Spravedlivá pomsta. V září 2001 totiž napadli jeho zemi. Byl tehdy ve škole a díval se, jak padá druhá věž. Nejhorší den v moderních dějinách Spojených států amerických. „Nemohli jsme to nechat bez odpovědi. Bylo mojí povinností chránit zemi,“ líčí své pohnutky k narukování do Iráku dobrovolník. Pak se pro něj vše změnilo.

Pozn. red.: Osobní údaje interviewovaného nejsou na jeho žádost zveřejněny. Jméno a některé detaily, které by mohly vést k jeho identifikaci, redakce zná, ale vynechala je. Ačkoliv je rozhovor zkrácený, nezkresluje výpovědi zpovídaného. Rozhovor je součástí akademického výzkumu mezi komunitou zahraničních dobrovolníků bojujících v konfliktech v Iráku a Sýrii.

V Iráku jste byl nasazený dvakrát…
Ze čtyř roků, které jsem sloužil, jsem byl čtrnáct měsíců přímo v Iráku. Nabídli mi také třetí turnus, ale to jsem už vše viděl jinak. Vypadl jsem.

Kvůli čemu?
Neměl jsem na nic čas. Dělali jsme kus dobré práce, jenže vojenský život člověka utahá a zvlášť pravidelná a intenzivní nasazení, tak jako jsem to měl já.

Co jste dělal pak?
Pracoval na ropných polích na jihu Spojených států.

 Zní to jako slušná práce, proč jste tedy zpět v Iráku? Ve válce, která už jen z toho, že se definujete jako zahraniční bojovník, není vaše?
Když mi bylo osmnáct, vnímal jsem účast v Irácké válce jako svou povinnost. Věřil jsem tehdy všemu, co nám politici řekli. Teď s odstupem času vidím, že jsme to po*****. Spojené státy nedotáhly věci do konce. Předtím Irák nebyl – bůh ví jaké – místo pro život, ale dnes je to úplně v p*****. Je tu Daesh – ISIS – a je tu proto, že jsme destabilizovali region. Já jsem k tomu přispěl, a proto jsem se to vrátil alespoň trochu odčinit.

Takže si myslíte, že příchod do Iráku byla chyba?
Obrovská, a to i když tam vládl Saddám Husajn. Na světě je totiž milion diktátorů a my je nemůžeme jen tak srovnat do řady a zlikvidovat. Odstranění Saddáma jen vše zhoršilo.

Motivuje vás tedy boj proti Islámskému státu?
Rozhodně. Přišel jsem do Iráku a chtěl se přidat k Peshmerge. Ti ale kvůli tlaku USA a jejich spojenců dobrovolníky ze Západu nepřijímají.

Jak jste to tedy udělal?
Přes facebook jsem kontaktoval YPG v Sýrii a šel bojovat za ně.

Takže YPG má stránky a tam jednoduše napíšete: „Zdar chlapci, rád bych s vámi bojoval.“?
Přesně. Stránka se jmenuje Lions of Rojava. To, jak to dělají, je docela sprosté. Přihlásit se může kdokoliv, YPG nemá žádný „check“.

Ani kontrolu papírů nebo tak?
Pokud vím, tak ne.

---

„Jako kapitalista jsem neměl nikdy pravdu“

 

Mají alespoň někoho ve Státech nebo Evropě, kdo se s potenciálním rekrutem setká?
Ne. Musíte přijít to Iráku, kde se vše zařídí. Jakmile jste v Erbilu, v Suleimaiye. napíšete, že jste dorazil. Oni vás vyzvednou a jede se za družstvem. Žádné velké cavyky. YPG je milice. Vezmou vojáky a většinou nevojáky. Civilisti nevyčuhují.

Co jste dělal po příchodu k YPG?
Jako bývalý voják jsem si mohl vybrat, jestli půjdu rovnou k jednotce nebo podstoupím výcvik. Šel jsem si vyzkoušet jejich trénink, abych viděl, jak operují. Těch deset dní bylo ale hlavně o ideologii. Žádná taktika.

Ideologie?
V podstatě nauka Abdulláha Öcalana, kterého vnímají jako boha a jeho knihy čtou jako Bibli. Učili se jeho marxistické, socialistické a politické ideály. Podle nich jsou klíčem k nastolení nezávislého Kurdistánu.

Co si o tom myslíte?
Ideologii jsem neřešil, nicméně jsme ve válce, a proto by se měli učit spíš bojovat. Později mají nějakou přípravu, ale slabou. Cvičí se v horské guerille, ale to je vzhledem k městskému prostředí mimo.

Nebyl jste diskriminovaný tím, že nejste marxista, muslim, Kurd?
Na základní úrovni ne. Jsou tolerantní, i když vůči Arabům hodně rasističtí. Vážili si mých střeleckých schopností, brali mě jako kamaráda a druha v boji. Tam to ale končilo. Jako kapitalista jsem totiž neměl nikdy pravdu.

Jak vypadaly vaše první minuty po příchodu k jednotce?
Vybíral jsem si ze zbraní. Mezi kalašnikovem a M16. Vybral jsem si M16, kterou daly Spojené státy původně irácké vládě. Pak ji vzal Daesh, kterému ji sebraly jednotky YPG a kruh se uzavřel u mě…

Jak vás mezi sebou členové jednotky přijali?
Do určité míry byli velmi přátelští. Když se jim však někdo pokouší vysvětlit principy války a význam taktiky nebo to, že celé YPG přežívá zřejmě díky spojeneckému letectvu, už tak přátelští nejsou. Nic nepřijímají kvůli indoktrinaci, tedy masovému vymývání mozku. Jsou odvážní, ale nemají taktiku. Nezvládají zbraně, neumí nastavit mířidla, střílí, bůh ví kam.

Jak dlouho jste s nimi byl?
Tři měsíce. V první linii necelý měsíc. Ale viděl jsem dost na to, abych si představil jak YPG bojuje.

Jak?
Pošlou kupu lidí proti mnohem lépe vyzbrojenému a vycvičenému nepříteli. Když jich pošlou dost, nepřítel ustoupí. YPG získá teritorium a nazve to vítězstvím. Přitom mají obrovské ztráty.

A prohra?
Vypadá úplně stejně, jen bez zisku území a s ještě většími ztrátami.

---

„Dvě nepoužitelné, jedna neohrožená“

 

 Bojovníci ISIS jsou tedy podle vás lépe vyzbrojení i trénovaní?
O mnoho. V ideologii jsou srovnatelní. Lépe vycvičení jsou v boji malých jednotek. Jejich bojovníci jsou mnohem zkušenější než u YPG, kde jsou všichni mladí.

Jak mladí?
Většina má od šestnácti do dvaceti let. Byl jsem ve čtyřicetičlenné jednotce osmnáctiletých teenagerů. Z nich polovina byla dokonce děvčata.

Jaké to je mít v jednotce dívky a ženy?
Prve jsem si říkal – skvělé, ale YPG zakazuje jakoukoliv romantiku, flirtování. Žijete jako jednotka pohromadě. Spíte odděleně. V případě, že city zajdou příliš daleko, se dokonce připouští trest smrti.

Pravidla jsou přísná, ale v reále se přeci jen porušují, ne?
Tady ne. Za tři měsíce mého pobytu jsem nezaregistroval jediné gesto ani náklonnost mezi mužem a ženou. Nevím, jestli se tak bojí pravidel, anebo to mají opravdu vžité.

Mnohé jednotky jsou rozdělené rozděleni genderově půl na půl. Jak bojují ženy?
Jak které. V mé první jednotce byly tři. Dvě z nich většinu času probrečely a byly nepoužitelné, což nás omezovalo. Ta třetí byla neohrožená. Jednou strávila třináct hodin na PKMku, až měla spáleniny.

Neuvěřitelné. Měl jste ve svém okolí další lidi ze západu?
Celkem odhaduju u YPG okolo stovky západňárů, mezi nimi žádnou ženu. Přímo v mojí skupině byli tři Američané. Brit, co dříve sloužil u francouzské cizinecké legie, Francouz, Estonec a Řek.

Bojovali po vašem boku také Češi nebo Slováci?
Nikdo. Nejblíže těmto zemím Polák.

Zmínil jste svou jednotku, s tou vás poslali na frontu. Jaké to bylo?
Poprvé jsme bojovali v Tel Hamis. Nasadili nás do podomácky svařených obrněných transportérů a rychle nás převezli do pole. Vyklopili nás před mostem, běželi jsme do města, kde jsme se rozprchli v uličkách. Taktika se neřešila. Čistokrevný hurá útok. Měli jsme štěstí. Město bylo od Daeshu i povstalců téměř vyčištěné. Kdyby tam byla organizovaná obrana, moc by nás nezůstalo.

Kdy jste se dostal do přímého boje proti ISIS?
Až v dědině Tel Thamer. Útok byl naplánovaný na večer, ale asi čtyři hodiny se nic nedělo. Pak okolo jedné ráno se spustila masivní střelba a Daesh zaútočil na naše pozice. Byla noc, ale plný měsíc, takže bylo docela světlo.

Pro Daesh je typické, že útočí v noci. Proč si myslíte, že to tak je?
Vypadají strašidelněji a hlavně na to mají přizpůsobené přístroje. My jsme noční vidění neměli, takže jsme byli v nevýhodě.

Zažil jste to někdy naopak?
Ve Fallúdži. Tehdy jsem bojoval proti Iráčanům, kteří v noci neviděli nás.

---

„Házeli jsme po sobě granáty. Laciné čínské šmejdy“

 

Islámští radikálové často používají sebevražedné taktiky. Jak to měl Daesh v bojích, které jste popsal?
Tehdy sebevražedné taktiky nepoužili. Byli zkušení bojovníci. Když jsme obsadili nějaké domy, v noci naše pozice napadli. Ostřelovali nás, používali rychlé hit and run útoky. Když měli převahu, prorazili stěnu a vpadli dovnitř.

Jak ji prorazili?
Měli velká kladiva. Jindy použili i bagry nebo výbušniny.

Co z toho bylo nejhorší?
Myslím, že kladiva. Ta byla nejděsivější. Představte si, že spíte v domě a najednou někdo začne bušit. Hlídka na střeše je mrtvá a východy jsou hlídané nepřítelem. Protiútok, když v noci nevidíte, by znamenal většinou mnoho mrtvých na naší straně.

Slyšel jste někdy kladiva ve vašem domě?
Jo. Věděli jsme, že jsme v p*****. Bylo nás osm. Dvě děvčata zpanikařila, schovala se pod plachtu a nereagovala. Museli jsme je tam nechat.

Co se s nimi stalo?
Nevím. Pokud přežila, prodali je v otrockém supermarketě v Rakke. Hádám, že za dvacet dolarů.

 Jak dlouho trval váš střet tváří v tvář s bojovníky Islámského státu?
Zhruba šest dní. Byli jsme dvacet metrů od sebe. Házeli jsme po sobě granáty. Myslím, že z dvaceti, které jsem hodil, vybuchla sotva polovina. Byly to laciné čínské šmejdy ze šedesátých let minulého století, které v Africe stojí tak dolar.

Vypadá to, že jste se na vybavení YPG nemohl spolehnout.
Granáty mě opravdu s****. Ale nábojů bylo dost a fungovaly. Nevím, kolik lidí jsem zabil, jistý jsem si pouze dvěma. Zastihl jsem je nepřipravené.

 Vyčistila vaše jednotka nějaké domy?
Ano. Na vlastní pěst. Zařezali jsme se trochu do jejich linie. Pak jsem běžel zpět k velení. Řekl jsem jim, že musíme obsadit další linie, ale prý to nebylo možné.

Proč?
Že prý pijí čaj. A to si nedělám p****. Doslova byl čas na čaj.

Očividně má čaj svoje práva. Kdyby to nebylo groteskní, je to až britské.
„Fucking grotesque.“ Bylo to nechutné. Buď jsou neschopní, nebo jim nezáleží na životech. Pravděpodobně obojí.

S takovými lidmi se nejspíš nedá pracovat, co budete dělat dál?
Upřímně? Bojové dny jsou asi za mnou. Po zkušenostech s US Marines, YPG a Peshmergou se mi chce plakat. V porovnání s Američany jsou to strašní vojáci. Jít od nejlepších k této poslepované bandě je hrozný zážitek. Lidi miluju, ale nemůžu s nimi bojovat. Nejsem sebevrah. Pokud mám umřít, tak vlastní příčinou, ne kvůli cizí neschopnosti.

Jsou YPG ateisti?
Jo. Drží se marxistické ideologie. I když někteří, i přestože prohlásí, že v Allaha nevěří, se stále chovají jako muslimové. Když se dokonce podívám na jejich styl boje, připadají mi jako náboženští fanatici.

Ve srovnání s Daesh?
Ano, i když ve skutečnosti jsou fanatici ti z Daesh, jejich bojovníci vypadají rozumněji a jejich způsob boje je efektivnější.

Co se týká ostatních zahraničních bojovníků, proč přišli oni?
Jednoduše bojovat proti ISIS. Nikdo ze západňárů nepřišel podpořit marxistické bratry.

Někteří dobrovolníci prý nejsou puštěni na frontu a jsou využívaní jen pro reklamu.
To je relativně běžné. Někteří jsme si museli nasazení přímo vyžádat u generála. Jinak můžete jen tak trénovat. Budou se s vámi fotit a ukazovat, jakou mají mezinárodní podporu. Prostě se z vás můžou stát plakátoví hoši.

Nejspíš chrání lid ze Západu před zabitím. Přineslo by jim to špatný mediální ohlas…
No ano, nechtějí, aby se vědělo, jak to reálně vypadá. Američani se k nim ženou, protože jim novináři pějí na Peshmergu a YPG chvalozpěvy. Ukazují, jak vyhrávají. Kdyby poznali skutečnost, už by si to rozmysleli. Tisíce umírají zbytečně.

Zůstáváte s některými z YPG či ze Západu, kteří stále bojují, v kontaktu?
Ne, mají zakázaný internet.

Proč?
Komunismus (směje se). Zakazuje média, nemají ani televizi.

Takže je to spíše ideologie než bezpečnostní rozhodnutí?
Překrývá se to, ale spíš ta ideologie. Ruce pryč od kapitalismu.

Jinak v YPG je člověk do smrti. Podle toho, co jste říkal o věku bojovníků, se také moc nedožívají. Vědí o tom, když k YPG vstupují?
Musí to vědět. Nikdy o tom sice mezi sebou nemluví, ale při cestě do Rojave je jeden obrovský billboard za druhým. Jsou na nich obrázky mrtvých bojovníků. A Kriste, dva billboardy mají dost obrázků na to, aby pokryly všechny americké ztráty v Iráku a Afghánistánu.

Zmiňujete mrtvé, ale co zranění… Jaké je vlastně medické zabezpečení?
Nikdo nemá lékárničku. Já si donesl vlastní. Nemají trénink první pomoci, neumí použít škrtidlo. Nemocnice jsou taky špatně vybavené. Žádná náhradní krev.

To mají nějaký apokalyptický mučednický ideál?
Asi. Jak jsem říkal, nemluví se o tom. Většina se chová tak, že je smrt nezajímá. Přednost dávají komunistické revoluci. Své děti nevycvičí, nevybaví. Mladý se mě ptal, proč lékárničku tahám. Byla pro něj jako buržoazní, cizí a nežádoucí věc. Když jsem jim dal náhradní, které jsem sebou vzal, zahodili je. Obvazy a dezinfekcí zakládaly oheň.

Pokud jdou mladí do bojů, mají z toho jejich rodiny něco?
Rodiny těch, co padli ve službách YPG, něco dostávají. Podrobnosti ale neznám.

Je možné, že někteří k YPG vstupují právě z těchto důvodů?
Jistě. Doplňuje to kurdskou hrdost, která je velmi vysoká. Když jde kamarád bojovat proti Daeshu, přidají se další. Snowball efekt podporuje výhoda pro rodinu, myšlenka na Kurdistán a boj proti ďáblu, jak ISIS často přezdívají.

Ďábel je značně charakteristické. Jak vy vnímáte ISIS, kým jsou pro vás jeho bojovníci?
Černými nácky. Zosobněním zla, kterému jsme my přispěli k vzestupu. Reprezentují smrt a ničení. Každý z nich je zlo, bez kousku dobra. Celý Blízký východ je mi jedno, ale střetl jsem se tady s kupou hodných lidí, a to zvlášť mezi Kurdy. Jednoduše pohostinní, milí lidé, co chtějí žít v pokoji. Je jim ukradené, zda je někdo muslim nebo křesťan. Tahle skupina lidí je ohrožená a s tím musíme něco udělat. ISIS je hrozba pro lidstvo.

---

„Není to tradiční islám, ale zmutované zlo“

 

Co podle vás ISIS motivuje?
Nemám tušení. Zlo, náboženství? To, co jsem slyšel, jejich hluboké hrdelní „Allahu Akbar“ nebylo jako ve filmu. Jejich pokřik je nasáknutý vraždou a temnotou. Budí mě to dodnes.

To vyznívá, že je to převážně nábožensky založené.
Jednoznačně. O tom je celý jejich islámský chalífát. Chtějí stát, jaký měli před šesti sty lety. Není to tradiční islám, ale něco zmutovaného do zla, které už je úplně mimo realitu. Stačí si přečíst jejich požadavky. Nechápu, nevěřím, že vznikla opravdu taková mocná entita.

Někteří analytici říkají, že ISIS náboženství pouze zneužívá. Používá ho jako zástěrku a skutečnost je jinde.
Nevím. Podle mě náboženství vážně berou. Následují svoji přeformulovanou verzi islámu a myslí si, že dělají dobře, i když jsou úplně mimo.

Lze říci, že se považujete za bojovníka dobra proti zlu?
Bojuju proti lidem, kteří vraždí, kradou, znásilňují děti, hází lidi z vysokých budov. Chci to zastavit a nejlepší způsob, jak to udělat, je fyzicky je zlikvidovat. Jsem voják. Takže ano, myslím si, že jsem dobrý a bojuji proti zlu.

Kdyby byla příležitost, jednal byste s nimi o míru?
Samozřejmě, ale ne o bezpodmínečném. Museli by přijat pravidla lidského chování, což podle mě nikdy neudělají. Jsem pro mír, ale mír s nimi je tak zvláštní koncept, že si ho ani neumím představit.

Co budete dělat teď, když se vracíte domů?
Jeden můj spolubojovník ze Sýrie má rybářskou společnost, půjdu zatím k němu.

---

„Do Iráku bych již nešel“

 

Vracíte se za spolubojovníkem. Považujete se stále za člena bojové komunity?
Samozřejmě. Celý můj život byl o válce. Všechny dobré kamarády mám z toho prostředí, snad nemám ani kamarády mimo válku.

Co třeba lidi, které jste poznal na ropných polích?
Už léta s nimi nejsem v kontaktu. Jde o mentalitu. Svoji se drží svých. Vrána k vráně sedá. Normální lidi, co si válku nevyzkoušeli, nám nerozumí. Ne, že bych se s nimi nechtěl bavit, ale jsme jako z jiné kultury. Je těžké se úplně uvolnit v přítomnosti nevojáka, ale je to běžné.

Na začátku jste říkal, že cítíte za situaci na Blízkém východě zodpovědnost. Změnilo se něco po této zkušenosti v Sýrii?
Cítím se být lepší. Už mě netíží pocit viny. Po všem, co jsem v životě udělal, je jedna věc, o které nemusím pochybovat, že byla dobrá. Konečně jsem světu trochu pomohl a splatil jsem svůj osobní dluh.

Udělal byste to vše znovu, kdybyste věděl, co víte dnes?
Vstoupil bych k US Marine Corps a bojoval bych proti terorismu. Toho jsem nikdy nelitoval. Nešel bych však do Iráku, ale do Afghánistánu. Bral bych to pomaleji. Nevrhal bych se do misí sotva bych se z jedné vrátil. Možná bych zůstal u námořní pěchoty dodnes.

Co podle vás bude s Islámským státem dál?
Bude poražený. Svět nemůže dovolit ničenu takovému existovat.

---

Dobrovolník nemá ženu ani děti. Jeho otec je po smrti, s matkou nemluví. Vyrostl v obytném přívěse v chudé rodině na severovýchodě USA. Jediným řešením tehdy pro něj byl vstup do armády. Když vypukla válka v Iráku, přihlásil se k US Marines. Tehdy mu bylo sedmnáct. O rok později dokončil střední školu i armádní výcvik. Stal se kulometníkem u pěchoty a v Iráku působil dvakrát mezi léty 2004 až 2007. V obou případech byl v provincii Anbar a okolí Fallúdži.

---

 

4 comments