Írán nechce jen mír. Chce z příměří vytěžit vítězství

Írán po podpisu memoranda se Spojenými státy nevystupuje jako stát, který byl donucen ke kompromisu. Chová se spíše jako režim, který přežil vojenský tlak, zachoval hlavní nástroje regionální moci a nyní se pokouší proměnit příměří v dlouhodobý strategický zisk.

Zásadní otázka proto nezní, zda Teherán chce mír. Otázka zní, jaký mír chce. Z dosavadního vývoje vyplývá, že Írán neusiluje o návrat k předválečnému stavu. Snaží se vynutit takové podmínky, které zachovají jeho síť regionálních milicí, omezí izraelské operace v Libanonu, prodlouží ekonomické úlevy, uvolní blokované peníze, obnoví vývoz ropy a zároveň ponechají Teheránu prostor k dalšímu rozvoji jaderného a vojenského programu.

Právě v tom spočívá největší riziko. Íránská kalkulace může vést ke ztroskotání jednání a k obnovení bojů. Záminkou se může stát požadavek na úplné stažení Izraele z jižního Libanonu, což je krok, který Izrael za současných bezpečnostních podmínek pravděpodobně neudělá. Teherán a Hizballáh tak mohou vytvořit situaci, v níž bude další izraelská operace označena za porušení memoranda. Stačí cílená provokace, útok Hizballáhu nebo incident v jižním Libanonu a Írán může tvrdit, že Washington nedokázal zajistit plnění dohody.

Libanon jako nástroj k oddalování jaderných jednání
Írán se snaží propojit americko-íránská jaderná jednání s otázkou Libanonu. To není technický spor o výklad memoranda, ale vědomá strategie. Teherán tvrdí, že příměří má platit na všech frontách, a z této formulace vyvozuje požadavek, aby Izrael zastavil operace proti Hizballáhu a stáhl své síly z jižního Libanonu. Tento požadavek má dva cíle. Prvním je ochrana regionálního systému zástupných sil. Druhým je oddalování jaderných jednání.

Írán přitom neusiluje pouze o zachování Hizballáhu. Teherán se snaží udržet celý systém regionálních zástupných sil, který budoval více než dvě desetiletí. Vedle Hizballáhu jde například o irácké šíitské milice sdružené v rámci Lidových mobilizačních sil, jemenské Húsíe, syrské provládní milice a další ozbrojené skupiny napojené na Sbor islámských revolučních gard. Tyto organizace představují hlavní nástroj íránské projekce moci v regionu.

Hizballáh byl dlouhodobě nejvýznamnějším příjemcem íránské podpory, která podle odhadů dosahovala přibližně 700 milionů dolarů ročně. Kromě přímého financování Írán poskytoval rakety, bezpilotní prostředky, systémy protivzdušné obrany, výcvik, zpravodajskou podporu a technologické know-how. Zachování těchto milic je pro Teherán stejně důležité jako samotný jaderný program, protože právě prostřednictvím nich vytváří strategickou hloubku a je schopen vést konflikt mimo vlastní území.

Pokud by Izrael dokázal v jižním Libanonu systematicky ničit infrastrukturu Hizballáhu, sklady munice, odpalovací zařízení a velitelské struktury, znamenalo by to oslabení celého íránského regionálního systému. Proto se Libanon stal hlavním bojištěm diplomatických jednání.

Potvrdilo se varování o naplnění skladovacích kapacit
Opakovaně jsem upozorňoval, že slabinou Íránu nebude jen americká vojenská síla, ale především logistika ropného průmyslu. Pokud Írán nebude schopen dostatečně vyvážet ropu, začne se mu plnit skladovací kapacita a bude nucen omezovat těžbu. Tento scénář se nyní potvrdil.

Írán před válkou těžil přibližně 3,5 milionu barelů ropy denně. Domácí spotřeba činila asi 1,6 milionu barelů denně a předválečný export dosahoval přibližně 1,9 milionu barelů denně. Po americké blokádě však export klesl na přibližně 500 až 550 tisíc barelů denně.

To vytvořilo problém nadbytečné produkce. Ropa, kterou Írán nemohl vyvézt ani spotřebovat doma, musela být ukládána. Hlavní terminál na ostrově Charg se postupně zaplnil. Írán musel znovu uvést do provozu 41 starších tankerů, které sloužily jako plovoucí skladovací kapacita. Současně opravoval starší skladovací nádrže na Chargu, čímž získal dodatečný prostor přibližně pro 10 milionů barelů.

Ani to však problém nevyřešilo. Írán nakonec musel snížit těžbu přibližně o 30 procent, z 3,5 milionu na 2,54 milionu barelů denně. Ukazuje se tak, že americká blokáda nezačala režim ničit okamžitě, ale postupně začala zasahovat samotný ekonomický základ státu.

Proč může být pro Írán výhodné jednání protahovat
Írán má zároveň silnou motivaci jednání neuzavírat příliš rychle. Během války totiž paradoxně vydělával více než před ní. Omezení dopravy v Hormuzském průlivu zvýšilo ceny ropy a dočasné uvolnění některých sankčních opatření umožnilo Teheránu prodávat ropu za výhodnějších podmínek.

Na začátku americké blokády měl Írán na tankerech rozmístěných v Asii přibližně 170 milionů barelů ropy. Do konce dubna tato zásoba vzrostla až na 190 milionů barelů. Začátkem června stále disponoval zásobami v řádu desítek milionů barelů ropy a kondenzátu.

To znamená, že Teherán může využít šedesátidenní vyjednávací období k obnovení finančních toků, vývozu části zásob, uvolnění blokovaných finančních prostředků a částečné obnově vojenských kapacit. Pokud by se mu podařilo po dobu dvou měsíců oddalovat skutečná jaderná jednání a současně čerpat ekonomické výhody memoranda, získal by čas k tomu, aby se znovu postavil na nohy.

Právě zde spočívá hlavní nebezpečí. Írán může 60 dní předstírat diplomatický proces, ale reálně využívat čas k doplnění rozpočtu, obnovení exportních kanálů, nákupu vojenského materiálu, financování spojeneckých milicí a stabilizaci režimu.

Hormuzský průliv chce Írán řídit
Nejdůležitějším strategickým cílem Teheránu však není Libanon, ale Hormuzský průliv. Írán sice souhlasil se znovuotevřením průlivu, ale nevrací se k předválečnému stavu. Požaduje, aby obchodní lodě žádaly o povolení, dodržovaly stanovené trasy, pluly v určených časech a respektovaly íránské bezpečnostní požadavky.

To je zásadní změna. Teherán se nesnaží pouze průliv uzavřít nebo otevřít. Snaží se vytvořit režim, ve kterém bude rozhodovat o podmínkách průjezdu. Po dobu 60 dnů sice dočasně odpouští některé poplatky, ale zároveň dává najevo, že po skončení tohoto období je může obnovit. Hormuzský průliv je přitom jedním z nejdůležitějších energetických uzlů světa. Prochází jím přibližně pětina světové spotřeby ropy.

Pokud by Írán dokázal prosadit model, v němž by obchodní plavidla musela fakticky respektovat jeho pravidla, získal by dlouhodobou páku vůči Spojeným státům, Evropě, Číně, Indii i státům Perského zálivu.

Z vojenského hlediska je důležité, že vedle hlavní trasy existuje i relativně bezpečná alternativa. Jde o jižní koridor podél ománských teritoriálních vod. Tato trasa se vyhýbá oblastem, kde byly identifikovány námořní miny, a zároveň omezuje schopnost Íránu přímo kontrolovat provoz. Právě zde by mohl vzniknout prostor pro dlouhodobou spojeneckou operaci. Spojené státy, Velká Británie, Francie a další partneři by mohli tuto trasu monitorovat a chránit.

V případě dlouhodobé spojenecké operace zaměřené na ochranu námořní dopravy podél ománských teritoriálních vod by mohla sehrát roli i Česká republika. Potenciální české zapojení by se pravděpodobně soustředilo na pozemní základnu v Ománu nebo některém ze států Perského zálivu.

Významným příspěvkem Armády České republiky by mohl být systém DPET (Deployable Passive Electronic Support Measures Tracker), který představuje nejmodernější pasivní sledovací systém 5. generace ve výzbroji AČR. Tento systém funguje jako utajené „oko“ protivzdušné obrany a umožňuje pasivně sledovat a lokalizovat vzdušné cíle bez vlastního vysílání elektromagnetického signálu.

V prostředí Perského zálivu by mohl významně přispět k monitorování bezpilotních prostředků, střel s plochou dráhou letu, letadel i dalších hrozeb, aniž by sám prozrazoval svou polohu. Právě schopnost dlouhodobého skrytého sledování by představovala cenný příspěvek České republiky k ochraně námořních tras a aliančnímu situačnímu povědomí v oblasti Hormuzského průlivu.

Írán je také přinucen hledat alternativní trasy. První z nich je terminál Jask v Ománském zálivu. Přes něj může vyvážet přibližně 270 až 300 tisíc barelů denně. Druhou trasou je železniční koridor do Číny přes Kavkaz a Střední Asii. Ten dnes umožňuje přepravu přibližně 150 tisíc barelů denně. Další možnost představují silniční trasy do Turecka, Pákistánu a Afghánistánu, které mohou přidat dalších 80 až 100 tisíc barelů denně.

Tyto alternativy pomáhají Teheránu přežít, ale nedokážou nahradit předválečný export ve výši 1,9 milionu barelů denně. Přesto poskytují režimu dostatek prostoru k tomu, aby vydržel mnohem déle, než se původně očekávalo.

Čína jako záchranný kruh
Role Číny je v celé krizi zásadní. Peking dlouhodobě odebírá přibližně 80 až 90 procent íránského exportu ropy a zůstává hlavním zdrojem příjmů Teheránu. Čínský ministr zahraničí Wang I po podpisu memoranda zdůraznil, že další fáze jednání bude mnohem složitější než dosažení samotného příměří. Současně vyzval k vytvoření nové regionální bezpečnostní architektury a větší roli Rady bezpečnosti OSN.

Na první pohled jde o umírněný diplomatický postoj. Ve skutečnosti však Peking prosazuje bezpečnostní architekturu, která by omezila americký vliv na Blízkém východě. Podobně problematický je i čtyřbodový plán Si Ťin-pchinga. Formálně hovoří o mírovém soužití, národní suverenitě, mezinárodním právu, bezpečnostní koordinaci a rozvoji. Ve skutečnosti však nejde o skutečný mírový plán. Neřeší íránský jaderný program, Hizballáh, svobodu plavby v Hormuzském průlivu ani mechanismy vynucování.

Čína zároveň mluví o míru, ale současně pomáhá Íránu ekonomicky i vojensky. Vedle nákupů ropy poskytuje nebo umožňuje získávat satelitní snímky, technologie využitelné pro raketový program, chemické komponenty pro výrobu raketového paliva, radarové technologie a finanční kanály umožňující obcházet sankce.

Americké sankce proti čínským firmám zapojeným do íránských zbrojních nákupů ukazují, že nejde jen o běžný obchod, ale o systémovou podporu obnovy íránské vojenské síly.

Riziko obnovení bojů
Největší riziko dnešní situace spočívá v tom, že Írán může celý proces chápat pouze jako taktickou pauzu. Pokud se mu podaří během 60 dnů obnovit část exportu, získat přístup k finančním prostředkům, stabilizovat skladování ropy, rozšířit alternativní trasy a doplnit vojenské kapacity za pomoci Číny, bude jeho motivace k reálným ústupkům ještě nižší.

Záminka ke ztroskotání jednání již existuje. Je jí požadavek na stažení Izraele z jižního Libanonu. Izrael pravděpodobně neodejde z oblasti, pokud bude Hizballáh nadále představovat přímou hrozbu pro severní Izrael. Hizballáh zároveň může provádět cílené provokace, aby izraelskou reakci vyvolal. Írán pak může tvrdit, že dohoda byla porušena, a jednání zastavit.

Takový scénář by Teheránu umožnil získat čas, ekonomicky se nadechnout, obnovit část vojenských kapacit a současně svalit odpovědnost za krach diplomacie na Izrael a Spojené státy.

Teherán se nechová jako poražený stát
Íránská strategie po podpisu memoranda ukazuje, že Teherán neusiluje pouze o mír. Usiluje o mír za vlastních podmínek. Chce zachovat síť regionálních milicí, omezit izraelskou svobodu operací v Libanonu, proměnit Hormuzský průliv v trvalou páku, obnovit vývoz ropy, získat ekonomické úlevy, využít čínskou podporu a oddálit skutečné jaderné ústupky. To je politika režimu, který se necítí poražený. Je to politika režimu, který věří, že přežil válku a nyní může diktovat podmínky míru.

Právě proto může být současná fáze nebezpečnější než samotné boje. Během války jsou pozice aktérů viditelné. V příměří se však rozhoduje o tom, kdo dokáže čas využít lépe. Pokud Írán využije následujících 60 dnů k ekonomické a vojenské obnově, zatímco Západ bude čekat na skutečné ústupky, může se diplomacie rychle proměnit v iluzi. A až tato iluze skončí, může se Blízký východ vrátit ke konfliktu za podstatně horších podmínek než před podpisem memoranda.