Velmoci patří mezi nejvýznamnějších hráče mezinárodního dění. Jsou schopné formovat své okolí, měnit poměry. Donedávna bipolární svět nakročil po rozpadu Sovětského svazu k jedinému globálnímu hegemonovi a svět se stal na chvíli unipolárním. Dnes, kdy Spojeným státům do určité míry dochází dech a jejich vyzyvatelům roste chuť, je na místě mluvit o multipolárním uspořádaní.
Zdroj: Flicr, licence CC
Hned na začátku odlišme dvě kategorie velmocí. K jedněm patří státy schopné do určité míry realizovat svůj vliv na globální úrovni: Čína, Rusko, Spojené státy, India a Evropská unie. Druhou kategorii tvoří země, jejichž ambice a síly jsou zatím omezené a ovlivňují nejbližší sousedy a širší region. Tedy v současnosti Izrael, Brazílie, Mexiko, Irán, Německo, Japonsko, Francie ,Turecko, Egypt či Jihoafrická republika. (Pozn. autora: Kritiku k uvedenému výpočtu krajin přijímám. Faktorů na zvážení je veliké množství, zahrnul jsem proto země, kterým věnují pozornost matadoři geopolitiky jako G. Friedman či R. D. Kaplan.)
Vedoucí mocenská pětka
Tu lze dělit na dva soupeřící bloky. V pravém rohu ringu stojí aktuální šampión Západ tvořený Spojenými státy a Evropskou unií. Vyzyvatele Čínu a Rusko pak podporuje vícero aspirujících velmocí. A do role rozhodčího se pravděpodobně postaví Indie. Pokud jí to bude vyhovovat. V tomto dějinném souboji přitom nejde o drobné. Aby si přišli na své i příznivci konspiračních teorií, cena pro vítěze je podoba nového světového pořádku.
Kde je chyba? Výše zmíněné je zjednodušený obrázek. Zjednodušenost nás posouvá ke zkreslení, a to zase k nesprávným úsudkům. Pak už vede cesta kamkoliv, ale hlavně do problémů. Podívejme se proto na vztahy a danosti velmocí blíže. Jak v rámci bloků i mezi nimi napříč.
Utahaný šampión
Západ. V očích svých kritiků hodnotově vyprázdněna entita čelící nevyhnutnému a zaslouženému úpadku. O jisté vnitřní krizi a vyčerpanosti vlastním úspěchem mluví také pro-euroatlantičtí komentátoři. Netřeba ale ještě házet bílý ručník do ringu. Stále se jedná o nejbohatší a nejrozvinutější kout světa schopný ostatním diktovat své standardy. Ve prospěch mu také systémově hrají mnohé pravidla.
Snad nejzásadnější faktem na Západe je vnitřní asymetričnost. Spojené státy jsou tradičně hlavou, hlasem i pěstmi Západu, těžištěm moci. Z ohromující převahy a potřeby udržet ji tak plyne důležitý imperativ. Zájmy a potřeby USA jsou zájmy a potřeby Západu.
Druhým pólem Západu, respektive jakýmsi minipólem, je Evropská unie. Ta představuje netypickou, zvláštní velmoc. Někteří přitom nebudou souhlasit s uznáním unie jako jednotného, funkčního celku, coby aktéra mezinárodní politiky. Argumentů pro takový postoj není zrovna málo. V první řadě EU není stát. Do plnokrevné velmoci jí chybí reálná, tudíž nejen papírová, společná zahraniční a bezpečnostní politika. V rámci unie funguje několik mocenských pólů, které jsou různě orientované.
Kde bylo, tam bylo…
K zahození však potenciál EU není. Přibližně 500 miliónů obyvatel představuje třetí největší populaci světa a součet evropských ekonomik dává dohromady vůbec největší ekonomiku světa. K dispozici je víc než slušně rozvinutá infrastruktura a technologické zázemí. S uvolněnou uzdou fantazie, jednotná EU by se například v podobě federativního superstátu stala velice rychle velmocí přirozeně dominující, a to minimálně ve východní Evropě, severní Africe a na Blízkém východě. Silné pozice by měla taktéž v rámci atlantického námořního obchodu a přístupu k Arktidě. Jinými slovy byla by zásadním soupeřem Spojených států.
V dohledné době a možná, že vůbec nikdy, se takové EU nedočkáme. Důvodů je mnoho. Zdůrazněme však to, že obdobný status by nebyl srdečně přán od velkého bratra zpoza Atlantiku. Odhlídnuto od občasných revolt evropských lídrů vůči politické lince Washingtonu (např. při otázce války v Iráku) si USA a EU vyvinuli zajímavý symbiotický vztah. EU často slouží Spojeným státům jako ochotný wingman.
Kritik by mohl říct, že jde o výměnný obchod. Aktéři jedné strany dostávají svůj podíl vlivu výměnou za „dělaní křoví“ a legitimizaci pochybnějších kroků partnera. Koordinace politik USA a EU někdy připomíná příslovečnou hru na dobrého a zlého policajta. Světově bezkonkurenční hard power USA, doplňuje unie pohotově svými soft power schopnostmi. To v rámci daných podmínek ovšem vůbec není nelogická kombinace. Svou roli hraje také nepopiratelné historické, ideové a minimálně proklamované hodnotové spojení.
Zhuštěně je možné profil Západu popsat tahle: jedinec z nejlepší formy, avšak stále při síle. Trpí krizí identity, která značně znejasňuje jeho aktivity. Jeho osobnost má dvé stránky, přičemž ta agresívnější ale i schopnější zásadně převažuje. Se svým submisívnějším já sdílí občasné mesiášské popudy přesazováni hodnot, které jsou mu drahé. Jinak jeho seberealizaci nechává jen tolik prostoru, kolik neohrozí vedoucí část své osobnosti.
V dalším díle článku se podíváme na rusko-čínský profil a zhodnocení vztahů mezi bloky.
6 comments
6 Comments
Ivo
2. 7. 2015, 21:07Super článek, těším se na pokračování. Pár věcí ne/úmyslně vynechává:
1. Souhrn na konci vynechal to nejdůležitější – vzdělanost a inovace. V tom je zakletý aspekt dominance Západu, který se za jednu dvě generace jen tak nezmění. Dokud se třeba do arabštiny, kterou mluví čtvrt miliarda lidí, překládá ročně zhruba tolik titulů jako do češtiny, neobávám se, že bychom o tuto výhodu v dohledné době přišli. Nebo stačí kouknout na Nobelovy ceny ve vědeckých oborech – drtivě dominuje Severní Amerika + Západní Evropa.
2. Evropa se statusu velmoci/nadstátní struktury nedočká ne proto, že by si to strýček Sam nepřál (pro něj by to bylo naopak v mnoha ohledech výhodné), ale proto, že to prostě strukturálně nejde. Federální Evropa je snem technokratů, kteří jsou v zásadě elitářští nedemokrati. Nemůžeme mít evropskou federaci, dokud nemáme evropskou demokracii. A tu nemůžeme mít do té doby, dokud nebudeme mít „evropský démos [lid]“. Evropské volby jsou nejen volby druhého řádu, ale nikdy v nich nejde o evropské otázky, vždy domácí. Evropská elita, byť předstírá něco jiného, není složená ze žádných mandarínů oddaných Evropě a oproštěných od národních kořenů, ale nekompromisních hráčů tvrdě hájících národní zájmy. To vše zabaleno do roušky „evropanství“ – exemplárním příkladem je toho předseda EP Martin Schulz…
Evropa předehnala svět právě díky své odlišnosti a vnitřnímu soupeření a zároveň vzájemnému respektu k odlišnému vnitřnímu uspořádání svých sousedů (od Vestfálského míru). EU (ta současná) jde přímo proti tomu, což ji oslabuje.
REPLYMatej Kandrík
3. 7. 2015, 9:56Zdravím,
čo sa týka vzdelania/inovácií/vedy skúsim o túto os rozšíriť pokračovanie, vďaka teda za túto poznámku.
K popisu prečo EU nemôže byť veľmocou, viac menej súhlasím so všetkým uvedením len so strýčkom Samom nie. Záujmy EU ako velmoci a USA by podla mňa nutne kolidovali či už na spomínanom BV, Arktíde či dalších oblastiach. USA nemajú moc dôvodov prečo by mali podporovať či len dúfať v zostup dalšej velmoci.
Áno vnútorné súperenie a aký taký rešpekt určite pomohli sa Európe vyšvihnúť ale taktiež jej tieto vlastnosti zlomili na dvakrát krk. Prave s odkazom na toto začali vznikat europske spoločenstva(kontinuita idealov pri vzniku do dnes by sampozrejme bola na dalsiu debatu).
REPLYcivil
3. 7. 2015, 17:42EU bez jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky a bez společné armády nemůže mít globální vliv a do oné pětice globálních velmocí nepatří. Členy EU jsou regionální mocnosti Německo,Francie, Británie s odlišnými zahraničními zájmy, které se dokážou jakž takž shodnout na regionálním problému jako je řešení ukrajinské krize, ale to je maximum o globální shodě nemůže být ani řeč. Že jednotlivé státy EU v rámci NATO a své vlastní zahraniční politiky se účastní válek po boku USA dokazuje, že EU není globální hráč.
REPLYp0tkan@civil
3. 7. 2015, 20:38„… Evropská unie. Ta představuje netypickou, zvláštní velmoc. Někteří přitom nebudou souhlasit s uznáním unie jako jednotného, funkčního celku, coby aktéra mezinárodní politiky. Argumentů pro takový postoj není zrovna málo….“
:)
REPLYIvo
3. 7. 2015, 18:23Budu se těšit.
1. Jistě, USA nemají jistě zájem, aby Evropa dosáhla svého plného potenciálu. HDP USA a EU je prakticky identický, tudíž čistě teoreticky by pro EU bylo udržitelné mít cca 3x vyšší výdaje na obranu než dnes. Pokud by se tak stalo, tak by skutečně nejspíš došlo k osamostatnění Evropy a opuštění role juniorního partnera USA. Ale asi není třeba vyjmenovávat všechny důvody, proč se tak nestane…
Ale na druhou stranu USA mají, a taky to dávají najevo, na relativním posílení EU – aby se jim rozvázaly ruce pro projekci vlivu/sil jinde. Stále platí okřídlené „Proč má 300 miliónů Američanů bránit 500 miliónů Evropanů proti 140 miliónům Rusů?“
2. Příčinou obou světových válek jistě nebyl Vestfálský systém. Právě naopak, příčinou bylo jeho postupné opouštění. Vestfálský systém byl jako švýcarské hodinky se spoustou koleček, která zajišťují jejich chod. Jenže s postupem času začalo ubývat koleček (aktérů) a zcela do toho hodilo vidle sjednocení Německa (myšleno to v 1871). Od té doby byl evropský systém brzd a protiváh v nekonečné křeči. Minimálně od Srdečné dohody z něj zmizela alianční pružnost (zejména UK) a Evropa se změnila ve dva nesmiřitelné bloky.
Současná EU připomíná dva magnety, když se k sobě přibližují stejnými póly. Dokud jsou od sebe poměrně daleko, odstředivé síly nejsou téměř znatelné. Když jsou od sebe malý kousek, je obtížné je udržet při sobě bez použití velké síly.
Dnes se samozřejmě nemůžeme vrátit k původnímu Vestfálskému systému, svět je prostě jiný. Ale snažit se jít proti historickým tradicím Evropy, postavené na velmi odlišných společenských, politických a hospodářských systémech jednotlivých zemí, které se utvářely stovky let, je stejně hloupé. Všechny ty nivelizační snahy EU tuhle základní premisu nejen nerespektují, ale jsou přímo proti ní. V jiných společnostech by byl naopak zcela přirozené – třeba Čína.
Paradoxně se tyto snahy můžou zcela zpronevěřit původní ideje otců zakladatelů. Rozpad SSSR taky nikdo nečekal a jak jednou započal, nedokázal ho nikdo zastavit…
REPLYFlyboy Eda@Ivo
3. 7. 2015, 20:53ad 1) EU nejsou USA, v Evropě se překovaly meče v pluhy. A moc politiků, schopných tu lidem vysvětlit, proč by měl někdo jít nasazovat život tu nebude, obvzláště když i předchozí důvody k ozbrojeným přepadům států se ukázaly jako mlácení prázdné slámy.
Francie, Britanie a Itálie ukázaly jak bezzubé jsou armády NATO v Evropě při náletech na Libyi, nebýt zásahu USA, tak to skončilo trapasem s nedostatkem munice a vylétaným limitem pro piloty.
Nějak nechápu, proč by měl EU někdo pomáhat se bránit proti Rusku? Chystají se nás snad zadusit jejich zemním plynem a ropou?
ad2)Zádný systém nám tu nebude účinně fungovat, pokud budeme k obraně přistupovat tak jak přistupujeme, v tomto směru je tu napřed Polsko. Pokud nějaký stát bude mít místo armády jen přerostlé ministerstvo a štáby, tak se ho nikdo nezalkene. No možná to ukecaj sprotovci z dukly nebo jim někdo zatancuje :-D
Čína je a bude reálnou hrozbou, pokud nedostaneme rozum a nebudeme se snažit řešit si potřeby vlastního obyvatelstva v co největší míře svépomocí, jak potravinářstí, tak průmyslovou výrobou, bez toho se ji nebudeme moci postavit, jsme na dovozu až moc závislí. To platí i pro případ, že by si chtěl zase někdo rozšiřovat životní prostor i Evropě. Jsme jednoduše vydíratelní naprostou nesoběstačností.
S rozpadem SSSR to vidím podobně, měli bychom i představitelům EU ukázat, že u nás už víme jak dlouho trvají „věčné časy“ :-)
REPLY