Blízký východ vstupuje do nové fáze války

Vývoj na Blízkém východě ukazuje, že konflikt mezi Íránem, Spojenými státy a Izraelem se stále více mění v regionální válku vedenou prostřednictvím několika vzájemně propojených front. Nejde už pouze o útoky na íránské území nebo o boj o Hormuzský průliv. Do konfliktu se stále výrazněji zapojují Hútíové v Jemenu, proíránské milice v Iráku, Saúdská Arábie a další státy Perského zálivu.

Írán se zřejmě snaží rozšířit náklady války na co největší počet amerických spojenců. Jeho cílem je vytvořit prostředí, v němž by další rozsáhlé americké nebo izraelské útoky proti íránské energetické a vojenské infrastruktuře vyvolaly narušení námořní dopravy, útoky na ropná zařízení a rostoucí riziko pro americké základny v celém regionu.

Současně se ale ukazuje, že íránská strategie začíná vyvolávat koordinovanější odpověď regionálních států. Saúdská Arábie se připravuje na možnost rozsáhlejší vojenské operace proti Hútíům, zasahuje proti iráckým milicím a spolu s dalšími zeměmi vytváří námořní koalici pro ochranu dopravy v Rudém moři.

Ohrožení saúdské vývozní trasy
Hútíové uvalili 20. července blokádu na saúdské přístavy a plavidla. Do konce měsíce se provoz v průlivu Bab al-Mandab snížil přibližně o pětinu. To má pro Saúdskou Arábii zásadní význam. Rijád využívá Rudé moře jako alternativní trasu pro vývoz ropy v době, kdy je plavba Hormuzským průlivem vystavena íránskému tlaku. Pokud by Hútíové dokázali dlouhodobě narušovat i Bab al-Mandab, Saúdská Arábie by se ocitla mezi dvěma ohroženými námořními cestami.

Na východě by její export komplikoval Írán v Hormuzském průlivu a na západě Hútíové v Rudém moři. Teherán by tím získal možnost nepřímo ovlivňovat téměř všechny hlavní trasy saúdského vývozu ropy. Saúdská reakce proto nemůže být pouze diplomatická.

Královské letectvo již 24. a 25. července zasáhlo několik hútíjských cílů v Jemenu. Současně se objevují informace o soustřeďování saúdských a spojeneckých sil, pravděpodobně v souvislosti s přípravou operace v provincii Bajdá. Možná ofenziva by mohla mít námořní i pozemní charakter. Jejím cílem by nebylo úplné poražení Hútíů, ale oslabení jejich schopnosti ohrožovat přístavy, tankery a obchodní dopravu v prostoru Bab al-Mandabu.

Vzniká nová námořní koalice
Saúdská Arábie vytvořila společně s dalšími čtrnácti zeměmi nadnárodní námořní obrannou koalici. Jejím deklarovaným cílem je ochrana lodní dopravy v Rudém moři před útoky Hútíů a před širšími hrozbami spojenými s Íránem. Formálně má být mise čistě obranná a nemá být zaměřena proti žádnému státu. V praxi však může poskytnout politické a vojenské krytí pro tvrdší postup proti hútíjským raketovým, dronovým a námořním kapacitám.

Saúdská Arábie tak může oddělit dvě části své strategie. Námořní koalice bude chránit mezinárodní dopravu, zatímco saúdské nebo jemenské síly mohou vést útočné operace proti Hútíům na souši a ze vzduchu. Takové rozdělení umožňuje Rijádu prezentovat ochranu plavby jako mezinárodní veřejný zájem, zatímco ofenzivu v Jemenu jako samostatnou reakci na blokádu saúdských přístavů.

Hútíové popřeli, že by vybírali poplatky od mezinárodních lodí proplouvajících Bab al-Mandabem. Tvrdí, že služby poskytované autorizovaným plavidlům jsou dobrovolné a bezplatné. Toto prohlášení má pravděpodobně uklidnit mezinárodní přepravní společnosti a zabránit tomu, aby se proti Hútíům vytvořila ještě širší vojenská koalice.

Pojem autorizované plavidlo je však zásadní. Téměř jistě se nevztahuje na saúdské a izraelské lodě, které Hútíové považují za legitimní cíle své blokády. Hnutí si tak ponechává možnost určovat, která loď může bezpečně proplout a která bude napadena.

Hútíové navíc mohou poplatky zavést kdykoli později. Mohli by je prezentovat jako platby za bezpečnostní, navigační nebo administrativní služby, podobně jako se o to v Hormuzském průlivu pokouší Írán. Cílem by nebyl pouze dodatečný příjem. Výběr poplatků by vytvořil faktický nárok na správu mezinárodní vodní cesty a zároveň zvýšil ekonomické náklady saúdské vlády a jejích partnerů.

Írán současně zvyšuje tlak na státy Perského zálivu hrozbou útoků na energetickou infrastrukturu. Média napojená na Revoluční gardy zveřejnila seznam ropných polí, elektráren, terminálů a dalších zařízení v Izraeli, Saúdské Arábii, Kataru, Kuvajtu, Bahrajnu a Spojených arabských emirátech, která se nacházejí v dosahu íránských raket. Teherán tím reaguje na informace, že Spojené státy a Izrael zvažují rozsáhlé útoky proti íránskému energetickému sektoru.

Íránské sdělení je jednoznačné. Pokud budou napadeny jeho elektrárny, rafinerie, přístavy nebo ropná zařízení, konflikt se rozšíří na kritickou infrastrukturu celého regionu. Taková eskalace by měla mnohem širší dopady než samotné údery na vojenské základny. Poškození ropných polí, terminálů, elektráren nebo odsolovacích zařízení by mohlo vyvolat prudký růst cen energií, výpadky dodávek vody a tlak na vlády států Perského zálivu, aby omezily podporu amerických operací.

Domnívám se, že cílem těchto hrozeb je především odstrašení. Írán nemusí všechna uvedená zařízení skutečně napadnout. Stačí, aby přesvědčil vlády a trhy, že další americko-izraelský útok může vyvolat regionální energetickou katastrofu.

Íránské gardy využily příměří k přípravě války
Informace o jednáních mezi Revolučními gardami, Hizballáhem, Hútíi a iráckými milicemi ukazují, že Írán nepovažoval dubnové příměří pouze za příležitost k diplomacii. Důstojníci jednotek Quds měli během příměří koordinovat s partnerskými skupinami možnosti rozšíření konfliktu a zvýšení nákladů amerických operací. Část koordinace probíhala prostřednictvím zabezpečených konferenčních hovorů a část přímo v terénu.

V Iráku měly být vytvořeny tajné buňky připravené útočit na země Perského zálivu, které hostí americké síly. Hútíové současně zvyšovali tlak v Rudém moři a Hizballáh zůstává připraven pokračovat v boji proti Izraeli. Z toho vyplývá, že Írán chápe své regionální partnery jako nástroj, kterým může válku geograficky rozšířit a donutit Spojené státy rozptýlit vojenské kapacity. IRGC se snaží vytvořit situaci, v níž by Washington musel současně chránit lodní dopravu v Hormuzském průlivu a Rudém moři, americké základny v Perském zálivu, Izrael a energetickou infrastrukturu arabských spojenců.

Spojené státy a Saúdská Arábie 28. července zaútočily na sklady zbraní a logistická zařízení proíránských milicí v Iráku. Údery byly reakcí na útoky těchto skupin proti saúdské ropné infrastruktuře a americkým zájmům v regionu. Irácké milice následně obvinily Saúdskou Arábii z útoků na civilisty a pohrozily odvetou. Rijád se proto snaží zdůrazňovat, že cílem byly výhradně ozbrojené skupiny a jejich sklady.

Tento spor ukazuje, že Irák zůstává jedním z hlavních prostorů nepřímé konfrontace. Íránské milice mají vlastní politické struktury, sklady, rakety a drony, ale současně jsou součástí iráckého státního systému. Údery proti nim proto mohou snadno vyvolat domácí politickou krizi a posílit tvrzení, že Spojené státy a Saúdská Arábie porušují iráckou suverenitu. Na druhé straně ponechání milicí bez kontroly znamená, že Írán bude mít možnost útočit na americké a saúdské cíle, aniž by musel nést přímou odpovědnost.

Útok v Egyptě ukazuje rozpory uvnitř režimu
Nejasnosti kolem útoku na americký tanker s plynem v egyptském přístavu Damietta ukazují, že v íránském vedení existují rozpory nejen v rétorice, ale možná i ve způsobu řízení operací. Někteří íránští představitelé naznačili, že útok měl ukázat schopnost Íránu narušit globální dopravu a energetické dodávky i mimo Perský záliv. Ministr zahraničí Abbás Aragččí však útok odsoudil a obvinil z něj Izrael.

Obě tvrzení nemohou být současně pravdivá. Rozpor ale dobře odpovídá širšímu soupeření uvnitř režimu. Pragmatičtější představitelé v čele s Aragččím považují diplomacii a vyjednávání za účinnější cestu k zachování jaderného programu, ekonomickým úlevám a získání vlivu nad Hormuzským průlivem.

Tvrdé křídlo Revolučních gard dává přednost použití síly, útokům na dopravu a kritickou infrastrukturu a rozšiřování konfliktu prostřednictvím regionálních partnerů. Z dostupných informací lze vyvodit, že právě IRGC má v současné době nad strategickým rozhodováním režimu nejsilnější kontrolu.

Saúdská Arábie přechází k aktivní obraně
Saúdská politika se v posledních týdnech zřetelně mění. Rijád se dlouho snažil vyhnout přímé válce s Íránem a Hútíi. Nyní však čelí útokům na své tankery, přístavy, ropnou infrastrukturu a alternativní vývozní trasy. Vytvoření námořní koalice, letecké útoky na hútíjské cíle, přesuny sil v Jemenu a údery proti iráckým milicím ukazují, že Saúdská Arábie už nechce být pouze pasivním terčem.

Případná pozemní operace v Jemenu by však byla velmi riskantní. Saúdská intervence zahájená v roce 2015 nedokázala Hútíe porazit a přinesla vysoké finanční, politické i humanitární náklady. Nová ofenziva by proto pravděpodobně neměla za cíl dobýt Saná nebo úplně zničit hútíjské hnutí. Realističtějším cílem by bylo zatlačit Hútíe od klíčových pobřežních oblastí, zničit jejich protilodní kapacity a vytvořit bezpečnostní pásmo kolem strategických tras.

Ani tak však není jisté, zda by taková operace přinesla trvalou bezpečnost. Hútíové mohou přesunout rakety, drony a odpalovací zařízení do vnitrozemí a pokračovat v útocích i po ztrátě části pobřeží.

Největším rizikem současného vývoje je postupné překračování hranice mezi útoky na vojenské cíle a útoky na energetickou a civilní infrastrukturu. Írán hrozí ropným polím, elektrárnám a odsolovacím zařízením. Hútíové ohrožují saúdské tankery a přístavy. Saúdská Arábie a Spojené státy útočí na logistické sítě milicí a hútíjská zařízení. Nejasný útok v Egyptě naznačuje, že konflikt může zasáhnout také středomořské přístavy a zásobování Evropy.

Pokud se energetická infrastruktura stane hlavním cílem všech stran, válka přestane být pouze regionálním bezpečnostním konfliktem. Změní se v globální hospodářský problém. Současné ceny ropy a námořní dopravy stále vycházejí z předpokladu, že většina infrastruktury v Perském zálivu zůstane v provozu. Systematické útoky na terminály, rafinerie a elektrárny by tento předpoklad rychle zničily.

Íránská strategie je založena na zvyšování nákladů. Prostřednictvím Hútíů, iráckých milicí a dalších partnerů se snaží přenést důsledky války na americké základny, saúdský vývoz ropy, dopravu v Rudém moři a energetickou infrastrukturu celého regionu. Teherán doufá, že takový tlak odradí Spojené státy a Izrael od rozsáhlého útoku na íránský energetický a vojenský sektor.

Domnívám se však, že tato strategie může mít opačný účinek. Útoky na obchodní lodě, ropnou infrastrukturu a americké spojence postupně sbližují státy, které se dříve snažily zachovat neutralitu nebo diplomatickou rovnováhu. Saúdská Arábie buduje námořní koalici, připravuje možné operace v Jemenu a útočí na irácké milice. Další státy Perského zálivu mohou následovat, pokud se budou cítit přímo ohroženy.

Írán tak sice rozšiřuje bojiště a zvyšuje náklady svých protivníků, ale současně vytváří podmínky pro vznik mnohem širší protiíránské regionální koalice. Blízký východ proto vstupuje do fáze, v níž může jediný útok na ropný terminál, tanker nebo odsolovací zařízení vyvolat odpověď několika států zároveň. Největším rizikem už není pouze pokračování současných bojů, ale přerod konfliktu v otevřenou regionální válku o energii, námořní trasy a kontrolu nad strategickou infrastrukturou.

Foto: Američtí námořníci na palubě letadlové lodi USS George H. W. Bush (CVN 77), která podporuje akce na Blízkém východě; Seaman Apprentice Lucas Krug, US NAVY