Afghánští voliči čekají u volební místnosti, srpen 2009; Foto ANA

Omlouvám se za proluku, jednak jsem měl opravdovou afghánskou chřipku a za druhé, to co se děje od voleb je těžko popsatelné a velmi rychle se měnící. To, kde se teď Afghánistán nachází, je na jednu stranu politická krize, ale také možná velký krok k demokracii.

Prezident Karzáí se v povolebním guláši snaží nějakým způsobem uzmout kontrolu nad procesem. Třeba tím, že nařídil přepočítání hlasů v několika částech země. To mu pomáhá zůstat u moci, alespoň na nějakou chvíli. Západ kroutí hlavou nad tím, co se děje. Po prvních, uspěchaných chvalozpěvech hledá v truhle s politickým nářadím  něco, co by tak mohlo fungovat. V Paříži zaznělo, že by západ měl Karzáímu dát velmi jasné najevo, že takto masivně zmanipulovanat volby není možné. Ale trochu se divím, že jsme byli tak překvapení. Co jsme čekali o voleb ve válečné zóně?

Nicméně myslím, že snad vše není ztraceno. Nutno však podoknout, že následující věty budou možná znít podstatně kritičtěji, než vyzněly moje komentáře v Otázkách Václava Moravce před dvěma týdny. Zcela otevřené přiznávám, že jsem v tu dobu nečekal, že by mohlo dojít k takovému selháni demokratického procesu.

V tuto chvíli, aniž bych chtěl věci dělat černějšími než jsou, prožívá Afghánistán krizi, která jde daleko za jeho hranice. A je to v době, kdy se Evropa a především Amerika snaží zlegitimizovat stále méně populární válku. Víra v to, že Afghánistán bude příběh s dobrým koncem se proměňuje v přesný opak, což je ale dáno spíše naivitou a zbožným přáním Západu, než opravdovým porozuměním a chápáním situace takové, jaká je.

Je nutné zodpovědět čtyři základní otázky:

1. Jak se Západ zachová k vládě, která, jak se ukazuje, ukradla volby a jak s ní bude moci legitimně spolupracovat?
2. Budou ještě Afghánci věřit své vládě zvolené ve zmanipulovaných volbách a budou ochotni tuto vládu, která bude zodpovědná za další vývoj v zemi, respektovat?
3. Jaké jsou možné první kroky z této krize?
4. Jak tyto volby ovlivní ty parlamentní, které mají proběhnout příští rok?

Od minulého týdne víme, že Nezávislá Volební Komise (NVK) zveřejnila výsledky součtu hlasů na základě 91,6 % spočtených volebních lístku. Tato suma volebních hlasů posunula Karzáího za magickou hranici padesáti procent – přesněji získal 54,1 %. Jeho rival Abdulláh Abdulláh dostal 28,3% hlasů. Poslednímu týdnu také dominovaly zprávy o manipulacích, „naplňování“ volebních uren více hlasy, než bylo voličů a hlasování v místnostech, které nebyly otevřené. Prezident Karzáí se to snažil zachránit tím, že požádal NVK, ať zveřejní všechny výsledky – ať už z těch „zmanipulovaných“ či z těch čistých místností. NVK uvedla že nejméně 500 uren bude muset dát do „karantény“.

Odvolací Volební Komise (OVK) s mandátem OSN, složená ze tří cizinců (Američan, Kanaďan a Nizozemec) a dvou Afghánců, která bude mít konečný hlas ohledně platnosti voleb, obdržela zhruba 600 odvolání proti neregulérnostem během voleb. Hodně práce pro pět lidí. Většina stížností pochází z jihu, kde by měl mít Karzáí většinovou podporu. Znamená to, že čím více hlasovacích lístků nebude na jihu uznáno, tím méně hlasů Karzáí dostane.

To samozřejmě pana prezidenta vyděsilo, a tak začal tlačit na NVK, kterou bohužel sám jmenoval, aby zatlačila na OVK, aby zveřejnila počty center, ve kterých budou muset být hlasy přepočítány, a to protože 1) do jednotlivých uren bylo vhozeno více než maximum 600 volebních lístků či 2) více než 95 % lístků bylo odevzdáno jednomu kandidátovi. Důvod tohoto kroku byl ten, že se Karzáí začal bát, že kdyby byly centra diskvalifikována, přišel by o značný počet hlasů.

Kdy budeme mít vládu, ptají se ti co volili?
Problém s přepočtem hlasů je v tom, že jde pouze politický tah. Když se při přepočítávání zjistí že Karzáí dostal 600 hlasů (tedy maximum) zapíše se to, ale nic se nestane do doby, než se k tomu vyjádří OVK. To prodlužuje čas, po který bude Karzáí v úřadě. kdyby totiž nakonec OVK zjistila, že neregulérností bylo tolik, že počet konečných diskvalifikaci ovlivní celkové procento dosažených hlasů, bude pozdě na druhé kolo – především kvůli rychle se blížící zimě v mnoha částech země (nehledě na logisticko-operační problémy, jako je tisk a doprava volebních lístků, které se tisknou mimo Afghánistán a jejich distribuce zabere více než měsíc).

Takže, otázka zní: kdy budou mít Afghánci legitimní vládu?

Jak naložit s Karzaiim?
To že je prezident v pozadí těchto volebních machinací je veřejným tajemstvím, ale jasné to nebude, dokud ho OVK nediskvalifikuje. To by ale byl příliš silný signál a myslím, že by to procesu spíše ublížilo. Většinový názor je, že se z toho Karzáí nesmí zcela vyvléknout. Ale jak to provést a jak potom dál?

Západ má málo možnosti jak Karzáího ovlivnit. Hlavně kvůli tomu, kolik už do Afghánistánu investoval, a to nejenom finančně. Hrozbě, že se z Afghánistánu stáhne, by nikdo nevěřil a zkompromitovalo by to jeho snahy dovést vše do zdárného konce. Takzvané chytré sankce, třeba proti Karzáího rodině, jsou také nemožné, pokud si chce Západ uchovat alespoň nějaký pracovní vztah s afghánským prezidentem. Možná je na čase zkusit něco jako Bonn 2. Proces do kterého by se mohli zapojit i jiní, například Ašráf Ghani.

Organizování voleb v době války sebou nese mnoho nevýhod a rizik. Na druhou stranu, pokud by nebyly vůbec, rovnalo by se to totálnímu selhání a zastavení pozitivních procesů. Ale ruku na srdce, komu to vlastně ještě chceme namluvit? Občané evropských států vědí moc dobře, že se zde nedaří tak, jak bylo plánováno, a že vyhlídky nejsou nejrůžovější. Jaké jsou jiné možnosti? Vůbec nepořádat volby? To by jednak bylo protiústavní a musel by být vyhlášen výjimečný stav. Opoziční Spojená fronta navrhovala, aby vznikla vláda národního porozumění. To však bylo odsozeno jak afghánskou vládou, tak mezinárodním společenstvím.

Přesto volby přinesly i pozitivní příklady. Především je nutné vyzdvihnout odvahu všech, kteří i přes velké nebezpečí přišli nejen na předvolební mítinky, ale zapojili se do debat o budoucnosti své země i tím, že šli volit. Příjemným rozptýlením a náznakem změny byl Ramazán Bašardost. Tento etnický Hazár měl volební centrálu ve stanu před parlamentem. Jeho programem byl především boj proti korupci a za kampaň utratil 30 tisíc dolarů.

Ukázal, že je možné kandidovat a přitom nebýt „warlordem“ ani „druglordem“ a obejít se bez finančních zdrojů ze Západu. Taxíkem a bez ochranky objel skoro celou zemi (27 z 34 provincii), což je zhruba desetkrát více, než prezident Karzáí. Tento lidský přístup mu vynesl 12 procent hlasů, takže se stal třetím nejúspěšnějším kandidátem. Byl také jediný, kdo nehrál s etnickou kartou. Naopak hovořil o sjednocení. Uškodila mu ale poznámka, že v případě vítězství by vyhlásil jako první válku Íránu. I přesto jsem přesvědčen, že o něm ještě uslyšíme.

A teď co? Více vojáků?
Je čas se vrátit do reality a nevyhýbat se těžkým rozhodnutím. Myslím si, že je možné nastartovat proces Bonn 2 a namísto hádání se o procenta ve volbách, které nebyly ani spravedlivé ani transparentní si říct: Nepovedlo se nám to, i když to stálo spoustu peněz, takže, pojďme svolat Lóju džirgu (nejvyšší shromáždění v zemi), pozvat Taliban (bez něj to nepůjde) a ostatní ke kulatému stolu a začít znovu.

Musí se otevřít otázka „přechodného soudnictví“, mělo by být vyloučeno 10 až 15 největších škůdců (tedy „warlordů“) a pokusit se upevnit a zvětšit roli politických stran. Ano, možná někdo namítne, že je to zhola nemožné a mimo politickou realitu, ale já si myslím, že není možné pokračovat v něčem, co se jednoznačně ukazuje jako katastrofální pochybení. Vyslání více vojáků do země, kde se za posledních osm let nepodařilo ochránit místní obyvatelstvo a získat si jeho podporu, je možná pravděpodobné, ale nevěřím, že to k něčemu bude.

K míru se neprostřílíme. Musíme uznat chyby, které se staly, čímž vrátíme procesu určitou legitimitu a také uklidníme vzrůstající odpor daňových poplatníků na Západě. Ale vojenské úsilí musí být doprovázeno robustnější civilní přítomností a také jasnou snahou potlačovat korupci.

Finančně podporovat strategii, která není úspěšná, není cestou dopředu.