Fáze syrského konfliktu a mediální obraz
Násilností v Sýrii přibývá. Jakoby návštěva ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova vůbec nepřispěla k uklidnění, naopak spíše přispěla k ujištění, že má syrský vládce Bašár Asad volnou ruku a že může počítat s podporou Ruska. Pro Moskvu je Sýrie významná především z hlediska geostrategického.
V posledním týdnu začalo na internetu a samozřejmě i v televizích (ne všech) přibývat videí, které ukazují brutální potlačování povstání proti syrskému režimu. Každý den tak umírají desítky až stovky lidí. Na druhou stranu, režim k ospravedlnění operací využívá například obrázků z Aleppa, kde „teroristé“ zaútočili zřejmě na budovu tajné služby a velitelství bezpečnostních sil.
Tento nárůst počtu burcujících informací možná jenom zdánlivě souvisí s jednáním Rady bezpečnosti OSN, která před několika dny odmítla rezoluci odsuzující postup syrského režimu a vyzývající k nápravě. Přesněji řečeno, rezoluci odmítlo Rusko a Čína. Je zajímavé, že minimálně za posledních dvacet let se toto schéma nezměnilo – Západ bojující za lidská práva a svobodu a pragmatické a vypočítavé Rusko a Čína. Druhým zajímavým postřehem je, nakolik je mediální průběh před tím než se někdo vloží do konfliktu, stejný.
Nejprve k prvnímu postřehu. V mnoha ohledech mi dnešní Sýrie nejvíce připomíná Kosovo. Chybí zde sice etnický nádech konfliktu, ale to vůbec nevadí. Na globální úrovni jsou vytvořené dva bloky – Západ spolu s velkou částí arabského světa, především proti Rusku, Číně, které podporuje Írán. Jedni se zaštiťují univerzalitou lidských práv a svobodou a druzí postvestfálskou nedotknutelností suverenity – cuius regio, eius religio. V pozadí jsou samozřejmě geopolitické a geostrategické zájmy.
To zásadní, co se na globální úrovni liší je ovšem vůle Západu zasahovat. Deset let v Iráku, v Afghánistánu a „humanitární pomoc“ v Libyi spolu s ekonomickou krizí vedou vždy k hlubšímu zamýšlení nad tím, zda se zasahovat má, nebo nemá. Nedá se to ani náhodou srovnat s 90. léty minulého století. Není ani energie, ani peníze a konečně ani velká vůle.
Co by se ale stalo, kdyby rezoluce prošla? Asi by se nějak reagovat dříve či později muselo. Odvažuji se tipnout, že nejpravděpodobnější variantou by byla výzva k, tentokrát, aktivním arabským státům, aby si se západní pomocí poradili v Sýrii samy. Velkou otázkou je postoj Turecka a také to, co by bylo pak…
Nicméně co bude dál, může naznačit právě mediální obraz, který se kolem konfliktu vytváří. A opět není od věci si připomenout Kosovo. Řetězec by mohl vypadat například takto:
upoutání pozornosti ● vyčkávání a hledání spojenců ● zaujímání pozic světových hráčů ● eskalace ● vytváření obrazu dobra a zla ● pokus o rezoluci OSN ● pokračování násilností ● hledání způsobu zásahu ● poslední vyjednávání (dopředu předurčené k neúspěchu) ● zásah ● procitnutí…
O tom, že jsme v dosti pokročilé fázi, nesvědčí pouze to, že je za námi neúspěšný pokus o rezoluci, ale i zprávy, které se šíří především díky internetu, respektive sociálním sítím a následně prostřednictvím tradičních médií. Například, že Británie pošle syrským povstalcům neprůstřelné vesty, či že se syrský režim chystá použít chemické zbraně. (Tak nějak si říkám, proč by to dělal? Asadovi je přeci jasné, že v tu chvíli by Rusko i Čína změnily svou pozici…)
Vřele doporučuji výtečnou analýzu Roberta Mackeye na internetových stránkách The New York Times nazvanou Crisis in Syria Looks Very Different on Satellite Channels Owned by Russia and Iran. Jak už název napovídá, rozebírá rozdílný postoj západních médií a těch pod kontrolou Ruska, respektive Íránu.
While restrictions imposed by the Syrian government on reporting inside the country do make it difficult to verify the authenticity of claims by activists, other television networks, like the BBC, have managed to send reporters to Homs and other besieged towns to gather information and report on the situation firsthand. The coverage of the conflict on Press TV and Russia Today, by contrast, relies so heavily on interviews with correspondents seated in studios in Damascus — whose information varies little, if at all, from that on Syrian state television — that it often seems closer to ideologically driven punditry than impartial news gathering.
Mimochodem, velice zajímavá je role britské „nezávislé“ reportérky Lizzie Phelanové, která pracuje pro ruská média, především pro Russia Today. Může připomínat ony „slavné“ osobnosti, které během studené války přeběhly ze Západu na Východ a staly se představiteli pokrokové části prohnilé kapitalistické společnosti a zároveň důkazem, že se kapitalistický systém hroutí. Podobně jako oni i Lizzie Phelanová uvádí „na pravou míru“ informace západních médií. Například loni v létě tvrdila, že obrázky postupujících libyjských rebelů jsou podvrh, dokud krátce poté nepadl Tripolis do jejich rukou.
In a recent conversation with The Lede, Ms. Phelan defended her work for the Russian and Iranian government channels, which she says are immune to the “Western cultural imperialism,” that drives British and American news organizations, including The Times and the BBC, bent “criminalizing independent and sovereign states of the global south like Iran, like the government of Ahmadinejad, like Syria, like Venezuela, like China, like Russia.”
Ale zpátky k podstatě věci. My v euroatlantické oblasti jsme vesměs přesvědčeni o tom, že Bašár Asad je tyran, který se chová zle ke svým obyvatelům a měl by být nahrazen (verbálně, operace na jeho svržení by velkou podporu neměla). Mnoho obyvatel arabských zemí, zvláště v těch, které si prošly „arabským jarem“ si myslí totéž. Rusové, Číňané, či Íránci to tak jasně nevidí. Obraz, který si díky médiím, slovům vlastních politiků a kulturnímu prostředí o situaci vytváříme je naprosto odlišný. A odlišné tedy musí být i hodnocení situace a preferované řešení.
Jsem zvědavý, jaký bude další průběh – zda se někdo odhodlá v Sýrii zasáhnout, či výrazněji pomoci povstalcům materiálně a finančně, nebo jestli syrské povstání skončí podobně, jako šíitské v Iráku v roce 1991. S OSN se asi moc počítat nedá, zvláště po posledních zprávách týkajících se rozpočtu na mise – má se z něj škrtnout miliarda dolarů, takže klesne na sedm miliard. Skončit tak má mise na Východním Timoru a rozpočty operací na Haiti, v Liberii a možná i v Darfuru budou sníženy. Zásah a následující misi tedy bude muset zaplatit někdo jiný. Ale kdo?
Je dobré si doplnit tu paradoxní šachovnici:
Ajmán Zavahrí, „šéf“ polomýtické al-Kajdy, je na straně protivládních vzbouřenců proti Bašáru Asadovi, takže al-Kajda má stejného favorita jako „Západ, bojující za lidská práva a svobodu“. Zavahrí však odrazuje vzbouřence od přijetí podpory ze Západu, a vyzývá všechny příznivce al-Kajdy k jejich podpoře.
Bašara Asáda tak jistým způsobem podrželi „pragmatičtí a vypočítaví Rusové a Číňani“, v pozadí s Íránem. Toto trio, paradoxně, tvoří frontu, která nemá styčné body s al-Kajdou, ale stojí proti ní.
Kéž by nás pánbu při zdravém rozumu při tom všem zachovati ráčil.
Ruská Federace stojí zcela pragmaticky proti al-Kajdě.
aL – Kajda a její „páté kolony“ operují zcela prokazatelně v Dagestánu a na jihu RF všeobecně.
Země ŠOSu „drží basu s RF“ uvědomují si nebezpečí od Al-Kajdy . Pokud je na výběr mezi dvěma zly, Asad je rozhodně to menší…….
My si většinou vybírámemezi dvěma zly, a vždy to dopadne špatně (Al-Kajda i zabíjení obyvatelstva je nepřijatelná). Nejlepší je neakceptovat žádné, i za cenu, že ponesem následky. Jinak to si říkali i u Hitlera.
Nějak nevím, proč tím, že jsme proti Asadovi, bychom měli být s al-Kaidou. Nikdy jsem moc nepobral přísloví, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Ať už je Zavahrí proti Asadovi nebo není, nic to nemění na tom, že jsme my proti nim oběma.
K tématu – je škoda, že resoluce neprošla. Kdyby arabské státy v návaznosti na ni přistoupily k razantnějším krokům bez účasti Západu, ten by tím politicky získal, neb by nebyl jediným, kdo intervenuje proti státním režimům vraždícím své obyvatele.
je zajímavé sledovat, jak se k volbě „menšího zla“ staví Izrael. Zatímco posthumanisté Evropy zaujímají z kaváren svá ideově vyostřená stanoviska, blízký soused Asada je v hodnocení a přijímání aktivních protiopatření víc než opatrný…
Z pohledu Izraele je mnohdy výhodnější mít za souseda stát vedený pevnou rukou diktátora, který je dostatečně inteligentní na to, aby si proti Izraeli nic nedovolil. Což Asad pravděpodobně je. Druhou variantou je revoluce, která může vést k chaosu, během kterého se kupříkladu mohou ztratit ruské zbraně ze skladů syrské armády – a hádejte, proti komu by mohly být použity. Revoluce také může vést k islamistické vládě, která už dost rozumu mít nemusí. A i kdyby, může výrazně podporovat teroristické organizace v Palestině a Libyi.
Dalším dobrým důvodem, proč se do toho Izrael nechce motat, je, že nemá zájem přilévat olej do ohně – už tak jej sousedi dostatečně nenávidí. Stejné důvody pro zdrženlivost platí také pro Evropu a USA.
pane Koláři, jaké ruské zbraně myslíte? tanky?
Je vidět že o věci málokdo z diskutujících něco ví.
1/ Syřany, jejich vojáky jsem potkával běžně v Brně kde studovali stejně jako Iráčané podle mezinárodních dohod. (technické směry RTV, PLRV,letecké – pilot, ILS)
(bydleli na Černých polích)
2/ Jako technický specialista letectva jsem sloužil několik let na blízkém východě, v jisté zemi na jistém zařízení o které mělo NATO eminentní zájem.
Výsledky naší práce byli excelentní.
Přitom všem jsem měl dost času poznat arabskou mentalitu. Jako spojence bych je nechtěl.
P.S. A vím, že Iráčané nejsou Arabi, ale Peršané
Věřte, že Rusové by Sýrii žádné moderní zbraňové systémy nedali. Na to je Sýrie velice nespolehlivá země.
ehm…Iráčani jsou arabové, Íranci jsou peršané…
pardon…Íránci…
abych něco hodil k tématu
To volení si menšího zlo může být dvojsečné. V současné době totiž díky tomu, že islamisté jsou v těchto zemích v opozici vůči diktátorům, zísakvají mezi obyvatelstvem plusové body. Je to dost nebezpečný fenomén. Prostě je tu problém, které dle mne je pro západ takřka neřešitelný, protože ať se dá na jakoukilv stranu, vždy hodně ztratí.
Co se týče podpory islamistů, nebo Íránu to už tady ze strany USA bylo v 90tých letech na balkáně a neskončilo to moc dobře…
Pořád se to táhne všemi diskusemi, tak se chci zeptat, kterou zemi natrvalo USA okupovali v posledních 100 let, na rozdíl od Číny (TIBET). SSSR/Rusko (to ani nemá cenu vypočítávat), ostatní země jsou nepodstatné. A ještě drobnost, bytˇhypotetická většina z nás by ČR bránila i kdyby ji napadl kdokoliv (Včetně USA, ale to američanům nepřeju) na rozdíl od soudruhů, kteří proti SSSR ČSSR nebránili, ale to už je mimo Sýrií.
Pro Láďa rtm v zál.: A Rusko skutečně dodává Sýrii jenom tanky? Ano, píše se především o „velkých“ zbraňových systémech jako jsou letadla (Mig-29, Yak) ap., ale Rusko zásobuje Sýrii i menšími zbraněmi a municí. Nicméně je jedno, jestli jsou ty zbraně ruské nebo ne. Pro Izrael je rozhodující, že v těch skladech jsou a mohly by z nich zmizet… a objevit se v rukou palestinských radikálů.
Domnívám se, že je potřeba hlavně pochopit, že Sýrie je pro Rusko strategickou sférou zájmu na Blízkém Východě a po zkušenostech s Libyi Rusko ani Čína nebudou souhlasit s ozbrojeným zásahem v této zemi, takže rezoluce RB OSN v otázce ozbrojeného zásahu je neprůchozí.
Proč autor článku si myslí, že většina evropské populace má podobný názor jako on sám? Jak si to může myslet? Udělal průzkum veřejného mínění? určitě ne, jen vidí palcové titulky v novinách co píšou všechny noviny a co říkají politikové.
Vždyt jde v Sýrii o souboj supervelmocí a jejich sféry vlivu v regionech, které jsou pro ně důležité. je to mozaika a Sýrie není cíl, ale jen malý kamínek v pyramidě toho čeho chce někdo dosáhnout. Napište o tom, čeho tímto chtějí dosáhnout, to je důležité. Ale to nikdo o tom neuvažuje ani to nezkouší.
Jak je možné podporovat „vzbouřence“, které nikdo v té zemi nechce z místních podporovat? Palcové titulky v novinách: tisíce lisí demnostrují proti režimu… a na druhou stranu : statisíce lidí demonstrují na podporu režimu. Co se jim tam do toho cizí státy pletou? Jediní kdo ty teroristy-vzbouřence podporují jsou tajné služby USA, Francie, Izraele. Tomu se říká změna režimu z vůle tamního lidu? Já jsem tomu přestal věřit.
Kde je mezinárodní právo? Proč velmoci podporují teroristy co vytvářejí změnu režimu? Proč ti teroristé jsou z Al-Kaidy a velmoci jsou s nimi, i když tvrdí, že je přes 10 let hledají a zabíjí po celém světě.
Spousta otázek, podezřelých politických rozhodnutí a lží.
Mira SP: opravdu úsměvné, vy tady autorovy článku vyčiníte, že bere názor jen jedné strany a sám berete názor jen ten druhé…skutečně jste mě pobavil…by mě zajímalo, kde jste vy vzal tu neochvějnou znalost vůle syrského lidu….
Miru SP zcela chápu, to kategorické „My v euroatlantické oblasti….“ je úsměvné z opačné strany, jsou snad názory politiků jedině správné a hovoří za všechny obyvatele euroatlantické oblasti? Určitě ne. Záleží jako vždy „na úhlu pohledu“. Fakt je však ten, že jestliže euroatlantický sektor horuje u svých členů za nevměšování do vnitřních záležitostí a dodržování lidských práv, měl by se touto zásadou řídit vždy a ne jen tehdy, kdy se to politiků hodí. Ale to je samozřejmě nesplnitelný požadavek.
http://www.stratfor.com/analysis/syria-what-prevents-us-military-involvement
Turecký premiér Erdogan dnes oznámil,že Sýrie sestřelila turecký F-4 Phantom.Dále oznámil,že Turecko přijme “rozhodné a nezbytné kroky“.Že by se konečně našla rozbuška,která umožní vojenský zásah proti Sýrii?
Článek k zamyšlení: http://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/perzekuce-krestanu-v-islamskych-zemich-aneb-%E2%80%9Eteste-se-na-opravdovy-holoka?page=0,0
A nyní z jiného soudku (zpráva ze dne 14.7.2012):
Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v sobotu v Káhiře potvrdila „pevnou podporu“, kterou její země poskytuje plánu na postupný přechod Egypta k demokracii. Šéfka americké diplomacie to prohlásila na tiskové konferenci po svém prvním setkání s nově zvoleným prezidentem Egypta Muhammadem Mursím.
„Přijela jsem do Káhiry, abych potvrdila pevnou podporu, kterou Spojené státy poskytují egyptskému lidu a jeho přechodu k demokracii,“ řekla ministryně na tiskové konferenci, kterou uspořádala spolu s egyptským ministrem zahraničí Muhammadem Amrem. „Chceme být dobrými partnery a podpořit demokracii, která zde vyrůstá díky odvaze a obětem egyptského lidu,“ dodala.
Tak si kladu otázku, kdo jsou vlastně ti největší sponzoři a šiřitelé radikálního islámu – Saúdská Arábie a Írán nebo Spojené státy a Evropská unie?
To uz snad vi kazdy ze Zapad BOHUZEL PODPORUJE RADIKALNI ISLAMISTY CILI POVSTALCE V SYRII a zapadni media se nas snazi presvedcit o tom jak je Asaduv rezim spatny.Samozrejme ze je ale je rozhodne lepsi nez kdyby zvitezili Islamiste. Jsem krestan a proto doufam ze to Asad zvladne.