů vzájemně spolupracovat, poskytovat si služby a dosáhnout součinnosti.“ K jejímu dosažení není třeba používat vybavení od stejných výrobců, ale používat takovou techniku, která je schopna vzájemně interagovat, komunikovat a vyměňovat data s ostatním vybavením používaným v rámci operace, vyškolit personál v oblasti společné terminologie a definovat společnou doktrínu i postupy.

Na summitu NATO v Chicagu v roce 2012 byla ohlášena Iniciativa spojené síly (Connected Forces Initiative), jejímž účelem je právě zvýšení interoperability spojeneckých jednotek prostřednictvím jednotného vzdělání i školení personálu a společných cvičení. Po skončení ISAF v roce 2014 je třeba udržet schopnost spolupráce spojeneckých vojsk posílenou denním kontaktem během třinácti let operace a vzít si ponaučení i z dalších operací NATO za posledních 20 let. Connected Forces by měly stavět na těchto zkušenostech.

Operace Unified Protector v Libyi ukázala, že interoperabilita je kritická nejen v rámci aliance, ale i mezi aliancí a dalšími partnery. Do operace se zapojily totiž nečlenské státy jako Švédsko, Katar či Spojené arabské emiráty, jejichž letouny by nemohly být nasazeny bez schopnosti komunikovat se zařízeními spojenců v NATO.

V době jejího zahájení v březnu 2011 proběhla v českých denících diskuze o možnosti zapojení našich letounů Gripen do operace. Bez ohledu na další a významnější argumenty proti nasazení Gripenů zazněly pochybnosti o schopnosti našich letounů operovat ve spolupráci s ostatními zeměmi. „Naše letouny mají jiný komunikační systém,“ citovaly Lidové noviny Jiřího Šedivého. Problémem by bylo i doplňování paliva ze vzduchu, Čechům chyběla potřebná certifikace, zatímco například pro maďarské stroje si úřady o povolení zažádaly v roce 2009.

Druhou iniciativou ohlášenou v Chicagu v roce 2012 s potenciálem posílit interoperabilitu v rámci NATO je Smart Defence. V podstatě Smart Defence znamená multinárodní spolupráci, která na poli NATO fungovala už dávno před rokem 2012. Mezi úspěšné mnohonárodní projekty NATO se řadí vojenský vrtulník NH-90 nebo NATO FORACS (NATO Naval Forces Sensor and Weapon Accuracy Check Sites), který byl zahájen už v roce 1974 a zaměřuje se na interoperabilitu námořních systémů. Ačkoliv Smart Defence není nijak nový koncept, po summitu v Chicagu dostal nový poltický impulz jako „obnovená kultura spolupráce“ a stal se nejen doménou pro vznik nových obranných projektů a návrhů, k jejichž členství se pak přihlašují jednotlivé státy NATO, ale taky nástrojem pro vyvíjení tlaku k větší multinárodní spolupráci.

Kromě multinárodní spolupráce jsou dalším složkami Smart Defence specializace a prioritizace investic, což ve výsledku znamená, že žádný stát NATO (možná snad kromě USA) nemůže se současnými prostředky obsáhnout plné spektrum operací a proto je žádané aby se státy, nebo skupiny států zaměřily na určitou oblast dle svých priorit, kterou v rámci aliance obsáhnout. Projekty v rámci Smart Defence zahrnují i společné nákupy armádní techniky zainteresovaných zemí, které zaručují interoperabilitu nově nakoupeného zařízení.

Otázkou je, jestli „nová kultura spolupráce“ může skutečně dosáhnout té úrovně, že státy budou připraveny se kompletně vzdát jistých schopností a soustředit se pouze na specializovanou oblast. Takový postup by vyžadoval bezprecedentní důvěru v ostatní spojence, že poskytnou asistenci v oblasti, na kterou se sami specializují v případě nutnosti.

Komplikací jsou samozřejmě omezené prostředky na obranu, kvůli nimž se snižuje ochota k závazku pro nové obranné projekty nehledě na jejich ekonomický potenciál. Obě iniciativy z chicagského summitu NATO tak sice nepřinesly nijak inovativní řešení pro posílení mezinárodní spolupráce a interoperability v rámci spojenců v NATO, ale jsou do velké míry politickým označením pro již dávno existující mezinárodní spolupráci zprostředkovávanou v rámci NATO a zároveň pojistkou, že multinárodní spolupráce i interoperabilita zůstanou na seznamu priorit.

8 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

8 Comments

  • Profilový obrázek
    netolicky
    4. 6. 2013, 8:02

    Smart defence je tak jen daším krůčkem k likvidaci národních států, novému světovému pořádku a vládě nikým nevolených elit tentokrát pod rouškou úspor v obranných rozpočtech. Autor by si měl spíše položit otázku jaké jsou úlohy armády a zda je západní civilizace povinna utrácet životy nejstatečnějších mužů a žen a peníze daňových poplatníků ve snaze zlepšít život lidem na druhém konci světa, kteří nás nenávidí a opovrhují námi.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Honza
    4. 6. 2013, 8:31

    každý projekt téhle „specializace“ dojede na jednu jedinou věc- nikdo nebude ochotný dodat potřebný cannonfodder nebo chcete-li, boots on ground. zamyslete se prosím bez prizmatu asymetrických operací nad postoji běžné veřejnosti ve státech které nesou většinu váhy ztrát a bojů v Astanu. ZTRÁTY, které bude potřeba DOMA ospravedlnit voličům NÁRODNÍHO státu.
    Každý zkrátka nemůže zaujmout postoj ČR z devadesátých let, kdy jsme se chtěli účastnit Aliančních operací ale nechtěli si kohokoliv nahněvat bojovou činností, postoj který vyústil do reality, kdy základem našich expedičních sil byly mírové jednotky, nemocnice a chemici.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Jiří
    4. 6. 2013, 21:27

    Velmi stručně, s cílem „myšlenkově narovnat“ sdělení o které v článku autorka usiluje. Obě iniciativy se vzájemně podporují. Smart Defence je o silách a schopnostech, které bude NATO potřebovat po roce 2020. Connected Forces Initiative je o tom jak tyto síly používat a připravenosti k jejich použití. Jinými slovy, iniciativa směřuje do výcviku. I když se CFI skládá z několika segmentů, pracovních směrů, je výcvik její hlavní součástí. Nespojoval bych CFI s OUP. CFI se vytvářela jako názorová rovina, myšlenka, již delší dobu a to nezávisle na mnoha místech. V roce 2010 jsem například vytyčil na jednom z workshopů čtyři doporučení pro budoucnost výcviku v NATO z nichž všechna se později stala nosnými tématy CFI (plná integrace comprehensive approach do výcviku v NATO, začlenění výcviku národních sil-NATO Force Structure do cvičení NATO a poskytnutí kapacit výcvikových zařízení NATO ve prospěch výcviku národních sil, zvýšení kapacit výcvikových zařízení NATO, rozvoj schopností organizovat distribuovaný výcvik v NATO). Cílem CFI je, mimo jiných, ale především, revitalizace koncepce NRF a posílení kolektivního výcviku v NATO, přípravy velitelů a štábů, výcviku sil formou polních cvičení, s novým důrazem na NATO Force Structure. Nejedná se o novou kulturu spolupráce, ale o plán vzdělávání a výcviku na roky 2015-2020.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Michal
    4. 6. 2013, 21:59

    Boots on the ground jsou ale přece všechny jednotky, i ty specializované a co se krmení pro kanóny týká, stačí se podívat kolik sborů rychlé reakce je jen v Evropě…

    Nejvíc afghánských ztrát samozřejmě nesou Spojené státy, ale taky to byly ony, kdo válku v Afghánistánu inicioval, takže i odkaz na tohle téma mi přijde irelevantní.

    Naopak zajímavým shledávám předposlední odstavec se zamyšlením nad tím, zda budou státy schopné se vzdát některých typů jednotek a spoléhat na alianční partnery. No minimálně v Baltic Air Policing to funguje, takže třeba bude i jinde…

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Ivo
    6. 6. 2013, 0:11

    Ad Michal)

    Nechci být zbytečně negativní, ale případ s Baltic Air Policing právě se zbytkem nic společného nemá. Tři pobaltské státy se schopnosti stíhacího letectva nevzdaly, vzhledem k jejich historickému vývoji ho prostě neměly, tudíž se neměly čeho vzdávat. A zase tak zadarmo to není, Estonsko mělo ne náhodou jeden z největších kontingentů (bojových) v Afghánistánu, a jistě ne proto, že by tak toužili zakročit proti teroru, že?

    Až se Francouzi vzdají letadlových lodí a Britové zase korvet a budou si je vzájemní sdílet, tak tomu začnu věřit. Ale to pojede dřív čert na bruslích do práce…

    Žádný stát NATO se nevzdává ničeho na co by měl, dělá se z nouze cnost.

    REPLY

Nejnovější komentáře