Autorem následujícího příspěvku je Eeben Barlow z portálu Eeben Barlow’s Military and Security Blog. Jedná se o náš partnerský server zabývající se armadní problematikou, bezpečností a bojem proti terorismu. Článek publikujeme se svolením autora, originální článek naleznete na: http://bit.ly/2h919Te.

Zúčastnil jsem se mnoha diskusí a debat o peacekeepingu a jsem stále překvapen a zklamán, jak moc je tento nákladný a neefektivní přístup k bezpečnosti a stabilitě obhajován z velmi (ne až tak) divných důvodů. Pravdou je, že bez udržitelného míru Afrika nikdy neuvidí reálný rozvoj a prosperitu. Ekonomický rozvoj a stabilita jsou zaručeny dobrým vládnutím, zákonem a pořádkem a aplikací ověřených politik. Pokud jsou ale politiky a přístupy nastavené špatně, žádná strategie a taktika nemůže poskytnout mír a stabilitu.

Ukončení konfliktu nebo války může byt zajištěno jen v případě, že má stát politickou vůli, vojenskou moc a odhodlání střetnout se s nepřítelem. To musí vyústit v rozhodující porážku nebo její hrozbu, což přinutí nepřítele prosit a žebrat o milost, aby se vyhnul kompletní anihilaci. To vyžaduje silnou a schopnou odstrašující sílu vedenou silnými vojenskými politikami. Pokud vláda nemůže vyjednávat z pozice jednoznačné síly, prakticky jen ponechává čas svým protivníkům, aby obnovili a přezbrojili své síly a pokračovali v konfliktu. Kromě toho musí být podmínky vyjednávání diktovány vládou a ne nepřítelem nebo hrozbou. To znamená bezpodmínečnou kapitulaci, nebo nic. V průběhu vyjednávání musí být nepřítel intenzivně zpravodajsky vyhodnocován, abychom měli jistotu, že se nejedná jen o klam s cílem uvolnit tlak z jeho hroutících se sil.

Dobře trénovaná, dobře vybavená, dobře vedená a disciplinovaná ozbrojená síla schopná rychle projektovat rozhodující sílu je signifikantním odstrašujícím prvkem pro ozbrojeného nepřítele. Proč se tedy některé africké vlády rozhodly demilitarizovat své ozbrojené síly a proměnit je v peacekeepery?

Samotná myšlenka peacekeepingu v oblastech, kde zuří válka, nemá daleko od hloupého a sebevražedného nápadu. Pro zachování politické korektnosti a v duchu dobrých příruček OSN se tahle forma „neválečnictví“ uchytila v některých afrických zemích, zatímco vykastrovala jejich ozbrojené síly. Současně to rozšiřuje trh pro další současné i budoucí peacekeepery a jiné „partnerské síly“, které vstupují do křehkých a neklidných zemí, což má zatím přinejmenším katastrofické a hanebné důsledky. Početné skandály způsobené těmito silami jen zhoršují pošpiněný obraz „peacekeepingových“ a „partnerských“ přístupů.

Když je peacekeeping tak užitečným nástrojem po zastavení šíření konfliktů a válek, proč tyto síly nestojí mezi bojujícími stranami v Nigérii, Libyi, Kamerunu, Nigeru, Burundi a podobně. A když už tam jsou jako v případě Mali, Jižního Súdánu či Somálska, proč neudržují mír?

Smutným faktem je, že mnoho afrických vlád se nechalo přemluvit a oklamat, aby trénovaly své ozbrojené síly pro peacekeepingové mise, což je eufemizmus pro demilitarizaci a kastraci armády. Z vojáků se stávají „udržovatelé míru“ a  „budovatelé státu“, čas a peníze  jsou utráceny za irelevantní výcvikové programy „zdarma“, které jsou určeny na udržení míru a budování státu tam, kde žádný mír není a vlády jsou slabé nebo selhávající. Vojáci se tak stávají kvazipolicisty, kteří bojují s muži připravenými a odhodlanými bojovat do úplného zničení ozbrojené opozice či nepřátelských sil.

Demilitarizace má několik závažných, sic nechtěných, vedlejších efektů: chybějící kapacity pro sběr informací, zejména HUMINT, neschopnost rozhodně ukončit konflikty či války, zanedbání vývoje doktrín a výcviku, zanedbání nezbytného bojového vybavení společně s pořizováním nevhodného vybavení, opouštění základních bojových schopností, přijímání špatných rad atd. Tohle ovšem vyhovuje těm, kdo podpořili orientaci na peacekeepingové mise, protože jim to zaručuje, že africké vlády a jejich armády budou muset žádat o zahraniční pomoc, když jim upadnou kola u vozu. A ty upadávají a upadávat budou.

Kdokoli si dovolí kritizovat peacekeepingovou frašku, je umlčen jako válečný štváč. Není přece politicky korektní kritizovat nefungující přístup, který zvýhodňuje vraždící násilné síly vnímané na Západě mnohými jako „umírnění teroristé“, „prodemokratičtí bojovníci“ nebo „bojovníci za svobodu“. Lidská práva tady předbíhají zdravý rozum, když se od národních armád očekává tolerance a porozumění těm samým lidem, kteří se je snaží zabít, terorizovat obyvatele, ničit infrastrukturu a svrhnout vládu.

Mantra peacekeepingu se stala nebezpečnou rakovinou, která pojídá bojovou efektivitu afrických armád, což ohrožuje obyvatele, ničí společnost a oslabuje stabilitu státu. Aby Afrika přežila ve stále turbulentnějším prostředí, byla nezávislá a udržela bezpečnost pro své obyvatele, je nutné koncept peacekeepingu důkladně promyslet. Možná přišel čas, aby africké vlády přestaly demilitarizovat a předefinovaly své cíle z peacekeepingu na identifikaci hrozby a nepřítele, odstrašení, zacílení a anihilaci. To přeci mají ozbrojené síly dělat, nebo ne?