Boj o Hormuz vrací Spojené státy a Írán do války

Íránské útoky na civilní obchodní plavidla v Hormuzském průlivu a následná americká odveta proti přibližně 140 vojenským cílům ukončily krátké období relativního klidu mezi Washingtonem a Teheránem. Írán současně oznámil, že Hormuzský průliv uzavírá. Krize se tak vrací k základnímu problému, který předchozí dohoda nedokázala vyřešit: kdo bude kontrolovat jednu z nejdůležitějších námořních tras světa.

Současná eskalace není pouze izolovaným incidentem. Je výsledkem zásadního rozporu mezi americkým a íránským pojetím poválečného uspořádání. Spojené státy požadují návrat k volné mezinárodní plavbě bez poplatků, povolení a jednostranné íránské kontroly. Teherán naopak považuje správu Hormuzského průlivu za jednu z hlavních strategických pák, pomocí které chce získávat politické, ekonomické a bezpečnostní ústupky.

Spojené státy nyní považují příměří za ukončené. Jednání však zřejmě pokračují. Vzniká tak mimořádně nebezpečný model, v němž obě strany současně vyjednávají a používají vojenskou sílu ke zlepšení svých pozic.

Útoky jako pokus o íránskou kontrolu
Írán ve dnech 6. a 7. července 2026 zaútočil na tři obchodní lodě, které využívaly jižní trasu podél ománských teritoriálních vod. Právě tato trasa byla považována za bezpečnější alternativu k plavbě podle systému, který se snaží zavést Teherán.

Írán požaduje, aby lodě proplouvaly podle jeho systému oddělené dopravy, respektovaly pokyny íránských úřadů a fakticky uznaly právo režimu regulovat námořní provoz. Útok na lodě používající ománskou trasu proto nebyl pouze vojenskou provokací. Šlo o pokus ukázat, že ani jižní koridor nemůže fungovat bez souhlasu Íránu.

Teherán nemusí průliv hermeticky uzavřít. Stačí vytvořit tak vysoké riziko, že rejdaři a pojišťovny začnou plavbu odmítat nebo výrazně zdraží pojistné. Několik přesně zacílených útoků na civilní plavidla tak může mít pro světový obchod podobný účinek jako skutečná námořní blokáda.

USA zasáhly přibližně 140 cílů
Spojené státy odpověděly rozsáhlou vlnou útoků proti přibližně 140 íránským vojenským cílům. Zasažena byla raketová a dronová zařízení, sklady munice, námořní kapacity, komunikační sítě, pobřežní sledovací stanoviště a další infrastruktura používaná k monitorování a napadání lodní dopravy.

Výběr cílů ukazuje, že nešlo pouze o symbolickou odvetu. Washington se pokusil oslabit celý systém, jehož prostřednictvím námořnictvo jednotek islámských revolučních gard (Islamic Revolutionary Guard Corps, IRGC) sleduje obchodní lodě, vyhodnocuje jejich pohyb a předává údaje raketovým, dronovým a námořním jednotkám.

Kontrola Hormuzského průlivu se nyní stala hlavním válečným cílem obou stran. Írán chce dokázat, že žádná loď nemůže bezpečně proplout bez jeho souhlasu. Spojené státy chtějí prokázat, že Teherán není schopen takové podmínky vojensky vynutit.

Psychologická zbraň
Námořnictvo IRGC následně oznámilo uzavření Hormuzského průlivu. Samotné prohlášení však neznamená, že Írán dokáže průliv fyzicky a dlouhodobě uzavřít. Obchodní doprava může využívat jižní část plavebního prostoru podél Ománu a Spojené státy se svými spojenci disponují prostředky k monitorování íránských raket, dronů, člunů i minovacích operací.

Írán však sází především na psychologický a ekonomický dopad. Pokud obchodní společnosti dospějí k závěru, že se průlivem nedá bezpečně plout bez koordinace s Teheránem, získá Írán faktickou kontrolu i bez úplné blokády. Právě proto je pro Spojené státy nepřijatelné ponechat útoky bez odpovědi. Pokud by se íránský model prosadil, Teherán by získal možnost ovlivňovat světové ceny energií a vydírat státy závislé na dodávkách ropy a plynu z Perského zálivu.

Íránští představitelé soukromě sdělili americké straně, že za útoky odpovídá „zbloudilá“ frakce tvrdé linie, která chce sabotovat jednání. Takové vysvětlení má umožnit pragmatičtějším představitelům pokračovat v rozhovorech a současně zbavit režim jako celek přímé odpovědnosti.

Tato verze však není příliš přesvědčivá. Námořnictvo IRGC je organizovanou součástí íránských ozbrojených sil, nikoli nezávislou milicí. Koordinované útoky na několik lodí, výběr jižní ománské trasy a následné oznámení uzavření průlivu odpovídají strategickému rozhodnutí, nikoli svévolné akci několika velitelů.

Pojem „zbloudilá frakce“ je proto pravděpodobně diplomatickým nástrojem. Umožňuje ministru zahraničí Abbásu Araghčímu, prezidentu Masúdu Pezeškianovi a předsedovi parlamentu Mohammadu Bagheru Kalíbáfovi tvrdit, že jednání mohou pokračovat, zatímco IRGC vytváří nová vojenská fakta.

Umírněné křídlo se obává námořní blokády
Vnitřní spor v íránském vedení pravděpodobně existuje. Netýká se však základního strategického cíle, ale způsobu, jak ho dosáhnout. Jednotlivé frakce se shodují, že Hormuzský průliv představuje pro Írán zásadní páku. Liší se především v názoru, zda má být kontrola prosazována jednáním, nebo vojenskými útoky.

Relativně umírněné křídlo se obává především obnovení americké námořní blokády. Ta by mohla dále omezit vývoz ropy, zabránit návratu prázdných tankerů do íránských přístavů, naplnit skladovací kapacity a donutit režim znovu omezit těžbu.

Prezident Pezeškian a další pragmatičtější představitelé si uvědomují, že dlouhodobá blokáda by měla pro íránskou ekonomiku vážnější důsledky než několik dní amerických leteckých úderů. Íránská ekonomika potřebuje příjmy z ropy, přístup k finančním prostředkům a otevřené obchodní trasy.

Tvrdé jádro IRGC naopak věří, že bez demonstrace síly Írán kontrolu nad průlivem nezíská. Rozdíl tedy spočívá v taktice. Umírnění chtějí udržet jednání, aby zabránili blokádě a získali čas. Revoluční gardy chtějí pomocí útoků donutit Spojené státy k uznání íránské role v průlivu.

Příměří jako oddychový čas
Jednání poskytují Íránu čas k obnově jeho vojenských kapacit. Režim během příměří pokračoval ve zpevňování jaderných a vojenských zařízení. V lokalitě Taleghan 2 v komplexu Parchin buduje betonové zastřešení, které má objekt chránit před budoucími údery.

Současně obnovuje dronový program. Podle představitelů režimu během války ztrojnásobil výrobní kapacitu bezpilotních prostředků. Americké zpravodajské odhady přitom uvádějí, že Íránu po předchozích útocích zůstala přibližně polovina dronových kapacit, což stále odpovídá tisícům strojů. Každý další týden jednání proto Teheránu umožňuje opravovat infrastrukturu, přesouvat zásoby, obnovovat výrobu a připravovat se na možnost dalšího konfliktu.

Spojené státy požadují, aby Írán veřejně uznal otevření průlivu všem obchodním lodím, ukončil útoky a obnovil předválečný režim volné plavby. Teherán takový návrat odmítá. Íránské zdroje označily vzdání se kontroly nad průlivem za kapitulaci.

Írán navíc podmiňuje jednání o svém jaderném programu tím, že Spojené státy uznají jeho správu Hormuzu. Washington naproti tomu požaduje, aby se Teherán vzdal zásob obohaceného jaderného materiálu. Írán zatím nedal žádný signál, že by byl připraven tento požadavek přijmout. Obě strany tak vstupují do dalších rozhovorů s požadavky, které jejich protivník považuje za strategicky nepřijatelné.

Sankce na finanční síť nejvyššího vůdce
Spojené státy doplnily vojenské útoky novými ekonomickými sankcemi. Zaměřily se na osm osob a šest subjektů, které podle amerických úřadů pomáhají spravovat a převádět majetek íránské režimní elity a IRGC. Mezi sankcionovanými je finančník Alí Ansari působící v Dubaji, který měl dohlížet na aktiva využívaná ve prospěch nejvyššího vůdce Modžtáby Chameneího, dalších představitelů režimu a Revolučních gard.

Sankce zasáhly také společnost Smart Global Limited, kterou Ansari vlastní, tři íránské směnárny a dvě krycí společnosti. Tyto struktury podle amerického ministerstva financí každoročně převádějí nebo drží miliardy dolarů pro sankcionované íránské banky prostřednictvím složitých sítí fiktivních firem. Washington se tím snaží zasáhnout nejen vojenské kapacity, ale také osobní finanční zájmy režimní elity a infrastrukturu, která umožňuje obcházet mezinárodní sankce.

Konflikt se může rozšířit
Íránská odpověď se neomezuje pouze na Spojené státy. Teherán zaútočil také na cíle v Kuvajtu, Bahrajnu a Kataru a vyhrožuje Spojeným arabským emirátům, které podezírá z podpory amerických operací.

Írán se tím snaží odradit státy Perského zálivu od účasti na mezinárodní iniciativě, která by měla zajistit svobodný průjezd Hormuzským průlivem. Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Kuvajt naopak prosazují důraznější mezinárodní postup a vojenskou ochranu obchodní dopravy. Omán a Katar nadále preferují jednání.

Další útoky na civilní plavidla mohou urychlit vznik širší námořní koalice. Ta by musela chránit ománskou trasu, odstraňovat miny, sledovat íránské drony a čluny a zasahovat proti systémům bezprostředně ohrožujícím námořní dopravu. Hormuzský průliv by se tím změnil v prostor trvalého kontaktu mezi íránskými a spojeneckými silami, kde může každá chyba nebo cílená provokace spustit nové kolo rozsáhlých bojů.

Dalším destabilizujícím faktorem je výrok nejvyššího vůdce Modžtáby Chameneího, že Írán se musí pomstít za smrt jeho otce Alího Chameneího. Prohlásil také, že tato povinnost nezávisí na jeho vlastním přežití. Pomsta nemusí mít pouze podobu otevřeného vojenského útoku v Perském zálivu. Írán může využít své zpravodajské služby, jednotky Quds, regionální milice i zahraniční podpůrné sítě k útokům na americké a izraelské cíle mimo Blízký východ.

Potenciálně ohroženy mohou být diplomatické mise, obchodní zastoupení, kulturní instituce, židovské objekty, synagogy, letiště, logistická centra nebo veřejné akce spojené se Spojenými státy a Izraelem. Takové riziko se týká také České republiky. České bezpečnostní složky by proto měly posílit ochranu amerických a izraelských objektů, židovských institucí, strategické infrastruktury a míst s vyšší koncentrací osob. Součástí opatření musí být intenzivnější zpravodajské sdílení, kontrola podezřelých finančních toků, sledování osob napojených na íránské struktury a prevence útoků provedených prostřednictvím místních spolupracovníků.

Hrozba nemusí být bezprostřední ani veřejně viditelná. Írán v minulosti využíval dlouhodobě připravované operace, zahraniční prostředníky a kriminální sítě. Vyhlášení pomsty proto nelze chápat pouze jako domácí propagandu.

Válka a jednání budou pokračovat současně
Spojené státy ani pragmatičtější část íránského vedení zřejmě nechtějí úplnou válku. Obě strany jsou však připraveny používat vojenskou sílu k prosazení svých podmínek. Trumpova administrativa ponechala viceprezidenta J. D. Vance, zvláštního vyslance Steva Witkoffa a Jareda Kushnera v jednacím procesu. Abbás Araghčí odcestoval do Ománu, aby jednal o bezpečném průjezdu průlivem.

Současně Spojené státy udeřily na přibližně 140 vojenských cílů a považují příměří za ukončené. Írán žádá o pokračování rozhovorů, ale zároveň oznamuje uzavření Hormuzského průlivu a odmítá se vzdát jeho správy. Vojenská síla se tak nestala až poslední možností po selhání diplomacie. Stala se běžnou součástí vyjednávacího procesu.

Írán se pravděpodobně domníval, že může kombinovat pokračující rozhovory s omezenými útoky na civilní lodě, vynutit si kontrolu nad průlivem, a přitom zabránit rozsáhlé americké odvetě. Útok na přibližně 140 vojenských cílů ukázal, že tato kalkulace byla chybná.

Teherán však ze svého hlavního cíle neustoupil. Kontrolu nad Hormuzským průlivem nadále považuje za strategickou páku a její opuštění za kapitulaci. Spojené státy naopak nemohou přijmout stav, kdy jedna země prostřednictvím útoků na civilní lodě rozhoduje o průjezdu jednou z nejdůležitějších energetických tras světa.

Pokud budou útoky pokračovat, Spojené státy pravděpodobně rozšíří operace proti pobřežním, námořním, raketovým a velitelským kapacitám Íránu. Teherán může odpovědět útoky na americké základny, státy Perského zálivu a americké či izraelské cíle v zahraničí.

Nynější boj o Hormuz se tak může stát začátkem nové a rozsáhlejší fáze války. Zvlášť nebezpečné je, že obě strany stále věří, že dokážou současně eskalovat, vyjednávat a udržet konflikt pod kontrolou. Právě takové přesvědčení však v minulosti často vedlo k válkám, které původně nechtěla ani jedna strana.

Foto: Výstava zbraní jednotek islámských revolučních gard v Ahvazu v roce 2019, Ali Jabbari, Tasnim News Agency via Wikimedia Commons