fbpx

R.I.P. SOG

Parte_SOGDatum, kdy přestane existovat Útvar speciálních operací Vojenské policie SOG se blíží. Pravděpodobný konec tohoto útvaru, který v posledních letech prokázal, že v řadách Armády ČR by mohl mít místo, je prapodivný a nese znaky negativních trendů v AČR celkově. Ukazuje na systémové nedostatky, civilní mikromanagement namísto kontroly a usměrňování a na řevnivost, která již přestává být zdravá. Ukázalo se, jak neschopnost řídících prvků dokáže zlikvidovat schopnosti, které, pokud by byly správně usměrňované, by byly přínosem nejenom pro armádu, ale pro spojence obecně. A taktéž jak snadno se dají vyhodit do vzduchu stamiliony korun z peněženek daňových poplatníků věnovaných na výcvik a získávání zkušeností, o které vlastně (jak se nyní ukázalo) nikdo nestojí.

Zde je několik poznámek k tomu, co se stalo a proč je to dle mého názoru znepokojivé a hodné nenechat bez povšimnutí:

1) Rozpuštění útvaru.  Jde o poměrně závažný krok, ke kterému by mělo docházet jen v mezních situacích. Rozpuštění SOGu je krokem zbytečným, který svědčí o tom, že nadřízené velitelské stupně (nejvyšším je v případě Vojenské policie ministryně, resp. ministr obrany) nezvládly svou úlohu. Jeden z hlavních argumentů pro rozpuštění jednotky jsou špatné vztahy v jednotce (sic!).

Menší rekapitulace: několik vojáků z jednotky SOG napsalo dopis, tehdy ještě ministryni Parkanové (mimochodem, tento dopis má několik variant), kde si ztěžovalo na špatné vztahy v jednotce a obvinilo další příslušníky, především 2. kontingentu v Afghánistánu, z různých přestupků až činů, které by se daly možná posuzovat jako trestné, pokud by byly předány dál. Inspekce ministryně zahájila zcela správně vyšetřování. Tehdy inspekci vedl plukovník Vladimír Ložek.  V průběhu vyšetřování bylo několik lidí ze SOGu přeřazeno (jeden posléze odešel do civilu). Zároveň se objevovaly poměrně divoké informace o tom, co se děje, resp. co se mělo stát. Mainstreamová média v zásadě mlčela. Podivné ticho „rozřízl“ kolega Jan Gazdík v Mladé frontě Dnes článkem z 22. dubna 2009 „Češi opustili v Afghánistánu Brity přímo v boji„, ve kterém mimo jiné napsal:

Česká jednotka speciálních operací SOG nechala v Afghánistánu na holičkách své spojence. Na rozkaz velení vojáci opustili britské kolegy přímo v akci, protože byla „nebezpečná“. Ministerstvo obrany je znepokojeno a přemýšlí o rozpuštění jednotky.

Tato obvinění se dle všeho nepotvrdila. Britové naopak vyjádřili s jednotkou spokojenost, přesto se tento „mýtus“ v MF Dnes a na iDNESu objevuje neustále. Není divu, že pod zmiňovaným článkem v anketě hlasuje pro zrušení SOGu více než 16 000 lidí a pouhých 2400 je proti. Problémy ale nebyly ani tak s Brity, ale s Dány (nikoli takového rázu, jak je popisováno) a zároveň dle všeho probíhaly neshody mezi členy jednotky o nasazování. O co šlo konkrétně zatím ministerstvo nezveřejnilo a možná ani nezveřejní, protože jak je napsáno v jedné staré tiskové zprávě z 22. dubna 2009:

Tímto šetřením bylo zjištěno, že mezi příslušníky jednotky panovaly v průběhu mise v Afghánistánu kritické vztahy způsobené spory o charakter úkolů a způsob jejich plnění. Přesvědčení o nevhodnosti některých jim zadávaných úkolů u části příslušníků SOG vedlo postupně k omezení činnosti jednotky ve prospěch koaličních sil. Konkrétní situaci popisovanou v Mladé frontě však nelze potvrdit ani vyvrátit, neboť výpovědi příslušníků jednotky SOG se liší a jsou v rovině tvrzení proti tvrzení. Skutečnost, že jednotka v Afghánistánu nefungovala jak měla, je však evidentní. Situace byla způsobena slabostí velení kontingentu SOG VP a selháním jejího velení na všech stupních.

Je to zkrátka v rovině tvrzení proti tvrzení (a to je uspokojivý závěr?) Škoda, že ten, kdo tuto zprávu psal nedává vinu i ministryni. Bylo by to namístě, ale to se jaksi nemůže udělat. V posledním textu o tomto tématu (MF Dnes 12. června 2009; „Rozprášení hrdinové“) Jan Gazdík pojal celou věc mnohem opatrněji:

Jen pro upřesnění: například Britové si nemohli Čechy v bojových akcích vynachválit. Ale problémy nastaly, jakmile je předali Dánům a svou základnu opustili. „Dánové zdědili po Britech vybydlená kasárna a pětatřicet našich chlapů, s nimiž si nevěděli rady. Nezapadali jsme do jejich představ o tom, co bychom měli v Afghánistánu dělat,“ popisuje zlomový okamžik, který odstartoval krizi v elitní české jednotce, jeden z jejích vojáků. V té době velel Čechům Pavel Růžička, který se jen obtížně domlouval anglicky, což při operačních poradách s Dány vždy hraničilo s velkým průšvihem.

Ale popravdě nejzvláštnější nejsou ani tak texty Jana Gazdíka, jako chování odpovědných míst ministerstva. Konkrétně ministryně Parkanové, která se od toho, co bylo napsáno v textu nikdy nedistancovala tak, aby učinila přítrž spekulacím o zbabělosti, nebo je naopak potvrdila (co to asi dělá s těmi, kteří poctivě a dle nejlepšího svědomí sloužili za tuto zemi v Afghánistánu a nyní jsou označování za „zbabělce“? ).

SOG_Logar_2008

Příslušníci SOGu na upravené Tatře v afghánském Lógaru (2008); foto autor

A její nástupce ministr Martin Barták se pouze rozhodl nastoupený proces dokončit. Prapodivné intermezzo se odehrálo ve chvíli, když plukovník Ložek, který se mezitím stal náčelníkem Vojenské policie, oznámil před pár týdny členům jednotky, že k 1. 7. končí. Ministr den poté ústy svého mluvčího vzkázal, že nic není rozhodnuto a pak to vlastně před branným výborem (který potřeboval, třeba kvůli schválení misí, ale i kvůli tomu, že je ministrem „letní vlády“) potvrdil. Nevěděl Martin Barták, že plukovník Ložek jednotku rozpouští? Nebo plukovník Ložek plnil přání ministra a ten poté mlžil (či jinými slovy, ústy svého mluvčího nemluvil pravdu, aby získal čas?). Pokud plukovník Ložek jednal bez vědomí ministra, proč ještě sedí na té židli, na které sedí? Hodnocení odpovědi na druhou otázku je na každém. A ještě jedna „drobnost“. Jmenování plukovníka Ložka do funkce náčelníka VP je také prapodivnost:  Jak to, že ten kdo vede vyšetřovací orgán, se v průběhu vyšetřování stane šéfem jednotky, pod kterou spadá vyšetřovaný útvar? A co střet zájmů? Bylo by zajímavé sledovat, jak by o celé záležitosti rozhodl soud, pokud by se to k němu dostalo.

Důvody pro rozpuštění SOGu jsou tyto: A) špatné vztahy v jednotce a B) pochybení při vedení dokumentace například při výcviku či pořizování materiálu. Ad bod A), pokud bychom toto brali vážně, pak by každý den musely být v Česku rozpuštěny desítky firem a oddělení. Nevyjímaje ministerstvo obrany i generální štáb. Ideální vztahy v kolektivu nejsou nikde a pokud jsou, je to podezřelé. Jedině výměna názorů totiž firmy či oddělení posouvá dál, uniformita a převládající diktátorské manýry vedou k zakrnění a třeba až ke groupthinku. A to se týká i vojenských jednotek, zvláště těch, po kterých se vyžaduje speciální činnost, tedy kreativita a flexibilita. Na druhou stranu, neshody jsou pozitivní, pokud je ve vedení někdo, kdo má dostatečný respekt, je schopen využít tvořivý potenciál sporů a nebojí se převzít odpovědnost. Pokud se z koncepčních a plánovacích debat nevraživost přenese i do  „akce“, je to špatně. Ale proč za to trestat celou jednotku? To je pochybení velitele.Vždy se trestají manažeři, tedy konkrétní lidé, kteří nezvládli řídit své podřízené.

Ad bod B), aniž bych chtěl cokoli zlehčovat, kontrola prováděná kdekoli vždy najde pochybení. A to se týká zvláště takové organizace, jako je armáda, která má tisíce předpisů, řádů, a nařízení, z nichž některé spatřily světlo světa před desítkami let a dnes nedávají žádný smysl. Na všechno je zapotřebí ne jeden, ale několik papírů. Malá odbočka, pobavilo mně, když jsem se nedávno dozvěděl, že systém se příliš nezměnil ani 15 let poté, co jsem skončil základní vojenskou službu. Řadu měsíců jsem tehdy působil v neoficiální funkci „pomocník výkonného praporčíka roty“ a mimo jiné mně fascinovalo, že nafasovat náboje na střelby je snazší, než vrátit ty, které se nevystřílely. Prý je to podobné dodneška. Obecně se dá říct, že pokud by se české ozbrojené síly zavázaly (a závazek dodržely), že sníží počet použitých papírů o 40 procent, byl by to významný příspěvek k záchraně planety.

Ale zpět k SOGu, pokud byly inspekcí objeveny pochybení, zajisté je způsobili konkrétní lidé, kteří měli danou oblast na starost. Ti mají být potrestáni a systém upraven. Proč se ruší celý útvar a jsou trestáni všichni? Stačí si vzpomenout jenom na „trenýrkovou aféru“ na generálním štábu. Dle této logiky měl být GŠ zrušen. A jinak to není s ministerstvem po všech těch zveřejněných kauzách se zmanipulovanými zakázkami. Když budu vlastníkem firmy a zjistím, že ekonomický ředitel má chyby v účetnictví, tak zruším celé ekonomické oddělení? Pokud jsem špatný majitel bezesporu ano.

2) Systém. Zdá se, že bezkoncepčnost, která provází ministerstvo obrany od 90. let je hlavní příčinou toho, co se přihodilo SOGu. Nejasná pravidla, úkoly (s výjimkou záchrany českých občanů unesených v zahraničí) a vlastně neexistující zařazení do celkové struktury AČR jsou tím hlavním problémem. Ne špatné mezilidské vztahy či pochybení ve vedení účetnictví a záznamů. SOG vznikl proto, aby plnil úkoly vyžadující nejenom vojenské znalosti, ale i policejní. Řada jeho členů pochází z řad policie a přinesla do českých ozbrojených sil jednu důležitou povědomost – o civilním právu. Pokud však buduji nějakou takovou (potřebnou) policejně-vojenskou schopnost v rámci armády, musím jasně stanovit pravidla a počítat s přirozenou nevraživostí a řevnivostí, kterou to vyvolá u dalších vojenských složek.

V českém prostředí se dá zmínit několik problémů s používáním, ale hlavně vnímáním termínů „speciální síly“ a „speciální operace“. Řada lidí se tváří, jakoby v této zemi existovala jediná speciální jednotka – 601. skupina speciálních sil. Její vojáci jsou bezesporu skvěle vycvičení, mají kvalitní výcvik i výbavu a v zahraničí se osvědčili. Nicméně, pokud se člověk podívá na definice „speciálních operací“ a speciálních jednotek“ zjistí, že jde o nepodložený mýtus. Za příklad může posloužit zajímavý text pplk. Ivo Piknera z roku 2004 „Speciální síly ve speciálních operacích„, kde se mimo jiné praví:

„Speciální operace jsou operace prováděné speciálně organizovanými, cvičenými a vybavenými vojenskými a polovojenskými jednotkami a útvary s cílem dosáhnout vojenského, ekonomického nebo psychologického cíle nekonvenčními vojenskými prostředky v nepřátelském, sporném či politicky citlivém území. Tyto operace se provádějí v míru, koniktu a válce, nezávisle na operacích konvenčích, nebo ve spolupráci s nimi.“

Nezáleží na tom, jak je jednotka velká, jestli má ten či onen typ výstroje, záleží na tom, jak je organizovaná v celkovém systému a k jakým misím se používá. Dle různých definic byl SOG jednoznačně speciální jednotkou určenou k provádění speciálních operací, stejně jako 601. skupina speciálních sil. Celkově je systém speciálních sil v České republice prapodivný. 601. skupina spadá pod vojenské zpravodajství (k čemu ji má?), což je model z doby dávno minulé, jehož rizikem je ztížená civilní kontrola, netransparentnost a hrozba vytvoření konkurenčního mocenského centra. SOG spadal pod Vojenskou policii, jejímž přímým nadřízeným stupněm je ministr obrany. Nepočítáme-li například 102. průzkumný prapor, náčelník generálního štábu pod sebou nemá žádné speciální síly. A to je hodně divné. O přesunu 601. skupiny se hovoří už léta, ale nic neděje a jen tak nestane – jedním z důvodů je strach, že by armáda tuto jednotku „rozebrala“ (sic!) a snížila její kvality a schopnosti, stejně jako nezajistila dostatečné materiální zabezpečení. O dalších důvodech se dá jenom spekulovat…

Pokud má zrušení SOGu být nejenom transformací vojenské policie jako takové, ale i reformou speciálních sil, dalo by se to, co se děje pochopit. Kde je ovšem nová systémová koncepce speciálních sil? Je nějaká? Pokud by byla, měl by paralelně probíhat proces vyčlenění 601. skupiny z vojenského zpravodajství pod náčelníka generálního štábu a vytvoření velitelství speciálních sil, které by „administrovalo“ a využívalo speciální síly nacházející se v jednotlivých složkách (např. FAC u letectva, vyčleněné transportní schopnosti, ale třeba i chemiky a EOD) jak ve výcviku tak při nasazení. Například po vzoru amerického SOCOMu. Děje se něco takového? Podle všech informací nikoli a ani se nic takového v dohledné době nechystá. V tomto ohledu je zrušení SOGu přidání dalšího bekoncepčního kroku ke všem těm předchozím.

3) Irregular Warfare. IW, stejně jako koncepty, které zastřešuje – counterinsurgency (COIN) a counterterrorism – vznikly na univerzitách. V posledních několika letech, zejména díky generálovi Petraeusovi a Iráku, se staly významnými proudy v myšlení Pentagonu. Nemá smysl si nalhávat, že teď už bude vše podle doktrín IW, ale každopádně je nutné jim věnovat pozornost. Materiálů pro jejich studium je více než dost, zde se dají zmínit například Irregular Warfare (IW), Joint Operating Concept (JOC) z roku 2007, „bible“ U.S. Army/U.S. marine Corps Counterinsurgeny Field Manual z roku 2006, nebo dnes už klasická práce Davida Galuly Pacification of Algeria, 1956-1958 (z kratších textů se dá doporučit jeden výstižný komentář, který napsal 17. června bývalý šéf pákistánské tajné služby ISI pod názvem „COIN for dummies„). Zde není místo k diskusi o těchto konceptech, ale je nutné zmínit, co z nich vyplývá. Primárním cílem „protipovstaleckých operací“ není zlikvidovat nepřítele, ale ochránit civilní obyvatelstvo a zajistit rozvoj daných oblastí či celé země tak, aby se povstalcům (v případě Afghánistánu Talibanu, Al Kajdě a dalším skupinám) nedostávalo podpory. Bez ní totiž nemohou existovat (zde se dá připomenout Mao Ce-tungova věta o tom, že povstalci jsou jako ryby plovoucí v moři rolníků). Operace v daných oblastech se tedy musejí vést primárně nikoli jako klasická konvenční válka, ale nekonvenčními prostředky, respektive jako podpora civilní správy, obnovy a rozvoje dané oblasti.

To , co se odehrává v Afghánistánu je přesně tento případ. Na většině míst v zemi nedochází k frontálním střetům s nepřítelem, takže není jasné, kde je. Dlouhodobě při těchto operacích mají úspěch speciální síly či například americká námořní pěchota. Česká účast v Afghánistánu je často vnímána jako „výjezd“ válečníků, kteří vyřeší problém silou – materiální převahou a dobrým výcvikem. Tato představa je scestná. Armáda je v Afghánistánu nasazena především k ochraně civilní části PRT, respektive k zajištění obnovy a rozvoje Afghánistánu. Nahánění Talibanců a dalších je druhotné. A tohle by mělo být opakováno každý den a vše by tomu mělo být přizpůsobováno. IW klade vyšší nároky na vojáky a zároveň i vyšší rizika (ochrana obyvatelstva je primární!). Ale bez toho není myslitelný. To samozřejmě nabourává mentální obraz „válečníka“, protože vojáci např. v Afghánistánu musejí být na prvním místě „ochránci“ a až teprve poté „válečníci“. Na okraj, problém může být i v tom, že „válečník“ se stává automaticky „ochráncem“ pokud brání svěřené území a obyvatelstvo, ze kterého kulturně i sociálně pochází. V Afghánistánu tomu tak samozřejmě není (tento postřeh zasluhuje další zkoumání).

Každopádně, při studiu těchto konceptů člověk zjistí, že schopnosti SOGu, podobně jako schopnosti 601. skupiny speciálních sil, do nich přesně zapadají. Ať už z hlediska flexibility, nekonvenčního přistupování k problémům, schopnosti vést „cílené operace“ či výcviku místní armády a policie. Problém je v tom, že tyto schopnosti musejí být ukotvené v systému a hlavně musí být schopné velení, které je usměrní a využije jejich tvořivost. V Česku ovšem převládl ten horší přístup – reorganizace, která povede k zlikvidování jedné jednotky a vymizení (v lepším případě jen po určitý čas) specifických schopností. A to v době, kdy jsou nejvíce spojenci žádané.

4) Vojáci. Příslušníci SOGu v posledních letech sloužili v řadě zahraničních misích, kam je vysílala tato země a kde podstupovali riziko, které sebou přineslo oběť a zraněné. Pokud došlo k nějakým pochybením, měla by být řádně vyšetřena a pak potrestána. V posledních měsících se však stalo to, že byli všichni – ti, kteří sloužili dobře a ti, kteří pochybili – hozeni do jednoho pytle. Odsouzeni dřív, než bylo ukončeno vyšetřování a než mohly padnout obvinění či kázeňské tresty. Tito vojáci, z nichž většina si zaslouží úctu jsou pošpiňováni jako zbabělci, popřípadě jako ti, kteří si jeli do Afghánistánu pro skalpy. Bohužel, ministerstvo obrany neudělalo téměř nic, aby tomu zabránilo. Polovičaté reakce a nakonec naplnění předem rozhodnutého rozpuštění útvaru jsou toho důkazem.

Ti, kteří se účastní zahraničních misí (zde nejde pouze o SOG) a obstojí tam se ctí by měli být základem, na kterém se bude stavět moderní tradice českých ozbrojených sil a také největším přínosem k jejich budoucnosti. Expediční mise jsou jediným způsobem, jak ověřovat kvalitu výcviku, výzbroje a výstroje a jak zajistit adaptaci na měnící se prostředí konfliktů. Tolik důležité Lessons learned se od zeleného stolu nevymyslí. A jedině uvážlivé a moudré zacházení s lidmi a jejich zahraničními zkušenostmi a jejich sdílení zajistí, že ozbrojené síly České republiky budou připraveny na obranu této země či spojeneckého území v budoucnosti.

Doufejme, že ministr obrany najde sílu a osobně přijde příslušníkům SOGu předtím, než budou definitivně „přeorganizováni“ poděkovat a vysvětlit to, co se stalo.

1 comment
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články


Nejnovější komentáře