Afghánský policista během výcviku; Foto seržantka Jennifer Cohen/U.S. Army

Dokument velitele ISAFu generála Stanleyho McChrystala podle mého názoru správně uvádí, že je zapotřebí změnit přístup a zaměřit se více na populaci, než na nepřítele. Nejedná se v podstatě o nic nového, nebo neznámého, akorát se to doposud v Afghánistánu neaplikovalo – i když o tom všichni věděli a hovořili. Mohlo by zdát, že teď, když se k otěžím dostal člověk, který to chce i prosadit, tak že máme napůl vyhráno.

Bohužel po podrobnějším přečtení dokumentu bych rád z pozice člověka, který si může momentálně dopřát ten luxus, pozorovat věci z povzdálí a nenést žádnou velkou zodpovědnost, okomentoval tři zásadní nedostatky směrnice, které budou příčinou problémů při aplikaci:

1. Nejsou dostatečně definovány cíle naší snahy v souvislosti s budování národního afghánského státu (odepření útočiště mezinárodnímu terorismu už prostě nestačí)
2. Je nedostatečně zdůrazněná katastrofální situace afghánské policie s čímž souvisí ochrana obyvatelstva a aplikace konceptu práva a spravedlnosti a také co a jak s tím budeme dělat.
3. Protiřečí si požadavky, aby spojenecké síly na jednu stranu respektovaly místní zvyky, kulturu atd. a na stranu druhou, aby nekompromisně bojovaly proti korupci.

Všechny nedostatky spolu (jak také jinak) úzce souvisí, protože jejich společným jmenovatelem je vágně definovaný konečný cíl snažení v Afghánistánu (kromě toho, že chceme odepřít útočiště teroristům s globálními ambicemi, kteří prokázali, že jsou nás schopni citelně zasáhnout na našem vlastním území). Jak má vypadat stabilní afghánský národní stát? Budujeme v Afghánistánu demokracii? Pokud ano, tak proč pod naším patronátem vzniká opět islámský stát, který se ve své nové ústavě hodnotové opírá u islám a civilní právo s ním nesmí být v rozporu.

The Constitution describes Islam as its sacred and state religion. A system of civil law is described, but no law may contradict the beliefs and provisions of Islam. It was widely reported that Sharia law is not specifically mentioned, but in fact Hanafi jurisprudence is one of the six branches of Sharia law. Moreover, concessions are made to Shia jurisprudence in cases arising strictly between Shi’ites. Followers of other religions are „free to exercise their faith and perform their religious rites“ within the limits of the law. There is no mention of freedom of conscience, and in fact apostasy from Islám is punishable by death (see below). The President must be a Muslim, an Afghan citizen born of Afghan parents, and must not heve been convicted of crimes against humanity, a criminal act or deprivation of civil rights. The president is the commander-in-chief of the armed forces. The constitution’s provisions on religion drew international controversy in 2006, when Afghan citizen Abdul Rahman, a convert to Christianity, was threatened with the death penalty for apostasy. Rahman was released under international pressure on thé theory that he was insane and that thé čase against him had „investigative gaps,“ and found asylum in Italy. The constitution itself was not changed in response.

V praxi to znamená, že občan Afghánistánu, který se narodil jako Muslim a rozhodne se konvertovat na jinou víru, nebo se rozhodně třeba vůbec nevěřit v Boha může být v Afghánistánu stíhán a dokonce odsouzen k trestu smrti. Jak to souvisí se strategii naší činnosti v Afghánistánu?

Hlavně jde o to, že v Afghánistánu katastrofálně selhává naše schopnost suplovat policejní činnost nefunkční afghánské policie a zároveň rychle budovat efektivní afghánské policejní kapacity. Bez kompetentní policie si můžeme o efektivní ochraně obyvatelstva jenom nechat zdát a bylo by bláhové se domnívat, že pokud se podaří generálovi McChrystalovi zvýšit přítomnost jeho jednotek mimo střežené základny ze současných cca čtyř procent (šokující a žalostně co?) na třeba i zázračných 50 procent (spíš hypotetická úvaha než možná realita), tak stejně se bude jednat opět o vojáky, kteří nejsou ani vybraní ani vycvičení a ani nemají dostatečnou praxi v interakci s civilním obyvatelstvem. Natož pak praxi v metodách policejní práce, takže se jenom těžko přiblíží standardům kompetentní policie.

Pokud tedy většině odpovědných lidí dochází, že potřebujeme právě funkční policii, ať už mezinárodní, nebo časem afghánskou, tak je nutné si také uvědomit, že se nedostatky nevyřeší konstatováním, že jsme si vědomi, že policie v Afghánistánu je nefunkční, a že je to problém.

Členové Afghánské národní policie v provincii Herát; Foto Senior Airman Marc I. Lane/U.S. Air Force

Při stabilizační fázi operaci v Kosovu bylo mezinárodní společenství schopno na zhruba dvou milionovou populaci nasadit až cca pět tisíc mezinárodních policistů. Byli to právě oni společně s civilní administrativou OSN (mezinárodní soudci, státní zástupci, starostové atd.), kteří zajišťovali efektivní kontrolu populace, prosazování práva a spravedlnosti a prevenci vzniku povstalectví. Jednotky KFOR poskytovaly především podporu a byly připraveny pro případ, kdy by se situace (jako například při pokusu kosovských Albánců o vyčištění území od Srbů v roce 2004) zhoršila natolik, že by si policie vyžádala vojenskou podporu.

Afghánců je 33 milionů, takže pokud bychom vycházeli z kosovské zkušenosti, pak by bylo zapotřebí pro ochranu afghánské populace mít k dispozici přibližně 70 tisíc mezinárodních policistů. Situace je přitom v obou případech (stejně jako u Iráku) podobná, protože mezinárodní společenství svrhlo represivní režimy a v postkonvenční fázi operace mohlo předpokládat, že bude čelit vakuu – státní instituce včetně policie přestanou být funkční, protože byly příliš spojeny se svrženými represivními režimy a jsou tudíž populaci nepřijatelné.

Toto jsou samozřejmě tak vysoká čísla, že se je při představě, jak toho dosáhnout všem stratégům a plánovačům udělá zle a zmohou se pouze na konstatování (už osm let), že policejní zabezpečení Afghánistánu je problém. Marně po konstatování doufají, že tuto situaci úspěšně vyřeší vojenští experti včetně těch na COIN a pár mezinárodních policistů, kteří fungují jako instruktoři. Otázkou je, kdo dělá skutečný 24/7 mentoring v terénu (což je podstata policejní činnosti, kdy zkušení kolegové v praxi zaučují méně zkušené) a kdo vlastně momentálně (už osm let) supluje policii, aby se vůbec dalo hovořit o konceptu práva a spravedlnosti, pokud myslíme vážně posílení autority centrální vlády v Kábulu.

Aby toho nebylo dost, tak ještě položím otázku související s předchozím komentářem naší vize národního afghánského státu, který pomáháme budovat v rámci staronové problematické ústavy. Pokud by se nám nakonec podařilo expandovat mezinárodní kapacity pro suplování policejní činnosti a pro mentoring místní policistů, tak co by asi naši muži zákona dělali v případech, kdy by museli řešit v souladu s afghánskými zákony prohřešky občanů související s islámem. Nevím jak ostatní kolegové, ale já bych raději na místě svléknul uniformu navždy, než abych se musel na budování něčeho takového podílet a jsem přesvědčen, že by s tím měla problém většina mých kolegů. Existují prostě kategorie, kde požadavek na profesionalitu neobstojí před současným západním hodnotovým systémem.

Dalším nedostatkem je tedy ono McChrystalovo protiřečení si v cultural awareness s potíráním korupce. Pokud mají jeho vojáci vyhovět tomuto požadavku, budou se ptát (a vím, že se už i ptají), jak to asi tak mají udělat, když korupce je v Afghánistánu nejenom jakýmsi národním sportem, ale je to přímo socio-ekonomický fenomén, který pokud bychom chtěli tvrdě potírat, tak se okamžitě dopouštíme jakéhosi anti-cultural awareness.

Je veřejným tajemstvím, že vojenské jednotky dávají z důvodů předcházení problémům se zásobováním najatým místní řidičům peníze na úplatky na nelegální mýtné. Prostě chceš projet, tak zaplať, protože všichni platí, nebo ti sebereme, co vezeš, nebo tě zabijeme, nebo radši obojí. Chtít tedy po vojácích, aby zároveň byli citliví a tolerantní k místním obyčejům a zároveň po nich chtít, aby potírali korupci, kdykoliv se s ní setkají vyžaduje bližší vysvětlení, a rád bych si jednou McChrystaluv návod na tento rébus přečetl.

Spíše očekávám, že se možná časem pod McChrystalovym vedením dočkáme určitých více či méně veřejných ústupků a dohod s bývalými a současnými bad guys. Taktéž se začne více respektovat afghánská realita co se týče center moci (tedy posun od snu od národního centralizovaného státu k středověké realitě), což by bylo i v souladu s jeho požadavkem na respektování afghánských zvyků. Namísto policie by právo a spravedlnost opět vykonávali kmenoví vůdci a jejich místní milice a prezident Karzáí si pak možná bude přát, aby byl již několik let kolující vtip, že vlastně není prezidentem Afghánistánu, ale maximálně tak starostou Kábulu, pravdivý.

USA, nebo západní státy obecně pak budou muset mít ne jednoho velvyslance pro Afghánistán, ale i několik „sub-velvyslanců“, tedy alespoň jednoho pro každé mocenské centrum. Jedině tak budou moci prostřednictvím tradičních nástrojů pro prosazování zahraničně politických cílů (ekonomických, diplomatických a vojenských, tedy vlastně cukru a biče) dosáhnout svého původního cíle: odepření útočiště teroristům s ambicemi zasáhnout vzdáleného nepřítele, čili the far enemy of holly jihad.

To je možná dokonce i jediný způsob řešení problémů souvisejících s kontrolou všech potenciálních útočišť globálního terorismu v zemích, ve kterých není v krátké době možné dosáhnout vytvoření funkčního národního státu disponujícího centralizovanou mocí.