Battle of Mohacs 1526

Jan Gazdík na Aktuálně.cz dnes publikoval vydařený článek s provokativním názvem Děkujeme, prezidente Putine! zní z velení české armády. Tuto větu – v určité nadsázce – řekl Náčelník Generálního štábu generál Petr Pavel. Do značné míry vyjadřuje frustraci z dlouhodobého nezájmu o obranu státu – která se netýká jenom snižujícího se rozpočtu – a toho, že se něco začne dít až ve chvíli, kdy Rusko expanduje na Ukrajinu.

Logicky ke zvýšené pozornosti o obranu dochází, když se zhoršuje bezpečnostní prostředí, ale v tomto případě je nestabilní přes deset let a ruský apetit také není překvapivý. A nejde jen o Rusko. Pokud se člověk podívá na to, co se nyní děje v Iráku (o s ním propojené Sýrii ani nemluvě), je mu jasné, že není horko jenom na východní hranici NATO, ale i na té jižní a jihovýchodní. Neznamená to, že zítra vtrhnou nepřátelská vojska do Střední Evropy, ale může se stát, že naše ozbrojené síly budou zanedlouho zapotřebí k plnění spojeneckých závazků kdekoli na spojeneckém území i mimo něj a pak bude pozdě řešit, kdo může za to, v jakém jsou stavu.

Kvůli dlouhodobému nezájmu totiž mnohé degradovalo, takže obnovení bude nyní trvat déle a bude stát více. Je jednoduché a populární všechno házet na politiky. Nejenom oni jsou ovšem vinni. Odér korupce a nehospodárnosti – ať už více, či méně reálný – vytvořil negativní obraz o obraně a investicích, které „stejně skončí v černé díře“. Vstup do NATO a odtržení profesionální armády od společnosti dalo vznik pocitu, že obrana je věcí „profesionálů“ a „spojenců“ a zbytku se netýká. Kontinuální změny a pseudozměny vedly k zahleděnosti do sebe a k neustálému zaměstnávání se sebou samým, takže se například kompletně rozpadl nejenom systém záloh a mobilizace obecně, ale i osvěty společnosti a podobně. Voliče až na čestnou menšinu nikdy témata obrany státu nezajímala, na rozdíl od zahleděnosti se do vlastního blahobytu měřeného konzumem, takže nikdy netlačili politiky k tomu, aby se tématu věnovali. Být ministrem obrany bylo a možná stále je spíše trestem, je to cosi, co člověku k politické kariéře nepřidá. Můžeme tak závidět třeba Polákům, na které se přitom neférově mnohdy díváme přes prsty, kteří mají svůj stát a jeho bezpečnost/existenci v mnohem větší vážnosti, než my.

Výše uvedené konstatuji pro to, že nejenom politici jsou viníkem. Jistě, oni jsou ti, kteří rozhodují o penězích, prioritách a kontrolují plnění, ale skutečně nejde jen o ně. Nyní je dobře popsaný a zanalyzovaný stav, jsou jasné kroky, které by se měly učinit, takže snad bude i vůle a dost času vše zrestaurovat do stavu plně připraveného na krizi. Ochota zvýšit rozpočet na příští rok je dobrým příslibem.

Stejně jako jeho náčelník generálního štábu Pavel si uvědomuje, že ujištění premiéra Bohuslava Sobotky o navýšení obranného rozpočtu přichází až pod vlivem ruské okupace Krymu a občanské války na Ukrajině.
„Teprve hrozba války nás, bohužel, nutí věnovat se vlastní armádě,“ uznává ministr [obrany Martin Stropnický]. A nenechá se ve srovnání s Pavlem zahanbit konstatováním: „Zrušení celé čtvrtiny armádního rozpočtu nelze obhájit ani ekonomickou krizí. Je navíc nejvyšší čas, abychom už přestali být kvůli nevýhodným smlouvám pouhými vazaly zbrojovek či dodavatelů předražené výstroje.“ Jejich ceny jsou podle informací Aktuálně.cz při kartelových dohodách předraženy v některých případech až třicetinásobně.
Na velkorysost a pochopení spojenců nicméně stále hřešíme. Zejména Američanů.
Češi nemají na výcvik, munici pro letadla či pobyt svých jednotek v zahraničí, a tak jim ho Američané dotují. Na špičkové americké výcvikové základně v Německu se tak například za jeden měsíc vystřídá 500 českých vojáků brigády rychlého nasazení. Obvyklá cena jsou dva miliony dolarů. Češi to ale usmlouvali „jen“ na 300 000 USD.
„Jsou k nám neobyčejně vstřícní. O spolupráci s námi velmi stojí. Půjčují nám proto vybavení, které si nemůžeme dovolit, anebo o něm jen snít. Pro nás jde o klíčovou spolupráci,“ pochvaluje si velitel pozemních sil Gurník.

Zdaleka vše ale není jen o penězích. Jejich nedostatek občas slouží jako pouhá výmluva. Jeden příklad za všechny. Mezi dokumenty, které v posledních letech vznikly, byly i Koncepce aktivní zálohy a Koncepce mobilizace. Pro obranu státu, který je odvislý pouze od profesionální armády, se jedná o dvě klíčové oblasti. Bez systému doplnění budou zdroje vždy velice rychle vyčerpány. V těchto materiálech je navržena řada opatření, z nichž některé potřebují úpravu legislativy, ale i řada těch, které nic takového nepotřebují. Od schválení obou materiálů uplynul více, než rok a tak je na čase se ptát, proč například již nevznikla „Rada velitelů AZ“ (vždyť aktivní záloha existuje, nebude teprve vznikat), nakolik se podařilo podchytit studenty, kteří by měli být jednou z důležitých skupin pro AZ a tak dále.

Slýchám argument, že nemá smysl řešit zálohu, když profesionální armáda nemá v čem chodit. To je ovšem pseudoargument typu „…vy zase mlátíte černochy…“ Obrana státu se skládá z mnoha součástí a profesionální armáda je sice nejvýznamnější, ale přesto jen jednou z nich. A dokud bude tendence nedívat se na obranu holisticky, ale jen „záplatovat“ její jednotlivé části (tu přidat peníze, tu svolit ke koupení nějaké techniky, tu ke zvýšení počtu vojáků, tu uspokojit tuto skupinku na úkor jiné, protože jí reprezentuje někdo halasný, nebo známý…), pak se příliš z místa nepohneme.