Afghánské lekce pro budoucí války

Mezi nejvýznamnější témata na tomto blogu, když byl před sedmnácti lety zakládán, byly protipovstalecké operace v Iráku a v Afghánistánu. V obou zemích byly po 11. září 2001, respektive po roce 2003 nasazeny největší kontingenty od amerických operací ve Vietnamu. Nasazení v Afghánistánu bylo navíc z velké části mezinárodní operací pod velením NATO a zároveň se stalo nejdelším konfliktem v americké historii.

Letos v dubnu uplynulo pět let od rozhodnutí administrativy Johna Bidena (navazující na předchozí rozhodnutí administrativy Donalda Trumpa) o stažení všech amerických sil z Afghánistánu k 11. září 2021. Důstojné stažení ovšem nebylo dopřáno. Naopak již v srpnu proběhly urychlené evakuace z Kábulu před postupujícími příslušníku Talibanu, poté co se zhroutily afghánské vojenské i policejní jednotky. Svět oblétly obrázky, které připomínaly úprk ze Saigonu 46 let dříve. Původně měla zůstat i po 11. září 2021 v Kábulu česká jednotka Kamba, která hlídala ambasádu v Kábulu, ale to se v srpnu změnilo v urychlenou evakuaci ambasády a odlet domů.

Lákavé zapomínání
Dneska jsou operace v Iráku a v Afghánistánu ve stínu konvenční války na Ukrajině, která už trváním překonala i 1. světovou válku a odvrátila pozornost od operací na vynucení míru, či protipovstaleckých a asymetrických k těm konvenčním. Občas by se mohlo z komentářů a zpráv zdát, že již žádný jiný typ války nebude.

Ovšem právě pět let od stažení a úprku z Afghánistánu je dobrou příležitostí k připomenutí nejenom obětí, ale i toho, že byť se může zdát, že vývoj konfliktů je Hegeliánský a v čase se evolučně vyvíjí z jednoho typu do druhého a neopakuje se, není tomu tak. Různé typy konfliktů se v čase prolínají, nevyvíjejí se lineárně (protiteroristické, konvenční, proxy a stabilizační operace často probíhají paralelně) a bylo by proto chybné vytlačit z povědomí to, co jsme se v Iráku a v Afghánistánu naučili s tím, že už nás nic takového nečeká.

Carter Malkasian ve Foreign Affairs připomíná historii a souvislosti války v Afghánistánu a právě lekce, které bychom neměli zapomenout.

Five years on, the greatest danger is not that a terrorist safe haven might once again emerge in Afghanistan. A graver threat comes from the risk of collective forgetting. Today, the longest American war rarely figures in public discourse. Americans occasionally acknowledge the noble sacrifices that thousands of U.S. service members made in the conflict. But the country moved on, eager to forget those final days. The riskiest form of forgetting would be for American leaders to fail to recall how perilous it proved to accept high costs and terrible losses, all in response to the fears of the moment. Remembering that will help them avoid future anguish.

Jen Spojené státy vydaly na konflikt v Afghánistánu více jak bilion dolarů, nasazeno bylo celkem více jak 775 tisíc amerických vojáků, více než 20 tisíc jich bylo zraněno a více jak 2400 padlo. Odhadem bylo za těch necelých 20 let zraněno a zabito 120 tisíc Afghánců. Spolu s Američany se operace od počátku ve větší míře účastnili Britové. Těch za více než 20 let padlo 457, nejvíce po Američanech. Britskou státní pokladnu operace stála v nákladech vydaných navíc (např. bez započítání platů vojáků, které by byly vydány tak jako tak) 22,9 miliardy liber (což je 32,8 mld. ve stálých cenách 2024/2025).

Operace v Afghánistánu se postupně více a více proměňovala na mezinárodní pod vlajkou NATO. V době svého vrcholu v roce 2011 se jednotky ISAF sestávaly ze 132 tisíc vojáků z více než 50 aliančních a partnerských zemí. Po Američanech a Britech padlo nejvíce Kanaďanů (159), Francouzů (90) a Němců (62). Čechů se v Afghánistánu vystřídalo od roku 2002 zhruba 11500 a 14 jich padlo.

Afghánistán po stažení
Operace začala jako protiteroristická po útocích na Spojené státy 11. září 2001 a vedla k pádu Talibanu a vytlačení zničení Al Kajdy. Postupně se ovšem proměňovala v operaci zaměřenou na rekonstrukci rozvráceného Afghánistánu, který nezažil mír od 2. poloviny 70. let. Původní cíl operace se postupně rozmělňoval, s invazí do Iráku se odvedla pozornost a zároveň i zdroje, jak se protahoval Irák. I proto se více a více internacionalizovala. Snaha přenést větší odpovědnost za bezpečnost a správu země na afghánskou vládu, k čemuž došlo již za administrativy prezidenta Baracka Obamy ukazovala, že to nebude možné. Taliban totiž v době snížené pozornosti začal posilovat nejenom vojensky, ale i teritoriálně a začal se šířit ze svých bašt na jihu.

Pro většinu vlád NATO, které se operace ISAF účastnily bylo politicky velice složité připustit, že mezinárodní úsilí v tom základním – tedy předání odpovědnosti Afgháncům – selhává. I proto, že Afghánistán se stal „zástupným bojištěm“ sousedních zemí, od Pákistánu (podpora Talibanu, působení tajných služeb), přes Írán (šíitské milice, odpor proti Západu), Indii (rivalita s Pákistánem) a Rusko (historická paměť, negativní vztah k NATO v regionu) bylo velice těžké zemi udržet nejenom bezpečnostně, ale hlavně politicky pohromadě. Hlavním narativem vysvětlujícím „proč jsme v Afghánistánu“, který přežil veškeré slogany spojené s budováním spravedlivé a odpovědné vlády ctící zákon, rovnosti žen a mužů či obnovy, byl ten o zastavení terorismu.

Za posledních pět let nedošlo k žádnému útoku ať už ve Spojených státech, či Evropě k teroristickému útoku spojenému s nějakou teroristickou organizací, která by měla podporu Talibanu. A to je vlastně to jediné, co zůstalo z mírových dohod dojednaných administrativou Donalda Trumpa v roce 2020 v Dohá (ano, už tehdy aspirant na Nobelovu cenu míru). Jinak, s mírnou nadsázkou, se Afghánistán vrátil zpátky do středověku.

Jen mezi lety 2020-2022 se HDP Afghánistánu snížilo o čtvrtinu. Celé tři čtvrtiny rozpočtu byly tvořeny zahraniční pomocí. V roce 2025 žilo 97 procent z 38 milionů Afghánců, kteří zůstali v zemi pod hranicí chudoby. Zákaz omamných látek – jinak pozitivní krok – způsobil v roce 2022 kolaps pěstování máku, což do té doby tvořilo 10-15 procent HDP a živilo na 2,5 milionu lidí. Radikálně se zhoršilo postavení žen, které nemají přístup ke vzdělání, nemohou vycházet nezahalené a bez doprovodu. Zdravotnictví se zhroutilo, podobně jako další služby státu. Situaci ještě zhoršil nucený návrat milionů uprchlíků z Pákistánu a Íránu a válka s Pákistánem. Zkrátka Afghánistán je jedna velká krize.

Podpora operace v Afghánistánu nebyla dlouhodobě až na výjimky většinová. I proto docházelo ve spojeneckých zemích snadno k politizaci operace a zpochybňování cílů, ať již byly jakékoli. Na rozdíl od boje proti terorismu, budování státu a demokracie bylo až karikováno. Další působení bylo neudržitelné, a tak již Barack Obama chtěl rozhodnout o stažení, ale po přesvědčování a transformaci jednotek, bylo rozhodnuto o pokračování. Až administrativa Donalda Trumpa rozhodla o stažení, což otevřelo cestu návratu Talibanu.

Pohled na Afghánistán a působení v něm byl v Evropě následně výrazně ovlivněn migrační krizí, kdy velkou část příchozích do Evropy tvořili právě Afghánci. Pro Evropany byla tehdy migrace mimochodem na první příčce priorit, daleko před terorismem a například i ruskou anexí Krymu a obecně ruskou a čínskou hrozbou.

Proč si připomínat afghánské lekce
Tolik rychlý a samozřejmě neúplný souhrn událostí týkajících se Afghánistánu, našeho angažmá a vztahu k němu. Dnes jsou hlavním tématem konvenční konflikty a nikoli ty asymetrické, což vychází z ruské agrese na Ukrajině, která začala před dvanácti lety anexí Krymu. Rusko je nyní pro Evropany největším strašákem, proti kterému je nutné budovat obranu na kontinentu. Občas se objevují poznámky o chybném budování „expediční armády“, namísto statické obrany kontinentu před konvenčním nepřítelem, který může být vyzbrojený jadernými zbraněmi.

Popravdě to ovšem není nic jiného než floskule. Proč? Vždy je budován jeden soubor sil, které jsou využitelné k obraně i útoku na vlastním území i mimo něj. V případě České republiky to platí dvojnásob, pokud bude existovat NATO, naše síly budou primárně nasazovány k obraně mimo území ČR spolu se spojeneckými, takže musejí být vysoce mobilní. Cílem oné floskule o upřednostňování budování „expediční armády“ bylo tedy spíše dehonestovat než přijít s alternativním konceptem. V českém případě to navíc zakrývalo jiný fakt – dlouhodobou neochotu vydávat dostatek peněz na obranu, tak aby se mohly plnit koncepce, závazky a plány na budování armády a nikoli neustále vybírat co se pořídí teď a co později. Proto je používání této floskule nejenom nezodpovědné, ale i hloupé.

Bylo by velkou chybou lekce z Afghánistánu, Iráku, ale i z dalšího neúspěchu – Mali zapomenout. A to nejenom ty vojenské, ale především politické. V blízké budoucnosti, po zamrznutí konfliktů, které nás nyní trápí nejvíc, se můžeme ocitnout v situaci, kdy z různých důvodů budeme nuceni opět zasahovat v dalekém zahraničí v asymetrických konfliktech. Už jenom proto, že se dá očekávat opakování toho, co se odehrávalo především v Africe od konce 50. let a následně v 90. letech 20 století, kdy se najednou na trhu objevilo velké množství lidí s vojenskou zkušeností, kteří ji chtěli zúročit za peníze kohokoli. Může se tak stát znovu třeba v Demokratické republice Kongo, která měla být jedním ze skvělých příkladů uzavřeného míru na Nobelovu cenu.

Byť se nyní zdá, že budoucnost bude patřit soupeření velmocí a konvenčním konfliktům mezi nimi, nebude tomu tak. Stejně jako v historii se budou typy konfliktů prolínat a jedině správná identifikace strategie, vhodných nástrojů a vojenských i civilních sil pro nasazení může vést k úspěchu. To se týká především politické paměti, ta vojenská přetrvává spíše. Po zkušenostech posledních 25 let je nezbytné nezapomínat na to, co stálo u počátku dlouhého angažmá v Afghánistánu, nebo v Mali a jak vše skončilo a proč (bez emotivního obviňování kohokoli z nedostatečné představivosti – tehdejší rozhodnutí byly činěny v určitém čase a místě s určitou mírou znalosti a předpokládejme, že v dobré víře):

• Na prvním místě z lekcí je pragmatismus – dobré zdůvodnění toho, co konkrétního od nasazení očekávat a jaký bude mít transakční přínos pro stát. Toto by mělo pomoci definovat i rozhodování v dalších krocích.

• Na druhém je měřitelnost působení. Dosažení obecného míru a nastolení bezpečnosti a spravedlivé vlády v zemi, která je rozervaná občanskou válkou, nebo etnickou nesnášenlivostí a se sousedy, kterým tato rozervanost vyhovuje, není pragmatický cíl. Jistě, lidsky je správný, ale je to úkol minimálně na několik životů, pro nějž velice rychle vyprchá nezbytná podpora a následná politizace zničí i to dobré, které bylo vykonané.

• Na třetím je stanovení toho, v jakém okamžiku nasazení končí, jaké kvantifikovatelné parametry musejí být dosaženy. Cílem je vyhnutí se nekonečných angažmá, která jsou protahována vytyčováním stále nových cílů. Například, pokud by cílem působení v Afghánistánu byla pouze likvidace teroristické hrozby, stačilo by omezené působení mobilních jednotek speciálních sil a schopnost zasahovat z okolních zemí. Podobně, kvantifikovatelné a dosažitelné cíle chyběly v Mali.

• Na čtvrtém je politický konsenzus nad důvody a cíli nasazení. Bez toho hrozí, že se operace stane příčinou politického střetu, což bude polarizovat společnost a snižovat legitimizaci často bolestivých rozhodnutí.

• A konečně na pátém, cyklické vyhodnocování situace a flexibilita v rozhodování, když se začne ukazovat, že původní cíle jsou nenaplnitelné. Jinými slovy, najít odvahu zavčasu si přiznat nesplnitelnost cílů a rozhodnout o stažení.

Výše uvedených pět bodů není rozhodně vyčerpávajících, nicméně dají se považovat za určitý základ. Samozřejmě teoretický, protože konkrétní politická rozhodnutí jsou ovlivněna mnoha faktory a vlivy, které se nevejdou do jednoduchých škatulek. Třeba mezi politické důvody pro nasazení může patřit, že byť není politická reprezentace dané země přesvědčena o smysluplnosti nasazení, účastní se jej, protože jí záleží na udržení, či vylepšení vztahu s jiným státem, či státy. Nebo, politici mají tendenci spojovat s danou operací svůj politický život a politiku svých těles. Na jednu stranu je to pochopitelné a praktické, když se daří, na stranu druhou to vede ke kompromitaci politiky daného politika, či jeho uskupení, když se nedaří.

Jedině ten, kdo se dokáže bez emocí poučit z toho, co se stalo, má šanci obstát v budoucnu.

Foto: Taliban vstupuje do Kábulu v srpnu 2021, Voice of America News