Prestiž vojenského povolání, aneb jak nás vlastně veřejnost vnímá

Podle výzkumu organizační kultury uvnitř ozbrojených sil se zdá, že v armádě panuje naprostá idylka. Když však člověk zabloudí na servery Problémy v armádě, nebo stránky Samostatných odborů vysloužilců, rázem je konfrontován s určitým rozporem. Přestože se profesionální armáda už několik let snaží vypadat navenek „perfektně“, pohled zvenčí nemusí vůbec odpovídat vynaloženému úsilí a nákladům. Naopak, někdy lze cítit velmi intenzivní rozpor.

Na jedné straně je tu petice na podporu vojáků pro případ snižování přídavku na bydlení, která vedla k založení fóra na Facebooku indikujícího – ve stylu sociálních sítí – „jak na tom občansky jsme u veřejnosti“. Na druhé straně si stačí přečíst některé diskuse na serverech českých deníků a týdeníků nabízející relativně nevinná vojenská témata, například náborovou tramvaj v Liberci, či otevírání náruče armády v průběhu ekonomické krize.  Udělala profesionální armáda vůbec nějaký výkonnostní skok v posledních 20 letech?

Po pádu železné opony na počátku 90. let 20. století padly rovněž omezení týkající se společenského výzkumu armády a s týmem tehdejšího prvního civilního ministra obrany Luboše Dobrovského se do popředí zájmu vedení ministerstva dostaly i otázky prestiže vojenského povolání. Prováděním takovýchto výzkumu byl tehdy pověřen Vojenský ústav sociálních výzkumů. S výsledky svých šetření pracovníci ústavu seznamovali vojenskou veřejnost prostřednictvím resortního měsíčníku Výběr statí pro profesní přípravy a rekvalifikaci v části označené fakta.

Takto byla například ve faktech 17 publikována část výsledků šetření Z. Cacha Atraktivnost a prestiž vojenského povolání. Tehdy šlo o vnímání jedenácti vojenských profesí mezi celkem 58 společenskými povoláními z pohledu vojáků z povolání a v další službě, občanských zaměstnanců a vojáků základní služby.

Překvapivě se tehdy v první šestici (na šestém místě) objevil voják v podobě vyššího velitele – generála, před kterým byli: ministr, ředitel továrny, starosta města, univerzitní profesor a nukleární fyzik. Za ním následovali: obvodní lékař a spisovatel a čtyři vojenské profese: důstojník – docent vojenské vysoké školy, důstojník – vědecký pracovník, velitel vojenského útvaru a hlavní inženýr.

Důstojník štábu divize se ocitl na 18. místě, pyrotechnik a vojenský inženýr byli 20. a 21., 28. v pořadí byl týlový důstojník pluku, 34. důstojník oddělení sociálního řízení svazku, 36. technický důstojník praporu, 38. příčku zaujal důstojník skupiny sociálního řízení pluku a teprve 41. byl důstojník – velitel roty. Nutno dodat, že tehdejší veřejné mínění bylo spíše než skutečným výkonem vojska formováno filmy jako byl Tankový prapor a Černí baroni, které představují úplný opak takových filmů, jako byla například komedie Copak je to za vojáka…

Zájem o výzkum prestiže vojenského povolání se znovu zvedl až s rozhodnutím o profesionalizaci ozbrojených sil, kdy CVVM začalo pořádat pravidelná šetření o prestiži povolání v ČR z pohledu veřejného mínění: 2004, 2006, 2007, 2008.

Podstatný výtah vývoje pořadí prestiže vojenského z povolání je zachycen v tabulce. Z ní vyplývá, že vojenské povolání nepatří mezi prestižní povolání, a to ani navzdory tomu že v rámci profesionální armády si vojáci polepšili o dvě příčky. Bude zajímavé, kam se pohne prestiž vojenského povolání po roce 2010. Ve vztahu k prvním výzkumům prestiže vojenského povolání se totiž všechny vojenské profese skrývající se po termín voják z povolání posunuly k pořadí důstojníka – velitele roty.