Kandahárští lvi

OdMr. Green

Bradley, R. & Maurer, K. (2011) Lions of Kandahar: The Story of a Fight Against All Odds. New York, NY: Random House. ISBN-10: 0553807579 Pevná vazba: 12.50$

Pokud hledáte informace o pozadí konfliktu v Afghánistánu, vyberte si raději Ghost Wars od Stevea Colla, Not a Good Day to Die Seana Naylora, nebo Jawbraker od Garyho Berntsena a Ralpha Pezzulla. Pokud však hledáte vykreslení intenzivního boje, jak byl vnímán tehdejším americkým kapitánem, příslušníkem Special Forces – jsou Kandahárští lvi knihou pro vás.

The first rounds slammed into the windshield like a jackhammer. I winced, expecting the worst. Luckily, the bullet-resistant glass did its job, otherwise my brains would have been blown all over the truck. Rocket-propelled grenades (RPGs) shot by just feet away, so close I could see the spring-loaded stabilizer fins that can easily shear off men’s heads, arms, legs, and destroy a small vehicle with appalling quickness. We had just arrived at the battlefield.

Rusty Bradley je bývalý praporčík, který byl po úspěšném absolvování Officer Candidate School povýšen do důstojnické hodnosti, a po absolvování výběrového řízení splnil i požadavky kvalifikačního kurzu amerických Special Forces. V knize, Lvi z Kandaháru: příběh boje navzdory všemu (Lions of Kandahar: The Story of a Fight Against All Odds) popisuje události, které se staly během jeho třetího nasazení v Afghánistánu v roce 2006. Vše začalo ihned po příjezdu jeho, respektive jednotky ODA 331 (Operational Detachment Alpha). Vojáci ke svému velkému zklamání zjistili, že podle všeho je situace v zemi mnohem horší, než když ji zhruba před osmi měsíci opustili.

Poté co kanadská jednotka narazila v distriktu Panjwayi na skupinu povstalců a několik jich v tomto střetu zabila, rozhodl kanadský generál, který v tomto období velel silám NATO v jižním Afghánistánu, o provedení rozsáhlé útočné akce. „Medúza“ se stala nejrozsáhlejší operací vedenou silami NATO na území Afghánistánu.

Terén, který silně omezoval možnosti přesunu koaličních sil, byl doslova zaplaven stovkami dobře připravených a překvapivě i dobře řízených povstalců. Velení dvou kanadských posílených praporů brzy zjistilo, že další postup není možný. Za takovýchto podmínek se tři americké ODA pokusily zvrátit situaci a zaujaly terénní dominanty. Jejich role tak plynule přešla z jednotky, jejímž úkolem bylo podporovat Kanaďany do role jednotky podporované. Činnost ODA se stala tou hlavní.

Kniha vypráví příběh tří desítek operátorů, kteří s rozsáhlou podporou koaličního letectva dokázali ovlivnit průběh rozsáhlé bitvy a zvrátili jinak neodvratný negativní výsledek operace. Během několika dní intenzivního boje byly nahlášeny stovky zabitých nepřátel a jedna z oblastí s větší koncentrací nepřátel byla získána zpět pod kontrolu koaličních sil.

Je však nutné poznamenat, že tato operace musela proběhnout pouze kvůli nesourodé strategii koalice po úspěšné invazi v roce 2001. Nevyvážená strategie umožnila Talibanu znovu získat moc a načerpat sílu v oblastech, které pro něj byly historicky důležité.

Přestože již bylo napsáno poměrně mnoho knih o současných událostech v Afghánistánu, tato vyčnívá svým barvitým popisem samotné bitvy. Bitvy o jediný pahorek, který po jeho dobytí umožnil postupnou změnu průběhu jinak neúspěšné Operace Medúza. Bradleyho rukopis je svižný a od první stránky vás vtáhne do příběhu, aby vás propustil až s koncem knihy. Díky zanícenému popisu situace a událostí se coby čtenář brzy ocitnete uprostřed knihy a zuřící bitvy.

Přestože je četba podmanivá, zúžený pohled lehce škodí autorovi v jeho vypravěčské snaze a tak trochu připomíná knihy Richarda Marcinka, ve kterých se svět točí okolo samotného autora. Teprve až knihu dočtete, začnete se ptát, proč se detailní popis věnoval téměř výhradně pouze Bradleymu a opomenul ostatní ODA a obzvláště kanadské jednotky. I když se jedná o osobní vzpomínky tak, jak si je autor major Bradley zapamatoval, určitě existuje styl efektivního vypravěče, který není příliš zúžený.

Pokud by Bradley věnoval více pozornosti ostatním účastníkům, poskytla by kniha vyzrálý a ucelený popis. Koneckonců ODA se taky někdy říká A-tým (A-Team) a bitva byla společným úsilím a ne one man show.

Pokud tedy toužíte po motivujícím popisu bojové akce, popsané v rychlém tempu a uchvacujících detailech až do úrovně týmu a jednotlivce – Lvi z Kandaháru na vás čekají. Pokud hledáte hloubku historických událostí a kvalitní zákulisní informace, zvažte přečtení Ghost Wars Stevea Colla, Jawbreaker Garyho Berentsena a Ralpha Pezzully, nebo Not a Good Day to Die Seana Naylora.

Podobné příspěvky

13 Komentářů

  1. Velení dvou kanadských posílených praporů brzy zjistilo To je z té knihy?Dva prapory?Kanaďané měli 2 posílené roty v celé provincii Kandahar a to ještě fungovali jako QRF pro celí RC-S.Dnes je v Kandaharu praporů minimálně 13(Amerických,ANA nepočítám) a o kontrolu Panjwayí se bojuje stále.

    Více o roli Kanaďanů v operaci medusa:
    http://www.amazon.ca/No-Lack-Courage-Operation-Afghanistan/dp/1554887666/ref=sr_1_cc_1?s=music&ie=UTF8&qid=1321142347&sr=1-1-catcorr

    rotace před 1RCR(květen až srpen 2006)
    http://www.amazon.ca/Contact-Charlie-Canadian-Taliban-Afghanistan/dp/1554700841/ref=sr_1_cc_1?s=music&ie=UTF8&qid=1321142413&sr=1-1-catcorr

    Operace z pohledu logistiky
    http://www.amazon.ca/What-Thunder-Said-Reflections-Canadian/dp/155488408X/ref=pd_rhf_se_shvl4

    A dotaz na editora Medúza Od kdy se překládají vlastní jména?Nikdy jsem neslyšel o operaci Suverén.Vždycky to byl Overlord.

    Odpovědět

  2. a pokud máte zájem o zatím nejlepší knihu, která vyšla o britských vojácích v Helmandu doporučuji Dead Men Risen od Tobyho Hardena…je to příběh Welšské Gardy a operace Panthers Claw

    Odpovědět

  4. Pro Šťourala.
    Autor v knize uvadí
    “two mechanized Canadian battle groups”, odtud informace o dvou praporech.

    Odpovědět

  5. Dobra “prvotina” Mr. Green, ale tak nejak citim, ze je u autora potencial prispet na ONWAR i clanky s vyssi pridanou hodnotou nez je recenze knihy.
    Go ahead – Man!

    Odpovědět

  8. Tak jsem přečetl větší část této knihy a z části musím dát Mr. Greenovi za pravdu. Je to opravdu strhující popis z pohledu jednoho člověka a víc než knihy Richarda Marcinka (které jsou proti tomuto dílu pouze bezcenným brakem) mi to připomíná knihu Franka Atenoriho “Roughneck Nine-One”.
    Každopádně díky za upozornění na tuto knihu.

    Odpovědět

  9. Zkusme se zamyslet na dílem Marcuse Luttrella – ( Petty Officer First Class Ret. US Navy Seal ), které vyšlo v roce 2007 -Lone Survivor: The Eyewitness Account of Operation Redwing and the Lost Heroes of SEAL Team 10.
    Zajímavé je, že v AČR se “utajují” jména i posledních skladníků z AFG, kterých se všímavý redaktor A Reporu na něco zeptá, kdežto zde ( v USA běžně ) jsou zde vyjmenováni všichni členové týmu, místa odkud pocházejí, jejich rodinní příslušníci atd.Co je pointou mého příspěvku?Že někdo má “koule” se přihlásit k tomu co dělá a neskrývá se za iniciály nebo fotografie s rozostřenými obličeji.Připadá mi, že v AČR se chováme papežštěji než papež ( stačí se podívat na web 601.skss, dnes už bohužel jediné SPECOPS jednotky, kterou AČR disponuje ).K tomu, že jsme se dosud pro roce 1993 nedočkali žádné knihy z pera nějakého generála AČR? A o čem by psali?O skandálech, které zametali pod koberce?O tom jak se chovali k podřízeným při jejich kontrolách na útvarech, v misích?Řeknu vám jen 2 jména generálů, kterých si vážím jak odborníků, tak lidí – je to Pan generál ( schválně píšu s velkým P ) Opata a Pan generál Blažko.Ani pod jedním jsem přímo nesloužil, ale s oběma jsem se několikrát setkal.
    Jen se ptám, kdy se konečně podaří naplnit motto Prezidenta Osvoboditele Prof.Dr. Tomáše Garrigue Masaryka “Nebát se a nekrást”.V naší armádě ( a potažmo společnosti ) se děje pravý opak, kradeš se a lidé jsou zastrašováni!Za to bojovali a umírali naši pradědové u Zborova, na Piavě, dědové u Tobrúku, v Anglii, u Denquerke, na Dukle, paravýsadky v protektorátu a mnoho čestných lidí, kteří položili své životy za ideály Masaryka a Štefánika?Je čas s tím něco udělat a ten čas již nadešel, nepromrněme ho, další šance už nebude…

    Odpovědět

  11. ptaksedivak: To, že se jména a tváře příslušníků speciálních sil v resortu MO utajují je dobře a rozhodně na tom nevidím nic negativního. Nepotkal jsem žádného příslušníka 601.skss v činné službě, který by měl zájem jakkoli otevřeně vystupovat (tím neříkám že nejsou – třeba jsou, jen jsem na ně za svých 15 let nenarazil). A nevidím důvod, proč by se mělo – byť by někdo mohl řící latentně – ohrožovat jejich soukromí a soukromí jejich blízkých, kteří s jejich prací nemají nic společného.

    Co se týče knížky, tu může napsat každý – ať vojín či generál. Pokud máte tyto ambice, tak ji klidně napište, ale rozhodně bych to neviděl jako nějakou povinnost. Většina amerických generálů nikdy nic knižně nepublikovala, ale to snad nestanovuje kvalitu člověka a vojáka, ne? Např. např. takový pplk. v. z. Jan Gazdík (toho času redaktor MF Dnes) publikuje pořád něco a rozhodně bych v tom nějakou kvalitu nespatřoval.

    A k poslední části Vašeho příspěvku Vám mohu pouze zanotovat: “Již vzhůru, psanci této země, již vzhůru všichni jež hlad zhnět! Teď duní právo v jícnu temně a výbuch zahřmí naposled!” Svatá prostoto…

    Odpovědět

  12. 4 Dušan Rovenský
    nejsem si plně jistý jestli jste zcela porozuměl podstatě mého příspěvku, přičemž míra mé jistoty je zatím velmi nízká…a to nemyslím pohrdavě nebo lehkovážně.
    Jste vzdělaný člověk, jistě vládnete jazyku Albionu, nebude tedy pro Vás problem si vyhledat na wikipedii nebo google ( ten postačí ), kteří američtí generálové napsali o své službě v armádě knihu, pár jich bude…Já takových ambicí nemám, pokud by se v budoucnosti objeví, raději je zaplaším…
    K “utajování” jmen či obličejů, v našem případě ( AČR ) je i jakýsi zvyk z minula (sic!), kdy byla tendence vše utajovat ( ne ve stylu jak bylo demonstrováno ve filmu Černí baroni ) a to nám zůstalo jaksi v krvi.Bohužel zde platí jedno velmi česky specifické pravidlo, že “utajit se dá vše, ale je teba počítat s tím, že se taky vše nakonec vykecá”.Samotnou podstatou je, proč se tak děje?Protože AČR a potažmo ČR je natolik “malý dvorek”, kde se dá téměř říct, že se tu zná “každý s každým”.Není tedy problém, je-li na tom zájem, zjistit, kdo, kdy a v jaké operaci byl, na čem a kde pracuje.Uvedu pane Rovenský konkrétní, dohledatelný a nezpochybnitelný ( dovolíte-li ) důkaz o tom, jak může být pro organizaci “jednoduché” se dostat k informacím :
    http://zpravy.idnes.cz/kauzu-ruskeho-spiona-v-armade-zacne-po-roce-vysetrovat-policie-pv4-/domaci.aspx?c=A100824_1437847_domaci_jw copak vše si do Ruska odnesl?Zcela jistě to není jedinný případ, ale o to nespekulujme.
    V závěru svého příspěvku si dovolím malou poznámku.Já sám se zde prezentuji pod nickem, proč se zde neztotožním, tak jako Vy?Je to velice prosté, neboť kdybych tak učinil, hůř bych se dostával k různým informacím, stále totiž vládne strach otevřeně mluvit o problémech, to je bohužel realita…
    Upřímně se těším na Váš ( případný ) komentář.Hezký večer

    Odpovědět

  13. ptaksedivak: Stejně tak, jako američtí generálové napsali knihy např. i američtí důstojníci a poddůstojníci – a nemusí jít nutně o nějaké autobiografické vyprávění, ale např. historické studie. Kolik důstojníků a poddůstojníků v AČR něco knižně publikovalo? Spíše jde o to, že narozdíl od Američanů u nás tradice tvůrčího psaní v ozbrojených silách historicky není a nepodporuje se (tím mám na mysli systémově např. na vojenských školách a kariérových kurzech – pokud nepočítám těch pár výjmek). Ve Spojených státech někteří z těchto lidí následně zúročí své odborné zkušenosti z oblasti vojenství a píší pro vydavatelství typu Osprey Publishing (Rottman, Bahmanyar atd.). Jenže je potřeba si uvědomit, že tito autoři píší o tématech, která jsou mezinárodně zajímavá (např. Bahmanyar: http://www.ospreypublishing.com/authors/profile.aspx?ID=3418 ). Uvidíme, třeba se jednou dočkáme i českých autorů – bývalých vojáků.

    Co se týče utajování – na jednu stranu máte pravdu, že se občas (a zdůrazňuji – občas) alibisticky utajuje kdejaký prd. Neřekl bych, že je to přežitek minulosti, ale spíš taková ta přehnaná česká opatrnost a pocit “Co když mě za to někdo sejme? Musím se nějak krýt!” Ale rozhodně bych netvrdil, že by se to v současné době nějak přehánělo. A k tomu utajování identity – právě proto, že je ČR tak “malý dvorek”, je tak důležitá. Nezlobte se, ale Spojené státy pro mě nejsou jakýmsi vzorem (byť, nebo právě proto že, jsem v nich strávil 4 roky svého života) jak se věci mají či nemají dělat. Např. Britové mají vysloveně zakázáno chodit do práce/z práce v uniformě – mají své historické zkušenosti s IRA. Američané tyto historické zkušenosti nemají, ale s nárůstem muslimské populace ve Spojených státech a po několika útocích na příslušníky ozbrojených sil radikálními muslimy, budou svou otevřenost jistě revidovat. Je to jen otázka času. Také pěkný večer.

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *