fbpx

Třikrát ze starého roku do nového: politici a armáda, Vrbětice a ISAF

Ohnostroj_Japonsko_Wikimedia_Commons_mensi

Následující tři témata nejsou ani tak nějakými „nej“ uplynulého roku, které kontinuálně přecházejí do roku letošního, jako spíše texty, které jsem měl rozepsané a zamotal se do nich natolik, že jsem je nebyl schopen smysluplně dokončit, či jsem je piloval v hlavě, ale nehodil je na papír. Ostatně s „nej“ je to vždy ošemetné, pokud nejsou kvantifikovatelné. Na druhou stranu, každé ze zmiňovaných má svůj význam a asi nebudou mít ani jepičí život. A dopředu se omlouvám, že jde o delší text, ale snad jej vydržíte dočíst.

Prvním tématem je zdánlivě nudné zamyšlení nad „politickým zadáním“ pro naše ozbrojené síly. Text jsem začal psát hned po listopadovém velitelském shromáždění, a když jsem se blížil asi 1 500 slovům a pořád vlastně neřekl, co jsem chtěl, tak jsem soubor uložil a odložil. Vyprovokoval mě tehdy k reakci prezident Miloš Zeman, respektive část jeho projevu:

Jsem si vědom toho, že někteří, doufám nikoliv všichni, důstojníci se podle známého přísloví připravují na minulou válku a tomu odpovídají i jejich koncepční návrhy. Ve skutečnosti bych chtěl připomenout známý princip, který byl mj. vyjádřen v knize Adama Smithe Bohatství národů. Tím, že jsme členy Severoatlantické aliance, máme možnost netříštit své síly a uplatňovat se především v těch oblastech, kde jsme schopnější než ti druzí. Takovými oblastmi byli samozřejmě kromě polní nemocnice nebo protichemické jednotky i naši vojáci z Prostějova…

Tento jeho výrok na mnohokrát zarezonoval, jako by to bylo vlastně nejdůležitější sdělení. Přitom je to nesmysl. Prastaré klišé o „přípravách na minulou válku“ je velice oblíbené a kvitované a jistě se dají nalézt jeho další obdoby typu: armáda nemá být „nakreslená podle fotek z posledního konfliktu“. Možná by vystačilo je vždy doprovodit jiným rčením „po válce je každý generálem“ a bylo by hotovo. Nicméně si to zaslouží asi pár slov.

Zmiňovaný bonmot není vtipný a ani není na místě. Spravování státu je nevyhnutelně spojené s politikou a dle teorie i praxe postavené kolem civilně-vojenských vztahů, jsou to právě politici, kteří stanovují, kdo je nepřítel a kde bude armáda nasazena. Z úst prezidenta a dalších ústavních představitelů by člověk namísto „řekněte mi, jaká bude příští válka“ očekával jiné sdělení – o konkrétních zájmech státu, které může armáda hájit a o nepřátelích, proti kterým může být nasazena.

Na vojácích je pak stanovení toho, jak má armáda vypadat. Po nezbytném balancování a diskusi o adekvátnosti těch či oněch návrhů – samozřejmě s politiky, protože rozhodování o zajišťování bezpečnosti vnější i vnitřní, včetně zdrojů, priorit atd., je věcí politickou – by pak měla existovat armáda odrážející potřeby a možnosti státu. A pokud je nastavena na minulou válku, pak jsou na vině jen a pouze politici, kteří spatně stanovili zadání, či si je nechali vnutit vojáky, protože je toto téma z některých důvodů příliš nezajímalo.

Prezident je mistr v prohlášeních typu, že jsou zapotřebí spíše robotické prostředky, než tanky, protože s nimi se dá proti islámskému státu těžko bojovat. Jindy zase určil dva hlavní úkoly pro armádu: pomoc při povodních a boj proti mezinárodnímu terorismu. Jiní zase vidí významnou roli armády v oblasti kybernetické bezpečnosti a další v polních nemocnicích, chemicích, zkrátka ve všem, co je „nebojové“. A jestli se na něčem shodnou všichni, tak je to nadbytek podpory, především „logistů“ a vojáků ve štábech.

To, že jde o chiméru, netřeba zdůrazňovat. Pokud jsou někam vojáci vysíláni beze zbraně, jedná se o nebojové nasazení. Pokud se zbraní, doporučoval bych vždy hovořit o bojovém nasazení, protože se situace může zvrtnout z vteřiny na vteřinu. A co víc, hraní si na „nebojové“ operace armády popírá z podstaty smysl jakýchkoli ozbrojených sil. Vojáky máme především kvůli tomu, aby zabíjeli ty, kteří škodí nadefinovaným zájmům státu. A říkat si, že máme armádu kvůli míru, je nesmysl, protože pak ji nepotřebuji.

Podobné je to i s živelními pohromami. Armáda neexistuje kvůli povodním. A jestliže ano, pak je lepší ji nemít a peníze rozdělit záchranným a policejním složkám. Podobné je to i s terorismem, který vyžaduje policejně-vojenský přístup, přičemž většinou je využíváno jen několik málo nástrojů ozbrojených sil. Pokud tedy mají vojáci bojovat jen proti teroristům, vyžaduje to jinou armádu, než jak ji vnímáme minimálně od francouzské revoluce.

A konečně, těm, kteří žehrají na málo bojovníků a mnoho podpory a štábů (nazval bych je po vzoru Chucka Spinneyho „politickými inženýry“), vřele doporučím například studii Johna McGratha nazvanou The Other End of the Spear: The Tooth-to-Tail Ratio (T3R) in Modern Military Operations. McGrath studoval poměry mezi bojovými, logistickými/každodenní život podporujícími a velitelskými/administrativními složkami amerických sil v řadě konfliktů (tabulka definující, kdo je zařazen do které kategorie je na straně 99 studie). Po zprůměrování došel k poměru 32,5:43:24,5, přičemž nejméně „bojovníků“ bylo v Iráku v roce 2005 (25:56:18) a nejvíce na evropském bojišti v roce 1945 (39:45:16).

Jinými slovy, na jednoho „bojovníka“ (musí se započítat nejenom bojové síly, ale i síly bojové podpory; pro přehled v AČR doporučuji Bílou knihu o obraně stranu 99) v průměru tedy připadá 2,1 lidí zajišťujících logistické a administrativní úkoly. Jestliže chci mít deset tisíc vojáků v jednotkách operujících na frontě, či ohrožovaných nepřítelem (v asymetrickém konfliktu, kde neexistuje jasná dělící linie mezi frontou a týlem jde o poměrně širokou kategorii) mělo by k nim být 21 tisíc lidí v podpoře. Nemusí jít pouze o vojáky a nemusejí být ve stavu, mohou být nakontraktováni, ale stejně je potřebuji a musím s nimi počítat v jakémkoli rozpočtu, respektive při plánování (samozřejmě při vědomí toho, že například v zahraničních operacích je AČR závislá na logistické podpoře spojenců, takže si může dovolit mít v podpoře méně lidí, na druhou stranu samostatně má nízkou udržitelnost).

Ony ozbrojené síly ČR s dalšími složkami čítající 36 tisíc lidí, jak s nimi počítaly původní reformy, nebyly zase tak od věci… Zatímco nikdo dnes nezpochybňuje třeba zákon zachování energie, zákonitosti vojenství jsou zpochybňovány často a přitom se někdy oněm fyzikálním zákonům podobají. Kdo jsou nepřátelé zájmů České republiky, respektive širšího společenství? To by bylo dobré si zpočátku ujasnit. Pokud je hrozbou i Rusko, které například ve své vojenské doktríně tradičně uvádí, že Severoatlantická aliance (tedy i ČR) je pro něj ohrožením, pak jsou zapotřebí i ty tanky, stejně jako robotické prostředky. Pokud je nepřítelem ISIS a jiný už nebude, bude tedy dobré zrušit řadu složek a soustředit se jen na některé, při vědomí toho, že robotické prostředky nejsou samospásné a i síly pro speciální operace potřebují podporu dalších složek.

Bohužel jsme v situaci, kterou krásně popsal James Fallows ve výtečném článku v Atlantic Monthly nazvaném The Tragedy of American Military:

If I were writing such a history now, I would call it Chickenhawk Nation, based on the derisive term for those eager to go to war, as long as someone else is going. It would be the story of a country willing to do anything for its military except take it seriously.

Tento článek se celkově hodí zřejmě jen na americké ozbrojené síly, nicméně v jeho jednotlivých aspektech se najde snad každý v euroatlantické oblasti. Proto není od věci, aby byl čten především těmi, kteří o armádách, o tom, jak vypadají a o jejich nasazování rozhodují (primárně jde o politiky, ale i o vojáky ve vysokých funkcích).

Druhé téma, nad kterým se nezavřela 31. prosince 2014 voda, nazývám „Vrbětické nové šaty“. Skutečně tento případ připomíná Andersonovu slavnou pohádku. Ten, kdo nepodlehne mediální hysterii a politickým tanečkům musí mít v zásobě slušné množství vcelku jednoduchých otázek a pochybností, na které nedostává odpovědi. To, co namísto toho vidí je jen estráda, která více zastírá, než řeší. Dá se tedy rozumět generálu Petrovi Pavlovi, který kritizuje nasazení vojáků ve Vrběticích. Na druhou stranu, i když jej mám rád a vážím si ho, on není tím, kdo rozhoduje o nasazování vojenských sil. Pokud tedy politici, i přes zamítavou argumentaci Náčelníka Generálního štábu, rozhodnou, že budou vojáci masově nasazeni třeba na pochod Praha-Prčice, měl by to respektovat.

Ale zpátky k Vrběticím, 16. října 2014 vybuchl muniční sklad patřící Vojenskému technickému ústavu (státnímu podniku Ministerstva obrany ČR, který má určitou autonomii a není vojenskou institucí), který byl vyřazen z vojenského majetku a který měla pronajatý soukromá firma (stejně jako další sklady v areálu) za cenu zveřejněnou v prosinci v tištěné verzi časopisu Týden. Dva týdny poté proběhne mimořádné zasedání vlády a pak se začnou dít věci – jsou povoláváni vojáci, na místě se střídají ministři, vyrazí tam předsednictvo Bezpečnostní rady státu (což je skutečně ukázkový tyátr), rozhodne se o oživení vojenského skladu v Květné (až za 100 milionů korun) a tak dále. A 3. prosince 2014, tedy měsíc a půl po první explozi dojde k výbuchu dalšího skladu.

Jedna z prvních otázek tedy je: Co se dělo v prvních čtrnácti dnech po výbuchu, kdy situaci zdánlivě zvládaly složky na místě a co se změnilo, že musela razantně zasáhnout vláda? To je docela důležitá otázka. Hejtman Stanislav Mišák (ČSSD) tvrdí, že se nic tak mimořádného nedělo, takže nebylo zapotřebí vyhlašovat žádné zvýšené krizové stavy. Hejtman říká, že nešlo a byť v rozhovoru míchá páté přes deváté, dají se jeho slova číst tak, že se situace podle něj zvládala. Pokud tedy vše běželo, jak mělo, proč vyrazila ze čtrnáctidenní ulity vláda? Šlo jen o uklidnění místních obyvatel, že má vše pod kontrolou? Pokud ano, pak mnoho kroků je zcela zbytečných. Jestliže ale vláda po 14 dnech mlčení musela zasáhnout, pak bych předpokládal, že něco zvoral krajský úřad, respektive hejtman Mišák (i kdyby to bylo jen podcenění situace a její nepřenesení na vyšší, tedy vládní úroveň zavčasu).

Další série otázek se týká systému zvládání krizí. Obecně se dá říct, že je v České republice na velice dobré úrovni a to kvůli povodním především z 90. let. Integrovaný záchranný systém je funkční a umí se vypořádat s mnohým. Nicméně žádné lidské konání není dokonalé. Necelého čtvrt roku od prvního výbuchu by člověk proto očekával odpověď, jestli nedošlo k selhání nastaveného systému, třeba kvůli legislativním, koordinačním, komunikačním a dalším deficitům. O tomhle nikdo nemluví, přitom bych očekával, že vláda – když už se do věci vložila – jako první zadá prověření toho, co se stalo a hlavně reakcí jednotlivých složek (to, že se nyní zabývá reakcí na krizovou situaci a až pak tímto neobstojí, protože konkrétnímu zásahu se věnují v terénu jiní).

Samostatným tématem je role policie v celé záležitosti. Člověk si nemůže nevšimnout, jak umně se její představitelé i ministr vnitra ze všeho nepříjemného vyvlékli a do světla lamp vystrčili ministra obrany, který je tak ne zcela právem bit za všechny. Je to politicky zajisté chytré, ale obsahově zamlžující a dlouhodobě nešťastné. Zcela typický je třeba rozhovor policejního prezidenta generála Tomáše TuhéhoČeské televizi v prosinci. Kontemploval například nad tím, že se jedná o „polovojenský“ objekt, takže experti musejí pobádat, pod koho spadá. Nic takového jako „polovojenský“ objekt ovšem neexistuje. Šlo jednoduše o civilní sklad, který má kontrolovat policie plus další složky, například hasiči. Policie byla prý na kontrole v areálu celkem třikrát a navíc tam probíhaly další kontroly. Takže, byly kontroly nedostatečné, někdo něco zanedbal, nebo vše bylo v pořádku? Další nezodpovězená otázka, téměř tři měsíce po prvním výbuchu.

Policie, jako vždy, vyrazila do útoku s tím, že má málo lidí. Dokud člověk neslyší čísla, i by tomu věřil. Poté už méně. Ještě jednou poslouží vystoupení policejního prezidenta v České televizi:

V Česku vlastní zbrojní licenci 2 122 firem, jednadvacet z nich pak provozuje 28 muničních skladů. Na jejich kontrolu má policie 53 mužů, ročně proběhne 400 revizí. Podle Tuhého představuje počet vyčleněných policistů absolutní minimum, které je způsobeno především snižováním stavů, jímž bezpečnostní sbor v uplynulých letech prošel.

Přes padesát lidí na kontrolu 28 skladů je málo? Něco mi asi uniká (škoda, že policejní prezident neřekl, kolik je to budov, kolik je v nich munice atd.). Pokud tento počet lidí není schopen kontrolovat (spolu s dalšími složkami) 28 muničních skladů, pak je asi problém v efektivitě (Tuhý chce mít v kontrolní složce 80 lidí). Co se týče navýšení počtu pyrotechniků, těžko říct. Tento požadavek je vyhozen do vzduchu bez jakýchkoli (veřejných) podpůrných dat, takže to tak může být, ale také nemusí (kolik je pyrotechniků, kde, kolik mají zásahů atd.)

Jsem asi podezíravý, protože vím, že prvotní (mnohdy zastírací) reakcí jakékoli složky na problém je: nás je málo, potřebujeme více lidí. Těžko se dá například zapomenout na poctivou Mezinárodní komparativní studii o policejních sborech vypracovanou Ministerstvem vnitra v roce 2012 srovnávající Policii ČR a policie v dalších několika zemích Evropské unie, která prošla ve stejném roce vládou. Mimo jiné se v závěru praví:

  • Většina srovnávaných států má nižší policejní hustotu (policejní hustota zohledňující jak policisty, tak zaměstnance policie, zkorigovaná porovnáním působností srovnávaných policejních sborů), neboli vyšší počet obyvatel na 1 policejního pracovníka.

  • 4 z 5 srovnávaných států (bez ohledu na policejní hustotu) zavedla nějakou formu pomoci dobrovolníků policii, ale pouze 2 z 5 mají zřízenu obecní policii (jako ČR).

  • Většina států prošla v nedávné době nějakou formou zefektivnění činnosti nebo/a snižováním počtů policistů.

Konečně, naprosto neuvěřitelná byla vlna spekulací a matení pojmů, které se dopouštěli mnozí, třeba i ministr financí (sic!) Andrej Babiš. Ten konspirativně světu oznámil, že za výbuchy jsou nějaké nekalé kejkle temných zbrojařských mafiánů. Jsem zvědav, až se vše vyšetří, co bude pravdou. Rezonovalo také, že v Česku má zbrojní licenci (na jejíž získání je mimochodem zapotřebí prověrka) přes dva tisíce firem. Chvíli se zdálo, že jsme zemí muničních skladů, než například policejní prezident řekl, že se touto činností zabývá 21 z nich, tedy necelé jedno procento. Zajímavé v této souvislosti bylo i vystoupení ministra vnitra Chovance ve sněmovně, kde mimo jiné uvedl:

…Po explozích nařídilo Ministerstvo vnitra také mimořádné kontroly ostatních asi 28 skladů, ve kterých je větší množství munice. Z toho 18 kontrol skončilo, u čtyř firem byla zjištěna pochybení. Kterých skladů a firem se pochybení týkala, ale neupřesnil.
„Byly tam například chyby zápisu výrobních čísel, některé firmy nepožádaly o příslušné dokumenty,“ řekl ovšem.

Zjištěná pochybení jsou řešena podle správního řádu, z čehož se dá usuzovat, že nejde o nic tak zásadního, aby to zavdávalo postih podle trestního řádu. Politici ukázkově podpořili hysterii, aniž by například řekli, kolik je v soukromých rukách v této zemi munice určené na obchod? Je to ve srovnání s okolními zeměmi málo, nebo hodně? Jsou nějaké mezery v právním řádu, které umožňují jejich zneužívání? A tak by se dalo ptát ještě dlouho.

Aniž bych chtěl jakkoli bagatelizovat to, co se stalo, pro místní obyvatele jde zajisté o traumatizující záležitost, přesto se nedá říct nic jiného, než, že se jedná o lokální krizi, která by měla být zvládnuta lokálními zdroji, maximálně posílenými o specialisty. Proč nebyla a proč namísto toho řeší situaci vláda a Ministerstvo vnitra povolává skoro prapor vojáků, aby hlídal pásku, to je dobrá otázka. Stejně tak jako co by se dělo, kdyby došlo k větším krizím, třeba najednou na více místech České republiky, když příslušné složky nyní nezvládají tento lokální problém. A to ani nerozebírám otázky typu, kdo to všechno zaplatí a jestli je šťastné (z právního hlediska, konkrétně z hlediska odpovědnosti, pokud by se něco stalo), aby byla soukromá munice převážena vojáky do vojenského skladu, který podléhá jinému režimu. Ale nad tím si někdo – předpokládám – hlavu bude ještě lámat.

Třetím tématem, které má delší platnost je konec operace Severoatlantické aliance ISAF v Afghánistánu. Nejsem tak kritický jako mnozí a neskáču na propagandistická tvrzení Talibanu o prohře a vítězství (kde nejsou měřitelná kritéria, je vítězství věcí subjektivního pocitu, který ovšem nemusí mít jakoukoli relevanci k realitě). ISAF trpěl proměňujícím se politickým zadáním, odvedením pozornosti i zdrojů k Iráku i naivitou. Přesto Afghánistán přinesl mnoho lessons learned, které pokud budou zaneseny do „učebnic“ a nezapadnou, přispějí zlepšení připravenosti ozbrojených sil a dalších i civilních složek.

Pro Afghánce byla operace jednoznačným přínosem. Afghánistán je na tom dnes – kvalitativně i kvantitativně – lépe, než byl kdykoli předtím. Pokud budou afghánští představitelé schopni pracovat na politickém usmíření a zároveň lépe vládnout, vše může dopadnout dobře. Pokud se tak nestane, budou hrozit různě špatné scénáře, až po ten irácký. Při přemýšlení o problémech, kterým Afghánistán ještě bude čelit, je nutné vzít do úvahy, že situace v regionu se od 90. let značně liší a pokud budou proklamace pákistánské vlády o boji s tamním Talibanem pravdivé, pak se zhorší i možnosti Talibanu afghánského. Devadesátá léta se opakovat nebudou, což ovšem neznamená, že se život obyčejných Afghánců zase nemůže zhoršit. Faktem je, že bez finanční pomoci ze Západu vláda v Kábulu bude mít zásadní, zřejmě existenční, problém.

Každopádně ISAF nebyl jen zbytečným výdajem a mrháním sil. To je fakt. O to je smutnější, jak vypadala závěrečná ceremonie. Šlo o událost před pár lidmi, z obav z možných útoků, smutnou a jednoduchou. Symbolicky jako by aliance dala za pravdu Talibanu – stáhli jsme ocas a uprchli.

Druhá poznámka se týká nástupkyně ISAF, operace Resolute Support. A vrátím se tak vlastně k prvnímu tématu. Její kontury jsou nastaveny primárně politicky, což znamená mít na zemi co nejméně lidí. To je ovšem jaksi v protikladu s tím, co potřebuje Afghánistán a síly, které mají zajišťovat „důstojné“ stažení. To, co zbývá, je tedy „ořezáno“ o některé jednotky podpory (například dostatečné vojskové zpravodajství), což na efektivitě a zabezpečení nepřidá. Označení operace jako „nebojové“ je také legrační, když místo a čas střetu neurčují mezinárodní síly, ale povstalci. Nezbývá tedy než vojákům, kteří v Afghánistánu slouží popřát, aby byli na jiném místě a v jiném čase, než si určí nepřítel.

14 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

14 Comments

  • Profilový obrázek
    ota
    2. 1. 2015, 19:15

    F.Šulc napsal opět skvělý článek. Především první dvě témata spolu souvisí víc, než se zdá. Nezbytnost formulovat úkoly pro ozbrojené složky je zřejmá a v ČR zoufale nebraná vážně. Nesouhlasil bych jen s připomínkou vůči gen. Pavlovi. V zásadě totiž udělal přesně to, co měl a co vlastně i F.Šulc napsal. Poslechl, úkol plní a jako velitel i upozornil na to, že je úkol zřejmě vydán nesprávně. První i druhé je jeho povinnost, přičemž obě splnil. Přece je jasné, že je asi něco špatně, když PČR nezvládá při více než dvojnásobných počtech vyčlenit policisty k řešení místního problému policejního charakteru. Ale i to v zásadě bylo obsahem článku. Jen, aby to četli v parlamentu..

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Petr Z.
    3. 1. 2015, 22:35

    Jen dva kraťoučké komentáře:
    … „Podobné je to i s terorismem, který vyžaduje policejně-vojenský přístup“…
    Spíše zpravidla policejně-zpravodajský. Výjimky jako Tálibán či ISIS je bez tak lepší chápat ne jako teroristické sítě, ale jako povstalecká hnutí používající teroristické praktiky.

    Ad. nasazení vojáků – pojďme to brát z toho lepšího světla, je to docela účinné PR pro armádu, byť je mi samozřejmě líto, že to jde i z mých daní…

    REPLY
  • Profilový obrázek
    J.D.
    4. 1. 2015, 11:54

    K tomu PR, bytˇs tím nasazením nesouhlasím, jen technická, to by televize a noviny vojáky v maskáčích s reflexní vestou nesměly vydávat za policisty, vše co se šustne označí za policejní zjištění a v televizi a médiích by museli mluvit mluvčí armády a MO, ne mluvčí PČR a MV….

    REPLY
  • Profilový obrázek
    nrtm. Lukáš Hergott (Hery)
    4. 1. 2015, 14:10

    JD: ale oni plní úkoly PČR, takže de facto policisté jsou.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Toledo
    4. 1. 2015, 17:10

    Já si dovolím nesouhlasit. Tohle je ukázkový příklad toho, jak by armáda v mírové době měla zesilovat policii. Pořád tady brečíme, že se profesionální armáda odcizila většinové společnosti a když je tu šance ukázat se jako flexibilní profesionální složka, tak se ohrnuje nos nad tím póvlem dělat strážní službu při ochraně místa závažného trestního činu. Přitom tahle činnost (suplování lokální policie) tvořila základní práci AČR na balkáně a tam to nikomu nevadilo.
    A jestli tu někdo žehrá nad stavem AČR, tak škrty na MV byly do důdledků ještě horší. Radši oželím něco z výcviku 7.MB na zahraniční mise, než bych tam nechal hlídkovat SPJ. To by totiž mělo opravdový dopad na bezbečnost občanů této země.

    REPLY
    • Profilový obrázek
      Meldik@Toledo
      4. 1. 2015, 21:25

      jakkoliv nejsem proti nasazeni armady ve Vrbeticich, byt momentalni pocty a ukoly mi pripadaji opravdu politicky prehnany tyatr pro lidi, aby se ukazalo, tak vasim poslednim odstavcem vlastne rikate, ze kdyz rad ozelite vycvik lidi do mise, ozelite pripadne i rodiny pozustalych az jim budete rikat, ze vasi synove/manzele/otcove/bratri dost mozna padli jen protoze misto, aby se venovali treninku a vycviku, museli hlidat bilocervenou pasku…
      Pokud chcete takto argumentovat, mel byste se zamyslet nad sebou.
      A kdyz uz jste nakousl SPJ, co vlastne dela ted nejaka spj, ze by to bylo tak zavazne ohrozeni bezpecnosti zeme?? Probiha nekde nejaka masova demonstrace ci nepokoj? Hrozi rabovani, pleneni v rozsahlem meritku? Nejsem zastancem valek s kolegy od PCR a dalsich slozek, ale napriklad kolegy od prazske SPJ vidam casto vecer postavat v centru v tranzitu po 6-8 lidech a mobiluji, relaxuji ( ne, netvrdim, ze spi a i kdyby tsk budiz jim prano ), nebo jinak zabijeji cas…verim, ze bezpecnost obyvatel by nebyla o nic mene ci vice ohrozena, kdyby to same delali ve Vrbeticich.

      REPLY
      • Profilový obrázek
        Toledo@Meldik
        5. 1. 2015, 18:21

        Tady je řeč o možném vlivu na průběh certifikace do úkolových uskupení zařazených do hotovostního systému NATO a EU, nikoliv do strážní roty nebo Mali. Ostatně dril můžete procvičovat i ve Vrběticích ve stejném režimu, jako se to dělá na misi venku.

        Úkoly, složení a dislokaci SPJ si snadno najdete na internetu. Pak nebudete mít problém si dát dohromady, co by znamenala alokace 200 jejich příslušníku do Vrbětic + rotace.
        BTW. Těžko věřit, že závidíte kolegům od pražské SPJ jejich noční hotovost v centru města.

        Poenta je podle mne trochu jinde. AČR má mít připraveno 1200 vojáků pro součinnost s PČR. Jaktože je problém výčlenit hodnotu jednoho praporu, když to je plně v rámci závazků AČR? Jaký je rozdíl mezi Vrběticema a posílením PČR při hlídání Ruzyně nebo okolí RFE? Co je tedy úkol, který by v tomto směru přišel NGŠ pro AČR jako přiměřený?

        REPLY
        • Profilový obrázek
          Meldik@Toledo
          7. 1. 2015, 20:55

          tak to by me zajimalo jak chcete cvicit dril stejne jako na misi ve Vrbeticich…ze by po stojce behal nekomu po polich a cvicil taktiku? strilel tam nekde?? :-O (to uz je uplne pritazene za vlasy)

          proc 200? s technikou ktera se muze nasadit, jich tam muze byt klidne jen 100 a to uz neni problem stridat armada-policie, nebo pul na pul.
          ano, ale pri tech 1200 vojacich uz to znamena akutni ohrozeni republiky, kde se nebude pocitat s vyslanim zadnych jednotek mimo uzemi CR/NATO.Pak neni problem tech 1200 vyslat nekam. a jaky je rozdil mezi hlidanim RFE a Ruzyni? no, rekl bych, ze se jmenuje zakladni vojenska sluzba a zakladaci.

          REPLY

Nejnovější komentáře