Autorem tohoto příspěvku je jeden z příslušníků AČR, který vystupuje pod přezdívkou Pouštní lištička. OWOP zná jeho identitu a respektuje jeho přání zůstat v anonymitě.

V českých médiích se před více než týdnem objevila zpráva o tom, že generál Žižka, který se nedávno vrátil ze zahraničního pracoviště, bude propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání. Tato informace se objevila na euro.cz v souvislosti s propouštěním více generálů a později na aktualne.cz, kde se již hovoří jen o generálovi Žižkovi.

Ponechme na chvíli stranou to, zda je správně, že se z generála Žižky stane civilista a podívejme se na jiný aspekt tohoto případu, který tak trochu zapadnul ve víru vášní. Případ pana generála je totiž jenom malým náznakem toho, co se ve skutečnosti děje v rezortu Ministerstva obrany ČR při řízení kariér vojáků.

Je zcela jasné, že ministr obrany nemůže být u všeho a hlídat vše, co se v rezortu stane, nicméně existují některé oblasti, které by si měl hlídat velmi důkladně a se stejnou vervou, s jakou to učinil u boje o obsazení místa náčelníka Vojenské policie a jeho jmenování do plukovnické a později generálské hodnosti. Jednou z takových oblastí je samozřejmě řízení kariér generálů.

V médiích byl vykreslený nepěkný obrázek toho, jak za vše může náčelník Generálního štábu AČR. Mýlí se však mnozí, kteří kladou vinu za generálský personální marast jen na bedra náčelníka Generálního štábu. Ten totiž dělal to, co mu bylo povoleno dělat. Tím netvrdím, že náčelník Generálního štábu nenese část viny za problém, protože je to právě on, kdo navrhuje personální opatření s generály, ale je na místě popsat celý obrázek tak, aby si i nezasvěcení vyhodnotili, kdo je ve skutečnosti za co odpovědný.

Není totiž pravdou, že odpovědnost za personální práci s generály nese nejvyšší generál. Nese ji ministr obrany a jeho státní tajemník. Přesně tak vážené dámy a pánové. Pokud se tomu někdo diví, měl by tento článek dočíst do konce.

Nejdříve je třeba zdůraznit, že na řízení kariér generálů a jejich postup do vyšších hodností spojených s nejdůležitějšími funkcemi v armádě lze nahlížet jako na svého druhu akt civilní kontroly armády a právem tato pravomoc náleží ministrovi obrany. Zřejmě proto vnitrorezortní rozkazy ministra obrany na to pamatují a pravomoc rozhodovat o generálech Náčelníkovi Generálního štábu AČR nedávají.

Náčelník Generálního štábu může navrhovat personální opatření s jemu podřízenými generály, ale nemá rozhodovací pravomoc k provedení personálních opatření. Tuto oblast řeší v rezortu obrany rozkaz ministra obrany č. 130 z roku 2014 (Personální rada).

Hned první článek tohoto rozkazu poměrně jasně stanovuje, jaké jsou postavení a úkoly této rady. Zmíním například to, že rozkaz stanovuje, že je to kolektivní poradní orgán ministra obrany, který posuzuje mimo jiné i návrhy na personální opatření s vojáky z povolání, kteří jsou služebně zařazeni na služebních místech se stanovenou hodností v hodnostním sboru generálů. Tato personální rada se skládá z 9 členů (předseda, sedm členů a tajemník). Předsedou je státní tajemník, který odpovídá za činnost rady a který předkládá ministrovi obrany doporučení na realizaci projednaných návrhů.

Jedním z členů rady je i náčelník Generálního štábu. To tedy znamená, že má pouze jeden hlas z osmi a minimálně formálně není v pozici, aby si u řízení kariér generálů mohl vydupat své favority. Je tedy velmi jednoduché ukázat prstem na Náčelníka Generálního štábu a říci, že on je ten jediný odpovědný funkcionář za posuny v kariérách generálů, když to procesně prostě není pravda. Samozřejmě, jeho návrhy mohou být předjednány a členové komise mohou být přesvědčeni o „správné pravdě“ a následná hlasování v radě mohou být jen formální, nicméně odpovědnost za kariéry generálů leží na ministrovi obrany a zejména na jeho státním tajemníkovi.

Dále v rezortu existuje rozkaz ministra obrany č. 64 z roku 2015 (Působnost služebních orgánů v personální práci), který hodnostně omezuje pravomoci ředitele Agentury personalistiky. Ten pro Náčelníka Generálního štábu zabezpečuje řízení kariér vojáků uvnitř armády. Tento rozkaz umožňuje, aby si Náčelník Generálního štábu prostřednictvím Agentury personalisty „sáhnul“ jen na vojáky do hodnosti plukovníka včetně. Takže opět, žádná pravomoc nad generály.

Proto je maximálně zarážející reakce ministra obrany Martina Stropnického, když server aktualne.cz zveřejnil jeho reakci na problém s generálem Žižkou: „Jde o rozhodnutí a pravomoc vedení generálního štábu. Nikoliv ministra obrany.“ Toto tvrzení však není pravdivé.

Je možné, že pan ministr byl mylně informován o tom, čí je to pravomoc. Pokud je to tak, měl by z toho vyvodit nějaké závěry s vážnými důsledky pro toho funkcionáře, který mu nejspíš vědomě lhal. Stálo by za to, zeptat se státního tajemníka na činnost Personální rady ministra obrany a na způsob, jakým řídí a projednává personální záležitosti generálů. Vsadil bych se, že odpovědí na dotaz by bylo významné mlčení nebo mlžení stejné, jakého se tak hojně dostává řadovým vojákům při zdůvodňování jejich neprodloužených dob trvání služebních poměrů. Osobně si však myslím, že by to mohlo být jinak a pan ministr nejspíš ví, do čí pravomoci generálové patří a čem je jádro problému. Podpisy na personální rozkazy generálů totiž dělá on.

Také je možné, že pan ministr nechce tento problém řešit kvůli jeho negativnímu mediálnímu potenciálu (to by naznačovalo i to, že se informace o konci kariéry generála Žižky objevily až po volbách) a prostě vše hodil na Náčelníka Generálního štábu, ať si v tom hezky zaplave. Proč ne? I to je jeden z možných výkladů. Další možností je to, že ministr obrany jen prostě vyšel vstříc Náčelníkovi Generálního štábu za jeho služební loajalitu. Prostě to nechal na něm a ten si vybral své generály a přesvědčil radu, aby mu to odsouhlasila.

Ve všech variantách je důležitý jeden moment. Kdo tady vlastně co a koho řídí a kdo za co odpovídá? Jedná se o ojedinělé selhání jedince nebo jde o systémový problém? Ať je to, jak je to, pravomoci jednotlivých funkcionářů jsou jednoznačně vymezeny a nikdo z nich se nemůže vyvléci z vlastní odpovědnosti. Nehovořme zde proto jenom o náčelníkovi Generálního štábu. Bavme se spíše o ministrovi obrany a státním tajemníkovi.

Je jasné, že jakákoliv výše uvedená varianta musí být vnímána negativně. Proč? První by se mohla dát vyložit jako osobní neznalost ministra a jeho případnou neschopnost uřídit státního tajemníka a jeho Personální radu. Jako otázka se pak nabízí i schopnost Personální rady nezávisle a co nejvíce objektivně projednat předložené návrhy. Druhá také nesvědčí o ničem pozitivním. Mohlo by to znamenat buď nehezké vztahy mezi nejvyšším vojákem a ministrem obrany, případně opak – až příliš vstřícné vztahy.

Na tomto místě bych mohl článek ukončit, ale je nutné vrátit se k tomu, co se skutečně děje v rezortu Ministerstva obrany. Generálové jsou totiž jen malou ukázkou toho, jak vypadá koncepční a reálné řízení rezortu ve skutečnosti. Pokud nejsou státní tajemník s ministrem schopni uřídit kariéry pár generálů, jak mohou uřídit mnohem větší a komplexnější oblasti života vojáků? Není aktuální generálský problém jistým náznakem úrovně kompetentnosti zasvěcených funkcionářů?

Pro ilustraci zůstaňme u řízení kariér vojáků. Dokud totiž bude mít sekce státního tajemníka snahu „velet“ i řadovým vojákům například tím, že bude jako vrcholový koncepční a řídící orgán rozhodovat o tom, že svobodníkovi Novákovi z Jinců prostě neprodlouží dobu trvání služebního poměru a nebude se řádně věnovat „strategičtějším“ záležitostem, budeme pořád tam, kde jsme. Bohužel, dostali jsme se do situace, kdy sekce státního tajemníka našla bič na řadové vojáky a supluje činnost armádních personálních orgánů taktické úrovně, ale neumí si udělat pořádek při své činnosti na strategické úrovni při plnění role garanta generálské personální politiky.

Vraťme se zpět ke generálovi Žižkovi. Jeho situace nebyla neřešitelná, jak by se mohlo na první pohled zdát. To ví každý, kdo se vyzná alespoň v základech rezortní personalistické legislativy. V tomto případě se naprosto vůbec nemuselo přistupovat k zásadně nestandartním řešením. Stačilo panu generálovi (společně s generálem Opatou) prodloužit dobu působení v Belgii alespoň do prosince 2017 a prodloužit mu délku trvání služebního poměru alespoň do poloviny roku 2018. Proč ne, když se to dá provést u jiných vojáků, že?

I přes to, že by generál Žižka byl v této době v dispozici, mohl by v klidu počkat na výběrové řízení na nového Náčelníka Generálního štábu a mezitím plnit jemu uložené úkoly strategického charakteru. Po výběrovém řízení by buď stal náčelníkem Generálního štábu a pokračoval ve vojenské službě, nebo by se jím prostě nestal a mohl by čestně odejít do zálohy. Pro všechny zasvěcené by to byla win-win situace. Jak pro ministra obrany, tak pro pana generála Žižku a také pro Náčelníka Generálního štábu. Bohužel, nestalo se, a tak tu máme naopak lose-lose situaci. V rezortu obrany se i přesto všichni budou tvářit, že vše je přeci v souladu s předpisy, provedeno správným způsobem, a proto i v nejvyšším pořádku. Samozřejmě, že není. Přitom stačí jenom chtít uvažovat a dělat správné věci.