Co stojí za úspěchem Al Kajdy?
Článek je výtahem některých zjištění plynoucích z jedné diplomové práce. Účelem je předat některé závěry a případně o nich diskutovat s čtenáři OWOP.
Al Kajda je populárním tématem politických a akademických debat, ale zřídkakdy předmětem podložených analýz. Snad nejznámější tezí je, či přinejmenším bylo, že Al Kajdě (podobně jako terorismu jako takovému) se daří v selhávajících státech. To jsou státy, jejichž legitimita v očích obyvatel je malá a infrastrukturální a vynucovací kapacity jsou velmi nízké. Tento přístup pak přímo volá po nápravě zbídačených a slabých států, aby bylo odepřeno útočiště transnacionálnímu terorismu. Teze o kauzálním vztahu mezi státní silou a terorismem se ovšem ukazuje jako příliš zjednodušující a ve světle některých zjištění mylná.
Často v debatách absentuje i zcela základní otázka, a sice co to je Al Kajda. Dříve bylo populární ji vyobrazovat jako pevně semknutou skupinu kolem bin Ládina a Zawáhirího, jenže toto pojetí má jen malou vypovídací hodnotu mimo region Jižní Asie, protože se dlouhodobě nedaří najít nějakou spojitost mezi většinou současných útoků a právě oním řídícím centrem.
Následně se stala dominantním přístupem vize sítí. Malá skupina kolem bin Ládina je tak chápána pouze jako jeden uzel v rámci vzájemně spolupracující sítě skupin a organizací. Gravitačním centrem pak mají být interakce, nikoli jedna skupina. Jenže i zde jsou patrné limity tohoto přístupu. Je každá skupina, která spolupracuje s Al Kajdou skutečně součástí kooperativní sítě a je vhodné ji za ni považovat? Dále, především v Evropě jsme svědky útoků, které nejsou napojené na nějaké etablované sítě či skupiny.
Je tedy patrně nejlepší chápat Al Kajdu jako globální džihádistické hnutí, které je jako celek neřízené, byť v sobě pojí více či méně organizované či spolupracující skupiny. Hnutí pak můžeme definovat na základě přihlášení k militantnímu takfírismu (džihád je možno použít i proti odpadlým muslimům), k vizi světového chalífátu, kterého má být dosaženo boje s tzv. vzdáleným nepřítelem. To vše je propojené společnou identitou ozbrojené avantgardy, která chrání a zároveň burcuje muslimskou obec. Takto zde budeme chápat Al Kajdu. Ale nyní zpět k tomu, proč se jí někde daří a někde ne.
Al Kajdě se kupříkladu relativně daří ve Velké Británii, kde dle některých odborníků mělo dojít až ke dvanácti významným útokům či pokusům o ně ze strany džihádistů v posledních deseti letech. Úspěch Al Kajdy lze definovat jako schopnost produkovat určité výstupy, které směřují jak k přesvědčování publika (především muslimů), tak k utvrzování vlastní identity. Teroristické útoky jsou tedy pouze částí úspěchu. Ve Velké Británii ovšem sídlí většina džihádistických periodik a jsou zde vydávány i fatwy, které podporují vize a metody Al Kajdy. Velká Británie je silný moderní stát, a přesto se zde Al Kajdě daří. Původní teze doznává značných trhlin, ale ještě než jí odvrhneme, podívejme se na případ Somálska.
Somálsko je považováno za nejslabší stát vůbec. Al Kajdě se zde v 90. letech nedařilo a naopak v současnosti zaznamenává poměrně značný úspěch, kdy její ideje a metody jsou šířeny hnutím aš-Šabáb, které se sympatiemi k Al Kajdě otevřeně chlubí. Aš-Šabáb se postupem času radikalizoval až do té míry, že jej lze považovat za součást globálního džihádistického hnutí – Al Kajdu. V rétorice čím dál častěji zaznamenáváme výhružky mimo kontext Afrického rohu, aš-Šabáb veřejně odkazuje k bin Ládinovi či nabídla pomoc tzv. Al Kajdě na Arabském poloostrově, která je těžce zkoušena selektivními útoky USA a akcemi jemenské vlády. O převzetí sebevražedného repertoáru somálským hnutím není třeba se blíže rozepisovat.
Co tedy stojí za úspěchem Al Kajdy? Jako hnutí potřebuje partnera, který bude šířit dál její ideje a útočit na její cíle a tím posilovat identitu a její obraz. Zatímco v Somálsku to je strategický partner (aš-Šabáb), který je jak dostatečně silný vis-á-vis somálskému politickému terénu a má podobnou až shodnou vizi akce a hodnot jako Al Kajda, v Británii takové uskupení nenalézáme, přesto zde zaznamenává úspěch.
Onou klíčovou proměnnou je zde přítomnost radikálních islamistických subkultur, kdy se do Británie a především Londýna dlouhodobě stahovaly džihádistické elementy z Evropy, jejich přítomnost způsobila určitý synergický efekt a spolupráci mezi nimi, takže se postupně vytváří radikální prostředí, které je již na dílčích aktérech nezávislé. Alžírská Group Islamique Armée, či Group Salafiste pour le Prédicamant et le Combat se nepřímo spolupodílela na vytvoření této struktury, stejně jako hnutí al-Muhadžirúna či Zastánci šarí´i.
Počet muslimů, jejich integrace či sociální status neprokázal žádný kauzální vztah na úspěch Al Kajdy. Na vině je nepočetná skupinka radikálních islamistických duchovních, kteří hrají klíčovou roli v radikalizaci a rekrutaci osob (nejen z prostředí muslimských komunit). Většina protiteroristických politik se soustřeďuje na imigraci a monitorování muslimské komunity a tím do značné míry ztrácí ze zřetele klíčového aktéra – radikální duchovní. I mediální ataky jsou spíše směřovány na komunitu jako celek a tím jen posilují možnosti radikálních duchovních při radikalizaci.
Když zobecníme zjištění plynoucí z případů Somálska a Velké Británie, dostaneme dvě tvrzení:
- Jestliže bude Al Kajda působit v prostředí silného státu, ve kterém bude přítomna radikální islamistická subkultura, bude tam úspěšná;
- Jestliže bude Al Kajda působit v prostředí selhávajícího státu a bude v něm mít strategického spojence, bude tam úspěšná.
Tento předpoklad je třeba dále testovat, slouží ovšem jako vodítko lépe než původní teze, že (transnacionálnímu) terorismu se daří ve slabých či selhávajících státech. A nabízí řadu konkrétních otázek pro současnou bezpečnostní politiku.
Více zde.
A zase jeden patvar. „. Gravitačním centrem pak mají být interakce, nikoli jedna skupina.“
Proč gravitační centrum???
Ví vůbec autor diplomky kdo vůbec vytvořil koncept „centre of gravity“ a jak zní v mateřském jazyce jeho autora? Četl autor diplomky jeho dílo? Poznal by, jak se tento poje správně nazývá a seznámil by se s jeho definicí. Udivuje mně, s jakou lehkostí jsou někteří schopni vymyslet nejrůznější bláboly.
Není nad nekonstruktivní, za to agresivní kritiku. Clausewitze jsem četl, byť pouze Principles of War, z On War pouze vybrané části. Center of gravity se dnes běžně používá mimo původní kontext, například je jím populace v rámci boje mezi povstalci a mezipovstaleckými silami (např. Manwaring – Fishel) či právě interakce u síťových aktérů (Arquilla – Ronfeldt). Máte-li chuť polemizovat, prosím, ale bez zbytečných ataků, nebo již nebudu reagovat. Hezký den.
Diskutuje se tu o knize Vom Kriege? Může mi někdo říct, v které knize a kapitole se termín nachází? Nevybavuje se mi německý termín pro „těžiště“.
Pokud se nepletu, tak v němčině je to „Schwerpunkt“, ale lovím to z hlavy. Komentář k On War (resp Vom Kriege) jsem četl už před dlouhou dobou a v samotné knize to (tedy v mé anglické verzi z Priceton University Press :-) německy uvedeno není.
Jinak k používání pojmu „Center of gravity“. Například v armádě, ačkoliv je to anglicismus, zcela vytlačil jiné označení. „Gravitační centrum“ jsem jen párkrát, „Těžiště“ snad jednou. Můžeme nad tím hořekovat, ale je to asi tak smysluplné jako si ztěžovat, že kopané už se dnes říká fotbal a metané curling :-).
Ale řekl bych, že nám zcela unikla podstata sdělení, článek nebyl zaměřen na objasňování terminologie…
to Ivo: Ptám se, protože čtu originál, takže by mě zajímalo, jak je to přeloženo z originálu. Kniha je docela velká. Myslím, že podobných „povedených“ překladů je hodně, jako „task force“ vs odřad nebo úkolové uskupení… Kam se poděla česká vojenská terminologie?:-)
Petrovi Z.:
Děkuji Petrovi za zajímavý příspěvek. Podle mého názoru se dá s oběmi zobecněními souhlasit a ještě bych přidal třetí, že Al Kajda má větší pravděpodobnost být úspěšná v prostředí, kde lokální reálné mocenské centrum bude z nejrůznějších důvodů poskytovat této organizaci útočiště (což může být státní i nestátní aktér). Státní aktér pak nemusí reprezentovat oficiální politiku daného státu, ale může se jednat jen o určitou státní instituci s tímto přístupem (viz. Pakistán). Toto však lze vidět i jako podkategorii strategického spojence.
Co se týče radikální islamistické subkultury , tak i zde s Petrem souhlasím, ale toto tvrzení se dá zobecnit na to, že existence radikální náboženské subkultury zvyšuje pravděpodbnost úspěšnosti mobilizace jedince k účasti na násilné kolektivní akci obecně (zejména pokud má tato subkultura transnacionální násilné ambice, které korespondují s ambicemi té či oné skupiny jak např. Al Kajda). Tato, byť důležitá proměnná je ovšem závislá na dalších proměnných, jenž jsou sice obecně známy, ale je velmi těžké posoudit jejich váhu.
Určitě není od věci zkoumat jak moc a v čem radikální náboženské (nebo alespoň islamistické subkultury) sdílejí, nebo naopak nesdílejí “násilnou agendu” s těmi, jenž označujeme za organizátory a vykonavatele tohoto násilí, a také zda a do jaké míry lze mezi nimi rozlišovat a kde se hranice mezi nimi už stírají (co je v tomto společném hnutí “hlava,ruce,tělo a nohy”)?
Nemyslím si, že by VB podceňovala, nebo alespoň nevnímala důležitost této proměnné a na základě mé zkušenosti z týdne přednášek v Londýně od nejrůznějších zainteresovaných institucí v roce 2007 mohu říci, že už v té době tomu přikládali ve VB velký význam a dokládali to i řadou praktických kroků v tomto směru. Naopak měl jsem pocit, že v té době deklarovali důležitost zaměřit se na radikální “duchovní” na území VB.
Co se týče používání pojmu “center of gravity”, tak je podle mého názoru vhodné jej použít tak jej použil Petr a to dokonce i v původním kontextu, což ale pochopí pouze čtenář, který tento původní kontext vůbec kdy pochopil. Clausewitz sice používal “center of gravity” v kontextu vnímání vedení ozbrojeného konfliktu adkvátně charakteru nepřátelsko-centrických operací,což byl tak říkajíc v “jeho době – jeho chleba”. Myslím si, že by neměl problém použít stejný termín pro jiný charakter konfliktu (například populačně-centrický), ale pouze by vyspecifikoval atributy “center of gravity” jinak a adekvátně situaci – tak aby bylo dosaženo politického za přispění vojenských metod a prostředků.
ML
Petře, díky za přehlednou analýzu i za diplomovou práci, myslím, že je to jeden z nejucelenějších a nejzasvěcenějších českých textů k problematice. Sám si nejsem jistý, jak vyřešit pojmenování AQ jako fenoménu / hnutí versus teroristické organizace, která jedná podle obecné ideologie, ale zároveň ji sama interpretuje a průběžně mění.
K uvedenemu dotazu – Ivo má pravdu, Clausewitz používá termín Schwerpunk, nicméně v angličtině se kromě uvedeného center of gravity toto překládá jako „main effort“, „focus of efforts“ nebo „thrust point“. Ve Francouzstine take „effort principal“, toto je příslušná pasáž z originálu: „Was sich die Theorie hier sagen kann, ist folgendes: Es kommt darauf an, die vorherrschenden Verhältnisse beider Staaten im Auge zu haben. Aus ihnen wird sich ein gewisser Schwerpunkt, ein Zentrum der Kraft und Bewegung bilden, von welchem das Ganze abhängt, und auf diesen Schwerpunkt des Gegners muß der gesammelte Stoß aller Kräfte gerichtet sein.“ Vom Kriege, 976.
ad. Mirek Lipowski
– třetí zobecnění, přímá či nepřímá pomoc státu – zda navazuji na Daniela Bymana a jeho Dangerous connections: States that sponsor terrorism, kde toto rozebírá. Já to demonstruji na případové studii Keni, to samé lze vidět u Afghánistánu za Tálibánu (přímá podpora) či Pákistán do Mušarafova rozhodnutí připojit se k Bushovi v tomto ohledu (nepřímá podpora). Jinými slovy, domnívám se, že tomu tak je, v diplomce to je.
– k radikálním subkulturám či sítím. Ano, my víme, že vliv neformálních sítí je pro rekrutaci významný i v kontextu al-Qá´idy viz Sagemanovi knihy. Ale až Wictorowicz myslím přesvědčivě ukazuje mechanizmus rekrutace/indoktrinace/socializace. Obecně teorie sociálních hnutí nabízí celou řadu vysvětlení pro fenomén al-Qá´ida, jakoby předem připravených, ale musí být nejdříve zkoumána, která je možné aplikovat i na jiný kontext.
ad. Honza Havránek, pojmenvání je skutečně problematické, raději jsem to moc neřešil ani zde ani v diplomové práci. Al-Qá´idu chápu jako politický fenomén, který je natolik mnohovrstevnatý, že každé další specifičtější označení redukuje alespoň část jeho podstaty (al-Qá´ida je přinejmenším i trochu organizací, sítí, hnutím, doktrínou, ideologií, identitou, ale taky politickou nálepkou). Označení al-Qá´idy jako sociálního hnutí dokáže pojmout zdaleka nejvíce (sítě, určitou formu organizavanosti, identitu, ideologii a její re-interpretaci). V současnosti běží ještě projekt, kdy s kolegy jednotlivé organizační koncepty operacionalizujeme a následně hledáme v daných regionech. Tím snad zjistíme, jaké pojmenování je nejblíže realitě, tj. nejpřesnějším uchopením působení al-Qá´idy. Až to bude hotové, seznámíme s tím samozřejmě čtenáře OWOP, dá-li František samozřejmě :)
Petrovi Z.
Je možné zde zveřejnit odkaz na celý text diplomky, pokud je již online.
Díky.
ML
ano je, viz odkaz na konci článku.
ještě dodatek, ad. ML #6, dnešní postup Velké Británie je skutečně jiný, ale to neplatilo do roku 2005. Do té doby mohli radikální duchovní jako bez ´Umar Bakríj, Abú Hamza, Abú Qatáda bez problémů a veřejně kázat i přesto, že například první jmenovaný posvětil případné zabití premiéra Johna Majora, pokud by kdy jako bezvěrec vkročil na půdu Saúdské Arábie…
Dobry den Petre. Predpokladam, ze tohle je ona prace o ktere jsme kdysi mluvili, ze mi ji date precist, coz se bohuzel dyky me pracovni ceste neuskutecnilo. Kazdopadne jsme si praci stahl a zacal ji cist. Vzhledem k tomu, ze se k dalsimu cteni dostanu az o vikendu a jsem zatim v polovine, nahodim sem momenty, ktere me zaujaly. A to at uz z duvodu, ze je povazuji za zasadni, nebo proto, ze je chci ponekud zproblematizovat:
1) „Publikace na tema se z drtive vetsiny zaobiraji nazory, nikoli analyzou nebo pripadovou studii:
– tohle povazuji za velice dulezite a povazuji i za dulezite, aby si to lide se zajmem o problematiku precetli a snazili se tomuto nesvaru. Mam slusnou radku literatury apod. kterou jsem byl nucen odlozit, protoze misto prace s fakty a jejich analyze se autori venovali bud snaze sdelit: „jihadismus je spatny“ nebo snaze shromazdit vymluvy a omluvy ve smesi s racionalnim vysvetlenim.
2) Chapu duvody, ktere vas vedly k vyberu Somalska, Keni a VB pro vasi praci. Priznam se, ze bych ale v pripade hledani korenu a zazemi jihadismu dal prednost napriklad dvojici Egypt – SA. Vyber VB nijak nezpochybnuji.
3) Ponekud postradam analyzu a definici pojmu silny stat – selhavajici stat – slaby stat. Mozna se pletu, ale mam pocit, ze ctenar muze pri povrchnejsim cteni dojit k zaveru, ze se tyto pojmy vylucuji. Muj nazor je, ze se se prolinaji: muze byt silny stat co selhava, stejne jako takovy, ktery neselhava a zrovna tak selhavajici stat nemusi vzdy nutne znamenat stat slaby apod.
4) Pri pouziti pojmu „cerne diry“ postradam pokus o hlubsi analyzu techto pojmu v navaznosti treba na vycet takovych cernych der a snaze nalezt spolecneho jmenovatele a popripade zasadni kriteria. Myslim, ze by to bylo prinosne.
5) podobne jako v 1) musim velice ocenit, ze si uvedomujete, ze zivne prostredi zkoumaneho tematu neni jen vylucne geograficko-politicke, ba ze dokonce existuji dulezitejsi vlivy.
6) Pisete, ze podle zkoumani jihadistickych elementu je omylem myslet si, ze pro jejich zapojeni se bylo zasadni nejake fanaticke presvedceni ale zduraznujete dulezitost socialnich, rodinnych, klanovych vazeb. Ve fakticke rovine to jiste bude pravda, ale je treba mit na pameti, ze subjekty o nichz je rec jsou takove, kterym se skutecne podarilo se zapojit, nikoli mnozina vsech, kteri mely takove ambice.
7) Pisete: „“iredentistický džihád, který bojuje proti ne-muslimské nadvládě, a konečně globální džihád (ICG, 2005a), který bojuje proti tzv. vzdálenému nepříteli (blíže viz Gerges, 2005). Globální hnutí al-Qá´ida už kvůli své historii1 kombinuje globální džihád (který dominuje) s bojem proti odpadlým muslimům“. Tady je ale potreba mit na zreteli, ze jihadismus ma urcitou dynamiku a nevyviji se ve vakuu. Co rikate je pravda, ale nebylo tomu tak vzdy a duvod, proc se vychodiska zmenila je treba primarne hledat v deni v Egypte a Alzirsku v prvni polovine devadesatych let (vim, ze je to v praci naznaceno), na coz se dle meho soudu dnes zapomina, zejmena v dusledku snahy vylicit jihadismus jako hnuti primarne zamerene proti Zapadu a jeho (pozitivnim) hodnotam.
Pisete i: „To se ovšem změnilo na konci roku 1992 a to hned ze dvou důvodů, do Somálska byla vyslána mise UNITAF pod americkým patronátem a z hlediska al-Qá´idy to znamenalo nečekanou příležitost, jak bojovat proti nyní již hlavnímu nepříteli al-Qá´idy.“ Je otazkou, zda v 1992 byl hlavnim nepritelem aQ ten ktery naznacujete. Ja jsem spis naklonen myslence, ze se jednalo o zastupny nebo nahradni cil, ktery aQ bohuzel vice nez vysel. Ale to spekuluji.
8) Na zaver jeste nejake drobnosti:
„Mezi lety sídlilo toto jádro al-Qá´idy v Sudánu, na pozvání Hasana at-Turábího, tedy v těsné blízkosti Somálska“ – chybi letopocty.
„Zatímco před útoky na ambasády v Tanzanii a Nairobi“ – proc smesovat mesto a stat?
„tábory v Ogadenském regionu“ – psal bych s malym o.
Stale vam budu vycitat pouzivani ceske transkripce jako posledne, v tomto pripade navic v praci michate anglickou a ceskou.
Ackoli tady vypocitavam spise sve vyhrady, cinim tak, protoze je povazuji za lepsi zaminku k diskusi nez to, ze jsem na rade momentu ve vasi praci souhlasne mrucel a pokyvoval hlavou.
Jaky je mimochodem vas nazor na uadajna mirova jednani mezi aS a HI v jiznim Somalsku a spekulace o vlivu zahranicnich stuktur na jejich započetí?
Přeji dobrý den i Vám. Jsem rád, za každou zpětnou vazbu, především tu kritickou, či co předkládá jiný názor. Je to ostatně také důvod, proč jsem to sem dával. Děkuji tedy za podněty.
ad. 1) Je to docela smutné, ale je to tak. Kupříkladu jinak výborný odborník na terorismus Bruce Hoffman, pokud píše o „náboženském terorismu“, tak se z jeho podložených analýz stávají intuitivně laděné odsudky, které ovšem v praxi příliš nefungují, je to skutečně škoda..
2) SA a Egypt jsou velmi zajímavé případy, ale mě nešlo o popis kořenů, ale o analýzu schopnosti al-Qá´idy působit v nových prostředích, kde jsem se domníval, že ty mechanizmy budou zřetelnější, než ve státech, kde je islamistický radikalismus dlouhodobou záležitostí a vztahy tam jsou spletitější. Od každého typu státnosti jsem pak volil jede případ, kde je úspěch AQ očividný. U výběru samozřejmě sehrála i moje osobní preference, ale doufám, že to i tak dává smysl.
3) tak tady se jedná o rozdílné chápání či definici. V teoretické kapitole se odkláním od chápání selhávajícího státu, jako politického subjektu, který selhává ve svém úkolu zajišťovat obyvatelstvu politické statky. Pro mě je selhávající stát (tak jak byl původně definován), jako stát který je extrémním případem absence kontroly a moci, vlastně státem zhrouceným. Vaše chápání je v současnosti dominantní, ale mě nevyhovuje, protože se domnívám, že je etnocentrické a i se docela obtížně měří. Např. Failed state index je mi proti srsti. Při analýze působení AQ jsem se úmyslně snažil vystříhat spojování chudoby a podobných věcí s terorismem, protože tam není statistická korelace, alespoň podle dostupných dat.
4) je to skutečně zajímavé téma, ale já bych tam asi nevyplodil nic víc, než bylo napsáno v díle RAND ungoverned territories. Sub-státní rovina je nutná, ale zároveň by se mi tím komparace velmi zkomplikovala a zůstávám proto spíše na státní, kdy jakoby tvrdím, že strategický partner působí v černých dírách, které mohou být jen ve slabých a selhávajících státech. Černé díry pak z rovnice jakoby odstraňuji..Asi nejzajímavější černé díry jsou považovány údolí Beká (Libanon – Hizbu-´lláh), tříhraniční pásmo (Argentinta, Brazílie, Paraguay – org. zločin), Ferganské údolí (Tádžikistán,Uzbekistán – uzbečtí džihádisté), další tříhraniční pásmo (Írán, Pákistán, Afghánistán – pašování, především pak opia)…
6) Chápu kam tím míříte, ale tam pak funguje proces socializace či zvnitřnění daných hodnot, které nemuseli a být již přítomné napočátku (ve studii VB se toho dotýkám). Proto tam raději dávám přednost na ty faktory, které umožňují vůbec nastartování socializace.
7) Rozhodně souhlasím, byla to především egyptská frakce (zahraniční část Egyptského džihádu), která v AQ protlačila boj proti vzdálenému nepříteli (alžírskou zkušenost pak vidím jako formativní především pro ter. sítě působící v Evropě). A domnívám se, že to bylo již před rokem 1992. V té době byl již odstraněn Abdu´lláh Azzam, zakladatel Maktabu´l-Chidmatu-´l Mudžahidína, první fáze AQ, který byl proti této doktríně. Z dostupné korespondence (opravdu, pokud máte čas doporučuji projít si odtajněné dokumenty na Harmony database), vyplývá že toto chápání bylo již přítomno, alespoň u některých z operativců AQ. Připomeňme nelibost s přítomností USA v SA apod..
8) děkuji za postřehy. K transkripcím, práci měl původně doplňovat anglicko-český slovníček pojmů a jmen, což mě napadlo právě po diskuzi s Vámi, ale nakonec na to bohužel vůbec nebyl čas. S tím mícháním máte bohužel pravdu. Somálsky neumím, takže tam kde to reálie či jména dovolovali jsem jména arabizoval, ale někde to opravdu nešlo, tak jsem to ponechal v angličtině (v češtině je většina výrazů a jmen k nedohledání). Nebylo to asi nejšťastnější řešení.
ad. jednání, nezapomeňme, že tam již nějaká jednání či pokusy o ně již probíhala (Dáhir Awajs zakazoval bojovníkům HI útočit na aš-Šabáb), nedávno Hussajn Ajdíd deklaroval ideologickou spřízněnost s AŠ. Viděl bych to proto spíše jako vývoj. Co v něm ovšem rozhoduje, to nevím. Personální vztahy? Pak bych možná viděl šajcha Awajse, jako překážku, vnější tlak? Hlasité diskuzi o možné akci proti AŠ by mohli být možným katalizátorem. Nebo spíše tlak donorů? Zde bych se odvážil spekulovat, že HI bude mnohem více závislejší na donorech z arabského poloostrova než AŠ. Obecně mám pocit, že to je spíše HI, kdo je nyní iniciátorem. Ale žádná data, ale ani podložené analýzy v tomto ohledu nemám k dispozici..Bude ovšem nyní pro HI zajímavé se spojit se subjektem, který stojí za útoky proti ugandským civilistům? A co na to donoři??
Ještě jednou díky za podněty a těším se na případnou další diskuzi.