V minulé části seriálu o Libyi jsme vám představili současnou situaci – občanskou válku ve státě rozděleném na několik mocenských center, kde státní správa není schopna postarat se o své obyvatelstvo. Libye je v ekonomickém úpadku a probíhá v ní konflikt na úrovni politické, náboženské a etnické. V této části čtenáři představíme hlavní důvod selhání libyjské demokratické tranzice a možné východiska budoucího vývoje.
Foto: Mojomogwai 2011. Licence Creative Commons.
Po svržení diktátora Kaddáfího nastoupila Libye tranzici k demokratizaci země. Bylo vytvořeno první kvazi-demokratické politické těleso, takzvaná Dočasná národní přechodná rada (National Transitional Council – NTC). Jejím úkolem se stalo vytvoření postupu demokratické rekonstrukce. Po volbách do demokraticky voleného sněmu, Národního kongresu (General National Congress – GNC), mělo NTC svou funkci ukončit. Ratifikace nové ústavy spadala do kompetence GNC, které mělo po volbách v roce 2014 předat moc sněmovně reprezentantů (House of Representatives- HOR).
Zásadním selháním narušujícím celou tranzici k demokracii byl postup NTC vůči rebelským skupinám. Dokonce si dovoluji tvrdit, že kvůli tomuto chování, se dnes Libye nachází v kritické situaci.
Po ozbrojené revoluci můžeme pozorovat v Libyi okolo jedenácti rebelských skupin o celkové síle kolem sto dvacet tisíc mužů. Za stavu míru bylo potřeba tyto jednotky rozpustit, k čemuž byl doporučen postup dle standartu Disarmament, Demobilisation and Reintegration (DDR). Tedy odzbrojení kombatantů, rozpuštení ozbrojených skupin a navrácení bývalých bojovníků do běžného civilního života.
Bohužel, v Libyi se stal opak pravdou, kardinální chybou v policymakingu za úřadování ministra obrany Osamaye Juwailiho. Libyjská vláda se rozhodla tyto uskupení nerozpustit, naopak se pokusila je přetvořit v novou Libyjskou policii a armádu. Tento postup označovaný jako ,,subvencování milic“ (subsidizing militias) měl ovšem pro bezpečností stav Libye fatální důsledky. Během několika následujících měsíců, po zavedení tohoto přístupu k reintegraci rebelských složek do armády/policie, se rozrostlo číslo ozbrojenců v zemi přímo raketovým způsobem.
Následkem tohoto postupu vznikly dvě kvazi-institucionální formace, kterými byly Nejvyšší bezpečnostní výbor (Supreme Security Committee) fungující jako pomocná policie a Libyjský štít (Libya Shield), jakási pomocná armáda. Tyto organizace, ač na ,,papíře“ loajální státu, byly ve skutečnosti úplně samostatnými aktéry, pro které existovala jediná motivace – peníze. Lze tak pozorovat vznik dvou nesourodých, prakticky vojenských organizací, složených z bývalých rebelských uskupení. Současnému státu tito aktéři nejsou oddáni a Libye jako taková má nad nimi nulovou míru kontroly. Situaci v bezpečnostním sektoru navíc dokládají slova bývalého předsedy vlády Ali Zidana:
,,Ve skutečnosti tu není žádná armáda, zprvu jsem si myslel, že tu je, ale potom jsem přišel na to, že zde opravdu není.“
S touto fatální chybou libyjské vlády jsou přímo spojeny další neúspěchy demokratické tranzice. Od zavedení přístupu dochází k postupnému zvyšování kriminality, ovlivňování (únosy poslanců, ovlivňování soudců a vydírání byly na denním pořádku), podvodů, podplácení, únosů, ztráty legitimity vlády, či pádu ekonomiky.
Posledním hřebíčkem do rakve jakési iluze, kterou Libye předkládala vnějšímu světu, byl rozpad státní moci na dvě centra a ,,oficiální“ začátek občanské války. Stav v Libyi se zhoršoval postupně od roku 2011, a to daleko od hledáčku většiny západních medií. Loňské vyústění situace tak bylo pro mnohé velkým překvapením.
Jak je ovšem možné řešit stávající situaci? V zásadě spatřuji tři možnosti směřování Libye.
- Jeden z ozbrojených aktérů současné občanské války uzurpuje veškerou moc a vytvoří nový státní útvar:
Spíše nepravděpodobný scénář, ačkoliv navenek existují dvě hlavní soupeřící centra, tak je Libye v ,,reálu“ rozdrobená do mnohem více malých konfliktů, které nejsou jen politické, ale i etnické, ,,místní“ a náboženské. Nepředpokládám, že by v horizontu několika let, jedna z frakcí posílila natolik, aby se jí podařilo ovládnout celou bývalou Libyi. Tato prognóza by byla možná za velké finanční/materiální pomoci jednomu z aktérů Libyjského konfliktu z vnějšího prostředí.
- Do Libye intervenují vnější státní aktéři:
Prvně bych zamítl myšlenku o intervenci ze strany států NATO. Pochybuji o tom, že by se západní státy chtěly zaplést do dalšího krvavého a bezpochyby finančně náročného konfliktu ve státě, kde je situace velmi nepřehledná a kde etnické a náboženské problémy převrší současný Irák nebo Afghánistán. Nemluvě o prakticky jasné politické sebevraždě stran, které by tuto intervenci na politické úrovni (se současným sentimentem k intervencionalismu) podporovaly.Druhou možností východiska intervence zahraničních aktérů, je intervence okolních státu. Buď jednotlivých, například Egypta, nebo koalice okolních států, například pod hlavičkou OSN. Mohl by tedy vzniknout podobný scénář, jakým byla řešena humanitární katastrofa v Somálsku.
- Kolaps státnosti jako takové:
Občané Libye se s postupujícím časem ztotožňují více se svým městem, vesnicí, kmenem nebo náboženstvím, než s libyjským občanstvím. To může ve stávající občanské válce vést ke vzniku velmi nepřehledné situace a Libye se může rozpadnout na řadu ,,malých bezvýznamných emirátů“. Pokud by nastal tento temný scénář, kdy přestane fungovat veškerá energie držící stát pohromadě, zbylá oblast se stane místem pro boj rebelů, warlordů a jiných nestátních aktérů, „Somálskem středozemního moře“.
Na závěr shrneme, že demokratická tranzice Libye byla od zavedení policy ,,subvencování milic“ odsouzena k zániku. Současná situace je nepřehledná, složitá a stále se zhoršující. Prognózy pro Libyi nejsou dobré. Vyvstává otázka, kam až situace v Libyi bude muset zajít, aby se situace začala řešit v případě neschopnosti Libye pomoct si sama. Bohužel, současný trend zhoršování situace bude pravděpodobně i nadále pokračovat a scénář Libye jako „Somálska středozemního moře“ bude více než možný.
13 comments
13 Comments
civil
12. 6. 2015, 18:45Zásadně selhala především koalice států NATO,která podporovala rebely a po pádu Kaddáfího se stáhla namísto aby pomohla nové libyjské vládě vyplnit mocenské vakuum a odzbrojit rebely.
A tímto diletantským krokem, koalice zásadně přispěla k rozpadu státu a chaosu, který v současnosti napomáhá statisícům uprchlíků z Afriky v jejich cestě do EU.
Jak chcete odzbrojovat rebely, když se nemůžete opřít o armádu a policii, které po svržení Kaddáfího prakticky neexistovali, jedinou šancí bylo aby se koalice osobně angažovala i na zemi.
Je v osobním zájmu EU situaci v Libyi řešit a tuto bezpečnostní díru, která ohrožuje EU co nejrychleji ucpat. Nejjednodušší a nejefektivnější řešení je zřejmě podpořit mezinárodně uznávanou vládu a to vojensky, výcvikem, dodávkami vojenského materiálu…vše v zájmu co nejrychlejšího nastolení pořádku a stability v Libyi.
REPLYHonza
13. 6. 2015, 6:49žádná intervence není potřeba. úplně by postačil efektivní kordon na hranici mezinárodních vod, azylová pracoviště na africké půdě a jednoznačná „you do not get to Europe by boat“ politika.
REPLYTomas.Kolar
13. 6. 2015, 7:22Honzo, to máte samozřejmě pravdu, pokud se na to díváte pouze z pohledu „jak k nám nepustit další hromadu uprchlíků“. Jenže bychom si měli přiznat, že za stav v Lybii neseme velký díl odpovědnosti. Takže bychom se měli přestat vymlouvat jako školáci a měli bychom něco aktivně podniknout. Pokud jsme nechtěli aktivně přispět ke stabilizaci poválečné Lybie, neměli jsme se do té války zapojovat!
REPLYKarel
13. 6. 2015, 21:53Ježíšmarjá to je blábol, od začátku až do konce. Za lybijskou tragédii jsou plně zodpovědné západoevropské státy (především Francie) + samozřejmě USA (tyto státy by také měly nést plnou tíhu problémů s uprchlíky). Naprosto nevěřím tomu, že by netušily, k čemu po zničení lybijského státu dojde – i já jako laik bych jim to řekl, viz Irák, Egypt apod. Tomuto by se měl autor především věnovat, tedy co bylo skutečnými příčinami agrese proti Lybii, zájmy jednotlivých účastníků atd. Pochopitelně ne pohádky o šíření demokracie, lidských právech.
Jo – místo patvaru „tranzice“ doporučuji použít české slovo „přechod“, tranzici bych přenechal genetikům.
No a šéfredakotru Onwar bych doporučil lepší výběr přispěvatelů, studenti
REPLYKarel@Karel
13. 6. 2015, 21:54… studenti ať pilně studují a získávají životní zkušenosti.
REPLYIvo@Karel
14. 6. 2015, 9:10Není lepší autorovi vyvrátit jeho argumenty než na něj útočit ad hominem?
Souhlas s tím, že neodzbrojení milic v Libyi bylo stejně nerozvážné jako odzbrojení/rozpuštění sadámovské armády v Iráku. Důvodů je ale více.
1. Je dobrý důvod, proč některé státy tohoto regionu i při sebevětších turbulencích a revolucích drží pohromadě (Egypt, Írán…) a jiné mají tendence rozpadat se jako domeček z karet (Sýrie, Libye…). U jedněch je totiž dlouhodobá historie společné státnosti, u jiných buď zcela chybí anebo je to novodobý, mnohdy nadiktovaný, konstrukt.
2. Sýrie, Libanon, Irák, ale i právě Libye mají do značné míry něco společného. V současných hranicích existují proto, že si to tak usmyslely západní velmoci, zpravidla po 1. sv, které samozřejmě nemyslely na to, že tato území budou jednou nezávislá. Uplatňovaly tedy princip „vlády menšině nad většinou“, která (po vzoru germánské jízdy za dob Říma“ se na nich stala životně závislá. Bylo to oboustranně výhodné – pro sunnity v Iráku, allávity v Sýrii a křesťany v Libanonu (byť posledně dvě jmenované původně tvořily jeden celek). Takové společnosti mají v zásadě dvě volby – buď udržení současného stavu a tím pádem vládu pevné ruky. Anebo obrácení celé společnosti vzhůru nohama a riskování tyranie většiny vůči menšinám, čemuž budou říkat demokracie…
Jaké to překvapení, že se v Libyi vytvořila dvě mocenská centra… Když dnešní Libye leží na území dvou římských provincií Tripolis a Kyrenajka – s různou dobou setrvání pod římskou vládou a úrovní romanizace. A třetí provincie Libye, Fezzán, po většinu historie pod Libyi vůbec nepatřila…
REPLYp0tkan@Ivo
14. 6. 2015, 10:39čítajúc váš príspevok, som mal pocit, že znova držím v ruke nového R. Kaplana – Pomsta geografie(knihu inak vrele doporučujem).
Doplniť snáď len Afgoš, ktorý je taktiež príkladom popísaného.
Čo sa týka (ne)odzbrojovania milícií a ich včleňovania do pravidelných ozbrojených síl, všetci by sme mali vekmi pozorne sledovať Ukrajinu.
REPLYIvo@p0tkan
14. 6. 2015, 13:07Tak tomu říkám poklona – Roberta Kaplana mám jako autora velmi rád, byť jeho Revenge of Geography jsem si ještě neobjednal :-). Mám totiž rozečteného George Friedmana – Flashpoints: The Eemenrging Crisis in Europe. Rovněž super čtení.
Máte pravdu, ne/odzbrojování milic na Ukrajině bude klíčové pro to, kam se dál bude země ubírat. Týká se to samozřejmě obou stran – jak povstaleckých band Novoruska, tak všelijakých jednotek typu praporu Azov a jemu podobných…
REPLYVlastimil Šindelář
14. 6. 2015, 12:58Ad Civil, Honza a T. Kolar. Souhlasím s Civilem v tom, že NATO katastroficky selhalo a opustilo Libyi v kritické chvíli jejího vývoje. Sama prozatímní vláda (NTC) žádala NATO o pokračující pomoc (navíc včetně boots on the ground) i po ukončení mandátu rezoluce RB OSN č. 1973, ovšem nebylo jí vyhověno. NATO se tímto od situace a dalšího vývoje v Libyi distancovalo. V Libyi se dále angažovalo jen OSN, které ovšem svoji roli omezilo na poradní funkci zprostředkovanou mandátem UNSMIL. Jejich slovy na ,,…monitorování průběhu přechodu k demokracii, poskytování technické a právní podpory a oboustranného dialogu…“ (celé znění k nahlédnutí zde: http://tinyurl.com/aga69us). Dále si myslím a souhlasím s Civilem a T. Kolarem, že je třeba řešit situaci přímo v Libyi a ne jenom zastavit příliv uprchlíků případným kordonem, který zmiňuje Honza. V evropském zájmu je existence stabilní Libye, která by co se bezpečnostního hlediska týče fungovala a zároveň byla partnerem v řešení uprchlických problémů i za cenu dlouhodobějšího a nákladnějšího řešení, které se ale v budoucnu vyplatí jak pro EU tak okolní státy Libye. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli je toto řešení na současné politické scéně možné. Dle mého názoru z případné intervence rovnou můžeme vyloučit USA, které v nedávné době ukončilo/ukončuje působení v ne zrovna populárních válkách a které má prezidenta v druhé polovině druhého volebního období, který určitě nebude chtít ,,rozjíždět“ něco nového. Dále NATO jako takové se v současné době snaží přizpůsobit hrozbě Ruska a pochybuji, že by bylo ochotné jít do této operace, i když je jedním ze strůjců současného Libyjského stavu. Jedinou možností tedy zůstává z hlediska západního světa operace přímo z pera EU.
Ad Karel. Předmětem mých dvou článků je současná situace v Libyi a vnitropolitický vývoj od roku 2011 až dodnes. Byl bych velmi rád kdybyste mi vyčetl všechny faktografické/argumentační chyby, které v tomto článku jsou, bohužel to, že je můj článek ,,(…) blábol, od začátku až do konce“ není argument. Zároveň bych si dovolil oponovat Vám a Vaší myšlence ,,studenti ať pilně studují a získávají životní zkušenosti“. Myslím si, že moje působení na On War | On Peace je důležitou součástí mého studia a že ,,životní zkušenosti“ získám například i zde, polemikou s erudovanými diskutéry jako jste Vy.
Ad Ivo. S Vašimi důvody souhlasím, ovšem myslím si, že se nedají použít na současné politické rozdělení na dvě mocenská centra. Osobně bych důvody, které jste jmenoval aplikoval spíše na rozdělení etnické/náboženské/místní, které se začalo krystalizovat ihned (možná i během) pádu Kaddáfiho a které vyústilo v občanskou válku. Příčina politického rozdělení na dvě mocenská centra je tato (ve zkratce): Po revoluci v roce 2011 začíná demokratizační proces v Libyi. První institucí vzniknuvší na cestě k demokratizaci byla tzv. Dočasná národní přechodná rada (National Transitional Council- NTC). Toto revoluční těleso mělo za úkol vytvořit postup demokratické rekonstrukce a ukončit svoji funkci po volbách do demokraticky voleného sněmu, tzv. Národního kongresu (General National Congress- GNC). Ve svém osmnáctiměsíčním funkčním období měl GNC pokročit s demokratizační linii, zejména vytvořit a přijmout ústavu, která měla být potvrzena všelidovým hlasováním – referendem. Zástupci do GNC byli zvoleni v demokratickém všelidovém hlasování, přičemž zvítězila liberální strana Aliance národních sil, ta získala 48,14% hlasů. Tyto volby, odehrávající se v roce 2012, byly spořádané a funkční. NTC předalo moc do rukou GNC, které ve svém volebním období prošlo řadou turbulentních událostí, jakými byli zejména problémy s častou výměnou premiérů. Po vypršení mandátu měl GNC nahradit tzv. Majlis al-Nuwaab, v anglickém překladu Council of Deputies. V širokém povědomí se nicméně ustálil překlad House of Representatives (HOR), tedy sněmovna reprezentantů. V roce 2014 provázely volby v Libyi malá účast a násilí. Zvítězili v nich nacionalisté a liberálové, čímž islámské politické formace výrazně ztratily. Úspěch liberálů a nacionalistů vedl islámské zástupce v GNC k tomu, aby prodloužili mandát svého legislativního tělesa. Odmítli předat moc dle jejich slov nelegitimnímu HOR. Jejich ozbrojení příznivci obsadili město Tripolis a zástupce nově vytvořeného HOR vyhnali. Vznikla tak dvě centra moci – nově vzniknuvší HOR v Tobruku a ,,nové“ GNC v Tripolis. To, že jsou tato centra na území dvou bývalých římských provincií Tripolis a Kyrenaika je pravda, ale není to hlavní a vysvětlující důvod tohoto rozdělení.
REPLYAleš@Vlastimil Šindelář
15. 6. 2015, 19:04Dovolím si vyslovit hypotézu, že hlavní příčinou současné situace v dnes již bývalé Lybii, stejně jako v dtto bývalém Iráku a (skoro) bývalé Sýrii je naprosto voluntaristický přístup k tamní realitě a její nerespektování, hraničící až s pohrdáním tamními obyvateli, jakkoli se to maskuje za klišé o podpoře přechodu k demokracii apod.
Tyto země jsou stále, i v 21. století, příkladem starých společností, kde společenství je formováno na základě rodové, klanové a kmenové příslušnosti.
Kaddáfího uměním bylo, podobně jako u jiných vůdců v téže situaci, vyrovnávat zájmy rozhodujících klanů, šikovně je korumpovat a tím si zajišťovat jejich loajalitu. Současně dokázal obratně lavírovat mezi oběma mocenskými bloky supervelmocí. Dokonce se dokázal přizpůsobit nové geopolitické realitě po rozpadu SSSR. Byl to nepohybně thug, ale poměrně racionální thug, a rozhodně neměl zájem na šíření extrémního islamismu, naopak.
Jeho odstranění aniž by se naplánovalo co dál bylo hrubou politickou chybou, řečeno s klasikem, bylo to horší než zločin, bylo to prostě špatně! Zde nese velký díl osobní odpovědnosti N Sarkozy, inu není nic horšího než politik celoživotně stíhaný komplexem méněcennosti. Ke krizi v Lybii by sice zřejmě došlo i v případě jeho přirozené smrti, ale nemusela mít taové fatální následky.
Představy o zavádění demokracie, byť třeba ne liberální, ale jakékoliv, v zemích jako Lybie, Irák, Afg apod. jsou v podstatě jen pokračováním neo-kolonialistického přístupu, jen v jiných podmínkách a jinými prostředky. Jakým právem si osobujeme rozhodovat o tom, jak mají fungovat tamní společnosti, a ignorovat jejich po staletí fungující struktury a zvyklosti?
V samotné Evropě nás zřejmě čeká zásadní zkouška toho, zda je demokracie udržitelný model za situace dlouhodobé absence hospodářského růstu, či nedej bože, poklesu zbožštěného HDP.
V naší zemi máme povědomí o tisícileté územní integritě, od r. 1868 praktickou zkušenost s parlamentarismem, dvacetiletou zkušenost sice problematické, ale přeci jen slušně funkční meziválečné demokracie, a přesto po padesátileté totalitní přestávce se tu již čtvrtstoletí snažíme o vybudování funkční demokratické společnosti, a to s velmi problematickými výsledky, kdy lze s úspěchem pochybovat, zda-li opravdu zemi nevládne cca 7 hlavních oligarchických skupin (a desitky dalších na krajských úrovních)
Jak potom pro Boha může někdo svéprávný uvažovat o budování demokratického systému v zemích, které ještě neprošli revolucí sekularizace, tj. kde není z principu možná konkurence idejí? O nákladnosti demokratického systému a jeho stinných stránkách nemluvě.
Příklady úspěšných ekonomik Dálného Východu ukazují, že demokracie opravdu není nutnou podmínkou pro spokojený život obyvatel, alespoň dokud není dosaženo jisté úrovně hospodářského rozvoje. Těmi podmínkami jsou fungující administrativa a ekonomika, zajištění bezpečnosti vnitřní i vnější a základní míra osobní svobody jednotlivce. Pro začátek více netřeba. A´t vládne třeba rada stařešinů kmenů, hlavně když má autorritu.
Ostatně na adresu oné evropské osvícenské revoluce, která nakonec otevřela cestu k demokracii a mnohému jinému, poznamenává výše zmíněný George Friedman ve svých Flashpoints, že „The freedom to think and speak without the ability to respect superior thought fragmented the European mind. It opened the door to the superiority of the most persuasive, not the most rational.“
REPLYNa Západě jsou tím přesvědčivým často akademičtí, mediální a parlamentní prostituti, které si „vodí“ jednotlivé mocenské skupiny. V zemích jako Lybie jsou to ti, kdo mají zbraně. A pokud je někde poblíž ropa, tak je o zábavu postaráno na dlouhá léta…
Honza@Aleš
16. 6. 2015, 6:44co se spokojenosti obyvatel v „některých asijských zemích týče“- hodně to souvisí s aktuálním a budoucím životním standardem, a taky to hodně souvisí na vzorkování populace. Pokud se budete ptát milionu dělníků, kteří za celodenní dřinu ve fabrice dostanou dvě misky nudlí místo jedné misky rýže za celodenní dřinu na poli, budou asi spokojení.
co nám dává právo zasahovat do okolních zemí? právě potřeba bránit NAŠE národní zájmy. Je fakt, že je těžké najít společný zájem mezi FRA a GER i v míru v EU, natož ve válce z bývalých koloniích; a je fakt, že naše zemička nemá jak a kde pěstovat politiky a politiku evropského formátu, takže naše politická reprezentace příliš snadno podlehne psyops zleva nebo zprava.
A proto, odstranění Asadů a Kaddáfíů je problém ne proto, že bychom měli mít nějaký posvátný respekt k místní představě spokojeného života (pětkrát denně na koberec a dvakrát seřezat ženu – sarkastická zkratka), ale proto, že entropie je obecný princip, který bohužel říká že pokud chcete udržet harmonii (pořádek, chtete-li) v malé oblasti, můžete to uskutečnit jen za cenu většího nepořádku jinde. tedy harmonie plurality názorů v Evropě a sociáloních jistot za cenu toho, že v Barbaricu vládnou ti, kdo jsou s to místní udržet na uzdě.
Já prostě miluju tu pružnost slova neokolonialismus. Když se jeden dost snaží, schová za něj jak všechny akce, tak všechny ne-akce, hlavně že se tak dá házet bláto na systém, který vůbec UMOŽNUJE bláto svobodně házet.
REPLYVám se povedlo za neokolonialismus označit ne-akci v libyi, přičemž předpokládám, že stejně byste označil i Operaci Serval (tak trochu taky související s libyí)
p0tkan@Honza
16. 6. 2015, 13:07Honza ak poznáte príhodnejší termín pre faktické zvrhávanie vládnych režimov, obalené do naratívu ochrany ľudských práv, slobody a demokracie v zemiach, ktoré si nemali možnost k týmto konceptom ani len pričuchnút ako neokolonializmus, tak sa snami onho podelte. Bude to fajn príspevok do debaty.
A nehnevajte sa ale označit slušnu a vcelku konstruktivnu kritiku za hadzanie blata je fakt mimo.
V praktickej rovine spája Afgan, Irak a Líbyiu jedna vec. To je polovičatosť a nedotiahnutosť. Zdroje nutne na dotiahnutie Afganu odtiekli do Iraku. Do Iraku sme šli nepripraveny, okupačna kampan 33mil. štátu mala byt nasobne robutnejsia aj v pripade, žeby sa nestali chyby ako rozpustienie irackych ozbrojenych zloziek atd. „Poučeny“ tymto vyvojom už boli boots on the ground v Libyi nemyslitelne a ostali sme pri leteckej kampani a pravdepodobne sof operátormi medzi povstalcami. Výsledkom tri krajiny v chaose, minute bambiliony v prdeli, nespočet ludskych zivotov a snimi aj akakolvek pozitivna reputiacia Zapadu.
Operácia Serval sa naopak zatial javí ako príklad ako to robit. Ziadne mesianisticke ciele, spolupráca! s miestnou vládou a zložkami, stabilizácia na miesto destabilizácie.
Inu po bitke je každý generál a retrospektívne rozmazávat chyby je jednoduché. Snád rozmázávajú aj príslušné politické elity….
REPLY