Islámský stát je hrůzostrašnou realitou dneška. Strategií, jak ho porazit, katalogů chyb v boji s ním nebo tajemství úspěchu islamistů najdeme dnes už v nepřeberném množství. Konvenční pohled hovoří o nestandardně brutální teroristické skupině s propracovanou propagandou a nemalými úspěchy na bitevním poli. Ojedinělý, ale o nic méně relevantní názor pokládá Islámský stát spíše za specifické povstalecké hnutí, jehož srdcem je silně hierarchická organizace s jasně proklamovaným cílem. Vznikem nefalšovaného ​​územně definovaného sunnitského kalifátu.

Foto: Flicr

Teroristické skupiny vznikají v chaosu povstání, živí jej a mnohé v něm i zaniknou. Islámskému státu se ale podařil svým rozsahem spektakulární kousek. Sám se stal povstáním či jinak řečeno úspěšně zprivatizoval to již probíhající. Zdárně ho předefinoval a otiskl mu své vlastní cíle. IS se z teroristické skupiny posunul na evolučně vyšší stádium. Tím byl požehnán dravou dynamikou a revoluční přitažlivostí typickou pro národní a osvobozenecká hnutí.

Nebýt násilí, IS by byl státotvorný
Živený státním rozkladem Iráku a Sýrie a díky silně mobilizačním sektářským násilím i přílivem zahraničních dobrovolníků překresluje IS umělé hranice daných zemí. Ať už představují islamisté pro lokální sunnitské kmeny menší zlo, nebo imponující a přitažlivou alternativu, těžko bojovníkům Islámského státu upřít jistý punc sjednotitelů. Nebýt extremní ideologie, krvavých praktik a dalších „podružností“, mohli bychom snad i oslavovat IS jako životaschopný státotvorný projekt a začátek opětovného přemodelování Blízkého východu podle přirozeného rozložení moci a obyvatelstva. Je už jen ironií, že jedním z vedlejších produktů tohoto tažení je jistá resuscitace jiných státotvorných snach, a to o nezávislého Kurdistánu.

Vize, že se Islámskému státu podaří se etablovat a chalífát zapustí pevné kořeny, oprávněně budí odpor a obavy. Pravděpodobnější než její naplnění je zpětná degenerace IS na pozice kdy bude jen jedním z mnoha významem nijak zvláštních aktérů periodických povstání zmítajících regionem. Umělé hranice avšak zůstanou a podle mého názoru jejich nezbytné prokreslení proběhne jen krví a železem. Podobně jako v případě Islámského státu se nám ale vůbec nemusí líbit, kdo bude v rukou držet železo a koho krev bude téct.