Operace Vivaldi a poučení pro Armádu ČR

Velitel ukrajinského 3. armádního sboru brigádní generál Andrij Bileckyj 15. září potvrdil, že jeho jednotky přibližně od května vedou v prostoru Lymanu protiofenzivu s krycím názvem Vivaldi. Ukrajinci údajně vyčištili nejméně 75 kilometrů čtverečních od ruských infiltračních jednotek a osvobodili dalších přibližně deset kilometrů čtverečních v prostoru Novoselivky, Oleksandrivky, Jarové a Korovyj Jaru. Některé analýzy založené na geolokovaných záběrech odhadují skutečný rozsah ukrajinského postupu výrazně výší, přibližně na 200 až 240 kilometrů čtverečních.

Pozoruhodná byla rovněž operační bezpečnost. Operace probíhala přibližně čtyři měsíce, než Ukrajina oficiálně zveřejnila její rozsah. V prostředí nepřetržitého sledování drony, elektronickým průzkumem, komerčními satelity a OSINT je schopnost utajit záměr a část průběhu operace sama o sobě významná.

Podstatnější, než počet získaných kilometrů je však způsob, jakým Ukrajinci postupovali. Vivaldi nebyla postavena na jednoduchém mechanizovaném útoku proti připravené ruské obraně. Ukrajinci se nejprve pokusili vytvořit podmínky, ve kterých je mechanizovaný manévr vůbec možný.

Nejdříve protivníka oslepit a izolovat
Ukrajinské údery podle dostupného popisu probíhaly až do hloubky přibližně 120 kilometrů. Byla využita kombinace dronů, dělostřelectva, elektronického boje a dalších úderných prostředků.

Cílem byla logistika ruské 20. a 25. vševojskové armády, sklady munice, dělostřelectvo, velitelská stanoviště, místa vypouštění dronů a jejich operátoři. Smyslem bylo izolovat vybranou část bojiště a narušit schopnost ruských jednotek získávat posily, munici, drony a informace. Významným cílem se stal ruský Rubikon, jeden z důležitých prvků ruského systému bezpilotního válčení. Ukrajinci podle svého vyjádření ničili jeho logistiku, sklady, místa vypouštění dronů, nově vytvářené jednotky, zkušené operátory a prvky velení.

To je důležitější než ničení jednotlivých FPV dronů. Zničit jeden dron znamená odstranit jeden prostředek. Zničit jeho operátora, komunikační uzel, sklad, velitelské stanoviště a logistiku znamená narušit celý systém schopný vysílat proti ukrajinským jednotkám další desítky nebo stovky dronů. Cílem Vivaldi tak bylo narušit celý ruský sensor-to-shooter řetězec.

Mechanizovaný manévr není mrtvý
V posledních letech se vytvořil dojem, že průzkumné a FPV drony prakticky znemožnily klasický mechanizovaný manévr. Každá větší koncentrace techniky může být rychle odhalena a napadena dělostřelectvem, FPV drony nebo přesně naváděnou municí.

Výsledkem bylo rozptýlení jednotek a stále větší využívání malých pěších skupin. Rusko tento princip rozvinulo do infiltrační taktiky, kdy se malé skupiny snaží pronikat mezi ukrajinské pozice a postupně narušovat jejich obranu. Vivaldi ukazuje, že řešením nemusí být rezignace na mechanizovaný manévr. Je však nutné nejprve oslabit systém, který mu brání.

Pokud protivník dokáže mechanizovanou jednotku sledovat prakticky od okamžiku, kdy opustí kryt, může proti ní během několika minut nasadit FPV drony, dělostřelectvo nebo další prostředky. Řešením proto není pouze přidávat další pancíř na tank. Je nutné protivníkovi nejprve vzít schopnost vidět, komunikovat a rychle reagovat.

Pozemní obdoba SEAD
V určitém smyslu jde o pozemní obdobu operací SEAD, tedy potlačení protivzdušné obrany protivníka. Letectvo před rozsáhlejší operací napadá radary, velitelská stanoviště a systémy PVO, aby si vytvořilo alespoň dočasnou svobodu pohybu.

Mechanizované síly dnes potřebují podobný přístup. Před jejich nasazením je nutné potlačit průzkumné drony, retranslační stanice, elektronický průzkum a boj, FPV jednotky, dělostřelectvo, velitelská stanoviště a logistiku. Nemusejí být zničeny všechny. Útočník potřebuje vytvořit časově a geograficky omezené okno informační, elektromagnetické a palebné převahy. Do tohoto okna potom může vstoupit mechanizovaná síla, rychle manévrovat, obsadit důležitý prostor a následně jej zajistit.

Vivaldi proto neznamená návrat k tankovým průlomům ve stylu druhé, či studené války. Ukazuje spíše novou podobu kombinovaného boje. Dron tank nenahradil. Stal se součástí systému, který buď tanku umožní manévrovat, nebo mu v něm zabrání.

A právě v tom tkví zásadní poučení pro AČR. Česká armáda musí uvažovat o schopnostech dvou brigádních úkolových uskupení a speciálních sil. Pokud mají být schopny působit proti technologicky vyspělému protivníkovi, musejí mít možnost zasahovat důležité cíle v hloubce jeho sestavy.

Deep strike proto nemůže zůstat pouze schopností vyššího operačního stupně, o kterou brigáda požádá a následně čeká na její přidělení. Brigádní úkolové uskupení musí být schopné vlastním průzkumem zjistit například velitelské stanoviště, centrum dronových operací, retranslační uzel, prostředek elektronického boje, dělostřeleckou baterii, sklad munice nebo logistický uzel a následně proti tomuto cíli v krátkém čase nasadit odpovídající efektor.

Nemusí jít vždy o raketový systém. Efektorem může být přesná dělostřelecká munice, loitering munition, úderný dron nebo jiný prostředek odpovídajícího dosahu. U cílů ve větší operační hloubce musí být brigádní senzory přímo propojeny s efektory vyššího stupně. Stejná logika platí pro speciální síly, byť způsob jejich nasazení a charakter cílů budou odlišné.

Rozhodující je rychlost celého kill chainu. Na moderním bojišti není příliš užitečné zjistit pozici mobilního velitelského stanoviště nebo prostředku elektronického boje, pokud jeho napadení vyžaduje dlouhé předávání informací přes několik stupňů velení. Než rozhodnutí projde systémem, cíl může být dávno jinde.

Proto musí být určitá úroveň deep strike organickou nebo bezprostředně dostupnou schopností brigádního úkolového uskupení.

Nejde jen o Leopardy a CV90
To má přímý význam i pro budování těžké brigády AČR. Nestačí poze nakoupit Leopardy 2A8, CV90 a moderní dělostřelectvo a předpokládat, že tím automaticky vznikne schopnost mechanizovaného manévru. Moderní brigáda musí kolem těchto prostředků vytvořit vlastní průzkumně-úderný a ochranný systém.

Musí spojovat prostředky ISR, průzkumné a úderné drony, elektronický průzkum a boj, C-UAS, dělostřelectvo, deep strike, ženijní zabezpečení a mechanizované jednotky do jednoho systému velení. Teprve potom mohou tanky a BVP využít své hlavní přednosti – rychlost, ochranu, palebnou sílu a schopnost obsadit a kontrolovat prostor.

S tím souvisí další problém AČR – způsob evidence dronů. Nejde přitom jen o administrativní nebo účetní otázku. Jde především o to, aby vojáci mohli s drony intenzivně cvičit a nebáli se, že při výcviku zničí nebo poškodí evidovaný majetek. Pokud mají být levné FPV a další drony masově používány v boji, musí být stejně masově používány také při výcviku. A při realistickém výcviku musíme počítat s tím, že část těchto prostředků bude poškozena nebo zničena.

U dronů, které jsou svým operačním určením prostředkem s krátkou životností nebo jsou přímo určeny k jednorázovému použití, proto dává smysl přistupovat k nim obdobně jako k munici. Voják musí mít možnost dron převzít, použít při výcviku a případně zničit bez obavy, že ztráta prostředku určeného právě k takovému způsobu používání bude automaticky vnímána stejně jako poškození dlouhodobého majetku.

To však neznamená, že každý dron má být automaticky označen za „spotřebák“. Charakter majetku je dán především předpokládaným způsobem a dobou jeho používání. O tom rozhoduje příslušný majetkový hospodář. Některé drony mají dlouhodobou použitelnost a jsou konstruovány pro opakované nasazení. Jiné jsou vzhledem k operačnímu použití a charakteru výcviku prostředkem s životností kratší než jeden rok nebo přímo jednorázovým efektorem.

Stejný výrobek tedy může mít podle způsobu použití odlišný majetkový režim. Jednoduchým příkladem mohou být sportovní boty. Pro běžného uživatele mohou mít předpokládanou dobu používání několik let. Pro vrcholového sportovce Dukly mohou být při intenzivním výcviku opotřebovány během několika měsíců. Výrobek je prakticky stejný, ale jeho reálný způsob používání a životní cyklus jsou rozdílné.

Podobně je nutné přistupovat k dronům. Pokud je předpokládaná doba používání delší než jeden rok, jde o dlouhodobý majetek, dále rozlišovaný podle příslušných pravidel a ceny. Pokud je vzhledem k určenému způsobu používání kratší než jeden rok, může jít o krátkodobý majetek vedený jako materiálová zásoba.

Právě proto není úplně přesný obecný pojem „spotřebák“. Materiálová zásoba je stále evidována, skladována a následně vydávána jednotkám. Rozdíl spočívá v tom, že systém od počátku počítá s jejím použitím a úbytkem. Klíčovým okamžikem je proto zavedení konkrétního prostředku do evidence AČR a jeho katalogizace. Majetek dostává katalogové číslo majetku – KČM – a příslušný majetkový hospodář určuje jeho charakter podle předpokládaného způsobu použití.

Řešení tedy do značné míry existuje již dnes. Podstatné je správně nastavit způsob použití, katalogizaci a odpovědnost majetkového hospodáře tak, aby administrativa podporovala požadovaný způsob výcviku a bojového použití, nikoliv mu bránila.

Praktickým cílem musí být, aby drony určené k jednorázovému nebo krátkodobému použití mohly být pro potřeby výcviku a bojového nasazení vnímány podobně jako munice. To je důležité i z psychologického hlediska. Voják se nemůže učit používat FPV dron tak, že hlavním kritériem jeho činnosti bude vrátit prostředek za každou cenu nepoškozený zpět do skladu. Výcvik musí odpovídat způsobu, jakým bude prostředek používán ve válce.

Pokud je dron v boji fakticky jednorázovým efektorem, musí být možné s touto skutečností počítat také při výcviku. Jinak budeme sice vlastnit stovky či tisíce dronů, ale nebudeme mít dostatek vojáků, kteří s nimi prošli realistickým a intenzivním výcvikem.

Vybojovat si právo manévrovat
Operace Vivaldi tak nakonec není pouze příběhem o dronech. Ukazuje širší změnu kombinovaného boje. Mechanizovaný manévr není mrtvý. Je však nutné nejprve vytvořit podmínky, ve kterých jej lze uskutečnit. To znamená protivníka oslepit, narušit jeho velení a elektronický boj, ničit jeho dronové jednotky, zasáhnout logistiku a izolovat vybranou část bojiště. Teprve potom přichází tanky, BVP a pěchota.

Pro AČR z toho vyplývá potřeba vytvořit kolem obou brigádních úkolových uskupení a speciálních sil vlastní průzkumně-úderný ekosystém. Jeho součástí musí být drony, elektronický boj, C-UAS, přesná palba a deep strike dostupný už na brigádní úrovni, současně propojený s prostředky vyššího operačního stupně.

Stejně důležité je vytvořit podmínky pro masový výcvik. Drony určené k jednorázovému nebo krátkodobému použití nemohou být v praxi svázány majetkovým režimem, který vojáka vede k obavě, že při realistickém výcviku zničí drahý evidovaný prostředek. Rozhodující přitom není samotná pořizovací cena, ale způsob a předpokládaná doba používání stanovená při zavedení majetku do evidence.

Vivaldi tak přináší pro AČR dvě velmi konkrétní lekce. Musíme dostat schopnost deep strike blíže k brigádám a speciálním silám a současně umožnit vojákům masově cvičit s drony, aniž by se báli jejich ztráty. Moderní armáda totiž nepotřebuje pouze moderní techniku. Potřebuje systém, který jí umožní tuto techniku skutečně používat způsobem odpovídajícím současnému bojišti.