Írán chce s Hútíi odvrátit největší americko-izraelský úder

Spojené státy a Izrael se podle dostupných signálů pravděpodobně připravují na dosud největší leteckou operaci proti Íránu. Koncentrace amerických tankovacích letadel, pokračující útoky na íránské radary, raketové základny, podzemní sklady, komunikační systémy a dopravní infrastrukturu naznačují, že současná kampaň nemusí být konečnou fází války. Spíše může jít o přípravu prostoru pro dlouhodobé údery hluboko nad íránským územím.

Podle všeho Teherán tuto hrozbu dobře chápe. Proto se nyní nesnaží pouze bránit vlastní území, ale také rozšířit konflikt tak, aby Spojené státy musely současně řešit několik krizí najednou. Vedle raketových útoků na americké základny tak využívá své regionální partnery, především jemenské Hútíe.

Cílem není porazit Spojené státy v přímém vojenském střetu. Írán se snaží zvýšit hospodářskou, politickou a vojenskou cenu rozsáhlého útoku natolik, aby Washington od další eskalace ustoupil nebo alespoň její rozsah omezil.

Propojení Hormuzu a Bab al-Mandabu
Írán již využívá Hormuzský průliv jako hlavní nástroj nátlaku. Snaží se prosadit vlastní kontrolu nad plavbou, nutit lodě k průjezdu íránskými teritoriálními vodami a trestat plavidla, která využívají alternativní trasu podél ománského pobřeží. Hormuz je zásadní pro vývoz ropy a zkapalněného zemního plynu z Perského zálivu. Jeho dlouhodobé narušení by zvýšilo světové ceny energií a zasáhlo nejen státy regionu, ale také evropské a asijské ekonomiky.

Druhým strategickým bodem je průliv Bab al-Mandab, který spojuje Indický oceán s Rudým mořem a Suezským průplavem. Pokud by Hútíové výrazně omezili dopravu i zde, obchodní lodě by musely obeplouvat Afriku. To by prodlužovalo přepravní trasy, zvyšovalo pojištění a zdražovalo dovoz zboží i energií.

Z toho vyvozuji, že íránská strategie počítá s vytvořením hrozby současného narušení dvou klíčových námořních cest. Washington by pak musel chránit plavbu v Perském zálivu i Rudém moři, bránit své základny a současně připravovat rozsáhlou leteckou kampaň proti Íránu. To by rozptýlilo americké námořní, letecké, zpravodajské a protiraketové kapacity na mimořádně rozsáhlém území.

Hútíové zatím volí omezenou eskalaci
Hútíové v současnosti tvrdí, že neuzavírají Bab al-Mandab pro všechny obchodní lodě. Jejich blokáda je podle vlastního vysvětlení zaměřena především proti Saúdské Arábii a má pokračovat, dokud Rijád neuvolní tlak na hútíjské přístavy a letiště.

Saúdské síly předtím zaútočily na letiště v Saná, aby zabránily přistání letadla íránské společnosti Mahan Air. Rijád se obává, že podobné lety slouží k přepravě raketových součástek, dronových technologií, vojenských poradců nebo finančních prostředků.

Hútíové odpověděli útoky na saúdská plavidla a zvýšením protisaúdské rétoriky. Současně však opakují, že nejde o úplné uzavření průlivu. Jde o promyšlenou a kontrolovanou eskalaci. Hútíové chtějí donutit Saúdskou Arábii k ústupkům, zvýšit náklady na námořní dopravu a ukázat svou schopnost ohrozit obchod. Zároveň se snaží nepřekročit hranici, která by automaticky vyvolala rozsáhlou americkou vojenskou operaci proti jejich raketovým, dronovým a velitelským strukturám.

Spojené státy již v minulosti ukázaly, že jsou připraveny vést intenzivní leteckou kampaň proti Hútíům, pokud hnutí ohrozí mezinárodní dopravu v Rudém moři. Úplné uzavření Bab al-Mandabu by proto mohlo vést ke zničení právě těch prostředků, které Hútíové potřebují k nátlaku na Saúdskou Arábii.

Hútíové nejsou podřízení
Hútíové bývají často označováni za íránskou zástupnou sílu. Toto označení však může vyvolávat mylnou představu, že jejich vedení pouze přijímá rozkazy z Teheránu a následně je vykonává.

Skutečný vztah je složitější.

Írán Hútíům poskytuje zbraně, součástky balistických a protilodních raket, technologie dronů, výcvik, zpravodajské informace, finanční podporu a politické krytí. Podle dostupných informací dopravil Teherán během července na území kontrolované Hútíi další zbraňové komponenty a také zlato, které lze snadno využít k financování jejich aktivit.

Tato závislost dává Íránu značný vliv. Neznamená však úplnou velitelskou kontrolu. Hútíové mají vlastní politické vedení, vojenskou strukturu, ekonomické zájmy a domácí legitimitu. Kontrolují velkou část severního Jemenu a jejich hlavním cílem je udržet tuto moc, dosáhnout mezinárodního uznání a donutit Saúdskou Arábii, aby ukončila nebo zmírnila tlak na jejich území.

Přesnější je proto považovat Hútíe za íránského partnera, nikoli za podřízenou jednotku. Je to partnerství nerovné, protože Hútíové z íránské pomoci výrazně těží, ale jejich strategická rozhodnutí nejsou automaticky totožná s přáním Teheránu. Důkazem je skutečnost, že se hnutí několik měsíců vyhýbalo íránskému požadavku na úplné uzavření Bab al-Mandabu. Takový krok by sice pomohl Íránu, ale pro Hútíe by znamenal vysoké riziko přímé války se Spojenými státy.

Současná zdrženlivost Hútíů nemusí být trvalá. Jejich postoj by se mohl změnit, pokud by Spojené státy a Izrael zahájily rozsáhlou kampaň proti íránské kritické infrastruktuře. Kdyby útoky směřovaly nejen proti radarům a raketovým základnám, ale také proti elektrárnám, ropným terminálům na ostrově Charg, velení Revolučních gard nebo hluboko uloženým jaderným zařízením, Hútíové by mohli konflikt začít chápat jako existenční ohrožení svého hlavního zahraničního podporovatele. V takovém případě by mohli dospět k závěru, že zachování íránských dodávek zbraní a peněz je důležitější než dosavadní snaha vyhnout se americké odvetě.

Írán by také mohl zvýšit cenu spolupráce. Dodávky modernějších protilodních raket, balistických střel, dronových komponentů a finančních prostředků mohou Hútíe motivovat k rozšíření operací. Teherán jim přesto nemůže s jistotou nařídit úplné uzavření průlivu. Musí je přesvědčit, že takový krok slouží také jejich vlastním zájmům.

Ekonomická hrozba má odradit Trumpa
Íránští představitelé údajně pohrozili, že pokud americký prezident Donald Trump schválí rozsáhlé útoky na Teherán a íránskou kritickou infrastrukturu, požádají Hútíe o úplné narušení dopravy v Bab al-Mandabu.

Teherán tím cílí především na ekonomickou citlivost americké administrativy. Narušení Hormuzu by omezilo hlavní vývozní trasu států Perského zálivu. Saúdská Arábie by část ropy mohla odvádět potrubím k Rudému moři, ale pokud by Hútíové současně ohrožovali Bab al-Mandab, oslabila by se také tato alternativní cesta.

Lodě by musely obeplouvat Afriku, což by prodlužovalo cestu o několik týdnů. Rostly by náklady na palivo, pojištění i pronájem tankerů. Vyšší ceny ropy by následně zasáhly americké spotřebitele a zvýšily inflační tlak. Írán se tak snaží přesvědčit Washington, že velký letecký úder nebude mít pouze vojenské důsledky. Mohl by vyvolat širší krizi světového obchodu a energetiky.

Útoky na americké vojáky je druhá část strategie
Vedle ekonomického nátlaku se Írán snaží způsobovat Spojeným státům pravidelné personální ztráty. Íránské rakety a drony zasahují americké základny v Jordánsku, Kuvajtu, Kataru a Bahrajnu. Podle íránských tvrzení nejsou cílem pouze radary, letiště a velitelská centra, ale také ubikace a rekreační prostory amerických vojáků.

Útok na základnu Muwaffaq Salti v Jordánsku zabil tři americké příslušníky a několik dalších zranil. Íránský velitel následně pohrozil, že za každého zabitého Íránce zemře jeden americký voják. Teherán se tak snaží vytvořit stálý, politicky citlivý proud amerických obětí. Vedení režimu pravděpodobně předpokládá, že rostoucí počet mrtvých zvýší domácí tlak na prezidenta Trumpa a oslabí podporu pro pokračování války.

Tato strategie však může být velmi nebezpečná. Smrt amerických vojáků může místo omezení operací vyvolat opačnou reakci a přimět Trumpa k rozsáhlejším úderům.

Sebevědomí vedlo k odmítnutí příměří
Írán údajně odmítl americký návrh na dočasné příměří, který měl do Teheránu přivézt irácký premiér. Íránští představitelé mu měli říct, že nemají zájem o dohodu, která nevyřeší spor o Hormuzský průliv. Irácká vláda zprávu popřela, ale Bagdád dlouhodobě působí jako prostředník mezi Íránem a Spojenými státy. Samotná možnost takového jednání je proto věrohodná.

Pokud Írán nabídku skutečně odmítl, pak se dá soudit, že režim považuje svou současnou vyjednávací pozici za relativně silnou. Spoléhá na raketové útoky proti americkým základnám, narušování Hormuzu, tlak na státy Perského zálivu a hrozbu otevření další námořní fronty prostřednictvím Hútíů. Teherán může předpokládat, že Washington nebude chtít současně čelit rostoucím ztrátám, vyšším cenám ropy a problémům v Rudém moři.

Tato strategie dává z pohledu Íránu smysl. Hútíové mohou zaměstnat část amerických a saúdských sil, ohrozit obchod, zvýšit ceny pojištění a vyvolat obavy z dalšího růstu cen ropy. Současně mohou dát Teheránu možnost tvrdit, že případný chaos v Rudém moři není přímým íránským útokem, ale samostatným rozhodnutím jemenského hnutí. Írán si tím zachovává určitou míru popiratelnosti.

Přísdtup Íránu však může přinést i opačný výsledek. Pokud přibudou další mrtví američtí vojáci, útoky Hútíů na saúdské lodě a hrozba uzavření Bab al-Mandabu, může Washington dospět k závěru, že konflikt nelze ukončit pouze dílčí dohodou. Spojené státy a Izrael by pak mohly spojit útoky proti íránským raketovým silám, velení Revolučních gard, energetické infrastruktuře a jaderným zařízením do jedné rozsáhlé kampaně.

Hútíové tak mají největší americko-izraelský úder války odvrátit. Ve skutečnosti jej ale mohou urychlit a rozšířit. Z dostupných informací soudím, že Írán se snaží vytvořit systém vzájemně propojených krizí od Hormuzského průlivu přes americké základny v Perském zálivu až po Rudé moře. Cílem je ukázat, že velký útok na Írán způsobí problémy celému regionu i světové ekonomice.

Teherán však riskuje, že Washington a Jeruzalém tuto strategii nevyhodnotí jako důvod ke zdrženlivosti, ale jako důkaz, že právě nyní je nutné zničit co největší část íránských vojenských schopností.

Pokud by se Íránu podařilo současně výrazně narušit dopravu v Hormuzském průlivu i v průlivu Bab al-Mandab cena ropy by mohla krátkodobě vzrůst nad 120 až 150 USD za barel. To by představovalo jeden z největších energetických šoků od roku 2022.

Pro Českou republiku by to znamenalo vyšší inflaci, růst cen pohonných hmot a energií, zpomalení ekonomického růstu a výrazný tlak na státní rozpočet v podobě vyšších výdajů na kompenzace, sociální dávky i obsluhu státního dluhu.