Spekulace, které formulují alternativní běh událostí, jsou obvykle vděčnými tématy pro diskuze. Jejich hodnotu uznává třeba i zpravodajská komunita v podobě „co kdyby“ analýzy. Na úvaze co by bylo s Libyí, kdyby neproběhla intervence, staví obhajobu mise Unified Protector americký analytik Shadi Hamid. Podívejme se na jeho argumenty a závěry.

Libyjští vojáci v březnu 2016. Foto: The Guardian (http://www.theguardian.com/world/2016/mar/10/isis-libya-united-nations-gaddafi-sirte-nationalistic-narrative)

Leitmotivem jeho textu je tvrzení, že dnešní situace v Libyi je stále lepší než alternativy bez intervence NATO. Zkusme proto načrtnout scénáře, jak by mohla taková situace vypadat. Jednou z možností by bylo razantní, ovšem velice krvavé potlačení povstání a následná stabilizace režimu. Historický precedent lze najít v potlačení rebelie Muslimského bratrstva v syrském Hamá v roce 1982. Otec současného prezidenta Sýrie Hafíz Assád nechal obklíčit město, pučem syrská armáda začala dvaceti sedmi denní operaci za cílem zničit tuto baštu opozice. Odhady počtu obětí se výrazně liší, v případě Hamá se pohybujeme v rozmezí od 10 000 do 40 000 mrtvých. Sýrie od této události neviděla otevřené povstání proti státní moci do roku 2011.

Obdobný výsledek v případě ozbrojených vystoupení proti vládě, zvláště v arabském světe, není mnoho. Daleko běžnější je scénář vleklého konfliktu proměnlivé intenzity, kdy ani jeden z aktérů konfliktu nemá na přesvědčivé vítězství. Příkladem je dnešní Sýrie, občanská válka v Alžíru a Libanonská občanská válka. Jak by se vyvinula situace v Libyi nebýt intervence NATO, můžeme jen spekulovat. Shadi Hamid ale předpokládá větší počty obětí, argumentuje autoritativním charakterem režimu, krvavými epizodami z minulosti, Kaddáfiho bojovnými prohlášeními o deratizaci krajiny a rychlým nárůstem počtu obětí po vypuknutí násilí. Na základě tohoto tvrzení staví autor obhajobu intervence, protože došlo k naplnění mandátu z rezolucí bezpečnostní rady, a tedy ochraně civilní populace.

Předpokládat krvavý průběh „libyjského jara“ bez intervence NATO je realistický přístup. Občanská válka zde opravdu nezačala aliančními nálety a v zemi by se bojovalo tak jako tak. Střety regulérní armády a pomocných žoldnéřských sil s rebelskými milicemi by pravděpodobně opravdu vyprodukovaly více obětí než střety různých frakcí a bojůvek. Na druhou stranu je nutno jasně říct, že v roce 2011 libyjská mise s mandátem ochrany civilní populace nemohla skončit jinak než změnou režimu. Nikdo příčetný nemohl očekávat, že po zavedení bezletové zóny Kaddáfí rezignuje, vypíše svobodné volby nebo v tichosti sbalí kufry a emigruje. Absence plánu co s Libyí po intervenci a pasivita mezinárodního společenství je zásadní skvrnou na misi, co ostatně přiznává i autor. Další vývoj v zemi je nadále otázkou, i když se v Libyi poslední dobou objevují spíše pozitivní signály. Proto nelze jednoduše udělat hrubou čáru, obětí může ještě přibývat.

Brát počty obětí jako jedno kritérium hodnocení je zjednodušující. Zbraně z vyrabovaných skladů libyjské armády dnes zabíjí v Syrii, Mali, Nigérii, Kamerunu nebo Somálsku. Chybí kontrola území, akceleroval obchod s drogami a pašeráctví. Není nutno dodávat, že zisky z takých aktivit končí i v kapsách teroristických organizací. Ilustrací je profesní dráha bývalého velitele Al Káidy v islámském Magrebu Mochtára Belmochtára známého i jako Mr. Malboro.

Autorova snaha tak ve finále působí jako vratký argumentační konstrukt, který se snaží rehabilitovat misi Unified Protector, což je třeba odmítnout. „Lessons learned“, které aliance potřebuje, přijdou jen z poctivé faktické sebekritiky a hodnocení.