Zdroj: pixabay.com

Číslo jedenáct letos v kontextu terorismu nabývá pozoruhodných rozměrů. Po teroristických útocích v Paříži vyšlo 11. ledna 2015 do ulic hlavního města Francie přibližně jeden a půl milionů lidí a prezident Francoise Hollande prohlásil Paříž za „světovou metropoli boje proti terorismu“. Přesně před jedenácti lety, dne 11. března 2004, zažil teroristický útok také Madrid. Zemřelo při něm 191 lidí a politickým důsledkem bylo stažení španělských vojsk z Iráku, kam je i přes většinový nesouhlas domácího obyvatelstva poslal bývalý premiér José María Aznar. Ten v dřívějším rozhovoru uvedl, že Irák byl jedním z výrazů nutného posílení Aliance mezi Evropou a USA po 11. září. K dnešnímu dni lze pak pozornost směřovat na 11. březen, Evropský den památky obětem terorismu. Během přijetí Deklarace boje proti terorismu jej 25. března 2004 vyhlásila Evropská rada Evropské unie. Poprvé se ctil o rok později.

Oběti terorismu. Lidé různého pohlaví, původu, náboženského vyznání či sexuální orientace, na něž bylo zaútočeno. Byli zavražděni, zraněni, psychicky traumatizováni nebo o život přišli během období míru. Náhodní nevinní civilisté nacházející se „v nesprávnou dobu na nesprávném místě“ a nositelé symbolické zprávy. Zprávy obsahující výhružné podněcování vlády země postižené útokem ke změně své politiky nebo zprávy s poselstvím státu „nehodným“ občanům jako za éry Stalinova státního teroru.

Cizí, cizinec, xenofobie?
Zasažení velkého počtu náhodných občanů je pravděpodobně nejdramatičtější ranou společnosti. Objevují případy jako z Norska, kde Anders Behring Breivik v roce 2011 zavraždil 77 lidí, přičemž „zkreslenou“ idejí jeho činu byla „obrana vlastního národa“. Primárním cílem teroristů je ale vyvolání strachu.

Strach přichází ihned po útocích. Okamžitý strach, překvapení a šok gradují myšlenkami na nepředvídatelnost s jakou „bych tam příště mohl být já nebo mí blízcí“. Strach dospěje do možné obavy z cizích lidí, předsudečně cizinců. Z nich více média než lidé, nucení dál každodenně žít, tvoří další vlnu obětí. Xenofobii podporují silně nacionalističtí politici, jež mobilizují své síly k prosazení daleko kontroverznějších návrhů, než je omezení imigrace. Jmenovitě budiž Francouzka Marie Le Pen nebo Geert Wilders z Nizozemska. Druhý jmenovaný chtěl kupříkladu ve své zemi úplně zakázat Korán. Na podobnou udičku nacionalistické rétoriky v České republice loví Tomio Okamura, kterého deník The Washington Post pro zdůraznění paradoxu označil za „Japanese-born politician“. Vzpomeňme i odborníka přírodovědce Martina Konvičku, nedůvěřivce vůči cizincům především z muslimských zemí.

„Darebáci nesmí vědět, že z nich jde strach.“
Tito političtí představitelé se nestali obětí teroristických útoků možná proto, že sami teroristům napomáhají v jejich „rekrutovací“ kampani. Tím je myšlena jakási pravděpodobnostní spirála vyloučení cizinců z naší společnosti vedoucí k jejich možné radikalizaci, opětovný strach lidí a další vylučování… Samozřejmě, Wilders byl potenciálním terčem a v historii se objevili konkrétní politické cíle nebo konkrétní lidé, s nimiž si teroristi vyřizovali účty osobně. V první kategorii lze připomenout bývalého libanonského premiéra Rafíka Haríriho, od jehož smrti letos uplyne deset let. Ve druhé umělce Theo van Gogha nebo novináře z redakce Charlie Hebdo. Ačkoliv zemřeli jedinci, je to stále zranění celé společnosti. Jejich smrt je symbolický útok na svobodu projevu a neospravedlnitelný zásah do práva lidí na život.

Nelze než dodat, že v souvislosti se současným děním lidé musí pro svou bezpečnost obětovat část svého soukromí. Oběť tak nabyde svého dalšího významu. V té nejsubjektivnější úrovni lze pak apelovat, aby lidé neobětovali teroristům svůj zdravý rozum a čelili svému vlastnímu strachu, který je vzhledem k mediálnímu vlivu logický, ale porazitelný. Navíc, jak řekl Caesar:

„Darebáci nesmí vědět, že z nich jde strach.“