I když se profesionalizace ozbrojených sil v novodobých dějinách nemusí jevit jako stará záležitost, je tomu tak. Ve Spojených státech se o profesionalizaci začalo mluvit v sedmdesátých letech po vietnamské válce. V Armádě České republiky a Ozbrojených silách Slovenskej republiky je to jedno z nejdiskutovanějších témat za posledních deset let, zejména po vstupu do NATO. Francie přešla na profesionální model v roce 2001, Polsko v roce 2008 a v Německu došlo ke zrušení odvodů až v roce 2011. Právě profesionalizace však dala zčásti popud ke vzniku dalšího fenoménu, aktivním zálohám.

Aktivní zálohy AČR při výcviku. Zdroj MO ČR

Zřejmě nejpropracovanější koncept využití záložních sil pochází právě ze Spojených států, kde ozbrojené síly USA opustily model odvodů a zavedly koncept „Total force”. Podle tohoto modelu fungují společně aktivní síly i různé druhy záloh. Úkoly, které hlavní síly plnit nemusí nebo by byly příliš nákladné, přecházejí do portfolia záloh. Za posledních 14 let sice hrála značnou roli i privatizace, ale bez záloh nejsou v současnosti ozbrojené síly USA schopny vést rozsáhlé bojové operace. Tento systém s sebou přináší řadu absurdních, úsměvných, ale i tragických situací a problémů, které je třeba řešit. V rámci možností ale funguje. A tak se k použití záloh obracejí i další státy NATO. Jak však samotná Severoatlantická aliance tento fenomén reflektuje?

Alianční materiál věnující se zálohám je „NATO FRAMEWORK POLICY ON RESERVES” (MC 441/1). Jedná se o poměrně stručný materiál, který však určuje alespoň mantinely vztahu NATO k rezervním silám svých států. V rámci NATO se jedná o první dokument věnovaný zálohám.

Pracuje se zde se dvěma základními prerekvizitami. Jedna, již zmíněná, je postupné rušení odvodů ve většině států NATO. Tou druhou je zmenšování regulérních sil. Tyto dva faktory přispívají ke zvyšování důležitosti záloh, a proto se stává nutností se jimi na úrovni Aliance zabývat. Nemůžeme zapomínat ani na úsporný efekt, tedy na vycvičené zálohy, jejichž příslušníci však nejsou full time vojáky, představují ale rozumnou alternativu k velkým armádám, náročným na peněženky daňových poplatníků. Samozřejmě jen za podmínky, že záložníci mají stejný výcvik a jsou schopni své úkoly plnit stejně dobře jako profesionální vojáci. Podmínka ale je, aby byly záložní síly ve výcviku a schopnostech rovnocenné s profesionálními silami.

NATO pokládá za důležitou i podporu zaměstnavatelů. Samozřejmě v případě záloh se bez tohoto nepohneme. Zde však narážíme na poměrně velké kulturní odlišnosti v jednotlivých státech Aliance. V zemích, kde má členství v zálohách delší tradici, se k této problematice firmy staví jinak, než například v České republice. Paradoxně tak může dojít k situaci, že mezinárodní firma s pobočkou v ČR bude své zaměstnance na cvičení pouštět ochotněji než společnost domácí. Je na místě přemýšlet o podpoře pro firmy. Například ve Francii funguje poměrně komplikovaný systém daňových úlev, pro ČR by však pravděpodobně byl vhodnější systém přímých dotací. Zkušenost „starších” členů NATO tak může ostatních státům celkem pomoci.

Pomocnou rukou Alianci při řešení problematiky záloh je CIOR (Confédération Interalliéedes Officiers de Réserve – Spojenecká konfederace důstojníků v záloze). Jak sám název naznačuje, spojuje záložní důstojníky NATO (je v ní i český zástupce – pplk. Ing. Arnošt Líbezný, šéf české Asociace záložních brigád). CIOR pomáhá jednak při určování politiky NATO vůči zálohám, ale jeho členy si mohou přizvat i jednotlivé členské země na pomoc při budování svých záloh. Výměna informací tak funguje. Druhou institucí je NRFC (National Reserve Forces Committe), která se skládá ze zástupců jednotlivých členských zemí zodpovědných za zálohy. NRFC spadá přímo pod vojenskou radu NATO a slouží jako její poradní orgán ve věcech záloh. Mimochodem v letech 2016-2018 povede díky Asociaci záložních brigád obě alianční organizace zabývající se zálohami právě Česká republika.

V neposlední řadě NATO upozorňuje na jednu důležitou věc, která se v souvislosti se zálohami v evropském kontextu nezmiňuje často. Jde o důležité propojení civilní společnosti se „svou” armádou. To se v zemích, kde jsou ozbrojené síly plně profesionální, ukazuje jako stále větší problém, a to dokonce i ve Spojených státech, které mají rozsáhlé záložní komponenty. Podle frameworku NATO by právě zálohy mohly sloužit jako určité spojení, které se v mnoha zemích ztratilo po zrušení povinných odvodů. To je zcela určitě dobrý nápad. Otázka ale zní, zda může být aplikován pro armády jako je AČR a její Aktivní zálohy, kde je samotná záložní část několikrát menší než regulérní armáda.

Nápadů, jak využít své rezervní síly, však v prostředí Aliance vzniká více. Můžeme zmínit například Research Paper „Send the Reserve! New Ways to Support NATO through Reserve Forces” z NATO Defense College v Římě. Jeho autor identifikuje tři výzvy, které je třeba řešit. Jaká například bude úloha ozbrojených sil v zemích NATO v blízké budoucnosti a co z toho plyne pro rezervy, jak lépe rekrutovat, cvičit a udržet záložníky v služebním poměru a jak řešit vztahy se zaměstnavateli. Tato studie řeší zejména poslední zmíněný problém a najdete ji na stránkách NATO Defence College (pdf).

Postoje Aliance vůči zálohám zdaleka nejsou vyhraněné tak, jako v ostatních oblastech a členské státy mají v podstatě volnou ruku. To je na jednu stranu dobré, nikoli u všech členů lze totiž aplikovat podobné nebo stejné systémy a doktríny. Současné dokumenty ale pocházejí z let 2010 a 2011, což se sice může zdát nedávno, ale situace v aliančních státech se dynamicky mění a NATO by ji mělo reflektovat. Ke změnám ve věci přístupu k personálu došlo od té doby například v Německu (kde byly zrušeny odvody) či Polsku (zde došlo k masivnímu rozvoji záloh). Zdá se, že v této oblasti Aliance dynamiku rozvoje svých členů (i když v některých případech můžeme hovořit o rozvoji celkem odvážném) dostatečně nevnímá.

Zároveň Aliance podporuje kooperaci mezi členy (například prostřednictvím CIOR), což většinou končí dvoustrannou spoluprací. Můžeme například předpokládat, že v blízké budoucnosti, kdy bude své záložní kapacity rozvíjet Slovensko a OSSR, ke spolupráci a poradenství bude osloveno spíše Ministerstvo obrany ČR, které své zálohy pomalu ale jistě navzdory problémům rozvíjí, nebo rovněž ministerstvo sousedního Polska, které se do budování Narodowych Sił Rezerwowych vrhlo takříkajíc po hlavě v roce 2010. Nevyužít ale institucionální zázemí a „výkonnost” Aliance při takové strategicky poměrně důležité problematice se nejeví jako rozumný krok.

Uzavřít článek o zálohách pozitivně není z pozice autora možné. Eventuální rozvoj slovenských záložních kapacit se totiž zase odsouvá. Podle Deníku N ministr Glváč vzdal svůj plán na rozsáhlé zálohy, ve kterých měl sloužit stejný počet lidí, jako v aktivních ozbrojených silách. Zavedení záloh totiž vyžaduje rozsáhlé legislativní změny. Pokud se i v dohledné době zavedou, budou v nich sloužit hlavně bývalí profesionálové. Kdy a zda vůbec budou na Slovensku „reálné” aktivní zálohy vytvořeny, nevíme.

Na úplný závěr přece jen dobrá zpráva. Redakce On War On Peace se problematice záloh na Slovensku bude dále věnovat