fbpx

Těžké břímě

Vojáci z 1. pěší divize se loučí s vojáky, kteří padli v Iráku (2005); Foto F.Š.

Čím je válka vyhrocenější a nepopulárnější, tím se více a více vedou debaty nejenom o tom, kdo za to může, ale i o tom, kdo vesluje a kdo se jenom veze. Ohledně Afghánistánu to v posledním roce nebylo nic zas tak neobvyklého, byť málokdy byla kritika otevřená. Pro vyjádření aktivnosti jednotlivých zemí se používají různé statistické ukazatele. Tu lepší, tu horší.

Například Steve Coll použil na webu časopisu The New Yorker přepočet mrtvých vojáků v Afghánistánu na počet obyvatel dané země. Pro lidi posedlé statistickými daty to může vypadat impresivně. Je ale dobré, když se danými daty proberete, položit si otázku o čem vlastně vypovídají.

Using Afghan-war fatality figures from ICasualties.org and population estimates as of July, 2009 from the C.I.A. World Factbook, and rounding up numbers, I took out my calculator this morning and came up with the following ratios of deaths-per-population among coalition countries that have fought in the Afghan war, since 2001, starting with the most burdened:
Denmark, 1 per 177,000 (31 deaths)
Estonia, 1 per 186,000 (7 deaths)
United Kingdom, 1 per 224,000 (272 deaths)
Canada, 1 per 236,000 (140 deaths)
United States, 1 per 302,000 (1017 deaths)
Latvia, 1 per 733,000 (3 deaths)
Netherlands, 1 per 810,000 (21 deaths)
Some other major European countries have been less burdened, per capita:
Spain, 1 per 1,500,000 (28 deaths)
France, 1 per 1,600,000 (40 deaths)
Germany, 1 per 2,400,000 (34 deaths)
Poland, 1 per 2,400,000 (16 deaths)
Italy, 1 per 2,600,000 (22 deaths)

Chce se tím říct, že ten, kdo má větší kontingent, má automaticky vyšší ztráty? Nebo ten, kdo má vyšší ztráty, že více bojuje? Že ten, kdo má vyšší ztráty je platnější při spojeneckém úsilí? Že čím víc mrtvých, tím vyšší pomoc Afghánistánu? Atp.

Nic z toho neplatí samo o sobě, pouze v kombinaci s dalšími ukazateli. Takže vlastně komplexně se z výše uvedených čísel toho moc vyčíst nedá. Respektive dá, ale pouze u některých zemí. Třeba, ze všech ukazatelů jasně vyplývá, že největší díl úsilí v Afghánistánu nesou USA, Británie, Kanada a pak menší státy, jako je Dánsko. Colleova data to potvrzují. Ale co se zbytkem? Jak poměřovat ten? Okouzlení čísly je nebezpečné v tom, že občas dokáže víc zastřít, než odhalit.

Když už jsme u morbidních statistik, není od věci se podívat na data týkající se psychických problémů navrátilců, která mají také svou vypovídací hodnotu. A zdá se, že Afghánistán si začíná ve větším vybírat svou daň. Extrémním vyjádřením je počet sebevražd veteránů. Podle všeho jsou téměř všude na vzestupu a logicky nejvíce v zemích, které nesou nejvyšší díl tíhy na svých bedrech. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že ne všechny státy mají propracovaný systém sledování psychického stavu navrátivších se vojáků, takže napříkald sebevraždy spáchané s delším časovým odstupem nemusejí být vůbec do statistik započítány.

Každopádně ale, debata o psychickém stavu veteránů se rozeběhla v Dánsku, kde za posledních 30 měsíců spáchalo sebevraždu 11 vojáků (nejenom z Afghánistánu, ale dá se předpokládat, že tato mise bude dominovat), přičemž skutečné číslo může být i vyšší. V Kanadských silách došlo za loňský rok k 16 sebevraždám, což je nejvyšší počet od roku 1995, nicméně dlouhodobě míra sebevražd podle ministerstva obrany klesá.

Dá se předpokládat, že velké problémy budou mít Britové. Podle loni zveřejněné studie jsou veteráni ve věku 18-23 let třikrát náchylnější spáchat sebevraždu než jejich vrstevníci v civilu. Byť přesná čísla se mi nepodařilo dohledat, data o sebevraždách po předcházejících konfliktech jsou alarmující. A důsledky Afghánistánu by měly být horší, protože například ani Falklandy ani první válka v Zálivu se nedají srovnat se současným dlouhodobým nasazením v Asii.

An estimated 264 Falklands veterans have committed suicide since the conflict ended, compared with 255 soldiers killed in action, according to an ex-servicemen’s organisation. Twenty-four British soldiers died during the 1991 Gulf War, but the Ministry of Defence disclosed last year that 169 veterans of the conflict had died from „intentional self-harm“ or in circumstances that led to open verdicts at inquests. Mr Fox told The Independent: „The suicide figures for past conflicts are deeply concerning. I worry that with the intensity of current operations in Afghanistan we are building up a timebomb of mental health problems.“

I přes největší snahu o zmírnění následků jsou na tom v tomto ohledu nejhůře Američané. Extenzivní využívání ozbrojených sil v konfliktních zónách v posledních devíti letech vede k rapidnímu nárůstu psychických problémů, včetně sebevražd mezi veterány. Například mezi lety 2005-2007 vzrostl počet sebevražd mezi navrátilci z konfliktů o 26 procent. Podle odhadů to v absolutních číslech znamená následující: v USA spáchá ročně sebevraždu třicet tisíc lidí, 20 procent z nich jsou veteráni.

Suicides among active duty personnel have also risen, with 147 reported suicides in the Army from January through November 2009 – an increase from 127 in the same period of 2008. Among non-active duty reserve soldiers, 50 suicides were reported in 2008 but the number had risen to 71 during the first 11 months of 2009. Suicide rates in all four services of the military are significantly higher than in the general population, with 52 Marines, 48 sailors, and 41 members of the Air force committing suicide in 2009.

4 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

4 Comments

  • Profilový obrázek
    Petr Z.
    24. 3. 2010, 9:10

    Relativne nedavno vysel v the Economist clanek venujici se post-war traumatech v Britanii. Sebevrazdy jsou jen jednim z problemu, domaci nasili je daleko vetsi. Byla to opravdu velika cisla. Zajimalo by me zda to je spis tim, ze se to drive nevysetrovalo ci to bylo obecne spolecenske tabu, ci zda skutecne Afghanistan je v tomto jedinecny. Kazdopadne tato cast vojenskeho zajisteni je teprve v plenkach..

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Bohuslav Pernica
    24. 3. 2010, 17:00

    Tohle je docela závažný problém. V souvislosti s poklesem zabitých vojáků, kteří „dělají problém“ veřejnosti a politiků, se totiž objevuje zajímavé dilema. Mrtvý, nebo zraněný voják je vnímám jako hrdina a má nárok na pocty. Jak je to s vojáky, kteří psychicky trpí a nakonec spáchají sebevraždu? Jsou faktickými národními obětmi války, přesto se jim nedostane žádných poct a lidé v křesťanské společnosti budou na jejich osud koukat přes prsty. Navíc, „malá válka“ nevyprodukuje žádnou skupinu poškozených vojáků, která by byla tak velká, že by byla schopna ovlivňovat veřejné mínění a vytvářet tlak na politiky, jako tomu bylo na přelomu 60. a 70. let. Budou se profesionální armády utápět ve vlastních slzách?

    REPLY
  • Profilový obrázek
    František Šulc
    24. 3. 2010, 22:31

    Petře, máte pravdu, proto jsem o sebevraždách psal jako o „extrémním vyjádřením“ problému. Mnohem horší je jistě domácí násilí, kriminalita a další, nejenom pro dotyčného trpícího Post Traumatic Stress Disorder (posttraumatickým stresovým syndromem, PTSD), ale především pro okolí. Afghánistán není jedinečný. V daleké historii jsou záznamy vojáků, kteří trpěli po bitvách psychickými problémy. A mimochodem, existuje přeci slavný skandál, který způsobil George Patton, když nafackoval vojákovi v polní nemocnici a řval na něj, že je zbabělec.

    PTSD se oficiálně stal diagnózou v roce 1980, tedy relativně nedávno a to kvůli Vietnamu. V ozbrojených silách se prosazoval však velice těžce, jak si umíte představit. Jednak ze strany velitelů a také ze strany lidí, kteří nějakou podobnou poruchou trpí. Bojí se přiznat, že mají problémy například s pitím, s nespavostí, že jsou emocionálně nevyrovnaní atp., protože mají pocit, že je to diskvalifikuje, že budou bráni jako zbabělci, což bude asi do jisté míry pravda.

    Systematicky statisticky zpracovávat se PTSD začalo tedy poměrně nedávno, ale dá se předpokládat, že 2. světová válka, Korejská válka, Vietnamská válka, Afghánistán v 80. letech se podepsaly na psychickém zdraví vojáků neméně, než Afghánistán či Irák. Druhá věc, proč Irák a Afghánistán vypadají v tomto ohledu děsivě (a to je má spekulace) je to, že s PTSD se systematicky pracuje od 90. let, ale teprve tyto poslední dva konflikty jsou „prubířským kamenem“ jednak kvůli své intenzitě a také délce trvání. Navíc, a to se týká především Američanů, kvůli nedostatku sil procházejí vojáci, námořní pěšáci, námořníci a letci poměrně velkou a opakovanou zátěží.

    PTSD není samozřejmě exkluzivně vojenská záležitost. Relativně často se může objevit například u obětí trestných činů, autohavárií atd. A samozřejmě, to se ale dá jenom odhadovat, bude PTSD časté mezi civilisty ve válečných zónách.

    Myslím, že v posledních letech se začal PTSD konečně brát vážně, lidé se o něm méně bojí hovořit a aktivně se hledají způsoby, jak se s ním vypořádat. Problém je v tom, že když se rozvine, léčí se hůře. Třeba ve státech se testuje virtuální realita – dotyčný si na simulátoru „odžije“ zážitek, který mu trauma způsobil – at je to třeba přepad, výbuch IED atd. atd.

    A mimochodem, jak jsem psal o tom, že se lidé o PTSD bojí hovořit, respektive, že si nechtějí připustit, že mají nějaký problém, pak bych doporučil jako příklad velitele sil OSN ve Rwandě Roméa Dallaira. Ten se pokusil spáchat několikrát sebevraždu a pak veřejně začal o svých problémech hovořit, což si myslím může působit jako pozitivní příklad – generál a může mít psychické problémy…

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Šťoural
    25. 3. 2010, 22:40

    Já vám dám psychologické programy!Tohle je správný přístup http://www.nationalpost.com/news/story.html?id=2722939 jak opsanej z Hallo novin,nenávist až za hrob.

    REPLY

Nejnovější komentáře